Ano, ano. Stále dokola omílám ty samé věci. Zdravotní pojištění a parkování. Nevěřili byste, kolik se o tom na anglickém fóru o Švýcarsku již napsalo ! Nejprve jsem to zkusila na místním úřadě, který mám nejblíže. Tam mě samozřejmě odkázali na jiná pracoviště. S tím jsem počítala. Vyrazila jsem tedy nejprve na dopravní policii zeptat se, jak „moc“ musím být vlastníkem vozidla, aby mi vydali roční parkovací kartu. Jestli třeba nestačí jen to, že jsem „provozovatel“ vozidla. Samozřejmě jsem jim musela vysvětlit, že nemám na mysli někoho, kdo si od kamaráda půjčí na víkend auto, ale někdo, kdo je napsaný v papírech u auta. Poté, co paní za přepážkou nalistovala nějakou kopii (českou!) o technické kontrole vozidla a pak ještě něco (což jsem ani nepoznala, protože, co já vím, co všechno za papíry k autu patří :- )),
jsme se dohodly na tom, že v případě, že se moje jméno objeví na nějakém dokumentu spojeném s autem, mělo by to jít zařídit. Teď jde o to, jestli to půjde zařídit z české strany.
      Podél řeky Limmat (teprve teď jsem si všimla, že tato řeka z Zürichsee vytéká, nikoli vtéká!) jsem pokračovala na správu zdravotního pojištění. Už jsem si o tomto tématu
nastudovala dost na to, abych se na to mohla s někým pobavit. Jde o to, že pro studenty (i Ph.D.), učitele a vědce existuje „výjimka z placení zdravotního pojištění“, která spočívá v tom, že si necháme pojištění z rodné země (které ve většině evropských zemí je levnější než ve Švýcarsku) a požádáme o tuto výjimku. Pak bychom měli být kryti obdobně jako Švýcaři (jak to konkrétně pak probíhá, když člověk doktora potřebovat nedejbože bude, se ještě budu muset optat). Pán na úřadě byl více než vstřícný, milý a nápomocný. Nejprve byl překvapen, že jsem vůbec přišla – ptal se mě, jestli jsem od nich dostala dopis, na základě něhož jsem přišla, a já na to, že jsem přišla, aniž by mi nějaký dopis přišel. Zapátral v počítači a oznámil, že mi tedy dopis během týdne přijde, ale vzhledem k tomu, že to právě teď řešíme, tak ho mám brát jako bezpředmětný J (že jsem rychlejší než pošta).
Udělal si kopii kartičky od pojišťovny a mé smlouvy s univerzitou, podepsala jsem žádost o zproštění od placení zdravotního pojištění a to bylo vše. Teď to pošle výš a mě nezbývá než čekat, jak se rozhodnou. Pro zájemce uvádím i stránky (kdyby se někdo musel o tuto tématiku také zajímat): nejčastější dotazy týkající se zdravotního pojištěníSpráva zdravotního pojištění (städtische gesundheitsdienste) s odkazem na formuláře.
      Domů jsem šla pěšky – nejprve jsem vyfuněla kopec k lanovce (převýšení 94 m, ještě tu je jenda Polybahn a tá má převýšení kolem 41 m) a tou ještě pěkných pár výškových metrů k lesu. A pak přes les, kde jsem potkala několik běžců, chodů s nordic walking hůlkami, pejskařů a jezdců na koních (trasa).
mapka
Hrubá mapka
profil
Profil od horní stanice lanovky domů. To, co jsem tady naklesala, jsem před tím musela pěšky (nebo lanovkou) vyjít.
Ještě nákup – opět jsem strávila věčnost před mléčnými výrobky (už doma jsem si nastudovala, jak se řekne „tvaroh“) a sýry.
     A na závěr této „odpočinkové“ etapy dne jsem si pustila, z tréninkových důvodů samozřejmě, TV, kde k mému milému překvapení šel Ochránce a JAG. K mému překvapení tomu bylo pomalu víc rozumět, než jiným anglicky mluvícím seriálům.

Protože nepředpokládám, že se ještě něco zajímavého teď o víkendu stane, shrnu, co se za poslední dobu událo. Déšť, který mě v pátek překvapil v lese, vydržel i celou sobotu. A že pršelo opravdu intenzivně. Naštěstí jsem měla co dělat doma a nijak mi nevadilo, že nemohu ven. Ráno jsem se v klidu vyspala až do osmi, ke snídani jsem si pustila francouzské pohádky a pak jsem si dělala věci do školy, instalovala a odinstalovávala programy, třídila e-maily a pohrála si s osobními mapami na Googlu. Výsledek (tedy jenom dílčí … s přibývajícími dny budu mapičku samozřejmě vylepšovat a rozšiřovat, doufám) je k nahlédnutí zde (klikněte na „špendlík“ a ukáže se vám popisek. Doporučuji navíc zakliknout i fotky (pod „čudlíkem“ „více“)). A pak už jsem se jen rozčilovala s Wordem 2010 a jedním prográmkem, se kterým teď budu rok pracovat a jehož nová verze mi nefunguje vždy tak, jak bych chtěla. Prozatím doufám, že chyba je ve mně, že si jen musím důkladněji pročíst manuál.
     V neděli (dnes) už nepršelo. Jen bylo zataženo. Ale protože jsem stejně měla rozdělanou práci ze včerejška, tak mě nic ven netáhlo. Ale přeci jen jsem vyrazila. Koukat celé dopoledne na něco, co vám stejně nejde je … prostě ubíjející. A tak jsem se vydala hledat bazén. Podle Janina popisu jsem se popovezla asi 5 zastávek autobusem (všehovšudy asi 5 minut) a neomylně jsem vyrazila k budově, před kterou se kupily davy lidí a hrozně hezky to tam vonělo (buřty, apod.). Poté, co jsem okoukla živá selátka, koně, kozy, přehršel stánků s různými dobrůtkami a uvnitř spatřila davy lidí vcházejících a vycházejících lidí, pomyslela jsem si, že buď jsou tady samí sportovci a nebo jsem jen já na špatném místě. „B“ je správně. Zde, jestli jsem to dobře pochopila, probíhal nějaký veletrh. Bazén byl na opačnou stranu od zastávky a byl o poznání prázdnější. U okénka nebyl s angličtinou problém. Koupila jsem si roční permanentku (takhle mě to bude nutit opravdu chodit plavat. Aby se mi to vyplatilo, musím jít minimálně třikrát za měsíc), ještě se mě chlapík zeptal, zda-li mám 5 CHF na zálohu na klíček, kterou budu potřebovat až u skříňky, což jsem samozřejmě neměla a ráda si nechala drobné vyměnit, a už jsem šla dovnitř.
     Bazén je úžasný! Tedy až na ten systém, který je, minimálně, i v Německu – nejprve jsou oddělené šatny, pak společné prostory a pak oddělené sprchy. Takže když jdu z bazénu a chci se, jak nás to na plavání učili, umýt bez plavek, pak buď musím mít pořádnou osušku, do které se na přeběhnutí společných prostor zabalím, nebo, což je nepříjemné, znovu oblékat mokré plavky. Takže pro příště – osušku s sebou. Je tu padesátimetrový bazén s osmi dráhami, kdy vždy minimálně čtyři dráhy jsou pro veřejnost, další dráhy jsou rezervovány pro tréning dětí, policie, apod. Dnes to bylo celé pro veřejnost. Navíc pět drah bylo odděleno pruhy a každá měla u sebe nápis, jaký styl se v ní plave. Kraul a prsa jsem poznala, další plavecké „styly“ už byly sporné. Ono možná „nadpis“ „tempo“ byl jen pro opravdu rychlé plavce a neurčoval žádný konkrétní styl. To samé s „freistil“ (prostě volný způsob, což tady bylo cokoli). Nicméně voda měla 28°C, takže oproti 26°C v Riegrových sadech jsem si to nesmírně užívala. A protože jsem bezmála tři měsíce neplavala, nemohla jsem si na tuto teplotu vůbec stěžovat (když totiž opravdu hodně plavete, tak je vám v takto „teplé“ vodě vážně vedro. Ale buďte s neplavci v bazéně s 26°C 45 minut skoro na místě?! To pak mrznete! A ani následné usilovné plavání vás nezahřeje). Dále tu je bazének pro děti (31°C) a bazén pro skoky do vody s asi pěti skokanskými můstky různé výšky. Venku samozřejmě občerstvení. Otevřeno od 6h do 23h. Vzdušné, prostorné, světlé, prostě paráda.
     Pro mě, která jsem a) tři měsíce neplaval, b) plavu vždy jen v 25m bazénu, to tedy bylo docela namáhavé. Po uplavaném kilometru mi už ruce začínaly docela tuhnout, po půlce bazénu už jsem nemohla. Střídala jsem pak dráhu pro kraula s dráhou pro prsa, což bylo na regeneraci docela dobré. Po 1,5 km jsem toho zanechala s tím, abych se druhý den mohla hýbat J. Vím, jak jsem kdysi plavala 3 km v kuse a druhý den jsem nemohla pohnout krkem. Také že teď, jak píši tyto řádku, už cítím kde co.
     A jako odměnu za můj sportovní výkon jsem se vypravila zpět ke stánkům a dala jsem si raclette! Z mého pohledu dobrůtka. Jen mám nevýhodu v tom, že pomalu jím a sýr mi tak ke konci stihl ztuhnout, což už není taková dobrota, jako když je krásně čerstvě roztavený. A protože to byl můj první raclette v životě, nemohu „globálně“ posoudit jeho kvalitu. Dejte mi půl roku, pak jistě budu mít již dost zkušeností a budu moct porovnávat. Ale podle obrázku a popisku (zde) to byl prostě on .

Ráno k mému milému překvapení nepršelo, jak inzerovali, takže jsem se rozhodla pro „výlet“ do centra, nákup mobilu a výlet do „lesoparku“. Ještě jsem si stihla popovídat se spolubydlící, která dneska jede do Bernu a uvidím ji zase až v neděli. Zatím jsme si ani nestihly pořádně popovídat. Měla tento týden dost hektický, takže maximálně jsme stihli organizační věci ráno u snídaně, nebo večer, když se vrátila před půlnocí z práce.
     Tramvají jsem se svezla ke škole, kde jsem objevila krásný výhled na město. Za hezkého počasí tu může být pěkné posezení na oběd.
01
Výhled na Zürich od ETH.
Dále jsem pokračovala na dopravní policii zjistit, jestli by přeci jenom nešlo nějak zařídit parkování levněji, než je 15 CHF / den (něco jako krátkodobá parkovací karta pro návštěvy). Nešlo. Toto je jediná možnost. Pak samozřejmě ještě drahé parkovací automaty nebo garáže. Na celoroční parkovací kartu (240 CHF/rok) nemám nárok, protože auto není psáno na mě. Snad se mi podaří domluvit stání na některém z parkovišť/garáží školy. To by pak bylo prý za 10 CHF/den. Ale spolubydlící říkala, že v Centru (hlavní kampus obou škol) to půjde těžko, že místo se nedostává ani na některé profesory.
     Tohle jsem tedy měla vyřízeno rychle. Pokračovala jsem k centru k řece Limmat (ta vtéká to Zürišského jezera). Z mostu Rudolfa Bruna je pěkný výhled na
St.Peter Kirche, na kterém prý jsou hodiny s největším ciferníkem v Evropě …
02
Kostel v pravo – St.Peter Kirche.
03
Jestli vám někdo bude tvrdit, že Zürich je placka, tak tomu rozhodně nevěřte. Stoupání od řeky (Limmat) do starého města (Lindenhof).
04
Pohled z Lindenhofu směrem k univerzitě. Za tím kopcem na obzoru bydlím 🙂
Dále jsem pokračovala kolem Sternwarte Urania (observatoř v Lindenhofu; Urania je v řecké mytologii Múzou hvězdářství) na Löwenstrasse, kde jsem konečně natrefila na mobile zone a koupila si švýcarskou SIMku i s mobilem. S kreditem 5 CHF mě to vyšlo na 20 CHF, takže mobil (Noika 1661) mě vyšel na cca 300 Kč (takovouto investici si i já mohu dovolit ). Předplacené karty tu mají opravdu zajímavé. Osobně jsem zvolila kompromis (levné volání do zahraničí X levné volání ve Švýcarsku), takže SMS po Švýcarsku i do zahraničí mám za 0,1 CHF, MMS za 0,5 CHF (to mají všechny společnosti, co jsem koukala stejné), volání ve Švýcarsku na mobil za 0,35CHF/min, na pevnou za 0,25 CHF/min a volání do zahraničí na pevnou za 0,15CHF/min a na mobil za 0,25CHF/min. Opravdu jste si všimli dobře, že volání do zahraničí vyjde levněji než po Švýcarsku! A to někde měli do zahraničí cenu i za 0,07 CHF/min! Ale potom úměrně tomu dražší volání po Švýcarsku. Koho by zajímaly podrobnosti, tak nabízím stránky Yallo, M-budget a Mucho.
     Pokračovala jsem kolem kanálu spojující řeku Sihl a Zürichsee až k botanické zahradě Zürišské university. Toto je spíš taková hodně okrasná zahrada/park.
05
Botanická zahrada Zürišské university.
Co mě překvapilo bylo, že spousta lidí, nejen studentů, obědvá venku – buď si koupí něco u stánku nebo v take away (nabídka je opravdu široká) nebo mají svoje vlastní krabičky s jídlem. A protože bylo relativně hezky, mohla jsem teď kolem poledního vidět obědvající lidi naprosto všude – na lavičkách v nákupním centru, na zídkách a lavičkách kolem kanálu, na různých schodech a schůdcích, v parku na lavičce … A právě v botanické zahradě byl takový klid a bylo to tak příjemné místo, že i já jsme si zde našla volné křesílko a vyndala svoji krabičku. Tohle je prostě pohoda.
06
Kanál spojující řeku Stihl s Zürichsee. Všude podél kanálu seděli studenti, ale i pánové v oblecích, se svým obědem buď přineseným v krabičce z domova nebo zakoupeným v jednom z mnoha stánků s „rychlým občerstvením“ (spíš prostě „take away stánky“ – kebab, zapékané brambory, pizza, smažená kuřata či kalamáry, koláče, hot dogy, bagety, slané a sladké pečivo, …).
Nakonec jsem narazila na tramvaj č. 6, kterou jsem se nechala dovézt k Zoo. A odtud pěšky přes les (žádný lesopark, ale opravdu les!) ještě dobrých 45 min domů. Nakonec předpověď počasí nelhala. Když jsem byla někde uprostřed lesa, začalo poprchávat, aby následně déšť s větrem zesílily natolik, že mi to málem otočilo deštník naruby. A tak jsem si tuto pěknou procházku ani pořádně nevychutnala. Je tu kombinace asfaltek, štěrkových cest (na kterých jsem potkala nejednoho běžce), tak i singltracků pro horská kola. Dřevěné směrové cedule mě dovedly až k piknikovému místu nad Schwamendingen, kde by za hezkého počasí byla jistě pěkná vyhlídka na tuto moji čtvrť. A pršelo a pršelo.
07
„Pítko“ v lese.
08
Piknikové místo nad Schwamendingen.
09
Tak takhle to vypadá kousek za mým barákem. Zürich v pozadí.
Špatné počasí mi nemůže zkazit náladu. Zjistila jsem totiž, že naše TV má spoustu kanálů v němčině, angličtině, francouzštině a italštině!! Takže deštivé dny strávím ze STUDIJNÍCH důvodu koukáním na televizi . Dnešní procházka byla dlouhá přibližně 14 km.
Pozn.: zatím se mi v obchodě nepodařilo najít mléko s méně jak 2,6% tuku. Zato jsem objevila obchod s (asi) asijskými potravinami. Poznala jsem totiž jen datle, kuskus a bulgur

Tak na nějakou dobu měl být dnes poslední pěkný den. Vstala jsem proto již před osmou s tím, že kdyby opravdu bylo hezky, tak bych se hecla do nějakého velkého výletu. … Mlhu jsme měli i na balkoně. Ale Jana tvrdila, že se to ještě vyčasí. Tak jsem měla dopoledne čas na domácí úkol z němčiny a trochu toho opakování. Co mi už teď na tomto jazyce vadí, je skloňování. Proč takovouhle „vychytávku“ nemůže mít jen čeština? Zatím tedy umím použít tři slovesa (pocházet z, jmenovat se, bydlet) pro jednotné číslo .
S postupujícím časem se sluníčko opravdu objevilo. A tak, i když jsem byla trochu líná, na kolo jsem vyrazila. Idea byla jednoduchá – k jezeru Greifensee, podél něj v opačném směru než minule, u města Maur to vzít přes kopec k Curyšskému jezeru a podél něj do Zürichu. Pak už jen vystoupat domů. A tak jsem ve dvanáct vyjela. Začátek byl dobrý. Po cyklostezce č. 29 a následně po bruslařské stezce č. 72 jsem dojela do Mauru (cca 14 km). Zde se mi konečně podařilo najít kešku, kterou jsem v pondělí marně hledala (byla přesně tam, kde jsem původně hledala, jen ne pořádně). Naopak se mi nepodařilo najít cestu přes kopec (přijde mi, že tady si někdy se značením směrů moc hlavu nedělají, člověk se může jen dohadovat, jestli ta silnice vede, kam potřebuje, či nikoli). Možná to bylo dobře, protože tato trasa vedla přes vesnici „Hell“ (anglicky „peklo“; německy „světlý“ už tak tak pěkně nevyzní) a bůhví, jaké by tam bylo stoupání. A tak jsem doufala, že se mi podaří odbočit v následující vesnici (Uessikon). A situace se opakovala – žádné směrovky. Dala jsem tedy na jednu malou cedulku a vydala se do kopce směr Neuguet. Pak že tady nemají kopce!! (a co teprve ty, které se na všechny strany rýsují na obzoru). Jestli jsem si dobře všimla, tak vedlejší cyklostezky, které jsou v mapě, nejsou značené v reálu (nebo jsem se jen špatně dívala).
01
Stoupání od města Uessikon. Pohled na Greifensee.
Nicméně ve městě Egg jsem si to namířila podél hlavní silnice vedoucí do Zürichu do města Forch. Nevím, jestli to, po čem jsem jela, byl pruh pro cyklisty nebo chodník, nicméně jsem se cítila mnohem lépe, než kdyby mě 80 jedoucí náklaďáky míjely jen tak. Poznámka na okraj – až do Forchu to od Greifensee stále stoupalo (celkem cca 228 m).
02
Cesta mezi mesty Egg a Forch. Pohled na Greifensee.
Ve Forchu jsem se musela trochu zorientovat, abych se nevydala po rychlostní silnici do Zürichu, ale nakonec jsem směr na Herrliberg trefila dobře. A to byla jízda! Nový asfalt, zvlněný terén, výhledy na pastviny. Následoval sjezd k Zürichsee.
03
Sjezd do města Herrliberg. Pohled na Zürichsee.
V protisměru bych to opravdu jet nechtěla! Zde jsem se napojila na cyklostezku č.66 a ta mě krásně provedla zastavěnou oblastí kolem jezera (z toho jsem toho moc neviděla ).
Pak teprve začalo pravé dobrodružství – promotat se Zürichem domů. Ještě u botanické zahrady jsem věděla, kde jsem. Myslela jsem si, že projedu lesopark a za tři kiláčky jsem doma. Ale chyba lávky! Začalo to tím, že jsem stoupala do takového kopce, že kdyby přede mnou nejela dáma ve středních letech na městské plečce, tak bych sesedla.
Silnice pak přešla do štěrkové cesty a tady už jsem opravdu sesedla. Ale myslela jsem si, že to je dobré znamení – trošku se projdu a na druhé straně lesíčka už bydlím. Nakonec z toho byly pomalu dva kilometry pěší procházky. Až u občerstvení v Adlisbergu jsem se konečně našla. Nasedla jsem na kolo a přes Dübendorf jsem dojela domů (takže ještě asi 7 km). Ze severu, nikoli z jihu, jak jsem původně plánovala.
10_09_23Nakonec z toho bylo 50 km …
profil
… a poznala jsem mnoho místních kopců .

Dnešek měl vcelku jasně daný průběh – přes oběd první hodina kurzu němčiny, koupit švýcarskou simku a založit si účet v bance (aby mi měly kam chodit penízky ).
            Učebna kurzu se nachází v kampusu ETH/UZH, takže to problém nebyl. Ale ačkoli jsem byla vybavena podrobnou mapičkou, stejně jsem napoprvé vešla do jiné budovy a marně hledala požadovanou místnost F8. Naštěstí jsem s tím počítala a raději na kurz vyjela o půl hodiny dřív. Takhle jsem stihla v klidu přejít do vedlejší budovy, kde již nebyl s nalezením správné místnosti problém. Do němčiny jsme skočili rovnýma nohama. Žádné zdlouhavé vysvětlování výslovnosti, nebo nějakých základních slov. Začali jsme odposlouchávat základní konverzační věty typu „já se jmenují“, „jak se jmenuješ“, „odkud pocházíš“, apod. Pro mě osobně je docela těžké se něco naučit jen tak z poslechu, takže když nám konečně rozdal nakopírované materiály, psala jsem si do nich poznámky jak o život. Nebude to jednoduché. Ještě že jsem se předchozí jazyky učila jako malá. Začínat takhle od nuly není vůbec jednoduché. Naštěstí výuka jako taková probíhá v angličtině. A sešli jsme se pěkně různorodá skupinka – Kuba, Korea, Čína, Mongolsko, Irsko, USA, Itálie, Indie, a jistě ještě další. Takže o různé přízvuky angličtiny a komolená jména nebylo nouze.
            Kurz končí ve 13:15, takže je tak akorát čas na oběd. A protože bylo opět azuro, nebylo nic příjemnějšího než si vzít oběd na nábřeží k jezeru. Tam bylo velmi příjemné posezení.
Curyšské jezero
Curyšské jezero v samém centru Curychu.
Labutě byly ve střehu a pokaždé, když jsem zašustila pytlíkem, připlavaly, aby se utvrdily v tom, že jim zase nic nedám.
Labutě
Krmení labutí. Stále byly ve střehu; kde se co šustlo, už tam plavaly.
Curych centrum
Pohled na centrum Cyruchu od jezera.
           Dále jsem si to zamířila na pobočku Post Finance. Výběr banky byl relativně jednoduchý. Od Jany jsem dostala dva tipy; z toho jsem si vybrala tento na základě jednoduché úvahy – zkusím to uhrát na studentský účet (vedení zadarmo), nebo když si budu muset zřídit klasický účet (protože jsem tady jako normální zaměstnanec), mají vedení účtu o 1CHF levnější, než u Credit Suise. Slečna za přepážkou se na angličtinu moc dobře netvářila, ale její kolega to zvládal dobře. ISIC karta platná až do konce příštího roku mi status studenta potvrdila. Takže bylo rozhodnuto. Malý zádrhel nastal, když nevěděli, jak napsat „Č“. Sice ho nakonec našli, ale tiskárna jim ho stejně nevzala . Asi tak za 15 minut jsem byla hotová. Internetové bankovnictví budu mít v angličtině a sami budou kontaktovat školu, aby jim oznámili, kam mi mají posílat výplatu. Tomu říkám dobré služby. Tak uvidíme, jestli i s ostatními službami budu spokojená.
            Zato s telefonem jsem dnes nepochodila. Ono se to řekne, „to seženeš v každém Migrosu“ (Pozn.: pod značkou Migros se skrývá síť obchodů se vším možným, od potravin, přes květiny a drogerii až po elektroniku), ale já jak na potvoru na žádný nemohla narazit. A když už jsem objevila jeden (ten, který mám hned za rohem), skončila jsem v potravinách a dál už jsem se nedostala. Tak snad jindy. Ono to zatím nespěchá.
            Opravdu se nabídka jednotlivých obchodů (teď mám na mysli potraviny) liší. Jak cenově (ještě to nemám moc v oku, ale malinko přeci), tak sortimentem. Minule jsem byla v Coopu a tam i na můj vkus byl žalostně malý výběr pečiva (a to Vláďa potvrdí, mi je pečivo většinou ukradené a spokojím se s málem). Zato v Migros měli i croissanty a kusové pečivo a la housky. Další dny vyzkouším Denner a Lidl a pak se uvidí, kam budu chodit nakupovat.