Využil jsem toho, že Míša a Eliška jsou v Praze a vyrazili jsme s Honzou na pánskou jízdu do hor. Samozřejmě s požehnáním své milované ženy 😉
Sobota 5.9.
V odpoledních hodinách vyrážíme na cestu do Chamonix, kde jsme si vyhlídli kemp s možností pronájmu malých baráčků. Na místě je nám sděleno, že jsou všechny obsazené (kdo by se s tím rezervoval dopředu, že?) a tak nezbývá než postavit starý dobrý stan. Na večeři míříme do centra Chamonix a baštíme v doporučené kebabárně – dobrota.
Nedělě 6.9.
Ráno vstáváme nějak rozumně a vyrážíme kousek od Chamonix (oblast Les Chéserys) na více délkové lezení. Jelikož se pořád plácáme v obtížnostech mezi 5a-5c, tak jedním z cílů dovolené bylo přelézt něco hodnotnějšího – nějaké 6a (Désert de samba). A proč to nezkusit hned první den, že? Honza se sice cuká, ale to je u něj normálka a po hodince pochodu z parkoviště už stojíme na nástupu. Honza na pohodu dává první délku za 5b, druhou délku za 5c lezu já a nasledující za 6a, taktéž. Obě vcelku v pohodě pouští, i když v tom 6a převísku jsem musel trošku zabojovat. Poslední délku pak dolézá Honza a je posekáno.
S Mont Blanc v pozadí
Honza v 5c délce
Po vyslanění z cesty ještě Honza trvá na tom, že musíme vylézt na místní vež (Aiguillette d‘ Argentiere), která byla tak 10 minut od nás. Jelikož všechny 5b jsou obsazené, tak si Honza vybírá 5c a maže na vršek. Vcelku pěkná linka, kde klíčové místo jde řešit dvěmi způsoby, takže i nemilovníci převisů to mohou v klidu přelézt 🙂
Vláďa na věžičce
Po zdolání věžičky mažeme do centra Chamonix na malé nákupy a večeři. Naše vyhlídnutá burgrárna je bohužel plná, tak zapadáme do jiného lokálu a následuje slušná přežíračka za levná éčka 🙂 Během večeře zjišťujeme, že plány na pondělí musíme přehodnotit, jelikož lanovka, s kterou jsme počítali, ukončila právě dnes sezónu. Pešek …
Pondělí 7.9.
Plán je jednoduchý – brzy vstát, nasnídat se, sbalit stan a chytit ideálně první lanovku v 8:50 směr Le Brevént. No nestihli jsme ji 🙂 Ale půlhodinová sekera není až tak hrozná. Cestou na lanovku a během jízdy lanovkou koukáme s pokleslou čelistí na base jumpery, kteří navlečení do svých okřídlených oblečků předvádějí neskutečné lety od horní stanice lanovky. Na nástup do cesty Crakoukass jdeme dnes z kopce, což je přijemná změna.
Na těch bližších kamenech se leze
Bohužel se ukazuje, že stejnou cestu jsme si nevybrali sami. Už z dálky vidíme, jak v ní někdo těžce bojuje a na nástupu čeká další dvojička. Jedna trojka, co šla před námi a shodou okolnosti na stejnou cestu to raději vzdává a jde jinam. My, vybaveni znalostí, že vedle obsazené linie vede ještě jedna k prvnímu štandu, to nevzdáváme a odhodlaně nalézám do paralerní cesty. Čekající dvojice jen nevěřícně kouká, kam to lezu 🙂 Mě smích přechází v momentě, kdy po dvou nýtech další nevidím a logicky to vypadá, že se obě cesty spojují. Bohužel Japonka stále ještě srdnatě bojuje a moc se mi pod ni nechce. Tudíž jsem se rozhodl nakouknout do koutu plného trávy a kamenů vedle ní, kde to vypadalo na lehké lezení bez větší potřeby jistit. Svůj elán opouštím v momentě, kdy vytrhávám vcelku velký šutr ze země a od poroučení se do hlubin k druhému nejtu mě zachraňuje jen clifthangrovské chycení madla pravačkou a kudpodivu i jeho udržení. Doteď nevím, zda jsem ho v té ruce držel ještě před tím, nebo zda jsem jen tak plácnul rukou na skálu a ono madlo. No nic, pokorně se řadím za Japonku a po jejím dalším srdnatém boji se dostáváme na první štand. Zde zjištujeme, že Japonka je na výletě se svým přítelem a najali si guyda, aby je provedl. Ten nás i druhou dvojku raději pouští před sebe. Další délky už docela šly, ale postupně se ukázalo, že ta linie byla krapet nelogická a hrozně umělě udělaná. Tudíž při představě, že po vylezení na předposlední věž máme sejít pomalu na její úpatí, abysme vylezli na stejnou úroveň, ale na druhé věži, vyhodnocujeme, že to za potřebí nemáme a mažeme na lanovku a hurá na oběd.
Lezení v plném proudu
Vrcholovka
Kolem čtvrté odpoledne je v naší burgrárně naštěstí volno a tak následuje opět obžerství v podobě super burgru. Po obědo-večeři pokračujeme skvělou zmrzlinou a pak vyrážíme autem zpět do Švajcu a to do kempu v Saas-Grund. Tam dorážíme ještě za světla. Na úterý máme na plánu odpočinkový den od lezení na skále, kdy skálu nahrazujeme sněhem a ledem a chceme sundat loňský pytel v severce Allalinhornu (4027m n.m.).
Úterý 8.9.
Brzy ráno vstáváme a jednou z prvních lanovek míříme na Mittelallalin, který se nachází v 3457m n.m.. Vynecháváme obligátní aklimatizační svačinku v místní restauraci a vyrážíme v plné ledovcové (obdoba plné polní) pod severo-východní hřbet Allalinhornu.
Allalinhorn v celé své kráse
Původně jsme si mysleli, že ze začátku půjdeme mimo výstupovou linii a nahradíme ji lezením v ledu, ale kvůli dost velké zimě plány měníme a zůstáváme na slunci zalitém hřbetu. Následuje tří hodinová dupačka do kopce, který místy měl kolem 50 stupňů (ne teploty, ale sklonu). Honza si to očividně vychutnával, tak jsem na něj několikrát čekal, aby se necítil tak opuštěný. Na vrchol dolézám jako první a než Honza dorazil, tak jsem stihl vyfotit mraky vrcholovek ostatních skupinek. To bylo pořád, jestli je můžu cvaknout na foťák a stejnou i na telefon a tak pořád dokola. Horší než na Václaváku 🙂 Naštěstí než Honza přilezl, tak davy zmizely a my měli vrchol jen pro sebe. Po nutných vrcholovkách jsem se vydali normálkou zpět k lanovce.
Vzlínáme
Po přelezu odtrhovky
Vrcholovka
Čas jsme měli skvělý, tak jsme se dohodli, že po návratu k autu zkusíme zavolat na jednu SAC chatu, zda tam ještě večer můžeme dorazit. Chatařka byla velice milá a dokonce nám přislíbila i pozdní večeři a tak po návratu do kempu rychle boříme stan, dáváme sprchu, přebalujeme a v pět odjíždíme směr chata Wiwanni (2471m n.m.).
Příjezdová cesta na parkoviště je docela dobrodružná. Nejprve si musíme koupit v místním hotelu propustku na placenou silnici, která se účtuje po 24h a pak následuje několik kilometrů utrpení jak pro auto, řidiče i spolujezdce. Auto trpí tím, že prakticky celou dobu jede na jedničku, řidič trpí strachem, aby nepotkal jiné auto, jelikož možnosti vyhnutí se jsou vzácné a spolujezdec trpí obavami, aby auto nesjelo z cesty do propasti 🙂 Po asi čtvrt hodině jízdě, kdy asfalt postupně přešel do šotoliny, která asi dřívávějc asfaltem byla, dorážíme na místo, kde silnice končí a pokračuje již jen pěšinka pro chodce. Můj naivní sen pěkného parkáče bere hodně rychle za své a naopak se mění v krapet stresoidní otáčení se přes dřevěnou nástavbu nad propastí tomu určenou. Ta konstrukce ve mně moc příjemné pocity nevyvolávala, speciálně, když to Honza lakonicky komentoval, ze se ty prkna pod autem pěkně prohla. Ale což, otočili jsme se a do propasti jsem se také nezřítili, tak hurá na chatu 🙂
Plošinka pro otáčení aut
Podle cedule nám to mělo trvat hoďku a půl, ale trošku se snažíme a stlačujeme to o čtvrt hoďky. Slušný výkon na to, že máme na zádech pěkný krysy.
Na chatě nejsme sami, jak jsme si zprvu mysleli, ale je zde s námi 7 lidí. Večeří se při svíčkách, i když chata elektrikou disponuje. A chatařka nám připravila neuvěřitelnou hostinu – čočkovou polévku, zeleninový salát a maso na způsob guláše s těstovkama a jako zákusek trhanec s jablečnou zavařeninou. Navíc v takovém množství, že jsme to ani nezvládli všechno sníst.
Ještě jsme si zvládli domluvit snídani na šestou ranní a mažeme do postele. Po třech nocích na károšce super změna!
Středa 9.9.
Představa, že stihneme odejít do sedmi se nenaplnila a odcházíme lehce po čtvrt na osm. Chatařka se blýskla palačinkou s banánem ke snídani, což se nám na horské chatě ještě nestalo 🙂
Na nástup to mělo být jen půl hoďky, ale jdeme nějak pomalu a v kombinaci s pomalým oblékáním se do lezeckých cajků začínáme s lezením něco po půl deváté. Čeká nás 16 délek s maximální obtížností do 5b v cestě Ostgrat.
My jsme lezli ten hřeben z prava do leva
Za komentář stojí jen pár délek:
První délka bezproblémová plotna za 5a, s pěknýni lištičkami – hezké lezení.
V druhé délce je 5b převísek, ale Honza si ho šikovně nalézá mnohem težší variantou, asi, aby se trošku unavil 🙂 Mě se daří zvolit autorem očekávaný směr a dávám ho na pohodu.
Devátá délka nabídla pěkné kolmé lezení se super chyty (5a) a pak nás ještě zaskočily dvě délky za 4b, které by si zasloužili krapet vyšší klasifikaci. Ale potykali jsme si s nimi a po mnoha hodinách lezení jsme se dohrabali na předvrchol. K vrcholu následoval hřebínek s lezením za 2-3, který už jsme šli navázani na krátko a kolem půl čtvrté jsme dosáhli hlavního vrcholu (3001m n.m.). „Trošku“ později než jsme si představovali.
Počasí stálo za zlámanou grešli
V jedné z těch hezčích délek
Vrcholovka
Následoval vypečený sestup, který nám trval lehce přes 2,5h a obsahoval zajímavé slézání i slaňování. Večeři, která byla plánovana na sedmou jsme stihli jen tak tak. Resp. dorazili jsme pozdě, ale naštěstí ještě nezačali 🙂
Sestup také stál za to
Čtvrtek 10.9.
Ráno vyspáváme do půl osmé. Následuje pomalá snídaně a někdy kolem půl desaté vyrážíme na skalkaření do jedné s místních „klettergarten“. Zvládneme vylézt čtyři cesty (5a, 5c, 5c a 6a), kdy do nás v jednu chvíli praží sluníčko, aby za minutu na nás sněžila krupice. Po čtvrté cestě to balíme a jdeme na chatu na pozdní oběd. Přicházíme tam akorát v čas, a chvíli na to následuje solidní sněhová bouře.
Chata Wiwanni se zbytky sněhu
Využíváme okamžiku, kdy se počasí umoudřilo a mažeme dolu do údolí zpět k autu. Stíháme tam dorazit tak čtvrt hoďky před další pořádnou přeprškou, takže vše OK. Plány na pátek zatím nejsou, ale je jasné, že nyní jedeme zpět do ZH.
Pátek a sobota 11.9.+12.9.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem si dali den volno, resp. já si dal volno a Honza nezmar šel odpočívat do práce a při té příležitosti si jel ještě po práci zajezdit na singletrail. Nezmar …
Na sobotu jsme se dohodli na lezeni kousek od Sustenpasu. Z ZH vyrážíme relativně pozdě, ale není kam spěchat – přístup pod stěnu je jen na 20-30 min.
Pochod pod stěnu
Něco kolem desáté začínáme lozit. Jelikož jsem vybral zase něco za 6a (cesta Super Sustli – 6a, 5a, 5a, 5b, 5c+, 6a), tak Honza celou dobu remcal, že to na prvním nepoleze a podobně. Navíc, když si na nástupu spletl cesty, tak už propadl depresi, že to nepřeleze ani na druhém konci. Vše se vyjasnilo, když jsem začal lozit a nalezl tam, kam jsem měl 🙂
Vše šlo hladce až do poslední délky, z které se vyklubala plotna s relativně těžkým místem mezi prvním a druhým nejtem. Krásně jsem si nastoupal na tření (čti „na úplný sr…y), vyšponoval jsem se, cvakl preso do nejtu a když jsem šáhl rukou pro lano, tak jsem vystrčil zadek trošku víc než bylo záhodno a odporoučel jsem se pět metrů pod nejt. Později mi všici říkali (za náma lezla ješte jedna dvojka), že ten pád byl fakt pěkný 🙂 Nakonec se nějak zadařilo a zbytek už relativně šel, takže po chvíli bylo dobojováno. Po slanění jsem toho měl akorát tak dost a Honza taky nejevil známky toho, že by chtěl dál lozit, tak jsme to zabalili a jeli domů.
Kousek pod klíčovým místem
A tímto odjezdem zazvonil zvonec a dovolený byl konec 🙁

V Evropě uhodily vedra a nejinak tomu bylo i ve Švajcarsku. Jelikož se ale sem tam ukázalo i stabilní počasí bez hrozby odpoledních bouřek a shodou okolností se to trefilo i do doby mé dovolené, tak jsem se hecnul do dvou pořádných výletů za „zimou“. To zimou zde myslím vyšší nadmořskou výšku, kde i na přímém slunku se dá normálněji existovat. Takže hurá do sedla.
Susten – Furka – Grimsel
Ačkoliv je toto moje druhá pořádná kolo sezóna ve Švýcarsku, tak stále se zdaleka nepřibližuji ani průměru toho, co zde někteří jedinci jezdí. Alpenbrevet je toho zářným příkladem. Já jsem tu jejich nejlehčí variantu raději otočil, jelikož v protisměru je to přeci jen o trošku lehčí a navíc Furku ze strany Grimselu jsem už jel vloni. Další výhoda mnou zvoleného směru je, že Susten pass ze západu na východ je mnohem hezčí i co se krajiny týče, takže ačkoliv jsem ho jel přes dvě hodiny, tak neustále bylo na co koukat. Nespravedlivost ježdění v Alpách pak je, že to, co člověk tak dlouho trápí nahoru, sjede dolu za pár minut a povětšinou ho ještě zdržují auta či motorky 🙂 Po sjezdu ze Sustenu je na řadě nejhnusnější pasáž celého výletu a to jsou galérky cestou do Andermatu. Bohužel tam jezdí neskutečných aut a motorek a to v serpentinkách povětšinou s jednou betonovou stěnou, případně tunely a 10% stoupáním člověku moc nepřidá. Když se ale člověk protrápí až k Andermatu, tak ho čeká super údolí, z kterého na východě vede Oberalp pas, na jih St. Gotthard a na západě pak Furka – nejvyšší ze všech třech. Měl jsem kliku, že mi v údolí foukalo do zad, takže cesta pod startovní serpentinky rychle ubíhala. Vloni to bylo jiné peklo, když fučelo proti a my to trápili směr Andermat … Furka ze strany Andermatu mi přišla zajímavá hlavně na začátku, kdy se stoupá několik kilometrů serpentinami a nabere se asi 500 výškových metrů. Zbytek pasu je pak dlouhá 7-8% „vrstevnice“, zakončená jednou serpentinkou těsně před koncem. O sjezdu pod Grimsel platí to samé, co už jsem zmínil výše. Celý výlet pak z pohledu cesty do kopce zakončují super serpentiny do Grimsel pasu a ani to člověku nepřijde, že má najednou v nohách o nějakých 400 výškových metrů více. Následný sjezd do Innertkirchenu byl opět ve znamení aut, kdy jsem raději zastavil a chvíli fotil, aby náklaďáci měli čas odjet. Pak už to byla jen jedna velká bolest v ramenou a rukách a po 40 minutách jsem byl u auta. Výlet super, počasí taky, co víc si přát 🙂
Mapa:
Profily

Pragel – Klausen
Vedra neopadala a nohy po předchozím výletu nějak nebolely, tak jsem se dva dny po té hecnul do ještě jedněch pasů. Tentokrát bohužel níže položných, takže teplíčko zaručeno.
Na Pragel pas jsem v mapě koukal už nějaký ten pátek a jelikož jeho směr od západu je profilově neskutečný peklo, tak jsem si zvolil start v Glarus a jel jsem ho z lehčí strany. Hned v prvním kopci mě trošku zaskočilo 12% stoupání, které jsem si z profilové mapy ne zcela pamatoval, ale dalo se – síly ještě takto zkraje byly. Když jsem ale cca 3km od vrcholu potkal ceduli ohledně 18% stoupaní, tak ve mě docela hrklo. Dal bych ruku do ohně, že nic takového v profilu nebylo. No naštěstí se z toho vyklubal jen krátký úsek o cca 15%, ani kličkovat ze strany na stranu jsem nemusel 🙂 Krajinově opět překrásný pas. Sjezd do Muothatalu bylo asi největší peklo, co jsem zatim na silničce zažil. Uzká cesta pro jedno auto, plná zatáček a prudká jak sviň. Poprvé v životě jsem asi 3x úmyslně zastavil a chvíli čekal, než mi zchladnou ráfky, což bohužel v těch vedrech moc nefungovalo. Chlazení ovíváním větrem během rychlé jízdy bez brždění bohužel nešlo aplikovat, jelikož ta auta se fakt předjet nedala. Holt jsem se celou cestu bál, že mi od ráfků bouchnou duše. Ale nestalo se a po nějaké době jsem se ocitl v totální výhni v údolí. Následoval cca 40 km přesun po více méně rovině, ale za to v hrozným vedru. Na začátku pasu jsem byl takový mírně „použitý“. Hlavní problém bylo ukrutný vedro a jelikož prakticky celý pas se jede na přímém sluníčku, tak grilovačka byla zaručená. Ještě v první třetině stoupání jsem se dostal do stavu, že jsem si zastavil u studánky ve stínu, popíjel studenou vodu, umýval si hlavu a lebedil si, jak je to krásné, když se člověk nemusí smažit na sluníčku. Zdolání pasu se nakonec ukázalo jako hlavně otázka psychiky, kdy nekonečně táhlé stoupaní kolem 8-9% se sluníčkem v zádech prakticky neubíhalo. Nemluvě o tom, že se také přeci jen dostavila celková únava po dva dni starém výletu. Na vršku mě ještě jednou zkusila psychicky zlomit cedule, že k autu to je stále víc než 40 km, ale nepodařilo se a k autu jsem dorazil živ a zdráv 🙂
Mapa
Profily
Pragel: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Pragel-Pass&qryMountainID=5536
Klausen: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Klausen-Pass&qryMountainID=5397
Ještě pár nudných statistik na závěr
Susten-Furka-Grimsel
ujeto: 120.8km
nastoupáno: 3330m
čistý čas: 6:39:25
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 39 stupňů
vypito cca 5l
Pragel-Klausen
ujeto: 132.1km
nastoupáno: 2595m
čistý čas: 6:49:05
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 50 stupňů
vypito lehce přes 6l

12.1.2013
Sněžnice, sněžnice a zase sněžnice. Přijde mi, že za posledni rok jsem definitivě rezignoval na běžky, zato čím dál víc si užívám chození po kopcích v prašanu. V sobotu jsme chtěli s Míšou na lehčí výlet, jenže prohlásila, že se cítí unavená a když je unavená, tak na ni akorat skočí nějaký ten bacil. Jelikož ale rosničky naslibovali sluníčko, tak jsem se k tomu postavil obráceně – já jsem se rozhodně 100% zdravě necítil, ale furt mi už bylo moc dobře na to zůstat doma. A je jasné, že čerstvý vzduch a sluníčko jsou nejlepší lékaři, ne? 🙂
Díky svému stavu jsem raději zůstal u původního lehkého výletu a moc dobře jsem udělal. Zaprvé byl úplně super a za druhé se stejně ukázalo, ža na nic težšího bych stejně neměl. Plán byl vystoupat na dva nižší a z pohledu Alp absolutně nevýznamné kopce – Regenflüeli (1582m) a Studberg (1603m). Nejhorší měl být začátek, kdy se šlo z cca 1000m do 1300m v zásadě stále kolmo na vrstevnice. Navíc se ukázalo, že ty sněhem zapadané zákazové cedule asi měli svůj význam a minimálně polovina z těchto 300 výškových metrů vedla přes dřevo-těžební obblast, takže po pěšince se moc nešlo.
Polom, anebo lesáci nestihli dříví stáhnout dolů.
Ale jelikož jsem osobně viděl před sebou jít minimálně pět lidi (ještě, když jsem se pakoval u auta) a nikoho jsem nepotkal, že by se vracel, tak jsem jen šel v jejich stopách. Nějak to šlo. První dvojku jsem dohonil tak v prostřed polomu a ukázalo se, že holčina s tím docela bojovala. Zbylé tři jsem dohonil kousek po konci této gymnastické vložky a ukázalo se, že to je rodinka s klučinou tak ve věku 12 let. Slušný výkon! 🙂 A tím, jak jsem je dohonil se mi naskytla příležitost prošlapávat stopu prašanem, což sice stojí trochu sil, ale je to naprosto geniální.
Tudy vede zatím neprošlapaná cestička.
Žel ani ne po kiláku se naše cestička spojila s jinou cestičkou, po které se tento den chodilo k vršku a bylo zřejmé, že tam rozhodně nubudu sám. No což, alespon se šlo snadněji.
Vršek byl gud.
Vršek byl gud, druhý taky. Na druhý sem se vyhrabal toho den jako druhý a jak se ukázalo, tak moc lidí tam asi nechodilo hlavně kvůli debilnímu sestupu na druhou stranu. Byl takový příkrý, místy žebříky z polen dojišťované ocelovým lanem, ale dal jsem to 🙂 Pak už následoval jen poklidný sestup k autu zpestšovaný blbnutím v prašanu.

4.1.2013
Je to tak. Dovolená v plném proudu a mé nachlazení rozhodně o moc pozadu nezaostává. Naštěstí na dnešek vychází třetí den – kritický – a shodou okolností i nejhorší předpověď pro celý náš pobyt. Vše to nahrává k odpočinkovému dni. Jenžě …
Vše to začíná tím, že místo snídaně v devět Míša už v půl osmé telepaticky tlačí na minutovou ručičku, aby už už bylo osm a my mohli na snídani.
Ta byla opět opulentní. Následuje ještě hodinka v pelechu, kdy argumentuji tím, že musíme nastahovat kešky a podobně.
V plánu máme vyrazit přes kopec do Němec a porozhlédnout se v okolí zámku Neuschwanstein, trošku se projít, posbírat pár kešek a šupky hupky zpět pod peřinu.
Neuschwanstein je snad nejkýčovitější zámek v Evropě postavený Ludvíkem II. na konci 19. století. Prostě novota.
Pohled na Neuschwanstein z Marienbrücke.
Ale i přesto přiláká ročně přes 1,3 milionu turistů. V létě jsou prý i dny, kdy za den projde zámkem na 6000 lidí – hrůza. My volíme strategii interiér nechat na jindy a okoukáváme jen exteriéry. Bohužel díky zimní sezóně jsou námi vytipované přístupové trasy zavřeny, takže nezbývá než mašírovat v davu s ostatními návštěvníky. Cestou k zámku počasí noc nepřeje a leje a leje. Naštěstí kolem poledne přestává a další pořádný slejvák jsme chytli až skoro u auta.
Pohled na oba zámky: Neuschwanstein (vpravo) a Hohenschwangau (vlevo).
Takže pohodka.
Od zámku míříme různýma cestičkama k jezeru Alpsee a to na Míšin pokyn obcházíme. Cestou keškujeme o 106 a vcelku i úspěšně. Jezero bylo super. Krásně čisté a místy úžasně barevné.
Barevný pohled na Neuschwanstein přes Alpsee.
Po cca 5 hodinách se koněčně dostáváme k autu. V nochách přes 14km … Tomu říkám odpočinkový den 🙂
[Míša]
No ale musí se nechat, že to bylo po rovině! (skoro) Vláďa vynechal tu část, kdy jsme museli jít do zákazu „vjezdu“ chodců (to bylo na silici), po které se turisti vozí autobusy až nahoru k hradu a kudy byla na naší mapě značená normální turistická trasa. Takže jsme si počkali, až jeden autobus vyrazil dolů a vyrazili jsme za ním, s tím, že stihneme narazit na naší lesní odbočku dřív, než se potkáme s dalším busem. No nestalo se (ani jedno), ale cestu jsme našli jinou a autobusák nás nevytroubil.
Na závěr výletu jsme si ještě v jednom z několika místních hotelů dali polévku (abychom vydrželi do večeře) a vyrazili domů. Cestou jsme se ještě stavili v obchodě nakoupit zásoby na druhý den a hurá domů. Na chvíli si odpočinout a kolem sedmé na véču do Reutte ke „Zlatému jelenovi„. Po chvilkovém váhání si Vláďa vybral česnekovou polévku a filletgulash Stroganoff a já hirschgulash vom Rind (tzn. něco ve smyslu „hovězí guláš a la jelen“). Oboje jsme si dali s domácími špeclemi, k mému guláši patřil eště malý zeleninový salát. Můj hovězí guláš mi tedy velmi chutnal. Co se špeclí týče, jsem z Curychu zvyklá na trochu jiné, ale nebyly špatné (z mého pohledu to byly spíš „Knöpfle“ – kdo neví rozdíl, nechť vyhledá na wiki, ale jedna teorie praví, že „spätzle“ pocházejí ze Švábska, „knöpfle“ ze Švýcarska, ale v podstatě jde o to samé – kombinace mouky, vajíček a másla, dá se přidat muškátový oříšek. Neplést s „Nockerln“, což by měly být víc halušky, tzn. z brambor). Zkrátka špecle v Curychu jsou takové knöpfle, ale ještě osmahlé na oleji na pánvi.
Objevili jsme další pěkný tip na dovolenou. Ve Füssenu končí (nebo začíná, podle toho, z jaké to berete strany) Romantic Road long-distance cycle route (D9). Také nese podnázev: „From the River Main to the Alps“ a vede z Würzburgu do Füssenu – 460 km přes hrady a zámky. Na odkazu doporučuji pdf – tam je i itinerář – mají to rozepsané na 10 dní. Případně je tam pak k nahlédnutí i mapa (v levém sloupci –map) z té je snad jasné, kudy to vede. Zároveň na stránkách najdete itinerář pro motoristy a turisty (pěšky bych tedy těch 480 km jít nechtěla, to raději to kolo).
Více fotek na našem rajčeti.

4.12.2012
Minulé úterý jsme se s Míšou vydali na moderní balet v podání skupiny Ballet Revolution. Představení pěkné, dynamické, dlouhé a podle mě bohužel i bez děje. Dá se říct, že celé představení se skládalo z jednolivých částí, kdy jedna část se rovnala jedné hudební skladbě. Ty pak podle mě na sebe nijak nenavazovaly a z mého pohledu se lišily i zábavností. Nutno dodat, že hudba a zpěv byly naživo – přední část jeviště patřila baletu, zadní pak hudebnímu doprovodu složeního z bicích, bass kytary, elektrická kytary, kláves, bubínků „djembé“ a zpěváka se zpěvačkou. A rozhodně si myslím, že patřili někdy i k tomu zajímavějšímu během představení. On totiž moderní balet je skvělá podívaná pro dámy, jelikož pódium je plné vyrýsovaných polonahých baleťáků, z kterých drtivá většina mužů v publiku může mít leda tak deprese 🙂 Na druhou stranu mužský pohled na baletky je spíše tristní než oku lahodící, takže muži nezbývá než hledat jiná, zástupná, témata, jako je třeba právě děj a nebo hudba.
Ještě poznámka na závěr – v Curichu jsme byli už na několika různých představeních a tolik „standing ovations“ jako zde jsem snad ještě nezažil. Přijde mi, že jsou tady na to nějak moc vysazení 🙂
Míša
Já jen dodám, že spoře odděná mužská těla může obdivovat pouze ten, co má dobrý zrak nebo brýle. Já, ačkoli mám jen 1,5 dioptrie, ale brýle momentálně 1 d, jsem je tak úplně ostře neviděla, takže se Vláďa nemusí obávat, že bych se do nějakého rozmazaného svalovce zadívala 😀 Musím uznat, že živá hudba byla supr. Navíc několik prvních skladeb jsme to vůbec nevěděli, protože díky dobrému nasvícení nebylo v pozadí jeviště nic vidět a divák se tak soustředil pouze na tanec. Pak se ale šli tanečníci vydýchat do zákulisí a hudba dostala plný prostor. A děj v tom možná i byl, ale bez programu se to u baletu fakt těžko chytá.