Snad jen, abyste si nemysleli, že jen sportujeme, pracujeme a učíme se – na kulturu si, obzvlášť v zimě, čas uděláme. Takže minulou středu jsme zašli na Sherlocka Holmese do Palace Cinemas a tuto středu na Bouři do divadla Disk.
Sherlock byl rozhodně lepší, než jak špatné recenze hlásily. Dobrá podívaná, děj ubíhal, víc jsme od toho stejně nečekali.
A Bouře byla více než dobrá. Nebo jinak – rozhodně to nepatřilo k těm představením v Disku, o kterých se snažím ještě chvíli po představení přemýšlet, ale vzápětí to vzdám z toho důvodu, že mi to prostě hlava nebere. Tohle byla klasika a i díky tomu, že jsme si ještě doma stihla přečíst o čem to je (ano, nikdy jsem Bouři od Shakespeara neviděla), tak jsem byla i docela v obraze a mohla jsem se víc soustředit na výkony mladých, budoucích herců.

Abych dostála svému slovu, musím ještě urychleně dopsat události posledních týdnů/dnů 🙂 Začala bych minulou sobotou, tedy 23.1. Šlo o tom, že Martin tento den nastupoval na školní sportovní týden, kdy se tam měli všichni účastníci dopravit po vlastní ose. A Martin, protože s sebou vezl i kytaru, zažádal tátu o odvoz. Ten to uvítal – že si na Bouřňáku zasjezduje. No a my jsme této příležitosti využili také, ale na běžky. A tak jsme v osm ráno vyjížděli z Žižkova. Cesta rychle utekla (před Hrobem jsme na chvilku zaváhali), tátu jsme vyhodili s lyžemi u vleků a my jsme se posunuli na parkoviště před Novým městem. Martin jel s námi, protože na chatě měl nástup až od 16h.
Jaká tam byla zima!! Na parkovišti jsme byli mezi prvními, navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli (Martin nahlas zauvažoval, že měl projednou mámu poslechnout a vzít si víc oblečení, ale nesl to statečně :-)) a vyjeli jsme mlhou, drže se vyjetých stop. Naším prvním postupovým cílem byla Dlouhá louka. Náhodou to jelo dobře – stopy upravené jak na klasiku, tak na bruslení, máza o něco lepší než před týdnem … a tak cesta utekla rychle.
Ale co nás na Dlouhé Louce nečekalo – penzion Rozcestí a zvěřinové hody 🙂 No, neodolali jsme – s Vláďou jsme si napůl dali divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíkem (přeci jen jsme měli už něco za sebou a čas byl polední, tak proč ne :-)). Kdybych věděla, co mě ještě čeká, tak se najím víc. Martin se snažil, žertovat, že až se budeme vracet, že ho tu máme vyzvednout, ale Vláďa byl nekompromisní a oba nás (přes slabé protesty) vyhnal zpět do zimy.
Dále jsme se chtěli podívat k vodní nádrži Fláje. Tenhle úsek nebyl špatný -kdybych věděla, že to bude pořád z kopce, tak na sebe ještě něco navleču. Takže těch 6 km, nebo kolik, dolů, uteklo rychle. Jen jsme se ocitli na druhé straně břehu, než bylo v plánu. Ale nebylo nic jednoduššího než zamrzlou nádrž přejít a napojit se tak na červenou, kterou jsme chtěli.
V téhle oblasti se loni konal cyklogaining a rogaining (viz červencový zápis 2009), takže čas od času jsme některá místa poznávali. A i když jsme nenasadili žádné převratné tempo a kilometry byly v normálních mezích, vítr v otevřených oblastech a počínající únava měly za následek, že mi začínala být pekelná zima. Do toho mi lyže už nedržely tak pěkně jak ráno, měla jsem žízeň (ale sundávejte hůlky se zmrzlýma rukama a ta ledová tříšť by asi také nebyla to pravé ořechové) a navíc se hlásila i jistá fyziologická potřeba, ale v těch -15, kolik s foukajícím větrem mohlo být, úleva nepřicházela v úvahu. A tak jsem trpěla až k parkovišti, kde jsem hbitě zamířila k nejbližšímu občerstvovacímu zařízení (Vláďa už mířil opačným směrem, že si ještě zaběháme, ne?). Martin mě, myslím, že docela rád, doprovodil. To byla záchrana. I když bolest z rozmrzajících prstů byla horší než obvykle. Vláďa se k nám připojil tak za 20-30 minut – tam kudy jel, skončila stopa, a tak se vrátil.

Ti, kteří trošičku sledují mé příležitostné “změny stavu” na facebooku, zaznamenali, že jsem tam psala něco o jisté konferenci ve Španělsku a třeba by byli zvědaví, o co jde. Tak nejen pro ty, ale i pro ostatní:
Jako asi všude, i ve škole se na začátku roku dělá finanční rozvaha – kam, co a kolik se bude investovat do vybavení, jak to bude s platy zaměstnanců a kdo a kam pojede na jakou konferenci. Jedno z omezení na konferenci je, že tam musíte jet jako aktivní účastník – škola vám jen tak nezaplatí výlet do USA :-). A tak již od začátku ledna připravuji abstrakty a články, se kterými bych i já mohla zkusit štěstí. V tomhle mám ale ohromné štěstí na lidi kolem sebe – myšleno tedy mé dva školitele, kteří mě pozvánkami na různé, domácí i zahraniční konference zásobili. Bohužel někde se musel abstrakt posílat třeba již v listopadu, takže ty jsem mohla z výběru klidně škrtnout. U jiné byla uzavírka třeba ten samý den, kdy jsem možnost tam něco poslat zaregistrovala.
U mě bylo rozhodnutí o čem psát velmi jednoduché – upravit diplomku 🙂 A s tímto článkem to prozatím všechno obesílám. A hle! Štěstíčko se usmálo – vzali mi to jako poster na CMBBE 2010 – 9th International Symposium on Computer Methods in Biomechanics and Biomedical Engineering ve Valencii (Španělsko). Tím lépe, že oba školitelé považují právě tuto konferenci za velmi povedenou a přínosnou. Takže to byl první krok. A teď mohl začít koloběh se schvalováním. Vzhledem k tomu, že tato konference je již na konci února, bylo nutné urychleně vyzjistit, jestli na to ty peníze dostanu. Přeci jen to není nejlevnější záležitost – jen “studentské vložné” je 480 euro. Pak to máme hotel (musela jsem si nakonec rezervovat jiný, než kde se konference bude konat – v tom pětihvězdičkovém za 110 euro na noc už bylo plno :-)), letenku, strava, apod. … “Svolení” jsem dostala. A následovalo seznámení se se školní aplikací na vyřizování zahraničních cest … Po vyplnění čtyř formulářů, které jsem úspěšně nechala na vedení podepsat a odevzdala je na oddělení pro zahraniční věci mi sdělili, že ještě potřebuji jednu smlouvu (aby mi mohli ty peníze vůbec vyplatit – pro doktorandy platí trošku jiná pravidla než pro běžné zaměstnance), kterou opět musím na vedení nechat podepsat. Ale i to mám úspěšně za sebou. Takže ještě poslední věc, kterou nemám vyřízenou je upřesnění adresy příjemce platby na vložné pro konferenci 🙂 … A pak už jen dotvořit poster, nechat ho vytisknout a jedeme!
Koho by třeba zajímaly podrobnosti, nechť se podívá na: http://www.cmbbe2010.cf.ac.uk/index.asp

23.1.2010
Ačkoli jsem oficiálně měla narozeniny až za týden, bylo mi částí rodiny popřáno již 23.1. Na jeden z dárků se můžete podívat rovnou. Jde o moji vlastní internetovou doménu 🙂 Někomu by to mohlo přijít divné, ale mě to přijde supr! Hlavně teď, když se ve škole na doktorském studiu začínám “rozjíždět” a neminou mě jisté oficiality (jako oficiální adresa apod.) a povinnosti – učení. A proto mi přijde dobré mít nějakou tu svoji dobře zapamatovatelnou adresu, kde budu moci zveřejňovat vše ke studiu a nebudu se přitom muset “schovávat” za různé “nepotřebné” domény :-).
A tak kdybyste měli čas a chuť, podívejte se na mcadova.cz
A v případě, že tam objevíte chyby nebo něco nebude fungovat, neváhejte mi napsat, protože nefunkční ty stránky opravdu mít nechci. Nápady na vylepšení beru samozřejmě také.

Tady k tomu snad nemusím nic říkat. Kdo viděl, ví, kdo neviděl, měl by zajít. A rozhodně doporučuji 3D – vždyť kvůli tomu čekal J.Cameron celých 12 let, než tato technologie zlevnila natolik, aby film nestál nehorázné peníze. A pokud se bojíte, že se vám “3D brýle” přes vaše dioptrické nevejdou, tak pokud nemáte nějaké ohromné okuláry, buďte v klidu ;-). A jestli jste četli spíše záporné recenze, tak na to také nehleďte – zpracování je špičkové a námět je také zajímavý.

16.-17.1.2010
Tak jsme neodolali a podlehli jsme “reklamě” na bruslařskou dráhu na Lipně. Vláďa si kvůli tomu “musel” (měl to prý již několik let v plánu) koupit nové brusle, mě stačilo jen z úložných prostor vytáhnout ty své klasické dámské, které jsem za posledních pět let použila tak třikrát (mají pořád tvrdý nerozšlapaný jazyk , jako nové :-)).
Vyráželi jsme v sobotu (brzy) ráno a první naše kroky vedly do Křemže, kde jsme měli domluveno přespání u známých. Konečně jsem viděla jejich nový dřevěný domek – vevnitř jsem měla dojem, jako bych se rázem ocitla v nějakém horském srubu – vše ze dřeva, vánoční stromeček stále svítil v rohu, v kamnech praskalo dřevo, … Nechali jsme si zde věci a vyjeli na Lipno. Podle počtu zaparkovaných aut bylo jasné, že obdobný nápad jako my, měla ještě spousta dalších lidí – ať už bruslaři nebo běžkaři. A u Lipna to teprve bylo patrné – již z dálky byl vidět špalír lidí táhnoucí se po upravené stezce. “Tak to bude ještě zajímavé”. Ale musím říct, že na to kolik tam bylo lidí, byla projížďka v pohodě bez bourání a jiných karambolů. Prostě se to na té desetikilometrové trase rozprostřelo a hlavně – všichni jeli, takže vždycky stačilo najít dostatečně velkou skulinu v zástupu a pak už se jen soustředit na jízdní “styl”. No stát po třech letech na bruslích byla legrace. Ale myslela jsem, že to dopadne hůř. Nakonec velká spokojenost, žádný karambol a ani nohy nebolely tolik, co jsem očekávala. Ale Sáblíková ze mě asi nebude :-).
Na oběd/večeři jsme se přesunuli do Českých Budějovic, kde nás před dvěma lety zaujala jedna pizzerie u náměstí, tak jsme byli zvědaví, jestli je stále tak dobrá – je. Dokonce je od 1.1. nekuřácká. Musím dát Vláďovi velké plus, že to po té době, co jsme tu nebyli, našel – mě by to asi trvalo mnohem déle, jestli bych ji vůbec našla :-). Ale ačkoli považuji ČB za docela velké město, tak tady kolem páté hodiny chcíp pes, že to tak musím říct. Nikde pomalu ani živáčka, lampy svítily jak v Dánsku (kdo četl můj blog z Dánska ví, kdo ne – jde o to, že se na osvětlení šetří, což je z ekonomického hlediska dobře, ale uličky i ulice na mě působí ponuře až depresivně a taky se v tom “šeru” pak trochu bojím), připadala jsem si jak o půlnoci v nějaké opuštěné pražské čtvrti. Ale jídlo bylo výborné. Vláďa si dal pizza kapsu, já salát s kuřetem. Bohužel na ty výborné zmrzlinové zákusky zrovna nebylo počasí 🙂 Pro zájemce: Fresh Pizzerie u Žáby www.efresh.cz
Druhý den jsme se vydali na běžky na Kvilku. A to byl mazec. Počasí kolem nuly a do toho pak začalo sněžit. A máza se nějak nepovedla. Takže když se jeden chtěl sklouznout, tak to drhlo, když se chtěl pořádně odrazit, tak mu to proklouzlo. Takže pořádná zabíračka na ruce. Ale nebyli jsme v tom sami. Po cestě bylo vidět spoustu lidí, co šmudlali lyži o lyži, aby bakule sněhu nabalené na skluznici sedřeli dolů. To počasí bylo stejně divné. Docela jsem se u auta nabalila, protože mi byla zima a foukalo. No a cestou jsem musela postupně svléknout bundu, mikinu, vrchní šusťáky a teplou čepici vyměnit za lehčí. A nejhorší na tom bylo, že u každého takového zastavení jsem musela bojovat s hůlkami, protože mám takové ty vychytané, které si suchým zipem pěvně přichytnete na ruku. A tak jsme nakonec kvůli sněhovým podmínkám náš výlet o trochu zkrátili – Kvilda – pramen Vltavy – Černá hora – Filipova huť – Kvilda.
Takže sportovně, myslím, jsme si to pěkně užili.

Tak konečně se dostávám k “zadání” naší ankety. V průběhu loňska jste si na tomto blogu mohli přečíst naše postřehy z různých restaurací různých koutů Prahy či celé republiky. A na tomto místě by naopak nás zajímalo, který kulinářský zážitek se vám v roce 2009 nejvíce vryl do paměti. A nebojte se rozepsat! Ať máme nějaké tipy!

Tak dodatečně přikládám fotky z vánočních trhů v Norimberku. Jak je z nich vidět, jeli jsme tam hlavně za jídlem 🙂 Ale celková atmosféra byla úžasná. A těch lidí! Neuvěřitelné. Ale nikde se nečekaly dlouhé fronty, měli to opravdu dobře zmáknuté. Rozhodně ta tříhodinová jízda tam a tříhodinová cesta zpět stála za to.

27.12.2009-2.1.2010
Tak jsem se po šesti letech dostala při oslavách Silvestra mimo Prahu. Zásluhu na tom měl kamarád, který nám s Vláďou nabídl dvě volná místa v pokoji, který měli rezervovaný v Harrachově. A tak jsme hned po Vánočních oslavách vyrazili na hory. Optimisticky jsme si vzali s sebou lyže, i když Vláďa laškoval s myšlenkou na kolo. Nakonec jsme skončili z části na pěším výletě z části na lyžích s nepříhodnými podmínkami. I když dva slunečné dny nám vyšly. Takže jsme se podívali pěšky na Voseckou boudu a na lyžích na Sněžné jámy. Bruslení na vypůjčených skejtových lyžích mi moc nešlo, ale alespoň jsem to zkusila. Pršelo a sníh byl rozbředlý. Byla jsem ráda, že jsem to vůbec vydržela celé ty dvě hodiny :-). A na prvního ledna jsme si pěšky došli na Dvoračky na borůvkové knedlíky a výbornou horkou čokoládu. A přes Studenov jsme to na pekáčích sešustili domů pěkně naklepaní. Takže týden pěkný, odpočinkový, s výborným jídlem – byli jsme ubytováni v penzionu Union s polopenzí, která byla výborná – denně k snídani palačinky, o večeřích nemluvě :-). “Pan domácí” byl na celý chod penzionu i na vaření sám – v tomto byl opravdu obdivuhodný a dle mého názoru to docela v pohodě stíhal. Takže myslím, že na příštího Silvestra se opět poohlídneme po nějakých horách – osobně by se mi líbila Šumava, tak kdybyste někdo o něčem věděl, dejte včas vědět, ať to tam můžeme nejen omrknout, ale i rezervovat.