Tak včera se můj vytyčený cíl stal skutečností! Obhajoba diplomky i vlastní státnice (pružnost a pevnost, mechanika tuhých těles, biomechanika) se zdařily. A to k mému velkému překvapení a uspokojení za samá Áčka :-).
Takže teď si mohu na chvilku užívat krátkých prázdnin než se vrhnu do nového víru čtyřlétého studia na postgraduálním stupni – zůstávám věrná škole i fakultě.

Ne, nelekejte se! Nezapomněli jste mi držet palce ;-). To teprve přijde. Státnice jsou nyní tím důvodem, proč vůbec nemám náladu a čas na zápisky z víkendových výletů na kola. Když už jsem z Vláďi vydobila výškové profily našich výletů, a že jsou některé uctyhodné, tak nemám kdy k tomu připsat pár slov. Ale trpělivost přináší růže. Za týden už bude po všem a když vše dobře dopadne, tak si budu moci před jméno psát pořádný titul, než jen pouhé „Bc.“ :-). Takže mi všichni ve čtvrtek 27.8. od 12h tak na hodinku a půl držte palce!! A pak se tu objeví všechny ty zmeškané články. Sice to bude u některých i 1,5 měsíce zpět, ale, jak jsem již říkala, některé výlety byly opravdu povedené a byla by škoda se o nich alespoň nezmínit.

Musím se tady trošku vychválit, jak se mi minulý týden cyklisticky povedl. Ač bylo vedro (většinou bylo nad 25 stupňů, spíš třicet), tak jsem toho najezdila na mé poměry požehnaně. Začalo to ve středu, kdy jsme si s Vláďou naplánovali výlet na silničních kolech. Vyjeli jsme někdy kolem páté odpoledne, klasicky kolem Hvězdy a Bílé Hory … když v tom měl Vláďa prázdné zadní kolo. No což. Tak jsem jela napřed, on že mě dožene. Takže již tradičně kolem Zličína přes Sobín do Břve. Opět mě zdejší nakloněná rovina a protivítr zpomalily, ale stejně nebylo kam spěchat, tak jsem si tam něco šmudlala. Když v tom mě předjela dvojice chlápků s pěkně nadupanými lýtkovými svaly, ale nejeli zas až tak rychle. Tak jsem si řekla, že než se trápit pomalu proti tomu větru, tak se kousnu a alespoň na té nepříjemné rovince se za ně schovám. A to se to jelo! Valili jsme to snad 30, ale jelo se jak nic. Holt silniční kolo je silniční kolo 🙂 Až do Červeného Újezdu. Měli jsme s Vláďou domluveno, že když mě nedojede (což se mu opravdu nepodařilo), tak tady na něj počkám. Dorazil asi za deset minut celý uřícený a nevěřil, že jsem to stihla před ním :-D. Ale kam jsme jeli dál, to už vám nepovím. Jen si pamatuji ty tři nepříjemné kopce a to, že jsme jednu chvíli byli pouhých 6 km od Berouna. No projížďka to byla úctyhodná. Domů jsme dojeli v půl deváté, v nohách 68 km. Takhle se jezdí na odpolední výlety 🙂
No a na druhý den jsem měla naplánován výlet na Okoř. Nohy byly kupodivu v pohodě. Vzala jsem to přes Dejvice a Šárku do Horoměřic (většinou vede tato má trasa po cyklostezce 0077 a po červené a modré turistické značce) – Statenice – Velké Přílepy – Svrkyně – Zákolany – Budeč – Okoř (cestou jsem se ztratila jen dvakrát, ale bez mapy jste vlastně ztracení pořád :-)). A z Okoře přes Tuchoměřice do Šárky a přes Hvězdu zpět domů. Na „vyjetí“ pěkné (53 km a naštěstí žádný defekt).
No a pak přišel víkend. Když už je hezky, tak si prý uděláme výlet na Sázavu (z Káranýho). Vyjeli jsme po půl desáté do slibně vypadajícího dne. A už jsme to mazali po silničkách na jih.Sem tam jsme zastavili (hned za Čelákovicemi neplánovaně, protože měl Vláďa defekt), abychom si protáhli záda a zbavili se brnění nohou (nevím, čím to, ale v poslední době mi na silničním kole brní levá noha). První velká zastávka byla v relativní půlce výletu – ve Stříbrné Skalici. Houska přišla k duhu a mohli jsme to otočit na sever. Přes vesničky, které si jen Vláďa pamatuje, jsme dojeli až k mé vytoužené cílovce – do Ostré na pořádnou opočenskou zmrzlinu. Tady je prostě výborná. I když Vláďa remcal, že je trošku vodová. A pak už přes Sojovice a Brandýs domů (113 km).
A aby toho nebylo málo (co s načatým dnem (bylo kolem 16h)), nafoukli jsme si loď a šli se splávnout na Jizeru a pak proti proudu Labe zpátky. Vláďa si vyzkoušel kormidlování a já jsem mohla odpočívat – paráda :-).
A aby nám nezatuhly nohy, jeli jsme je druhý den trošku projet. Polabí je stejně rovina :-), tak to jede samo. Opravdu se mi v háku za Vláďou jezdí výborně a to ty kiláčky pak přibývají 🙂 Naším dnešním cílem byla cukrárna v Loučni, kam to je nějakých 40 km. Jediný kopec je až v Loučni (když nepočítám nájezdy na přejezd přes dálnici), takže pohodička. V Loučni jsme doplnili cukříky ve formě výborného čokoládového dortu a zchladili se několika kopečky zmrzliny. A pokračovali jsme v pěkném vedru do Benátek a do Sojovic. Zde jsem jen tak naznačila, že bych nebyla proti zajet si ještě na jednu zmrzlinu do naší osvědčené cukrárny v Brandýse … to Vláďu trošku překvapilo – teplo snášel hůř než já a čekal, že pofrčíme rovnou domů. Ale svačinová pauza ve stinném lese ho vzpružila, a tak jsme pokračovali. V Brandýse jsme se podívali na gotické základy mostu, který právě opravují, a skončili na zmrzlině. Sice mi přijde, že loni dávali větší kopečky, ale chuťově dobrá. A přes Toušeň zpět do Káranýho. Nakonec se z dneška vyklubal pěkný výlet (87 km), což nám se včerejškem dalo 201 km za víkend a mě za tento týden 323 km 🙂 Navíc jsem mohla oslavit 2000. km tento rok a Vláďa dokonce 3000. km. Sice si dělal zálusk na lepší „skóre“, ale když uvážíme, že se letos potýkal sem tam s méně i více závažnými onemocněními, tak je to pěkný výsledek 🙂
A co bude příště? Již před 14 dny si Vláďa zamluvil psaní článku o našem výletě „na vodu“, takže teď má alespoň důvod se na to vrhnout. Nejde ani o to vám popisovat detaily, ale je to (minimálně ten nedělní) dobrý tip na výlet.

Tak jsme zrovna s Vláďou zkonstatovali, že nám to tady trochu vázne. Ne že bychom neměli o čem psát – vždy se něco najde, ale ten čas – vždy se najde něco zábavnějšího, co se dá dělat. A to už jsem mockrát chtěla o něčem napsat, o něčem, co jsem si myslela, že je strašně supr, a určitě vás to zaujme, nebo mi přinejmenším budete závidět :-). Ale vždy z toho nějak sešlo. Ať už z „povinnosti“ jet na kolo a trošku zatrénovat, nebo z POVINNOSTI
pracovat na diplomce, kterou jsem tak před 10 dny KONEČNĚ ODEZVDALA!! Teď už mi leží doma pěkně v předepsaných zelených deskách se zlatým písmem o obsahu 102 stran a čeká na posudek od oponenta. Trošku se toho hrozím, přeci jenom vím, o čem jsem psala, a co si o tom tak někdo, kdo je zběhlý šťourat se ve věcech , může myslet. Ale ohlasy z mého okolí nejsou špatné 🙂 – sice každý začne tím, že tomu nerozumí, ale že to vypadá pěkně (čí zvědavost jsem rozdmýchala, nechť se podívá na: http://213.29.197.189/~misa/diplomka/ a vybere si jednu z variant – ta s „hr“ na konci má v sobě i hypertextové odkazy ;-)).
Takže když mi skončila tato starost, musela jsem se vrhnout na přípravu na státnice, do kterých mi chybí ani ne měsíc, … a tak pomalu to všechno leze do hlavy :-(.
Takže když už jsem se rozepsala, tak se s vámi mohu podělit o jeden příjemný zážitek. Nejdříve to tedy nebylo nic moc. Jednou odpoledne mě Vláďa „vyhnal“ na kolo s tím, že mám tak dvě hodiny, pak že začne pršet, tak ať si ještě zajezdím. Tak jsem popadla horáka (silniční zrovna asi bylo u pana doktora na seštelování), a protože jsem byla „líná“, vyjela jsem na svůj silniční okruh. Před Bílou Horou, kde křižuji koleje a aut tu jezdí požehnaně, jsem dojela silničáře, který také čekal, až se mezi auty naskytne skulina, kterou by se procpal na druhou stranu. Zběžně jsem na něj koukla … pak ještě jednou … no určitě to byl on! – David Suchařípa – na silničce s báglem … a už si to pelášil na druhou stranu. Nejsem žádný šílenec do známých osobností, ale … prostě vám to nedá, abyste si něco malého nedokázali, že? Tak jsem tak v poklidu jela za ním (nijak nehnal, navíc já na rozdíl od něj, jsem na horákovi nemusela tolik dbát na cestu). Když nás ale semafor na křižovatce Slánská-Čistovická pustil do pěkného sjezdu, neubránila jsem se a musela jsem ho předjet 🙂 No jo, jenže pak … „přeci se od něj nenechám znovu předjet“ A tak jsem do toho šlapala – Řepy – Zličín – Sobín … on stále za mnou – Břve … a tady to začíná stoupat a pomalu jsem se loučila se svým vedoucím místem :-). Moc dobře vím, jak mě ta nakloněná rovina tady vždy zpomalí. A taky že jo. Periferně jsem už viděla jeho kolo, pak i jeho … kouknul na mě „tak pojeď“ a vzal mě do háku! A tak jsem jela v háku za Davidem Suchařípou až do Červeného Újezda a frčeli jsme to dobrých 27 km/h. Takže ač to vypadalo na otravné cyklokolečko, nakonec to bylo supr :-).