Tak jsme včera udělala zkoušku z matiky (první tento semestr, další mě čeká v září, v tomhle je to Ph.D. o něco volnější než klasická výuka :-)). Nervy byly před i během. Osobně bych se ohodnotila mnohem hůř, ale budu to přikládat tomu, že jsem měla pěkně vypracovanou semestrální práci a dobré hodnocení ze cvičení. A možná se mu se mnou jen pěkně povídalo 🙂 Po 45 minutách prohlásil, že už mě nebude zdržovat, a tak jsem celá propocená s novým přírůstkem v indexu zamířila relaxovat do posilovny.
Po 1,5 h tréninku následovalo posezení s Vláďou u Myšáka. Ještě jsem v nově otevřené cukrárně nebyla. Dům je to krásný, vnitřní výzdoba zajímavá. Jen ty servírky byly nějaké divné. Vláďa si vybral Schwarzwaldský dort, který byl dle jeho soudu vynikající. Já si dala kávové tiramisu, kterého byla ukrutná porce. Na můj vkus byl až moc “pěnový”, já mám raději víc hmoty než krému, ale dobrý byl, to se musí nechat.
Následovala procházka na Staromák, kde jsme si ve stánku Ben and Jerry nemohli nechat ujít kopeček zmrzliny (ač pekelně drahý). Já jsem měla čokoládovou s pekanovými ořechy (dobrá, ale za ty peníze mi to nepřišlo až tak adekvátní) a Vláďa si dal čokoládovou s kousky čokolády a oříšků a tu si pochvaloval. Jinak Ben a Jerry je v Americe velmi oblíbená pro své některé šílené příchutě (http://www.benandjerry.cz/ourflavours/) a i v Dánsku nás na ni upozorňovali. A už se dá sehnat i zde, takže můžete sami posoudit, jestli to za to stojí.
A na závěr jsme před Rudolfinem shlédli výstavu velkoformátových fotografií přírody, což doporučuji (i s doprovodnými texty)

Jestli jsem se ještě nestihla pochlubit, tak tak se zpožděním činím. Dne 9.6.2010 jsem ve vile Lanna v Bubenči (vila Akademie věd) převzala cenu prof. Valenty a prof. Čiháka za rok 2009 za nejlepší diplomovou práci v oblasti biomechaniky. Konkurence prý byla oproti loňským roků silná (ovšem já konkrétní čísla znám a tomuhle “silná” konkurence neříkám).
Jako před každou podobnou akcí, kde mám být před publikem (v krátkosti jsem práci odprezentovala), jsem byla silně nervózní, ale pomohlo mi, že se na mě přišel podívat táta s Vláďou. Než došlo k vlastnímu předání cen (ta má byla “malá”, hlavní cena byla za nejlepší disertační práci), ta promluvily kapacity z oboru a děkan fakulty. Následovaly naše dva přednesy a poté dva violoncellové výstupy – první trochu depresivní, ale ve druhém duu to pánové pěkně “rozjeli”. Uklidněná jsem se tak mohla konečně podívat na výzdobu sálu – vila je to úžasná a vnitřní zdobení stěn neméně.
No a na závěr příjemný raut :-).
Fotky lze shlédnout zde– jako vždy jsou interiérové fotky slabší, ale venovní jsou pěkné.

Tak ačkoli jsem se dobrovolně vzdala “čadovi” domény na rajčeti, aby se Vláďa necítil diskriminovaně, tuto adresu momentálně budeme užívat asi čím dál tím méně, protože táta, ačkoli se rajčeti vehementně bránil, si založil svoji vlastní doménu zde (
http://richardcada.rajce.idnes.cz/). A tak pro zájemce o fotky z našich akcí máte na výběr hned tři alba. Rajče “čadovi” najdete zde a rajče “Míša a Vláďa” zde. Takže to, co bylo před rokem (a kolem roku) 2007 je na “čadovi”, to co bylo poté, je na “Míša a Vláďa” a “Richard Čada”.

12.-13.6.2010
Na víkend, po změněné předpovědi, hlásí dobré počasí, a tak odsouváme přejezd na chatu až na sobotu s tím, že když opravdu bude pěkně, pojedu opět na kole (ne tedy už přes Říp :-)). Kolem osmé ráno je již okolo dvaceti stupňů, tak to vypadá na pěkný slunečný den. Vyrážím tedy opět směrem na Kralupy, tentokrát po trase: Nebušice – Přední kopanina – Tuchoměřice – Číčovice – Libochovičky – Zákolany – Kralupy. Obzvlášť úsek “Zákolany-Kralupy” byl úžasný – deset kilometrů to pořád mírně klesá a je to po krásném asfaltu. Z Kralup jsem jela přes Chvatěruby, Máslovice a Vodochody do Báště a přes Mratín, Brandýs a Toušeň do Káranýho. Mapa zde (Praha-Káraný – 72 km, 3 h). V Brandýse jsem cíleně jela kolem nově otevřené cukrárny Fontanela nebo tak nějak, abych se podívala na otvírací dobu – je to jediná cukrárna co znám, která má v sobotu zavřeno. To mi vysvětlete proč?!
            Na chatě již byl “Káranský” nohejbalový turnaj v plném proudu, i když většina hráčů a fanoušků seděla ve stínu v hospodě. Stoly na zahradě byly tradičně pokryty jídlem všeho druhu a sluníčko stále pralo. Jen co jsem se trochu prostrečovala, vyrazili jsme s Vláďou na samosběr jahod, že to omrkneme, jak jsou na tom. Zatím nic moc. Jahod je tedy hodně, ale ještě nějaké to sluníčko potřebují. Natrhali jsme tedy pouze šest kilo na svačinku a vyrazili jsme zpět. Následně jsme natáhli Slackline a jali se rozveselovat okolí. Náhodou nás musím nekriticky pochválit – jde nám to víkend od víkendu lépe. Musíme se podívat na net, co dalšího kromě “obyčejného” chození máme začít trénovat :-). A večer už se jen jedlo, pilo a zpívalo dlouho do noci.
Druhý den se nám ochladilo o dobrých deset stupňů (takže na příjemných dvacet). Po sběru jahod, jak jsme ostatně předpokládala, jsem měla namožené hamstringy, a tak se mi na žádný dlouhý výlet na kolo nechtělo. Vyrazila jsem tedy na horáka s mámou a Jirkou, kdy jsme jeli příjemným tempem, u kterého jsme stihli probrat kde co. Mapa zde (Po okolí Káranýho, MTB, 22 km).
Po příjezdu jsme vlastně už jen pobalili věci, najedli se a jeli dom. Ne tedy přímo domů, ale ještě do Holešovic na výstavu stanů – minulý týden jsme zde totiž po ročním vybírání (na výstavě stanů s cílem koupit nový jsme byli již loni) konečně koupili stan, na kterém jsme se oba shodli. ALE když jsme ho na chatě na zkoušku postavili, zjistili jsme, že se do něj Vláďa vejde jen tak tak – bez karimatky, bot a spacáku, což znamená, že s věcmi už by to bylo problematické. Kde se stala chyba? Oni sice napíší, že je rozměr ložnice 210 cm, ale již neřeknou, že to není rozměr ložnice, který je možné využít k vlastnímu spaní, ale s největší pravděpodobností to je rozměr materiálu, který je použit na podlážku – což není to samé, protože jak to u stanů teď již bývá, podlážka se u okrajů zvedá – kvůli “velké vodě”. No a my jsme si zkoušeli 210 cm stan od jiného výrobce a ten byl tak akorát (Pinguin Sirius), ale tento Husky (Husky Flare) má podlážku zvednutou ještě o něco výš, takže ze spací plochy 210 cm je rázem něco kolem 190 cm a to už není nic moc. A tak jsme s tímto argumentem na výstavu jeli znovu – uznali nám to a na nás teď bylo vybrat stan nový. Po hodinovém zkoušení (Pinguin Jupiter 3, Pinguin Sirius, Husky Felen, Husky Fighter). Nakonec zvítězil, hlavně kvůli velikosti (ale i s ohledem na materiál, kvalitu tyček, složitost konstrukce, apod.)  Husky Fast. Jde vlastně o stejný stan jako je Husky Flare, ale tento má uváděný vnitřní rozměr ložnice 240 cm – po odečtení zvednuté části podlážky to je tak akorát, aby nám to vyhovovalo 🙂 Takže ho příští týden na chatě znovu postavíme a uvidíme. Asi by to chtělo v něm i tréninkově přespat, ať s ním nejedeme na dovču bez zkušeností.

První týden anglického konverzačního kurzu je u konce, a tak volí někteří vyučující tak trochu jinou hodinu – venku je krásně, tak se přesuneme do města a budeme moci tak angličtinu trénovat při popisování krás Prahy. Byla to krásná procházka z Dejvic přes Pražský hrad (ani nevím, kdy jsem tu naposledy byla) a Malostranskou do Letenských sadů, kde jsme v jejich nejzazší části poseděli u piva/kofoly, byli svědky (nepřímými) jedné svatby a úžasně si popovídali o všem možném.

5.-6.6.2010
Po deštivém týdnu hlásili na víkend krásné počasí. Tak jsem toho využila – pojedu na chatu na kole. Tak jak jsme to jeli s Vláďou, pěkně přes Kralupy (ono to zas moc jinudy od nás nejde – není jinde most). Než jsme vstali, nasnídali se a dobalili, bylo deset. Ale nakonec jsem vyjela jen o 20 minut později, než jsem měla v plánu. Sluníčko už o sobě dávalo znát – přes den se to na tu třicítku vyhrabalo.
            Ze Střešovic jsem se po hlavní silnici dostala do Horoměřic, následoval sjezd do Únětic a opět výjezd. Zde jsem se konečně napojila na cyklostezku č. 0082 vedoucí až do Kralup. Jenže! Jak to ve vedru bývá, když jeden hodně pije a ne všechno vypotí, musí někdy
zastavit na jistou potřebu. … A jak tak sedím v řepkovém poli, přede mnou úžasný výhled na okolní údolí a kopce. Kopce! Jak ten Říp se v tom dopoledním sluníčku krásně vyjímal. No, a protože jsem neměla kam spěchat a na Řípu jsem dlouho nebyla, bylo rozhodnuto.
            K mému překvapení se mi podařilo z Kralup vymotat se správným směrem. Vlakový přejezd, na kterém se loni Vláďa rozmlátil, jsem přejížděla s velkým respektem a pod Říp jsem dorazila s necelými 50 km v nohách. Nahoru … no, nahoru jsem to musela vytlačit. Tam bylo lidí!! A opět – jak je ten svět malý – jak tak funím nahoru, opocená od ucha až na patu, koho nepotkám? – jednoho z mých studentů – ale nehlásil se ke mně :-D.
rip
Svačinka na Řípu.
Po svačince u rotundy jsem mastila dál. Přes Mělník a Brandýs na chatu.
melnik
Mělník se blíží, vody v lahvi ubývá, jídla taktéž.
Ramena od sluníčka dostala zabrat, nohy zas od kilometrů, ale výlet to byl krásný – 101 km.
            V neděli trvalo pěkné počasí, a tak jsem vyrazila na výlet zmrzlinového typu – Čelákovice – Nymburk – Hrubý Jeseník – Mcely – Loučeň – Milovice – Lysá nad Labem – Přerov n./L – Čelákovice – Toušeň – Brandýs a Káraný – 105 km.
elektrarna
Soustava slunečních panelů kousek za Mělníkem.
zmzlina
Zmrzlina v Loučni bodla.
trasa
Nedělní trasa.

Tak abyste neříkali, že vám zatajuji novinky – ve středu 9.6.2010 jsem ve vile Lanna (vila Akademie věd v Bubenči) slavnostně převzala cenu prof. Valenty a prof. Čiháka za rok 2009 za nejlepší diplomovou práci v oblasti biomechaniky. Konkurence prý byla oproti jiným rokům silná, takže mohu být pyšná a vyvěsit si to na chvíli na zeď :-).
            Jak to již bývá – byla jsem pěkně nervózní … naštěstí “předávací” sál nebyl nijak enormě velký, takže se tam vešlo nějakých 25 pozvaných hostů. Po úvodních proslovech pana děkana ČVUT, zástupce České společnosti pro biomechaniku, proděkana 1.LF UK a předsedy Inženýrské akademie ČR a vlastním předávání cen (udělují se totiž dvě – “malá” za diplomku, a “hlavní” za disertační práci) následovaly krátké prezentace našich prací (toho jsem se právě děsila nejvíce). Podle Vládi to prý bylo hrozné, podle jiných to bylo dobré :-).
            A na závěr neformální raut, kde tedy byly opravdu dobrůtky, ale nebudu vám dělat chutě.

7.6.2010
Tak mi dneškem začíná třítýdenní intenzivní kurz angličtiny. Nabídku jsem na školních stránkách zahlédla asi před dvěma měsíci a přišlo mi to jako dobrá volba při oprašování komunikačních schopností – abych alespoň nějakou řeč relativně “suveréně” ve Švýcarsku ovládala. Ano vím, že zrovna angličtina k jejich oficiálním jazykům nepatří, … když on se francouzský jazykový kurz neotvíral. … Takže ode dneška musím každý den na cca 3,5h přepnout a hlavně se soustředit. Výborné na tom ale je, že celkem se na výuce podílí šest rodilých Američanů, takže minimálně jazyková úroveň bude dobrá. Dneska jsme měli profesora neurofyziologie, nebo něčeho takového, který byl výborný. Je to totiž krása poslouchat pěknou angličtinu 🙂 Sice jsem byla po víkendu trochu otupělá, takže jsem se do vlastního mluvení moc nepouštěla, ale i “pasivní” poslech na mě má, myslím, pozitivní účinky. Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Přeci jenom první hodina byla taková seznamovací, abychom se trošku uvolnili … Navíc zde jde nejen o jazyk, ale i o kulturu. Kromě toho, Massoud je docela kovaný v dějepise, takže jsme se i dozvěděli, že jeho rodná Philadelphie je vlastně kolébkou USA, jak je známe. … A při pohledu na skorodozrávající třešně za okny prohodil, že jeden náš král prosazoval vysázení třešní na obecních prostranstvích, aby měl prostý lid, co jíst. Tak to jsme na něj koukali :-). Další dny budeme mít kromě jiného i geologa a možná (nebo to bylo v minulých ročnících) i chirurga 🙂

Čas letí, hrozně letí. Než se človek naděje, tak měsíc a půl je v tahu. A proč zrovna měsíc a půl? Přesně pře 43 dny jsme si totiž s Míšou pochutnávali na dobrůtkách na šumavské bio farmě zvané U Štěpána (http://www.biofarmavojetice.cz/).
Pokud sledujete, lépe řečeno sledovali, pořad Ano šéfe!, tak jistě víte, o kom je řeč. Takže ano, ne šéfe, ale ano – byli jsme tam! 🙂 A nutno říct, že jsme se oblizovbali za ušima úplně stejně, jako pan Pohlreich. Kuchyně vážně skvostná a navíc za velice rozumné ceny! Co víc si může hladový turista přát, že? 🙂 Vlastně vím, co si má přát – chce to, aby U Štěpána zrovna měli volné místo, kam byste si sedli 🙂
Ale pojďme k našemu menu. Jako předkrm jsme si dali jejich domácí škvarky s rozpečenou bagetkou. Škvarečky přinesli na pěkné hromadě domácího sádélka, které také nebylo vůbec špatné, ale z mého pohledu na škvarky zdaleko nestačilo. Míša si jako hlavní chod dala hovězí jehly (well done) obložené zeleninou, já jsem neváhal ani minutu a objednal si hovězí steak (rare) s hříbky a štouchanými brambory. Pokud budu hovořit o svém steaku, tak lepší jsem asi nikdy nejedl. Masíčko mělo skvělou chuť, ačkoliv střed byl řádně syrový, tak z něj netekla žádná krev, no prostě lahoda! To Míša se bohužel trošku zbytečně zalekla a její well done, byl doopravdy well done, takže ve finále si stěžovala, že to je zbytečne vysušené, ale jinak v cajku. No jo no, za chyby při objednávce se platí 🙂 Ze zákusků nás nic moc příliš neoslovilo, tak jsme ho pro jednou oželeli a spokojili se jen s masem 🙂
Na závěr se snad již jen zopakuji, že návštěva U Štěpána vážně stála za to a budeme-li se někdy opět vyskytovat v jeho okolí, tak zkusíme opět zavítat – snad budou mít nějaký to místečko volné.