Kdoby neznal pořekadlo “Počkej, až se zima zeptá!”, že? Mě se vloni zima neptala na nic, bohužel se zeptalo jaro, několikrát a vyloženě si to mé utrpení užívalo … 🙂
Když už se dneska udělalo tak krásně, tak jsem neodolal a vytáhl jsem horské kolo ze sklepa a vyrazil na takový decentní výlet, co normálně jezdím na silničáku, když nemám moc času, nebo jsem unavený. Má to něco kolem 40km, profil spíše rovinatý. Ideální na zahájení letošní cyclo sezóny.
A jen co jsem vyrazil, tak to přišlo. Ani ne po pěti minutách, první kopeček a jaro na mě pokřikuje, jak hrozně jsem to pres tu zimu flákal. Co vám budu povídat – nejelo to. Snažil jsem se nepropadat panice a uklidňoval se tím, že se to zcela jistě zlepší, jen co rozhýbu zimou zatuhlé klouby. Nezlepšilo. Vrchol tomu nasadil jeden podsaditý pán pokročilého věku, co šlapal jak Micky Mouse, když mě na rovince přemastil a začínal mi ujíždět. Vejrám na něj, pak v duchu na sebe a začínam propadat těžké depresi, že tohle doopravdy zapotřebí nemám. No což, hecnul jsem se a těch 40 metrů, co mi zatím dal jsem docvakl. Bolelo to a jen jsem nechápal, jak může jet tak hrozně rychle – kolo nevypadalo nějak echt dobře a pána jsem otipoval na minimálně 110kg. Když už jsem se radostně pověsil do háku, tak jsem mu začal okukovat, na čemže to vlastně jede. A po chvíli mi to došlo. Pán nejel na obyčejném kole, ale na elektrokole, co má v rámu zabudovanou baterku a pohání zadní kolo 🙂 To se mu to jezdí … a navíc stresuje chudinky cyklisty, co jsou poprvé letos na kole 🙂
Cestou zpět domů jsem pak jěšte potkal skupinku prošedivělých pánů a paní, jak si to drandili na koloběžkách. Bylo jich asi tak 20 a hrozně si to užívali. Rozhodně bych je tipoval na >65 let, ale vysmátí byli jak ve dvaceti 🙂
Takže nakonec moc pěkná projížďka za moc pěkného počasí. Už se na to jaro fakt těším 🙂

Nedá mi to a musím veřejně zveřejnit to, co Vláďa slíbil a zatím nesplnil – třeba ho tohle “donutí” s tím něco udělat 🙂 Oč jde? No přece o naše předsevzetí! I když ne předsevzetí v pravém slova smyslu. Spíš jde o seznam věcí (v našem konkrétním případě hlavě sportovních), které bychom v roce 2010 chtěli stihnout. Něco jsou resty z let minulých, které se stále posouvají na nové roky, některé jsou čerstvě vymyšlené cílovky. A tak bych je zde chtěla sepsat, abych i já věděla, co že jsme si to navymýšleli, a až třeba jednou o víkendu nebudu vědět, co dělat, budu mít kam sáhnout pro inspiraci. Takže zde to je:
  • Dobytí nejvyšších vrcholů našich hor. Nechci zde napsat “všech”, protože to by bylo moc zavazující :-). Ale čím víc, tím líp. Vláďa trvá na podmínkách, že to musí být na kole a že kilometry v ten den musí přesáhnout hodnotu 40, ale já osobně se spokojím i s tím, když to bude pěšky či na běžkách (potom ani těch 40 km není podmínka nutná). Navíc, ne na všechny vrcholy se na kole smí.
  • Když už budeme jezdit po těch vrcholech a poblíž bude nějaký pramen – odbočka na něj je povinná. Letos už jsme takhle byli u dvou pramenů – Labe a Vltava – což mě právě dovedlo na myšlenku, že i prameny můžeme zahrnout do našeho “worth visiting” listu 🙂
  • Z doby asi před třemi lety nám pořád ve vzduchu visí výlet, který jsme naplánovali s Kájou – objezd Prahy (na kole). Vše je de facto připraveno, jen vyjet. Pro jednoduchost nezadávám podmínku jako jiní, kteří do takovéhoto podniku šli –
    “bez dotyku s hranicí” – to mi přijde zbytečné. Já se spokojím, když jednoduše objedeme celou cyklotrasu č. 8100, známou též pod příhodným jménem “Pražské kolo“. O výletě mám jednoduchou představu – v pátek se dostavíme do Káraného, kde bude naše základna. V sobotu brzy ráno na silničkách vyrazíme a odpoledne/večer skončíme opět v Káraným, kde by nám babička mohla přichystat nějakou dobrou cílovku. A celou neděli máme na rekonvalescenci. Kdo by měl zájem se přidat (ve větším pelotonu se pojede lépe), nechť sleduje naše stránky. Pro ty, kdo nechtějí hledat, kolik že to je vlastně kilometrů – oficiální stránka, uvedená výše, uvádí 120 km, jiné zdroje uvádějí dokonce 150 km, takže je lepší se připravit na tu horší variantu.
  • Další výlet se loni málem povedl, ale na poslední chvíli Vláďa onemocněl, takže z toho sešlo. Káraný-Ještěd-Káraný. Loni jsme vyzkoušeli alespoň kousek tratě a to Bakov nad Jizerou -Český Dub – Světlá pod Ještědem – Křížany – Hamr na Jezeře – Noviny pod Ralskem – Mimoň – Bakov (98 km), a k mému milému překvapení to nebylo zas až tak kopcovité. Nejhorší bude se dostat z Káraného do Bakova a pak samozřejmě vlastní stoupání na Ještěd, které už jsem absolvovala a nevzpomínám na to moc ráda. Předpokládaná vzdálenost 180-200 km. Jak se s obdobnou trasou poprali jiní, si můžete přečíst například na http://www.kpc-praha.cz/jested/index.html. S jedním z účastníků se znám, tak ještě vyzjistím podrobnosti a zážitky.
  • Pak bych já osobně (Vláďu to, myslím, zas až tolik netáhne) ráda zkusila nějaký cyklomaraton. Loni jsem své úsilí věnovala MTBO, které pro mě zas až tak není – nejde mi to ani z hlediska výbušné síly nutné pro horské kolo, ani co se orientace a mapy týče 🙁
A to je asi to nejhlavnější, co mě teď napadlo. Další “předsevzetí” budou asi následovat v průběhu roku. Jo, ještě něco – zorbing – ten se mi také táhne už delší dobu.

6.2.2010
Tentokrát jsme se přidali ke Káranskému autobusovému jednodennímu zájezdu na Horní Mísečky. Bylo to jednoduché, levné a pohodlné řešení, jak se na běžky podívat také někam jinam, než na, již okoukané, Jizerky. Sice to znamenalo přijet na chatu již v pátek večer a ráno vstávat před šestou, ale po deváté jsme již byli v Krkonoších. Teplota těsně pod nulou, pod mrakem, ale s dobrou viditelností. V této zimní sezóně se Vláďovi konečně podařilo krásně trefit mázu, takže jsem po dlouhé době zase poznala, jak krásné to na běžkách také může být. Kdyby mi do toho ovšem Vláďa zase nezačal mluvit – že bych tomu jako mohla dát ještě trochu závodnější “styl” – zrovna ve chvíli, kdy jsme si myslela, že pro tohle bych si zasloužila pochvalu – tak krásně mi to jelo, a jediné, čeho jsem se dočkala bylo “ještě bys u toho mohla zvedat patky” – no nepřetrhli byste ho!? Tady někdo pořád nepochopil, jaký je rozdíl mezi závody a turistickým lyžování – přeci musím zvolit takové tepo a intenzitu, abych vydržela celý den, ne? Dnes se opravdu nejednalo o jednohodinový závod. … Takže tímhle svým “amatérským ťapáním” jsem dala (to, co si Vláďa uběhal, případně jen odjel v rámci tréninku soupaž) 36 km a to si tedy myslím, je docela dobrý výkon, ne?
A kudy naše cesta vedla? – po okruhu přes Třídomí na Rovinku a přes závodní tratě zpět. Tento okruh má 15 km. Z Rovinky jsme si ovšem dali malou odbočku na Benecko (tři km tam a tři zpět) – tuto rovinku si Vláďa prý dal celou soupaž (také pak celý týden skuhral, že ho strašně bolí ramena! – bodejť ne, když takhle blbne :-D). Na Mísečky jsme dojeli v půl jedné, dali jsme si lehký obídek a tento 15 km okruh jsme si dali ještě jednou. A zpět na Mísečky jsme dorazili tak akorát, aby Vláďa stihnul doplnit své sacharidové zásoby štrůdlem a už jsme to mastili k autobusu a hurá domů. Do Káraného jsme dorazili po 18h večer, celí příjemně unavení. Jak se Vláďa najedl, tak se do něj nahrnula nová energie, takže pak s tátou až do půlnoci koukali na Segala 🙂 Takhle vypadá sportovně-odpočinkový den 🙂

Tak opět jsme měli dva kulturní zážitky v jeden týden. Začalo to v neděli (7.2.),
kdy jsme si po sobotních horách chtěli užít trochu relaxace v kině a těšili jsme se na “draky” 3D (Jak vycvičit draka – měli jsme dojem, že to má mít premiéru 2.2.), ale v programu kin to ne a ne najít. Nakonec se nám podařilo dohledat, že to k nám přijde až 1.4. Tak co teď? Po nějakém tom dohadování jsme se shodli na filmu Morganovi. Vláďa na to tedy šel s mírným sebezapřením, protože od přírody komedie (bláznivé, romantické, apod.) nemá rád, ale nakonec musel uznat, že to nebylo tak hrozné (navíc se mu dostalo “úplatku” ve formě popcornu, který obvykle v kině nekonzumujeme). Sice mě až překvapilo, jak jsou vlastně Hugh Grant i Jessica Parker již “staří” (myšleno – zřetelně starší oproti filmům/seriálu, ve kterých zazářili a ze kterých je má člověk v hlavě), ale po tomto počátečním “šoku” to již byla komedie na jedničku 🙂
Další kultura nás čekala ve středu v divadle Palace Theatre. Již delší dobu jsem si dělala zálusk na představení A do pyžam! s Jiřím Langmajerem, Davidem Suchařípou, Kateřinou Hrachovcovou, Evou Čížkovskou a Zdeňkem Venclem. O tomto představení autora Marca Camolettiho se píše, že se jedná o “brilantní komedii, která si neklade jiný cíl, než pobavit diváka. Kultivovaně oživuje neselhávající principy francouzské bulvární frašky.” No … nevím. Tedy abyste rozuměli –
byla to slušná komedie s jednouchou zápletkou, ale tím, že jsem od přírody tichý člověk a emocionální výlevy si nechávám spíše pro sebe, tak mě hurónské výbuchy smíchu okolosedících diváků dost rušily. Ne že by mě to uráželo, ale neslyšela jsem potom herce 🙁 a to mi vadilo. Co mi ještě přišlo přehnané, to byl Langmajerův projev. Mě je jasné, že to k té roli patřilo, aby zdůraznil ironický obsah některých svých projevů, ale v mých očích to nebylo úplně ono. Co jsme byli loni také zde na hře, ve které také hrál (Líbánky), tak to bylo jiné kafe. To byla komedie! Ale tady mi to ostatní diváci dost pokazili. Nemluvě o chlápkovi, co seděl vedle nás, o přestávce si koupil pražené mandle a začal je tam chroupat! To už je jako v kině, kde vás ruší ti s popkornem – proto si ho také skoro nekupujeme :-).