Ještě před pár lety jsem si říkal, že rogaining je šílenost. Předloni jsem si říkal, že bych ho asi někdy rád zkusil (to je tak, když člověk kvůli mononukleóze nesmí sportovat, to si říká, co všechno by rád dělal 🙂 ). Vloni jsem ještě nebyl zcela fit, resp. by to byla totální vražda pro ochablé tělíčko. Letos v únoru, během Honzátkova nočníku, jsem si říkal, ža pokud budu fit, tak to asi zkusím a Honzátka jsem na to nenápadně upozornil, že se asi zúčasní, což se mu ale pranic nelíbilo 🙂 V květnu jsem svedl pekelné několikadenní rozhodování, jehož výsledek jsem se rozhodl ponechat tak trochu na náhodě – řekl jsem si, že zavolám Honzátka, řeknu mu, co ten rogaining a on me usměrní do oněch končin a bude po problému. Nebylo. Honzátko jen konstatoval „co mám s tebou dělat“ a odkýval mi to. A tak jsem nás 2.6. léta páně 2009 přihlásil na Mistrovství ČR v rogainingu na 24 hodin.
Rogaining je vlastně takový orientační běh s tím rozdílem, že velká většina účasníků neběhá, ale chodí a k orientaci se používá většinou mapa o měřítku 1:50000, tudíž taková turistická mapa, ale bez turistických značek 🙂 Celý závod probíhá formou scorelaufu, kdy dvojce až pětice závodníků má za cíl nasbírat v časovém limitu co nejvíce bodů. Na startu dostanou mapu, kde jsou kontroly a jejich bodové ohodnocení, naplánují si trasu a hurá sbírat. Kdo má v cíli nejvíce bodů, ten vyhrává. How easy 🙂
Celá akce probíhala v Krušných Horách, kam jsme se v pátek večer přesunuli. Posádku tvořili Honzátko a rodinný stan, Míša a její kolo, já a můj botník. Někdy kolem sedmé jsme dorazili do centra kousek od Nového Města, postavili úžasně velký stan s dvěma ložnicemi a předsíní a šli chrnět, jelikož guláš ještě uvařený nebyl 🙂
V sobotu v půl desáté nás okroužkovali, tedy přidělali čipy na zápěstí a v deset náím dali mapy, abych si mohli začít plánovat trasu. Vycházeli jsme z myšlenky, že se na noc vrátíme do centra, najíme se v hash hausu (místo, kde je pro závodníky zdáča jídlo), převlíkneme se, vememe silné čelovky a vyrazíme na noc. Tak jsme si vymysleli tři potencionální okruhy, jeden zavrhli a bylo naplánováno. Denní vycházel kolem 1100 bodů na cca 45km, noční pak opět kolem 1100 bodů ale na cca 52km a jelikož jsme si chtěli dělat plány tak na 80 kiláčků, tak jsme byli mírně znepokojeni 🙂 Míša mezi tím za hustého mrholení vyrazila na cyclogaining, ale o tom vás jistě poreferuje sama 😉
Je poledne a je odstartováno. A my vyrážíme vstříc našemu 24 hodinovému bloudění. Nutno hnedka ze začátku podotknout, že jsme tedy skoro nebloudili, ale pár drobností se stejně našlo. Např. když si hned na první kontrolu spletete tunel s mostem, to se pak hledá těžko. Naštěstí se v okolí pohybovalo docela dost lidí, takže jsme se rychle zorientovali a prakticky nic neztratili. Ja jsem se celou cestu nejvíce obával, aby mě nechytly mé oblíbené úpony v okolí kolen, kdy se to může zvrhnout až do stavu, kdy koleno zkratka neohnu. Takže jsem pravidelně strečoval a protahoval, ale i tak jsem furt nějakou tu bolístku cítil. Honzátko naopak si pochvaloval, jaké je hezké počasí a nejvíce se strachoval mokrých botou, čemuž jsme se stejně ve finále nevyhnuli.
Denní část probíhala vcelku poklidně, za zmínku snad jen stojí Honzátkův kolapsový stav poté, co jsme vystoupali asi 500 výškových metrů na jedna a půl kilometru. Fakt nevypadal moc dobře, ale statečně to rozdýchal 🙂 Já jsem svou první krizi dostal po cca 7 hodinách, kdy mě začalo nepříjemně tahat v oblasti levého kolene a padla na mě psychická deka, že za pár kiláčků už tu nohu neohnu. Naštěstí jsem to rozstrečoval a napětí povolilo.
Náš první velký mapový zásek přišel v momentě, kdy jsme chtěli jít po cestě, která v terénu nebyla a rozhodli jsme se, že to prorveme na azimut. No prorvali jsme to … ale stálo nás to alespoň 20 minut. Navíc prodírání se neprostupnou klečí, která je komplet mokrá také nebylo dvakrát pohodlné.
Bohužel druhý mapový zásek přišel necelých 15 minut po tom prvním. To už jsme mířili na předposlední kontrolu z prvního okruhu a padala na nás tma. K tomu se vcelku slušně rozpršelo a padla mlha. No hledejte v tom jihozápadní část kopky někde vprostřed rašeliniště mimo veškeré cesty 🙂 Věřím tomu, že kdybychom tam stihli dorazit za světla, tak jsme ji našli, ale takhle to bylo špatné. Takže jsem se na ni asi po 15 minutách bloudění v bažinách vykašlali a vyrazili jsme směr centrum a papání 🙂 Do tábora jsme dorazili kolem jedenácté večer. Měli jsme posbíráno něco kolem 1100 bodů a v nohách něco kolem 50 kiláčků. V hash hausu jsme do sebe nalili půlitřík polívky a šli jsme se na chvíli natáhnout do stanu. Tedy hlavně jsme si šli namazat nohy a vzít suché ponožky, jelikož předchozí dvě hodiny v bažinách a dešti se na suchosti našich nožiček drobet poznamenaly. Já jsem navíc využil Míšíných masérských vloh a nechal si namazat komplet celé nohy. To si ani nedokážete představit, jak moc to bylo příjemné 🙂
Do druhé části vyrážíme kousek po půlnoci. V táboře jsme pobyli cca 75 minut. Na noc jsme si naplánovali kontroly, které by se měly lépe hledat, ale již cestou na první bylo jasné, že zas tak zadarmo to nebude. Déšť sice ustal, ale mrholilo stále a navíc padla mlha, že bylo vidět na silnici tak dva metry před sebe a když šel človek středem silnice, tak neviděl ani na krajnice, zda tam odbočuje nějaká cesta či nikoliv. Nutno ještě dodat, že Honzátko si náramně pochvaloval suché botičky, které si vzal v táboře, to já jsem pokračoval v mokrých, jelikož mi bylo jasné, že mé náhradní suché by vydržely suché tak maximálně chvilku.
V takovýchto podmínkách jsme se přiblížili k dohledávání první kontroly. Honzátko začal remcat, že takhle si kontrolu na cestě nepředstavuje a to bylo v době, kdy jsme nemohli najít správnou odbočku. Tu jsme naštěstí našli relativně rychle, ale to bohužel znamenalo opětovné promočení bot až na kost. Tato skutečnost Honzátlka vcelku rozladila a začalo pravidelné ždímání a měnění ponožek 🙂
Kolem druhé ranní jsem dostal druhou psychickou krizi. Tu způsobila narůstající bolest na levém nártu a fakt jsem si chvíli říkal, že to asi dál moc nepůjde. V posledním návalu zoufalství mě napadlo zkrátit si šněrování bot o jednu dírku, což se ukázalo jako správná volba a do půl hodiny bylo po bolesti. Naštěstí.
Někdy nad ránem (třeba kolem páté? 🙂 ) už bylo jasné, že nejvíce limitujícím faktorem budou otlačené chodidla a puchýře z mokrých bot. Honzátko viditelně začal pajdat a já jsem k tomu také neměl moc daleko. Problém byl, že jsme byli na pomalu nejvzdálenějším místě druhého okruhu, tak jsme se dohodli, že prostě půjdeme, co to dá a až to nebude k vydržení, tak nějak dopajdáme do cíle. Jak se později ukázalo, tak v tomto stavu a spíše se stále zhoršujícím, jsme to vydrželi přibližně dalších 20km. Mezi sedmou a devátou již krize střídala krizi. Honzátko už pomalu nebyl schopný si sám sednout na zem a bez pomoci vstát, já jsem čím dál tím víc trpěl na ošlapané polštářky. Navíc se i dostavil krapet spánkový deficit, takže jsme mohli vypadat jak chodící zombie 🙂 Při životě nás ale držela skutečnost, že do cíle jsme to měli kilometrově kousek a tudíž jsme měli docela slušnou časovou rezervu. To zapříčinilo, že jsme se v okolí tábora ještě pouštěli do hledání pár kontrol, přičemž tu úplně poslední jsme díky mě hledali úplně blbě 🙂 Naštěstí se vše vyjasnilo, kontrolu jsme našli a do cíle jsme dorazili tak 40 minut před limitem.
Co dodat závěrem? Snad jen, že mě osobně se to hrozně líbilo, i když jsem se dostal do stavu, ve kterém už jsem docela dlouho nebyl. Nakonec jsme nasbírali 1890 bodů, což v mužské kategorii stačilo na 10. místo z 33 týmů. Když si vemu, že jsme tam jeli s cílem přežít a neskončit poslední, tak to zas tak špatný výsledek není, ne? 🙂 A fakt nechápu týmy, kteří nasbírali víc jak 2400 bodů. Vítěz např. nasbíral 3370, což se dle mého nepřesného výpočtu blíží k hranici maximálního bodového zisku. Fakt nechápu, jak mohli stihnout oběhat všechny kontroly. Blázni 🙂
A ještě pár statistických dat na úplný závěr – ušli jsme 96 km za 23:27:58.2 při převýšení 2595 metrů.
A komu by nestačil jeden pohled, tak nechť se s chutí začte do článků ostatních závodníků:

20.6.2009 – Ruská ruleta (Ptýrov)
Dodatek: 30.6.2009
Když se mě Vláďa tak před měsícem ptal, jestli bych nejela Ruskou Ruletu, tak jsem si bláhově myslela, že 1) budu mít již odevzdanou diplomku, takže po psychické stránce budu v pohodě, 2) budu mít za sebou již dost kilometrů na kole, takže mě nějaký šestihodinový závod nezastraší. A tak jsem vesele kývla s tím, že bůhví, jestli budu mít v budoucnu čas, chuť a elán to jet, tak ať to alespoň jednou zkusím. No,… dvacátý červen se přiblížil raketovou rychlostí a 1) nemám odevzdanou diplomku, 2) nemám na kole naježděno skoro nic, když nepočítám těch několik MTBO závodů, u nichž se ale počty kilometrů pohybují většinou kolem 15, tzn. nic moc.
Ale! Musím se ještě „vrátit“ ke čtvrtku předcházejícímu onen osudný den. Vláďa byl na pracovním paintballu, a co čert nechtěl (no podle mě se to dalo očekávat) – přinesl si pár dost slušných modřin (nejlepší jsou ty, které jsou na místech, jež se na veřejnosti nedají ukazovat) a s jednou si druhý den (tedy den před závody) pro jistotu zajel na chirurgii. … A co mu pan doktor doporučil? No jistě, minimálně týdenní klid a protisrážlivé mastičky a něco na „rozpouštění“ modřin, apod. Takže to se závody vypadalo všelijak. Nebylo chvíle, kdyby si Vláďa nezanadával a nepostěžoval, že to čekal a že to je nefér a tak podobně. Ale to nám nezabránilo se v pátek sbalit a vyrazit do Ptýrova na prezentaci. Vyzvedli jsme si mapu a jeli přenocovat do Káranýho. Kde jsem tedy tátu nenápadně připravila na to, že možná druhý den jede se mnou na závody. Ráno rozhodne. Ale ještě večer měl Vláďa našlápnuto za tátou, že mu místo v závodní dvojici přeci jenom přenechá rovnou. … Ale závodivý duch mu nedal. Když jsem řekla, že by mi nedělalo problémy, vyjet s ním, ale v případě, že mu modřina bude dělat neplechu, pokračovat samotné. A tak jsme plánovali a měřili možné tratě – tedy Vláďa měřil a plánoval tratě a byl natěšený jak malý kluk, já nad tím usínala a byla jsem ráda, když konečně doměřil a vyznačil svoji třetí možnou trasu.
Tím, že jsme startovali skoro v poslední vlně, jsme si ráno mohli „přispat“ až do osmi. V klidu se nasnídat (není nad to se před závody pořádně přejíst), pobalit a vyrazit. Počasí vypadalo slušně – polojasno, když vysvitlo sluníčko, bylo teplo, větřík, pohoda. Převléknout, připravit kola, vyzvědět taktiku ostatních a šup na start s ostatními. A vyjeli jsme. Za startem jsme dostali bodové hodnocení kontrol a mohli jsme tedy zvolit závěrečnou trasu. Ačkoli se mě Vláďa snažil celou dobu přesvědčit, že jsme tady kvůli mně, protože on by sem kvůli jeho momentálnímu stavu nikdy nejel, neměla jsem ani poradní hlas. Naivně jsem si myslela, že když pořád tvrdí, že musí jet na pohodu, jinak by ho noha mohla začít bolet, tak pojedeme na jižní část mapy, do rovinatého terénu, kde v případě, že to vzdá, budu moct v klidu pokračovat sama. Ale on, si samozřejmě musel vybrat kopce. „Tak pojedeme tady po silnici na sever, vezmeme tu osmdesátku, pak nahoru, to bude trochu stoupat, ale je to pořád po silnici, pak další osmdesátku a pak to budeme pomalu točit a uvidíme podle času. Jo?“ „Ne“ „Tak jedem“. A bylo. Od včerejška jsem byla připravená na 60 km v rovině a rázem to vypadalo na 60 a víc v kopcích. Navíc naše půjčené tahátko jsme zapomněli doma, takže jsem se nemohla spolehnout na to, že až fakt nebudu moct, mě Vláďa do cíle dotáhne. Navíc, kdyby odpadl, co já asi budu sama v kopcích dělat, ne? A tak jsem se naprdnutě zařadila za něj a vyjeli jsme. Nevěděla jsem kudy jedem, kam jedem, co mě čeká, jen jsem tupě zírala na jeho sedlovku, soustředila se na pravidelné dýchání a na to, jak zařídit, aby se snídaně nepodívala do okolní přírody. Když se v jednu chvíli Vláďa rozplýval nad úžasným Ještědem, který byl v dálce vidět, jediné, co mě na tom přišlo úžasného bylo, že na něj nemusíme jet. Na první kontrolu jsme jeli snad půl hodiny, cesta ubíhala příjemně, to zase musím uznat, ale je to nuda. Jako bych to minule neříkala, že takovéhle dlouhé přejezdy mě ubíjejí. Když máte krátký MTBO, tak to je pořád nějaká „akce“, pořád musíte kontrolovat, co se děje, ale tady? Prd. Jen se udržet v háku.
Když jsme odbočili na modrou turistickou značku do pěkného sjezdíku, neomylně jsem zahučela do maliní a odvezla jsem si nejen pár škrábanců na rukou, ale i pořádného slimáka na noze, kterého jsem se pak v dalších minutách snažila zbavit. A jede se dál. Další kontroly, další cesta, o které nevím, kam vede. Schválně jsem si stopovala, jak dlouho trvá, než člověku přestane být blbě po snídani – cca 4-5 hodin. Před příštími závody snad nebudu jíst, nebo já už nevím. Na jedné z kontrol se mi Vláďa snažil na mé mapě ukázat kde jsme a kam má v plánu jet, ale zjistil, že tuto oblast na mapě vůbec nemám – ono když sotva jedete, tak opravdu nemáte čas na to koukat do mapy, takže proč bych se zdržovala tím, naohýbat si ji tak, abych viděla kde jsme- to bych při chvilkové nepozornosti a při blízkosti, s jakou jsem se za ním držela, do něj mohla napálit. Takže tolik k mému mapování. Po čtyřech hodinách jsem toho začínala mít již dost. Jediným štěstím bylo, že trasa vedla převážně po silnici a docela rovinatým terénem. A pomohlo i to, že mě Vláďa do kopců tlačil :-). Naštěstí nebylo ani vedro ani zima a čas na jídlo se také našel. A tak jsem stále myslela na to, že musím pořád šlapat, snažila se uvolňovat ramena, nebo spíš mezilopatkové svaly, které mě už nepříjemně pálily, do dýchání jsem se také musela nutit a jen jsem nemyslela na to, jak to máme ještě daleko. Když se mě Vláďa 15 minut před vypršením limitu snažil nalákat ještě na jednu kontrolu (za pouhých deset bodů), tak to jsem mu odvětila, že na tu si může jet tak sám, že já budu ráda, když dojedu do cíle.
A v cíli? Jediné, na co jsem se zmohla, bylo dojít k autu a sedět. Jediné, co se dostavilo, byla úleva, že už to mám za sebou. Vláďa byl nakonec s tím, co jsme zajeli, spokojený, takže cíl splněn :-). K našemu překvapení jsme jeli trasu, kterou většina lidí nezvolila – ti jeli na jih, do rovin a písku … a deště s kroupami. Když nám líčili, jak brutálně dvakrát zmokli, jen jsme na ně nevěřícně zírali. To my byli v suchu. Na závěr jsme si dali guláš a jeli zpět do Káranýho.
Výsledky můžete pohledat na stránkách závodu: zde
A nakonec ještě kilometry-těch jsme dali 110. Takže abych na příští podobné akci, nebyla tak mrtvá, asi na sobě budu muset trošku zapracovat. Doufám, že něco ve stylu následující fotky bude stačit.
Dodatek: Dnes, nějakých 9 dní po závodě a po absolvování dalšího, mnohem „výživnějšího“ závodu, musím zkonstatovat, že RR byla výborná! – počasí supr, výhledy do krajiny, terén pohodlný díky převážně silničnímu povrchu, kopce až na vyjímky skoro žádné, … Přemýšlela jsem, co mě při vlastním závodě tak vadí – asi to je to, že prostě jen jedu a není v tom ten „rozptylující“ prvek mapování, když celou dobu mapuje Vláďa. Ale jak jsem si o posledním víkendu vyzkoušela, když mapuji já, je to katastrofa! Takže shrnuto: Když nemapuji, vadí mi to, když mapuji, vadí mi to. Tak já nevím 😀 Ale vydržte a v následujícím článku se dočtete o akci, na kterou jak já, tak Vláďa jistě také, budeme dlouho vzpomínat.


13.-14.6.2009 – MTBO Volárna (Bruntál)
Trochu se zpožděním, ale zmínka se tu objevit musí. Další závody ČP MTBO se konaly AŽ, pro no nás Pražáky, u dalekého Bruntálu. Více jak pětihodinová cesta byla dost vyčerpávající, ale my neřidiči jsme si mohli pěkně pospat. Já bez závodních ambic jsem si užívala pěkného počasí, trošku se děsila kopců, které na nás na závodní trati číhají, a do toho jsem se učila na poslední zkoušku. To Vláďa byl na závod celý natěšený, protože jemu, na rozdíl ode mě, kopce vyhovují. A tak jsme vyjeli na start. K němu to sice byly 4 km, ale po silnici z kopce, takže žádné dojíždění na poslední chvíli, když neodhadnete, kolik času vám tento úsek zabere, se nekonal :-).
Ještě před postavením na start jsem si naplánovala, že nejedu závodit (to by mě hrozně psychicky otravovalo), ale že jedu na pěkný výlet, v klidu a bez bloudění. S tímto pocitem jsem pak lehce nastoupila na start a po startovním signálu vyrazila do prvního terénního kopce. A pak to začalo. Hned první kontrolu jsem neohroženě přejela a pak chvilku pobíhala s kolem po lese, až jsem narazila na chlapy, kteří ji také hledali a dovedli mě k ní. Takový zážitek mě vždy tak naštve, že mé závodní ambice (pokud nějaké jsou a že jsou vždy pečlivě zasunuté někde dole) nadobro zapadnou do hlubin duše a následuje již jen klidný výlet. Který tedy byl narušen zběsilou jízdou na čtyři kontroly, kde jsem se vehementně snažila uviset jednu holčinu, ale její jízda byla přeci jenom dost rychlá. Ale adrenalin tak za flígr vytáhnul závodnického ducha opět na vzduch a ve zběsilé jízdě jsem pokračovala. V cíli jsem pak po dlouhé době měla pocit dobré jízdy, až tedy na tu první kontrolu 🙁 A co nevidím u auta – povalující se řetěz. … Hádáte správně – Vláďa ho opět přetrhl. Letos již potřetí (z toho dvakrát během závodu)! Takže to zabalil a to znamená jeho první letošní diskvalifikaci.
K nedělnímu závodu už si toho moc nepamatuji. Snad jen to, že jsem opět nemohla najít první kontrolu 🙂 (loni to byla vždycky druhá, letos jsem to povýšila). A Vláďa skončil o pouhých 5 vteřin pod stupni vítězů. To jen dokazuje, že kopce jsou pro něj opravdu
jak dělané.
A pak už jen další pětihodinová jízda domů.
Pár užitečných odkazů:Fotky, Výsledky sobota, Výsledky neděle (Vláďa kategorie H21B, já kategorie D21).

12.-15.6.2009
Tak se mi to všechno chýlí ke konci. A všechno najednou. Nejenom, že musím dělat všechny zkoušky s předstihem (zatímco já jsem plánovala jít na zkoušku z dynamiky hned ten další týden, co nám přednášející „zadal“, ať si mezi sebou domluvíme termíny, ostatní uvažovali rovnou o termínu v září), ale do učení na zkoušky a psaní diplomky jsem se ještě připravovala na přijímací pohovor na doktorské studium (i když to byla spíš psychická příprava, i když se mi po této stránce moc nedařilo – jen jsem na to pomyslela, bylo mi fakt zle, … takhle nervózní jsem byla tak možná u maturity … navíc do toho stále konzultuji diplomku a to mi také na náladě nepřidává … ale abych se vrátila k tématu … ze všech stran jsem slyšela, že přijímací pohovor na doktorské studium je spíš oficiální akce, prostě, aby se něco mohlo napsat do dokumentů :-), ale stejně jsem z toho byla hrozně nesvá) jsem si ještě sem tam zajela na závody MTBO, a tak podobně.
A jak to všechno zatím vypadá? S diplomkou tak střídavě zataženo. Občas mě napadne něco geniálního, abych to vzápětí pohřbila nějakou hloupou chybou, jako že například vykresluji něco jiného, než jsem měla v úmyslu a tato prkotina mi vystačí na tři hodinky, kdy hledám, kde je chyba, když mi to s těmi samými parametry už tolikrát proběhlo v pořádku. Co se textu týče, tak ten mám z velké části hotový, jen vychytat chyby a doplnit nějaké pořádné výsledky :-).
V pátek 12.9.09 nastal ten můj velký stresový den – přijímací pohovor. Ač jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že o tolik nejde, mé podvědomí to pořád ne a ne pochopit, takže jsem v noci nemohla pořádně spát a vlastně tak tři dny předem už jsem byla nepoužitelná. Prostě se to na mě všude valilo a teď tohle. No co vás budu napínat – když udělám v pořádku státnice (a odevzdám diplomku), tak od 1.10.2009 nastupuji na doktorské studium na ČVUT FS, obor Biomechanika. Tak uvidíme, jaké to bude.
To byl pátek. … Na víkend jsme jeli na závody MTBO k Bruntálu (o tom se snad dočtete na jiném místě na tomto blogu) a do toho se učila na svojí POSLEDNÍ zkoušku na této škole (tedy na této magisterské úrovni). Ve skrytu duše jsem doufala, že to bude jednoduché a že bych si třeba mohla po dlouhé době z mechaniky odnést A, … Ale učit se před a po závody, … navíc mi spousta zápisů v sešitě nedávala smysl, … nějakou konzultaci bych uvítala, ale na to nebyl čas. Trošku jsem se začala připravovat na fakt, že to asi tak růžové v pondělí nebude. … Nakonc jsme se sešli v počtu tří. Na jeden příklad a pět „otázek“ (které tedy pro mě byly pomalu těžší a záludnější, než vlastní „důležitý“ příklad) jsme dostali pouhých jeden a půl hodiny. Deset minut před vypršením času šel spolužák odevzdat … Zkoušející se na to podíval a když se ujistil, že kolega opravdu příklad nespočítal a z otázek toho také moc nemá, tak se ho otázal, co že tedy po něm chce … Já a druhý spolužák jsme si 45 minutek počkali na výsledky. Spolužák dostal po krátké výměně posledních informací za 16 bodů B. A pak jsem přišla na řadu já se svými 15,5 body a to byl boj. Že mi B bez boje nedá. A tak jsem bojovala. Ale musím sebekriticky říct, že mi to B nakonec dal snad jen za vytrvalost. Když já na všechno potřebuji víc času! 🙂 Takže i tuhle povinnost mám za sebou.
A teď už „jen“ ta diplomka. A abych měla nějaké rozptýlení, tak jedeme v sobotu na další cyklozávody – Ruskou ruletu. Vláďa už mi nastínil své závodnické představy – no nevím, kde si myslí, že na takové výkony mám brát energii.

Tak abyste viděli, zač je toho plavání loket! 😉
Podívejte se, jak se plave na Bohemce – s některými se na bazéně potkávám.
Dokonce jsem při natáčení i byla na bazéně, ale (naštěstí) mě nesnímali 🙂
Doufám, že i já v jejich věku, budu takhle v pohodě.
Video spustit: zde

7.6.2009
Tak jsme po dlouhé době opět zavítali do osvědčené restaurace U Bílého Lva. A stálo to za to.
Ačkoli jsem za sebou měla výlet na kole a měla bych teoreticky mít velký hlad na nějaký pořádný kus masa, zvolila jsem raději dva menší chody a volba to byla více než šťastná. Proto mohu vřele doporučit polévku „Jemný bylinkový krém“ zdobený šlehačkou s lístky čerstvé bazalky – opravdu jemná krémová polévka, kde bylinky dotvářely příjemnou lehkou chuť. A jako „hlavní jídlo“ jsem si vybrala z předkrmů „lososové ragů se špenátem zjemněné smetanou a provoněné česnekovými stroužky“. A to se tedy přesně trefilo do mých chutí – jemný smetanový špenát výborně ladil s kousky měkkého lososa. A mě osobně tato dvě jídla bohatě zasytila.
Vláďa zvolil jako předkrm sice nezdravé, ale dobré (i když jsme shodli se, že jsme již jedli lepší), cibulové kroužky. A jako hlavní jídlo zvolil „lososa plněného špenátem“ se smetanovo-česnekovou omáčkou a jako přílohu si vybral šťouchané brambory. Vypadalo i chutnalo to úžasně. I když porovnáním obou lososů mi chutnaly ty mé měkké kousky více. Ale Vláďa si to pochvaloval. Šťouchané brambory byly také podle jeho gusta a česnekovou omáčku speciálně vyzdvihnul.
A jako desert jsme vybrali (nebo Vláďa si na mé doporučení vybral :-)) „Smaženou skořicovou tortilu s horkými malinami a vanilkovou zmrzlinou ve šlehačkové peřince“. Vtipně to pak komentoval slovy, že tyto „moderní“ deserty prostě nechápe. Šlehačková peřinka se skládala z jednoho malého kopečku šlehačky, k tomu byl jeden kopeček zmrzliny, ale malin bylo podle mě požehnaně a skořicová tortila byla výborná. Ale stejně – není nad pořádný kus domácí bublaniny 🙂
Takže hodnocení vysoké – prostředí příjemné (oddělení kuřáci a nekuřáci), obsluha usměvavá a pozorná.

3.6.2009
Tak je to „konečně“ tady – můj poslední „klasický“ den ve škole – s přednáškami a cvičením. Tento týden je zápočtový, takže nastává období zkoušek, ze kterých mi naštěstí chybí už jen jedna. Dále mě příští týden čekají přijímačky do doktorského studia (obor Biomechanika) a týden na to (19.5.) bych měla odevzdat diplomovou práci, na které usilovně pracuji, mám spoustu stránek (nevím, jak to, ale poté, co jsem se vrhla na sepsání „teorie“, se rozsah mé práce zdvojnásobil, na nynějších 70 🙂 – ale nutno podotknout, že Latex, ve kterém to píši, má své představy o tom, jak má vypadat stránka s obrázky, a tak to většinou dopadne tak, že je jeden (no dobře, občas i dva) obrázek na stránkua když k tomu navíc nepřidá žádný text, … požadavky mi naopak uberou místo (1,5 řádkování, 3,5a 2,5 cm okraje na stranách), tak ono se to zkrátka nasčítá.), ale ještě mi chybí některé výpočty. Do toho mě čekají ještě jedny závody MTBO … a to je zatím z krátkodobého hlediska vše.
Ale co mě na dnešku vlastně tak potěšilo, že jsem se musela vrhnout na psaní – na Vyšší dynamiku bylo podmínkou pro zápočet vypracování referátu. Jen co jsme ho, tak před měsícem dostali, jsem se vrhla na řešení a během 10 dnů ho v elektronické formě odeslala. K dnešnímu dni, tedy poslednímu dni výuky, jsme ho z nějakých 15 lidí, kteří předmět mají zapsaný, odevzdali pouze tři. A to tam byla iholčina, která si šla teprve pro zadání!! Přístup některých ke škole prostě nechápu. Za referát dostáváme body (maximálně tři), které nám mohou zvednou „skóre“ u zkoušky, takže čím více, tím lépe, proto jsem se také s vypracováním snažila. Spolužáci, kteří referát také odevzdali, dostali po jednom a jeden a půl bodu. Já se musím pochlubit za získání plného počtu bodů a poznámky, že „tento referát byl dobrý, bez chyby, … až moc dobrý“. Což na mém líci vyvolalo pomalu ruměnec :-D. Když já jsem ještě asi na vlně z Dánska, kde se opravdu všichni snažili odevzdat práci co nejlepší.
Tak dost povídání, diplomka se sama nenapíše.

31.5.2009 – Sedlčánky
Tak se mezi psaním diplomky, učením na zkoušky a uklízením konečně dostávám k tomu, jak jsem byli na jahodách. Možná si řekněte „no co, byli na jahodách, nuda.“ Ale to neznáte Vláďu a jeho jahodové požadavky. Poté, co jsme loni přivezli snad dvacet kilo ze samosběru v Sedlčánkách, měl letos ohromné plány. „Tak každý dvacet kilo a budu spokojený“. To si pak umíte představit, s jakými smíšenými pocity jsem se na milý samosběr připravovala. Zároveň to je i důvod, proč si jahody jednoduše nekoupíme v obchodě jako spousta jiných Pražáků – při ceně 25 Kč za 250g … A to ještě byla na víkend předpověď déšť a zima. Vláďa se dokonce kvůli počasí odhlásil ze sobotních závodů a Dana se k nám na samosběr kvůli počasí ani nepřidala. Že si prý počká na lepší počasí.
A tak jsme v neděli ráno vyjeli. Obloha zatažená, takže jsme se pořádně vybavili holinkami a pláštěnkami. Příjezd na farmu v Sedlčánkách byl .. no bahnitý. A mohli jsme začít. Na to, že bylo ošklivo, bylo na poli docela dost lidí. Ale velké naděje jsme si nedělali. Při takovém zakaboněném počasí, které poslední dny bylo, toho asi moc nezčervenalo. O pár řádků vedle, než jsem hledala jahody já, byla rodinka s malými dětmi. Klučina baštil jahody rovnou z keříčků, jeho maminka se zmohla jen na to, že mu řekla, aby si jahodu pořádně ofoukal a do toho stále ignorovala svojí dceru, která ji lákala do jejího řádku, kde prý jsou úžasné jahody slovy, že sama neví, co dřív sbírat. Jako v mém řádku také jahody bylo dost, ale uměla jsem si představit i lepší situaci. Holt na volbě záleží. … A kyblíčky se plnily. Asi to bude tím, že má Vláďa o tolik větší ruce než já, protože za stejnou dobu nasbíral pomalu o kyblík více (cca 3 kg). Po nějakých dvou hodinách jsme šli s první várkou na váhu. Pole bylo od vlastní stodoly, kde probíhal prodej, dost daleko, takže jsme museli nasbírat jen tolik, kolik uneseme. Každý jsme šli se dvěma kyblíky v jedné ruce, což nám na váze udělalo příjemných 23 kg. Od toho jsme tedy museli odečíst 4 kg pro mamku a 4 kg pro babičku. Takže k našemu vysněnému cíli pořád ještě něco chybělo. Ale poté, co jsme jahody rozprostřeli do přivezených přepravek, jsme se ještě museli ujistit, že se nám to pak do auta vejde. Vláďa to zkušeným okem ohodnotil na 6 kyblíků. Tak jsme vyrazili na druhou fázi.
Počasí stálo při nás. Pár kapek sice spadlo, ale nic vážného. A nyní jsem i já našla řádek, který stál za to. Už jsem začínala chápat, jak to ta paní před tím myslela. Jenom jste zabořili ruce do vysokých jahodníků a po pár vteřinách jste vyndali plné hrsti jahod. To se to plnilo. Dokonce jsem držela krok s Vláďou. Takže skóre druhé fáze: 50minut – 21 kg. Nemohli jsme si přát větší úspěch. Jak to v autě vonělo! Vyhladovělí jsme dojeli na chatu a předali jahody určené ostatním. Takže jsme byli rázem o 10 kg „chudší“. K tomu jsme ale přidali ještě plnou přepravku třešní, pracně do auta nabalili naše zbylé věci a vyjeli domů.
A doma to začalo – rozmyslet, kolik na co použijeme jahod. Nakonec to dopadlo tak, že 3 kg zůstala na knedlíky a na jídlo a zbytek šel buď do džemu, nebo ty hezčí velké do mrazáku. Nevím přesně kolik kg v džemu nakonec skončilo (Vláďa ještě musel vyběhnout do krámu pro další želírovací cukr), ale myslím, že takových 15 kg určitě. Samotné čištění nám ve třech zabralo dvě hodiny (koho by ještě zajímala cena – za samosběr chtěli 35kč/kg). Očištěné jahody na džem zabraly čtyři ohromné hrnce. Vlastní tvorby marmelády jsem se již nezúčastnila, ale když Vláďa přišel v pozdních večerních hodinách do pokoje, tak mi se zářícími očky oznámil, že máme přes 60 sklenic marmelády. Když jsem mu na to odpověděla otázkou, jestli ví, že rok má jen něco přes 50 týdnů, tak se ocitl v sedmém nebi.
Takže takhle dopadly naše letošní jahody. Zásoba marmelády na celý rok. Knedlíčky byly také výborné. Jen to mělo malou dohru v podobě namožených zadních stehen. Ono když tři hodiny stojíte v předklonu … na to ty nohy opravdu nejsou zvyklé.