Díky nastřádané dovolené jsem měla volno již od 14.12. Takže týden „volna“ ještě před Vánocemi. Děti měly ještě školu a školku až do pátku, takže do Čech jsme jeli až v sobotu. A průběh oslav klasika. Jedna babička s dědou, druhá babička s dědou, další příbuzní … S Eli jsme si dali jednu únikovou hru v Džungli (Karlín), unikli jsme jen tak tak 🙂 No a další návštěvy jsme museli odvolat, protože u Eli se projevily neštovice. Kromě dvou prožvaných dní a nocí to mělo dobrý průběh a vydržela se nedrbat. A samozřejmě, jen co jsme se vrátili do Curychu (až 12.1., nechali jsme si ještě jeden týden v Praze, aby se Eli komplet zotavila.), tak to propuklo u Matyho. Ten se chudinka drbe o poznání víc.

Jinak dárků jsme dostali šíleně moc. Já dostala vše, co jsem chtěla. Eli byla nadšená třeba z meče nebo převleku pro princeznu Jasmin. Také jsme si nadělili další koleje a mašinku pro dřevěnou vláčkodráhu a s tou teď s Matym blbneme doma, když ven nemůžeme.

A také jsme dostali další deskové hry. Máme všechny hry napsané na seznamu, který se snažím udržovat kompletní, ale sem vám ho dát nemohu, protože to asi nejde. Rozhodně nijak jednoduše jako třeba obrázek. (tak už jsem na to přišla – seznam je zde)

Už snad stokrát jsem to sem chtěla napsat, abych to nemusela sáhodlouze hledat na internetu. Teď už vím sice, kde ten můj oblíbený najdu, ale je pohodlnější to mít tady. Jedná se o recept od Kitchenette. Takže originál najdete na jejích stránkách, sem jen rychle ingredience. A ano, nejde o žádný chléb, ale sladkou „buchtu“.

Ingredience

Ingredience “suché”:
2 hrnky / 240 g celozrnné mouky
1 lžíce prášku do pečiva
1 lžička sody na pečení
špetka soli
Ingredience “mokré”:
1/2 hrnku/130 g jablečného pyré
1/2 lžičky prášku do pečiva
1/2 hrnku/113 g změklého másla
2 lžíce jablečného džusu
1/3 hrnku/ 95 g agáve sirupu
1 lžička vanilkové esence
4 celé hnědé banány

Pečeme na 180°C cca hodinu, raději nekontrolovat, ať to nesplaskne

Už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Že bychom dostali voucher?
No začali jsme, již to bude asi dva roky, na Proseku v Psychiatrické léčebně – Pokoj č. 606.

O co jde? Zkrátka a dobře – na hodinu vás zavřou do místnosti a vy musíte hledat nápovědy, řešit úkoly a hlavolamy, abyste našli klíč ke dveřím a mohli ven. Ne že by se s vámi po hodině propadla podlaha do pekla, … ale prohrajete. Týmy jsou většinou od dvou do šesti lidí, takže každý může hledat v jednom koutě a radit si. V případě nouze si můžete zažádat o nápovědu (tím ale získáte mínusové body).

Pak byla dlouho pauza. Ono to je zkrátka těžké skloubit správný čas a místo s hrou a hlídáním.

Až dostal letos Vláďa poukaz od kamaráda Honzy k narozeninám (jo, jo, už v březnu). Vláďa to trochu nechal ležet ladem, tak jsem se jim do toho vložila a zarezervovala jednu v centru Prahy na Vánoce. Spousta her je taková hororová, viz výše Escape Master. A na to jsem neměla moc náladu. Ale tahle je již pro děti od 5 let! Takže bereme Eli s sebou.

No a pak jsem narazila ještě na jednu, tu si musíme brzy také dát (letos to již nestihneme, tak v roce 2019 snad) – Záhada ztraceného rohu jednorožce.

Ten týden zase utekl!

V pondělí večer odjel  nočním vlakem Jirka (po týdenním pobytu u nás). A nejel sám – odvážel si základ naší parádní rýmičky a kašle. Z toho se děti po cca 10 dnech konečně vyhrabali (v pondělí jsem s nimi ještě byla u doktora a vše ok), my s Vláďou jsme si ještě v pondělí a úterý (a já ještě středu) „užívali“ odpočinku doma.

Pokračovat ve čtení

Tak jako každý rok touto dobou jsme se všichni (kromě Matyho) zúčastnili Mikulášského orienťáku kousek od Zugu. Sešlo se to tak, že u Matyho v jeslích byl na dnešní den naplánován také Mikuláš a k tomu … i možnost tam děti nechat již od rána! Paráda! Takže Maty byl v jeslích a my jsme na poledne jeli závodit. Letos poprvé (od r. 2013 jsme tu již po 5.) jsem šla „dospěláckou“ trasu, zatímco Vláďa šel s Eli dětskou (dlouhou dětskou), na jejíž trase je Mikuláš.

A jak se šlo mě? Ano, šlo, protože jsem naposledy běhala tak před deseti lety. Šlo se dobře. Až na první kontrolu, která byla špatně zakreslená a kterou jsem tak hledala o 5 minut déle, než jiní, jsem vše našla v pohodě. Sem tam jsem si z kopce i popoběhla. Pršet nezačalo, nemrzlo, takže paráda. Nakonec jsem se časem 1 h 19 min posunula samozřejmě až na konec startovního pole (ne úplně na konec) a 7,4 km.

K Máťovi jsme to nestíhali, naštěstí tam mohl dorazit děda – začínalo se malým „barem“, my to na Mikuláše stihli. Takže po dnešku má Maty balík oříšků a čokoládiček a eli pro jistotu dva 🙂