Tak další kulinářský zážitek. Tentokrát jsem si úplně nebyla jistá, do čeho jdeme. Jediné, co jsem věděla, že to je pekárna, kde prodávají dobré koláče a pirožky, které nám rádi zabalí s sebou :-). A tak jsme do Vily Baltiky (cj, aj) v Kostelní ulici dorazili plni očekávání. Přivítala nás relativně malá místnost s kapacitou pro cca 15 lidí s proutěnými. Nevím, jestli se teprve v budově zabydlují, ale záchod byl v trochu polních podmínkách. Jídelní lístek tu neexistuje. Jediné menu, co mají, je na čaj. Jídelní nabídka byla napsána křídou na tabuli u vchodu. Zkrátka se nejedná o klasickou restauraci, ale spíš takové klidné místo k odpolednímu posezení, kde vám kromě čokoládového dortu, cheescaku, masových pirožků a zeleninového quiche, nabídnou i dobrý čaj, výběr ze tří druhů polévek a dvou druhů „pořádného“ teplého jídla.
Takže já jsem si dala paprikový quiche, který mi přinesli s oblohou s čočkou a paprikou a k tomu vanilkový čas s grepfruitem, který jsem si, jak se mi tradičně stává, trochu přelouhovala. Vláďa si vybral masové pirožky, které dostal se stejnou oblohou, navíc zasypané osmahlou cibulkou. A na závěr jsme si dali čokoládový dort, který byl trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí – byl velmi tuhý, že se s pouhou vidličkou dal stěží ukrojit. A bylo v něm něco zvláštního (chutnalo to jako kandované ovoce, ale nic podobné konzistence uvnitř nebylo); vrstvičky krému byly miniaturní, ale přesto nebyl korpus suchý. No, musíte si to jít ochutnat sami.
Takže shrnutí – velmi dobré, ale např. pro Vláďu by porce byla na pořádné jídlo malá.

Musím dohnat Vláďův rest, než i já zapomenu, na jaké dobrotě a kde jsme to byli. Nechali jsme se inspirovat recenzí této restaurace v příloze hospodářských novin. Zvolili jsme si pobočku v Holešovicích. Ačkoli jsme se oba těšili na pořádný bagel, nabídka ostatního nás natolik zaujala, že bagel jsme si koupili až na závěr večeře na cestu domů .
Interiér je nevelký, obsluha obětavá, ceny „klasické“.
Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden z nás neměli moc velký hlad, rozhodli jsme se pro jeden malý předkrm a jedno hlavní jídlo. Otestovali jsme tedy cibulové kroužky (takový průměr, velmi by jim pomohla lepší majdička, než jen „obyčejná“, i když relativně dietní, zakysaná smetana) a potom King Burger se zeleninovým salátem. Líbilo se mi, že „jdou s dobou“ a burger nepodávají striktně jen s tradičními hranolkami, ale jeden si může místo nich vybrat právě zeleninový salát (salát, rajče, okurka). Burger jako takový byl úžasný. Ani si nedovolím srovnání s McDonaldem, to by byla potupa. Výborná domácí (prý) sezamová bulka, cibule, majdička, a dobře palec tlustý kus šťavnatého hovězího masa.
A na cestu domů (ale dojídali jsme to ještě doma pěkně rozpálené z mikrovlnky s máslem) jsme si koupili česnekový a čokoládový bagel. Čokoládový jasně vyhrál, protože měl čokokousky rovnoměrně v celém těstě, zatímco česnekový pouze na povrchu.
A příště sem vyrážíme konečně na plněný bagel a na žebírka.

Už ani nevím, jestli jsem o té jedné jediné návštěvě Farmářských trhů na Kulaťáku psala. Jestli ne, tak o tom samém trefně vypráví jiný bloger.
Jeho názor, jak i v komentářích pod článkem zaznívá, je dost zaujatý (my jsme měli krásné počasí ). Co bych mu především vytkla je mylná doměnka, že to bude na trzích levnější. Samozřejmě, že by se to dalo očekávat, ale jen pod podmínkou, že velké obchodní řetězce vykupují tu samou zeleninu a ovoce od výrobců za férové ceny a že kvalita těchto potravin je v řetězcích srovnatelná. Když už jsme u kvality ovoce a zeleniny – narazila jsem na „krásné“ fotky  – no není lepší si připlatit a mít to čerstvé přímo od výrobce s jistotou, že tyto utracené peníze jdou přímo jemu?
A pokud chcete i v supermarketech kupovat kvalitu, nelze se než spolehnout na značky kvality jako je Klasa (i když jednu dobu zaznívalo, že se tato značka bude dávat nejen českým a moravským výrobkům; pod myšlenkou nediskriminovat jiné evropské kvalitní výrobky), IPZ (svaz pro integrovaný systém produkce zeleniny), či samozřejmě různé BIO a Fairtrade výrobky.

21.8.2010
Ano svatba! Ale nikoli moje 🙂 Ale Helči (sestřenice) s Romanem. Helča jako zatím první z blízkých příbuzných opustila matičku Prahu, takže se veškeré široké příbuzenstvo muselo přesouvat do Plzně, kde jsem konečně měla možnost vidět, kde nyní bydlí. Po dopoledním pohoštění a zdobení aut jsme se v koloně, kterou roztrhaly hned první semafory, vydali do cca 20 min vzdáleného Korandova sboru. Zde již čekali další svatební hosté, foťáky cvakaly ze všech stran … Následující obřad se skládal z modlitby, kázání a čtení z bible. To vše bylo prokládáno písněmi s kytarovým či varhanovým doprovodem.
Po obřadu jsme se přesunuli do nedalekého parku, kde v nastupujícím odpoledním vedru proběhlo nejprve hromadné, následně pak individuální, focení. A přesun k Hracholuské přehradě do Pohody, kde probíhala volná zábava s „kulturními vložkami“ (promítání, pouštění lampiónků s přáníčky, ohnivá show) až do nedělního oběda. Jídla a pití bylo pomalu ještě na jednu svatbu. Díky tomu každý odjížděl s krásnou výslužkou.
Takže jen doufám, že si to novomanželé užili alespoň tak jako my a že nervy a starosti, které s přípravou tak velké veselky museli mít, byly po zásluze odměněny, a že vše proběhlo k jejich spokojenosti.
Naše fotky: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Helca_svatba/ (Přihlašovací jméno a heslo na vyžádání u novomanželů)

A tak jsme opustili Alsasko. I když ne tak úplně. Cestou na sever do Štrasburku, jsme se stavili v Gertwilleru v Le palais du Pain d´epice, neboli v Paláci perníku. Bylo to úžasné – přečetli jsme si jak o historii perníku, tak o jeho výrobě, viděli jsme výrobní linku a nakonec skončili v obchodě s perníkem. A pak, těsně před Štrasburkem (v Geispolsheimu), jsme navštívili muzeum čokolády. Zde to bylo v obdobném duchu – historie čokolády, jak se čokoláda dostala do Evropy a jak jsme si ji oblíbili. Nakonec jsme shlédli krátkou ukázku výroby čokoládových figurek a opět skončili v obchodě s čokoládou. Následně jsme se ubytovali v kempu ve Štrasburku, který jsem si ještě týž den šli prohlédnout. Hlavní ulice byla uzavřená pro dopravu (včetně tramvají) a byl zde ohromný trh. Místní katedrálu jsme stihli ještě otevřenou – nádhera. A druhý den jsme pokračovali dál. V Remeši se nám podařilo zaparkovat skoro u katedrály, kterou jsme si pečlivě prohlédli. Centrum nám přišlo dost mrtvé, byla neděle, než jsme našli hlavní třídu, kde jsme si konečně mohli koupit něco na oběd.
    
A na večer jsme konečně dojeli k Paříži (nebo k Fontainbleau, jak chcete), konkrétně čtyři km od Milly-la-Foret. Vláďovi se tento kemp líbil snad nejvíc. To proto, že byl pořádně velký, ale hlavně byl v lese, takže se ubytovaní rozprostřeli po ploše a člověk měl pocit relativního soukromí. Zde jsme strávili zbytek dovolené. Musím říct, že pěkný. Naší hlavní náplní zde bylo boulderování, případně keškování v okolních lesích. A do toho jsme stihli i den v Paříži (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Francie_2010/#50_ByliJsmeTamEifel.jpg), chvilku ve Versailles, v Milly-la_Foret i ve Fontainbleau. Prostě od všeho trochu.
V sobotu jsme pomalu vyrazili domů. Ale vzhledem k tomu, že se jednalo o nejhektičtější prázdninový víkend (na přelomu července a srpna probíhají ohromné přesuny Evropanů na dovolenou), jsme chtěli v Neměcku jet přes noc, abychom na neděli byli doma a stihli se ještě zkultivovat na nový týden v práci a ve škole. Takže před absolutním odjezdem jsme navštívili ještě park divokých koček (Le Parc des Félins). Je to taková velká zoo, ale mají tam jen divoké kočky. Tematicky je park rozdělen podle kontinentů. Krásný zážitek. Jen se nechtěly kočky nechat otravovat a většinou pochrupkávaly ve svých úkrytech nebo pěkně daleko od plotů.
       
A to bylo vše. Od parku koček v Nesles jsme odjížděli v sedm večer. Ačkoli Vláďa „vyhrožoval“, že budu kolem půlnoci chvíli řídit, odřídil to celé sám. V půl páté ráno jsme byli doma.
Ještě doporučuji fotky z našich gurmánských zážitků :-).