Tak jsem si dneska na portálu Prahy 6 přečetl, jak nám ta sněhová pohotovost krásně funguje. No nevím … Ve čtvrtek jsem šel pěšky do práce a uklizených chodníků jsem na tří kilometrové trase moc nepotkal. Dalo by se říct, že asi lidé očekávali, že doopravdy někdo naběhne a sníh ráno uklidí, ale bohužel prd. Když jsem procházel ulicemi v pátek odpoledne, tak bylo vidět, že docela dost lidí rezignovalo a raději si před vlastním domem uklidí sami. Jedině mě trochu mrzí, že kdosi pobírá docela slušné peníze za úklid chodníku, který za něj uklidí zadarmo někdo jiný. No co se dá dělat … třeba vylepšit systém? 🙂

Ne, opravdu zde nebudu popisovat nějaké naše poslední jídelní orgie, jak by možná mohl název napovídat. Takto (v originále Mindless Eating) se totiž jmenuje kniha od Briana Wansinka, který je mezinárodně uznávaný odborník na výživu a stravovací návyky. Musím říct, že mě kniha opravdu nadchla! Nejde o žádnou dietní knihu ani kuchařku, ani se zde (zas tak moc) nepočítají kilojouly a nemáte zde ukázky vhodných jídelníčků. Brian Wansink se zde totiž nezaměřuje na výživové hodnoty, na obsah tuků a cukrů apod., ale jde mu o samotný přístup k jídlu a způsob konzumace. Zaměřuje se na věci, které ovlivňují naše nežádoucí tloustnutí (nebo v opačném případě – jak do dětí dostat více zeleniny, aniž by si toho „všimly“). Než se vrhnu k sepsání několika pasáží, které si z knihy prostě musím poznamenat, ještě zde uvedu dalších pár vět o autorovi, které vám možná přiblíží způsob jeho práce a napoví něco více o jeho zaměření a vlastním přístupu ke stravování: je profesorem marketingu a vědy o výživě v rámci aplikované ekonomie Fakulty řízení na Cornellově universitě, kde je ředitelem Cornellovy potravinové a jakostní laboratoře (www.FoodPsychology.Cornell.edu). Z jeho dalších působišť jsou či byli: Darmonthská vysoká škola, Vrije Universiteit (Nizozemí), Whartonova škola v rámci Pensylvánské university, Illinoiská universita v Urbana-Champaign, INSEAD (Francie), armádní výzkumné laboratoře v Naticku. Více o knize se dozvíte na stránkách www.MindlessEating.org.
A teď k vlastní knize. Není mnoho knih, ve kterých bych si zakládala zajímavé pasáže, ale tahle k nim tedy rozhodně patří. Osobně neznám zas až tolik lidí, kteří by měli problémy s nadváhou, nebo s jídlem obecně, ale i tak třeba víte o nějakém jídelním zlozvyku (nebo jednoduše zvyku), který vašemu zdravému (či „hubenému“) životnímu stylu neprospívá. Musím podotknout, že v mnoha případech to, co v knize řešil, bylo pro Evropana trošku mimo mísu – Američané jsou prostě, co se jídla týče, trochu jinde. Když ale vezmu, jaké dobrůtky (čokoládové samozřejmě) mi Vláďa z Ameriky přivezl, tak bych i pochopila, z čeho tak tlustí jsou, i když ne všichni to tam mají z čokolády. Z Wansinkových výzkumů vyplývá, že na ně mají vliv především kola, brambůrky, pizza, ale hlavně – přejídání. Což mě přivádí k jednomu rozhovoru s Babickou (kdo nezná – já o něm až do přečtení onoho rozhovoru také nikdy neslyšela 🙂 – je to prý věhlasný televizní kuchař), kde o Češích tvrdil to samé – nejde ani tak třeba o skladbu jídelníčku a o to, že česká klasika je těžká do žaludku, ale že jsou Češi chroničtí „přejídači“. Tak už bylo dost omáčky, hurá do vlastní knihy. Kdyby mi v knihovničce nečekala fronta dalších knih, tak jdu tuhle přečíst znovu :-).
Jídlo je o psychice – to jste jistě slyšeli, a tak i samotný podnadpis knihy na toto upozorňuje: „Lepší je dvakrát se zamyslet, než se jednou nacpat.“ A motto, které se v knize několikrát objevuje: „Nejlepší dieta je taková, o které nevíte, že ji držíte.“
V úvodu mě zaujal výčet různých časopisů, které se zabývají jídlem. V poslední době jsem prošla mnoho odborných článků týkající se mého studia (což občas byla dost nuda), ale myslím, že některé články z TĚCHTO časopisů by mohly být opravdu zajímavé. Jeden takový můžete nalézt třeba zde (obsahuje přibližně to, co je v kapitolách 3-5 v této knize):
http://www.mindlesseating.org/pdf/EnvironCues-ARN_2004.pdf. A jaké že časopisy to třeba jsou? Takže: Výzkum obezity (u nás by tomu mohlo odpovídat třeba http://stob.cz/), Časopis Americké dietetické asociace, Časopis Americké zdravotnické organizace, Časopis konzumního bádání, Chuť, Kvalita a přednosti jídel, apod.
Kapitola Oblast nevědomí
V této kapitole byla základní myšlenka taková, že po většinu dnů vůbec netušíme, zdali jsme snědli o 50 kcal více nebo méně než jindy. Jde o to, že ve skutečnosti opravdu nepoznáme, jestli sníme o 200 či 300 kcal za den víc nebo míň – to je oblast nevědomí. „Je to oblast či zóna, v jejímž rámci se můžeme buď trochu přejídat, nebo jíst o něco méně, aniž bychom si toho byli vědomi.“ A na tom se dá stavět :-). „Pokud toho sníme příliš málo, poznáme to. Pokud toho sníme příliš moc, poznáme to taky. Ale existuje kalorické rozpětí, oblast nevědomí, kde se cítíme být v pohodě a neuvědomujeme si drobné rozdíly. … Můžeme toho (pozn. hubnutí) docílit tím, že ujdeme každý den o 2000 kroků více (1,5 km) nebo tím, že sníme o 100 kcal méně, než bychom snědli normálně.“ Jak na jiném místě knihy uvádí – pro většinu z nás je pohodlnější sníst o něco míň, než se víc hýbat :-).
Během celé knihy se setkáváme s tzv. pozměňovacími strategiemi, které nás mají malými krůčky dovést k tomu, aby jídlo „pracovalo“ pro nás, ne aby to byl jakýsi strašák s kJ či kcal. A tak: Pozměňovací strategie č.1.: Předpokládejte o 20 procent méně či více. Což znamená, že „než začnete jíst, naložte si o 20% méně, než předpokládáte, že budete chtít sníst. … Pokud snížíte o 20% množství těstovin, které si nakládáte na talíř, navyšte o 20% zeleninu.“
Kapitola Průzkum tabule
„Lidé nejedí kalorie, jedí objem.“
Pozměňovací strategie č.3
Minimalizujte velikost krabic a misek. Z čím většího balení si budete brát, tím víc toho sníte a to o 20 až 30 procent víc v případě většiny jídel. … „Přimějte optické klamy, aby pracovaly pro vás. 200 g guláše na dvaceticentimetrovém talíři je pěkná porce. 200 g guláše na třiceticentimetrovém talíři vypadá jako nepatrný předkrm.“
Kapitola Skryté podněty kolem nás
Past „jídla, které je vidět“. … Otázka pohodlné dostupnosti: ušli byste 1,5 km kvůli karamele? …“Čím větší potíže musíme překonat, abychom se najedli, tím méně jíme.“ Není nad to, dát krabici se sladkostmi do co nejvzdálenějšího kouta bytu.
A protože je toho v knize ještě spousty, co bych chtěla zmínit, pro dnešek skončím zde a pokračovat budu, až budu mít na psaní více času. Navíc mě v knihovničce čeká ještě jedna „jídelní“ kniha, tentokrát o tucích, tak se do budoucna můžete „těšit“ na obdobné poznámky, možná z trochu jiného pohledu.
Literatura:
Rozhovor s Jiřím Babicou: časopis Fitstyl, ročník 13, číslo 11, listopad 2009, ISSN 1212-2629
Brian Wansink: Nezřízené labužnictví. Columbus, 2006. Přeložil Z.Trmota. ISBN 978-80-7249-254-1

Dneska jsem si všiml, ze u každé několikáté lampy přibyly krásné do červena laděné minipopelnice s posypovým materiálem. Jsou takové líbivé, za své plastové ucho přidrátované ke sloupu s nápisem „Posypový materiál“. Ale na první pohled zde něco nehraje … přidrátované jsou, to je v pořádku, ale to víko … to víko je nějaké nechráněné. Ne, že bych svým spoluobčanům nevěřil, ale něco mi říká, že ten krásný, jemný, posypový štěrčíček skončí jinde než na zasněžených chodnících Prahy 6. Nu, nechme se překvapit 🙂

Jak je těžké vyfotit sýkorky
Tak jsem po dlouhé době, i když jsem to měla teoreticky podchycené vitaminy, pestrou stravou, protichřipkovým čajem, vonnými esencemi, hlívou ústřičnou a optimistickým pohledem na svět, opět chytla nějakou virózu. Ale protože se má na všem hledat to pozitivní, tak musím říct, že naštěstí jen to. Což tedy znamenalo, že jsem pondělní den ve škole částečně, ale bránila jsem se statečně, prospala … a úterý už jsme prospala doma. A protože jsem se po čtvrtstoletí, co sama se sebou musím žít, naučila tyto případy docela účinně léčit (kloktací sůl, zábaly, černý čaj s medem a citronem, protichřipkový čaj, jox do krku, multivitamín, a hlavně hodně spát), po dvou dnech nemoci je mi již o něco lépe. Minimálně natolik, abych nespala 16h denně, ale mohla dělat i něco užitečného. Jenže má dobrá snaha začíst se do skript byla zničena sýkorkami, které se ve velkém slétaly do krmítka, které mám hned u oken a které Vláďa čerstvě naplnil. A tak jsem si chtěla vyzkoušet, kolik toho ve mě z mého kdysi vcelku ucházejícího fotografického umění ještě zůstalo. Vytáhla jsem stativ, naťukala nějaké nastavení na foťáku a pustila se do mačkání spouště. Hlavní zádrhel – krmítko proti světlé obloze. Tak snad příště to bude lepší. Ale minimálně jedna fotka se mi povedla, ne?