30.10.2010
           Tak zatímco ke konci týdne bylo přes den skoro naprosté azuro, ráno v sobotu bylo tradičně, zataženo. Vrhla jsem se tedy na praní (přes týden na to a) není čas, b) to má většinou zamluvené někdo jiný. Pozn.: v baráku je jen jedna pračka) a na vypracovávání úkolu na němčinu. A plánovala, že odpoledne půjdu do bazénu.
            Ale po dvanácté hodině, jako mávnutím kouzelného proutku, se najednou rozjasnilo, a tak jsem urychleně odzimovala kolo a vyrazila na výlet, který jsem měla již delší dobu naplánovaný a který mi minule tak špatně dopadl.
            Tentokrát jsem vyjela v opačném směru, kde jsem doufala jednodušší orientaci. A opravdu – mapu jsem za celou dobu nemusela vyndat. Tuto trasu jsem si vybrala hlavně z toho důvodu, že jsem se chtěla podívat k poslednímu jezeru, které mám v dojezdové vzdálenosti. Všechny další už jsou trochu dál.
            Tak tedy trasa vedla přes Dietlikon a Tagelswangen (stoupání), následně odbočit na Illnau-Effretion a pořád rovně, po rovině či mírně z kopce až do Pfäffikonu (výhled n jezero a na Alpy) a Wetzikonu. Na to, že byla sobota, bylo centrum města, stejně jako silnice při výjezdu z Zürichy, plné aut. Ještě jedna poznámka – když jsem vyjížděla, náš teploměr ukazoval cca 12 stupňů. Cestou se ještě oteplilo a na sluníčku bylo krásně. Ale aby bylo 24 stupňů, jak cestou ukazoval jeden pouliční teploměr, tomu se mi opravdu nechtělo věřit. Co se týká cyklistů, bruslařů a běžců – podle nich se rozhodně nedalo poznat, jak je – někteří jeli jen v tričku, jiní v dlouhých kalhotách a pořádné větrovce, jiní v džínách a zimní bundě, …       
            Protože se jelo pěkně, nevzala jsem to přesně po trase, jako minule (nejkratší domů), ale po cyklostezce č.41 jsem se propletla vesničkami a mezi poli krásnou silnicí (většinou z kopce) ke Greifensee. A následně již po dobře známé cyklostezce č. 29 podél jezera domů. Po cca dvou hodinách od výjezdu se počasí začalo kazit. Foukal nepříjemný vítr proti, sluníčko zašlo, takže se i trochu ochladilo, a nohy vůbec nejely. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si výlet ještě úmyslně nikudy neprodlužovala – 55 km mi bohatě stačilo. Trasa k nahlédnutí zde.  
             Poznámka na závěr – musím, k mé nelibosti, konstatovat, že čokoláda není vůbec vhodný předsportovní snack (stejně tak oříšky; a jak si i Vláďa vyzkoušel, ani Cookies  ). Dopoledne jsem se totiž trochu neudržela a skoro bych si troufla tvrdit, že jsem se milou čokoládou trochu přejedla … a na kole to bylo cítit

26.10.2010
          Než jsem sem jela, bylo mi kladeno na srdce, ať zde (minimálně ze začátku) pořádně „zamakám“ a pak už to vše půjde samo. Prostě udělat dobrý první dojem. Takové věci mi ale nikdo speciálně říkat nemusí. I tak se tady dějí zajímavé věci a pracuje se na pěkných projektech, takže se snažím aktivně zapojit do kde čeho (nebo minimálně se na to jít podívat a být v obraze). A tak jsem bez sebemenšího zaváhání kývla na prosbu o pomoc při prezentaci tohoto „oddělení“ studentům, kteří si budou v následujícím semestru volit svoji specializaci. Oč šlo – pro studenty bylo na několika pracovištích připraveno povídání o náplni výzkumu a možnosti následného využití v praxi. A profesor se momentálně zabývá helikální osou pohybu v čelistním kloubu. A o tom se jim chystal povídat. Co se k tomu dá říct – hlavně předvést! Jde o to, že mají přípravek, na který přichytí diody, které následně snímají soustavou tří kamer. Je tak zaznamenán pohyb dolní čelisti vůči horní. A to pak dále zpracovávají, ale do těchto detailů se profesor raději nepouštěl, protože uznejte sami – běžného studenta medicíny by matematika spíš odradila . A o ty tady šlo – obecná medicína + zubaři.
            Asi již tušíte, co bylo mým úkolem … Ano – já byla tak, na které byly přichyceny diody a která musel na pokyn různě otevírat a zavírat ústa, aby mohli studenti na počítači sledovat daný program a jak se to tam pěkně hýbe. Pro ty, kteří si snad ještě neudělali obrázek, nabízím následnou fotodokumentaci .
01
Stabilní referenční systém souřadnic byl v pohodě – tyto diody byly připevněny na brýlích, které se mi sice kvůli jednostranné zátěži neustále trošku sesouvaly z nosu, ale jinak mě to zas až tolik neotravovalo. To pohyblivý referenční systém byl náročnější. Cílem bylo sledovat pohyb dolní čelisti, takže to zde řeší tak, že se pohyb těchto diod musí nějak spojit s pohyb dolní čelisti, neboli zubů …(viz další foto.)
zuby
… Takže nejdřív mi z hmoty a la modurit vytvořili otisk oblouku spodní řady zubů. Po vytvrdnutí dovnitř nanesli relativně lepkavou pastu (div mi nevytrhli zuby, když to vyndavali), která následně také ztvrdla a vytvořila tak v hrubém „moduritu“ přesný otisk jednotlivých zubů. Tato vanička pak přesně držela na místě (na zubech). Následně se na to přidělalo jakési „T“, které mělo na koncích ony diody. Mít tohle v puse už tak příjemné nebylo, ale po obroušení, se s tím dalo nějakou dobu vydržet.
02
Boční pohled na hotovou sestavu.
03
A toto je již vlastní prezentace. Pan profesor předvádí princip na modelu. Já musela dávat dobrý pozor na kabely, abych je odněkud nevytrhla. V pozadí jsou vidět snímací kamery. Skupin studentů bylo celkem pět, z čehož každá prezentace trvala půl hodiny. Naštěstí na vlastní demonstraci, do které jsem byla zapojena, stačilo tak pět minut a pak jsem se mohla „odstrojit“.
Takže se tady nenudím

25.10.2010
Tak mi ještě zbývá ve zkratce popsat, jak jsme prožili druhý (a zároveň poslední) den návštěvy rodičů.
Tento začátek konce nebyl vůbec špatný – projevila jsem přání zajít na snídani do pekárny/cukrárny, kolem které každé ráno jezdím. Neprohloupili jsme – káva, čerstvý mošt, máslový a čokoládový croissant a vermicelle. Poslední jmenovaná sladkost je, troufnu si tvrdit, místní specialitka (již jsme objevila jeden obchod, kde se na tuto dobrotu přímo specializují). Jedná se de facto o „pastu“ z jedlých kaštanů, která je ve formě „špaget“ nanesená do misky. V mém případě byly v košíčku z lineckého těsta se šlehačkou. Pro názornost doporučuji následující obrázky  (1, 2). Já pak pokračovala do školy a rodiče měli celý den na prohlídku Zürichu. Počasí sice nebylo nic moc, tím spíš ale mohli okukovat Zürich „zevnitř“ (jejich zážitky snad dostatečně zdokumentují jejich fotky). V podvečer mě ve škole vyzvedli, přes les jsme to vzali pěšky domů, ještě jsme nakoupili výběr sýrů a švýcarského vína a večer jsme si pěkně užili.
            V úterý ráno pokračovali směr Basilej, Mulhouse a Strasburg.

Tak jsem si bláhově myslela, že budu skrblík a zelený čaj za 1,5CHF mě uspokojí. Chyba lávky – to se nedá pít (je to stejné jako s levnými čaji v Čechách) . Tak jsem zainvestovala do svých chuťových buněk a musím říct, že Twinings (Twinings UK) Jasmine Gree Tea je výborný. Balíček za 4,5 CHF zmizel za necelých 14 dní. Tak mě tato značka mile překvapila, že jsem zkusila i Lemon a Ginger – s medem to je výborné a s blížící se zimou doufám, že bude mít zázvor i zahřívací účinky. A do zásoby jsem si koupila ještě Schwarztee Selection Pack (Earl Grey, Lady Grey, Darjeeling, English Breakfast, Prince of Wales) a Grüntee Selection (Java, Lemon, Apple, Jasmine, Orange). Tak snad mě žádné nezklamou.
Sice zastánci sypaných čajů namítnou, že žádný pytlíkový čaj, byť je sebevíc drahý, není ten pravý, ale s mojí leností bych nikdy tolik čaje jako s pytlíky nevypila.
A co vaše zkušenosti s čajem?

24.10.2010
Tak se za mnou konečně přijela podívat návštěva – rodiče. A tak jsem nám mohla naplánovat výlet někam dál za město, kam se na kole jen tak nedostanu – do Luzernu.
            A protože bylo ošklivé počasí (nejhorší byl déšť), naplánovala jsem to spíš jako autoturistiku, než čistě návštěvu Luzernu. Z Zürichu jsme zamířili nejprve do Zugu, ale nikoli po nudné dálnici nýbrž podél řeky Reppisch, která vytéká z jezera Türlersee. Jela jsem tudy na kole, takže jsem tušila, že by se tato cesta mohla líbil. Silnice se malebně klikatí po úbočí Uetlibergu mezi pastvinami a vesničkami. V Zugu jsme na chvíli vyběhli do deště podívat se na jezero a na malé, nicméně pěkné, centrum. Osobně jsem o Zugu nikdy neslyšela, ale někomu toto jméno může být známé z toho důvodu, že se jedná o region s nízkými daněmi, a proto to je sídlo mnoha mezinárodních společností. Z architektury rozhodně stojí za zmínku Zugberg (Castle of Zug, hrad Zug), ve kterém je dnes museum, a poté krásná brána vedoucí do historického centra.
            Odtud jsme podél jezera Zug pokračovali přes město Arth k jezeru Lauerzersee. Zde nás zaujala „pevnost“ Roggenburg stojící na miniaturním ostrůvku, která má i vlastní kapličku. A podél jezera jsme dojeli do města Schwyz. Na tomto městě je zajímavé to, že právě od jeho jména se následně odvinul název pro celé Švýcarsko. Navíc erb tohoto města není nic jiného než bílý kříž v červeném poli, který je i na Švýcarské vlajce
(více info zde).
            Dále jsme se již začali přibližovat Luzernu. A nebylo to nikudy jinudy než přímo podél Lake of Lucerne (též Vierwaldstättersee neboli Jezero čtyř kantonů), které je čtvrté největší ve Švýcarsku. Opět krásná cesta po členitém pobřeží, vyhlídky na okolní velikány, na lodě, apod.
            A kolem druhé hodiny odpolední jsme konečně dorazili do Luzernu (který je po dálnici jen 60 km od Zürichu; nikoli 150, které nám to zabralo takto). Po dlouhém hledání a přemítání jsme zaparkovali na hlavním nádraží na krytém parkovišti. Jen v rychlosti (pro zajímavost), jak to tady s parkováním je. V centru jsou bílé zóny, kde se smí stát jen dvě hodiny a jedna hodina stojí 2,5 CHF. Na otevřeném parkovišti na okraji centra byla cena stejná, jen se zde smělo parkovat hodin šest. A kryté parkoviště u nádraží stojí 0,1 CHF za 3 minuty. To se jen tak nevidí, že?  . Kdo si nechce lámat hlavu s počty, tak jsou to 2 CHF na hodinu. Plus se tu ještě platí jednorázově 2,5 CHF za to, že jste na parkoviště vůbec vjeli.
Myslím, že jsme viděli to hlavní, co je v Lucernu k vidění – Kultur- und Kongresszentrum Luzern (moderní budova ohromných rozměrů, kombinace černého skla a kovu na okraji jezera, hned vedle krásné historické budovy hlavního nádraží), Jesuitenkirche, Kapellbrücke (krásný dřevěný krytý most; nejstarší krytý most v Evropě. Uvnitř mostu jsou malby vyobrazující Luzernskou historii. V roce 1993 most z větší části vyhořel, takže po rekonstrukci je jeho historická hodnota už trochu někde jinde. A jeho dominantou je osmistěnná kamenná vodárenská věž), Bourbaki Panorama Luzern (uvnitř jsme nebyli, budovu jsme viděli pouze zvenku, ale uvnitř se nachází panoramatický obraz z roku 1881), Löwendenkmal (ohromná socha lva vytesaná do skály nad jezírkem – památník padlým švýcarským vojákům/žodnéřům/gardě během francouzské revoluce).
Kromě těchto kulturních zážitků jsme si vychutnali i gurmánské speciality – cheese fondu (sýrové fondu, to pravé – půl napůl Gruyere a Vacherin; ještě že jsme si dali jen dvě porce, přeci jenom s tou kopou chleba to je pěkně syté), Luxemburgli, čerstvou čokoládu, pečené kaštany a na závěr výbornou kávu.
Domů jsme to pak již měli kousek.

Nevím, jestli vám takový styl pro čtení vyhovuje, ale mám spoustu „drobných myšlenek“, na kterých se vlastní článek postavit nedá, ale podle kterých si můžete udělat relativně pěkný obrázek o tom, co se tady děje. Ti, kteří mají přístup na Facebook, zde proto některé postřehy budou číst podruhé. Ale i pro mě to je pěkné shrnutí toho, co se tu vlastně událo, případně mi to slouží jako jakýsi zápisník zajímavých internetových adres či adres doporučených restaurací a tipů na výlety. … A aby orientace nebyla tak jednoduchá, vše je uváděno (ono na tom stejně asi moc nezáleží) od nejnovějšího po nejstarší.
  • Po škole/práci jsem se šla dnes projít do centra, podívat po obchodech a na malý nákup. A zaujaly mě dvě (+1) věci
  1. Gourmet Factory na Bahnhofstrasse – takovou přehlídku potravin z různých koutů světa jsem pohromadě snad neviděla. Nevěřícně jsem přecházela mezi regály, tu se zasekla u sýrů, tu u visících šunkových kýt, tu u italských těstovin či čokolády. Zároveň se zde nachází i nejedna restaurace. Jako například Sukhothai (thajská) nebo klasická Pizza, Pasta and Bar. Zde bych si dovolila jednu malou odbočku. Bahnhofstrasse (jak název napovídá, vede od hlavního vlakového nádraží) je (prý) jedna z nejznámějších nákupních zón. Je pravda, že tu najdete všechno – oblečení, šperky, hodinky, stánky s horkými kaštany, nejeden obchoďák, lahůdky/delikatesy (Globus Delicatessa, St. Annahof, Jelmoli’s Gourmet Factory). Ceny jsou samozřejmě o něco vyšší, než byste našli na otevřených tržištích na Helvetiaplatz nebo Bürkliplatz blízko jezera (zdroj)
  2. Konečně jsem se cítila dostatečně „silná“ na to, abych vešla do úžasného obchodu s čokoládou Merkur (na Bahnhofstrasse skoro hned u nádraží Bahnhofstrasse). Jestli pro někoho, kdo moc nemusí výraznou vůni sýrů, je příchod do specializovaného sýrového obchodu, jako rána palicí, pak pro milovníka čokolády je příchod do obchodu Merkur jako čokoládová lázeň. V jeden okamžik vám čokoládová vůně a chuť prostoupí celým tělem … A pak jen chodíte od regálu k regálu, slintáte nad různými příchutěmi (mléčná, hořká, s oříšky, s alkoholem (dobrých 10 druhů), s mentolem, s ovocem, v ozdobném balení, …), nato přejdete k samoobslužnému pultu s oříšky, preclíky a ovocem v čokoládě (na váhu), abyste následně přešli k dózám s čokoládovými karamelami, chvilku pozorujete místního cukráře, jak uklízí pult, kde vyrábí čerstvou čokoládu, obloukem se vrátíte kolem dárkových balení luxusní čokolády, chvilku postojíte u výlohy s čerstvou čokoládou ve tvaru velkých tabulek čokolády a skončíte u centrálního kruhového pultu s čokoládovými pralinkami. A nechybí ani adventní kalendáře . Sem rozhodně nesmím chodit s velkou hotovostí v kapse.
  3. když už jsem (opět) se dostala k čokoládě a sladkému, tak ještě musím zmínit pár věcí/cukráren/kaváren, které na Bahnhofstrasse stojí za to (asi; neměla jsem ještě možnost vyzkoušet). Na této fotce je dle popisku zachycen nejdražší obchod s čokoládou na Bahnhofstrasse (opravdu nevím, jestli to je Merkur). Alespoň jednou za tu dobu, co tu budu, musím zajít do Confiserie Sprüngli (kdo dával při čtení článku o čokoládě pozor, tak ví, že Spüngli jse pojeno … ano jistě – s firmou Lindt. A to, že je Lindt švýcarským výrobcem čokolády snad ví každý. Co je ale švýcarská specialitka (stejně jako v Alsasku) a kterou jsem (ostuda) ještě neochutnala (snad ani v létě v Alsasku) jsou „Luxemburgerli„. Popisovat to slovy … to snad ani nejde. Obrázek bude nejlepší a až ochutnám, tak popíši víc. Snad jen na okraj – nevím ani jakou řečí slovo Luxemburgerli je, ale v angličtině to jsou „macarons“, což ale nemá nic společného s „makarony“. Anglicky mluvící čtenáři mohou zkusit odkaz, kde je o „makaronech“ povídání z úst, skoro bych řekla, odborníka. Kdo by si snad stále nedokázal představit, jak to vypadá, tak po shlédnutí této fotky vás snad již nic nemůže nechat na pochybách. A na závěr definice na wikipedii.
  • Nechala jsem si doporučit restaurace, kam zajít na pořádný Raclette, či fondue. Zde je jeden námět http://www.chaesalp.ch/ ‎“The greatest achievement is harmonising cheese with cheese“
  • Kdo nezná český blog o jídle, nechť si do záložek přidá http://www.scuk.cz/. A pro ty, kteří jsou po jídle doporučuji shlédnout stránky http://www.tastespotting.com/
  • Někdy je dobré, že jsem v kanceláři sama – mohu počítači bezstarostně nadávat
  • Pěkně řečeno http://petrzemlicka.blog.idnes.cz/c/159889/Klasicka-zarovka-se-vraci.html
  • Jaké největší rozdíly mezi Prahou (Čechami obecně) a pobytem v Zürichu zaznamenávám: více čokolády, více kávy, více mlhy, více oficiálních dopisů
  • To by jeden nevěřil, jak po 3 km s převýšením 400 m (viz nedělní výlet) mohou bolet hýžďové svaly
  • Když jsem ráno před sedmou vstávala, dvakrát jsem se pohledem na hodinky musela ujistit, že je opravdu ráno – za okny byla tma jak o půlnoci. Zima se holt blíží závratnou rychlostí
  • Jeden pěkný citát: „Silný člověk se pozná tak, že rozlomí tabulku čokolády na dva kusy a pak sní jen jeden!“ Judith Viorst. … Po zkušenostech z víkendu já silný člověk nejsem (Ragusa Noir 100g padla během jednoho dne – jak ta byla DOBRÁ !!)
  • Uleželý Camembert je v lednici opravdu cítit! I takový milovník sýrů jako já musel uznat, že by to citlivým jedincům mohlo vadit. A tak nezbylo nic jiného, než ho urychleně zlikvidovat.
  • Čokoláda a sýry – miluji Švýcarsko (sobota – Camille Bloch Ragusa noir a Gryere rezent)

 Až dnes během dne jsem si uvědomila, že již za týden mě čeká první návštěva z Čech – to to letí. Mnohem rychleji a příjemněji než v Dánsku (naštěstí). Tímhle tempem se ani nenaději a pojedu zase domů. V práci probíhá vše podle zaběhnutých pravidel – dopolední pozvání na kávičku od kolegy většinou odmítnu, protože kdybych měla dvakrát denně strávit 30-45 minut tlacháním nad kávou, tak za den nic neudělám (do práce se chodí tak na devátou ). A i tak, než se do něčeho ponořím, tak je oběd. Jediné, čím mě zdejší menza zatím zklamala je to, že ryby zde dělají pouze obalované (každý pátek je ryba). Ale poslední kombinace – obalované filé, brambory, špenát a majolka byla velmi zajímavá A Lasagne! Ty byly. Odpolední kávu již většinou neodmítnu – mezi 15 a 16 h je vždy kritických. A protože jsem teď měla rýmu a počasí venku bylo nevlídné, stejně jsem neměla myšlenky na nějakou sportovní či kulturní aktivitu, a tak jsem si v klidu mohla pracovat v kanceláři až do aleluja (většinou tak do šesti).
     Stále se seznamuji s funkcemi softwaru Febio (Finite Elemenents for Biomechanics – program založený na metodě konečných prvků, určený především pro biomechanické aplikace. Na rozdíl o komerčního programu Abaqus, který máme na ČVUT, je tento jednodušší, ale má širší nabídku biologických materiálů a velkou online podporu vývojářů, kteří relativně rychle odpovídají na položené dotazy od uživatelů, případně vyvíjejí nové funkce, které se ukazují být užitečné pro biomechanickou komunitu) a vývojáře otravuji s různými dotazy Do toho čtu odborné články o chrupavce, čelistním kloubu (když se tady tím tak zabývají, tak ať o tom také něco vím) a naposledy i zpracování EMG signálu. Jedna holčina tady pracuje na diplomce související se žvýkacími svaly, jejich EMG měří, ale už neumí moc pracovat s nějakým softwarem, který by to zpracoval. Tak jsem jí s tím pomáhala a doufám, že do této problematiky nakouknu více.
     Přes týden sice nebylo nijak vlídně, ale nepršelo a mlha / nízká oblačnost se přes den zvedla natolik, aby člověk mohl mít pocit pěkného počasí. Zato v sobotu vytrvale pršelo. Odpoledne na chvíli přestalo, a tak jsem vyrazila do lesa za humny. Pršet opět začalo poté, co jsem urazila asi 300 metrů. Tak jsem holt zbytek procházky strávila v pláštěnce. Švýcaři jsou na takovéhle počasí asi zvyklí, protože po lese jich pobíhala pěkná spousta. Mě se konečně podařilo najít dvě z několika kešek, které jsou zde ukryty a domů jsem se tak mohla vrátit s dobrým svědomím a botami a kalhotami od bláta Nevím, jestli jsem již zmiňovala, ale místní les je pro mě, co se běhání týče, naprosto nepoužitelný – je to kopec. Což znamená, že půlku procházky jdete pořád nahoru, zpět pak jen dolů a to není nic příjemného. Ostatně profil tratě je znázorněn na následujícím grafu.
Trasa16
Tak takhle jsem byla schopná se motat v lesse, co mám za barákem – 10 km.
Profil16
Bohužel má milý les takovýto profil. Takže nejdřív se propotím durch při cestě na horu a pak je mi při cestě dolů zima.
Ještě ráno jsem si nakoupila pár věcí do zásoby, mimo jiné i čokoládu. Ta už večer nebyla : ) S touhle jsem měla opravdu šťastnou ruku (více o čokoládách se dočtete v mém včerejším článku).
     V neděli počasí nevypadalo jinak. Ale i tak jsem se hecnula do výletu na zdejší nejvyšší vrchol – Uetliberg. Plán byl jednoduchý – tramvají č.14 dojet na konečnou a tam chytit nějakou turistickou trasu nahoru. Tramvaj ovšem měla výluku. A v tom byl docela rozdíl oproti tomu, když je výluka v Praze. I když jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají, tak když tramvaj dojela na obratiště aniž to byla (podle názvu) ta konečná, na kterou jsem chtěla, tak podle přistavěného autobusu se stejným číslem a toho, kam se všichni lidé hrnuli, mi došlo, kam mám pokračovat. Turistické značení jsem také našla bez problému, přečetla si, že na vrchol to je 1 h 15 minut (vesměs stále do kopce) a rovnoměrným tempem vykročila. Překvapilo mě, kolik lidí jsem v tomhle opravdu ošklivém počasí potkávala. Nejen běžce, kteří tento nehorázný kopec běhali jak nahoru tak dolů, ale i staříky, kteří ťapali naprosto neuvěřitelně. Jestli já budu v takovémhle věku takto aktivní, tak to by byl zázrak. Profil tratě a vlastní trať naleznete na následujících obrázcích. Výlet to nebyl dlouhý, ale pěkný a výživný.
Trasa17
Pěkná příroda a kopec hned u Zürichu.
Profil17
Stoupání bylo výživné. Dolů to šlo skoro kolmo na vrstevnice, takže nic příjemného . Nastoupáno cca 450 m.
Co mě dál překvapilo, jak to mají všechno krásně upravené. Všechny strouhy, které jsem cestou potkala, byly krásně zpevněné, aby nedocházelo k vyplavování hlíny, apod., trasy pro sjezdové cyklisty byly značeny a vedeny zvlášť od peších, také místy zpevněny a upraveny. Sestup z kopce byl z dobré jedné třetiny veden po schodech a vůbec všechny hlavní cesty, byly pěkně udržované a štěrkem vysypané. Na vrcholu si člověk mohl zadarmo zajít na krásné záchody, všude jsou odpadkové koše, … prostě jsem z toho měla hrozně pěkný pocit. Tohle místo patří bezesporu mezi víkendové cíle nejednoho Švýcara a podle toho se tu k tomu chovají. Již mám vymyšlený výlet po hřebeni, tak uvidíme, kdy se dostanu k realizaci.
    
Na závěr vycházky jsem si v centru koupila horké kaštany. Zase pěkný týden.

Vím, že je těch čokoládových informací najednou moc, ale jak jsem včera hledala informace pro svůj první článek o švýcarské čokoládě, tak se mi nahromadila spousta dalších zajímavostí nejen o čokoládě a nejen o Švýcarsku (ale spojitost buď se Švýcarsek nebo Zürichem nebo čokoládou nebo sladkostmi tu je ).
Když jsem včera tak psala o té švýcarské čokoládě a nyní bych byla schopná několik švýcarských značek vyjmenovat i s tím, kde je množné se jít podívat do továrny na čokoládu nebo kde jsou velké čokoládové obchody, najednou jsem si uvědomila, že o české čokoládě, případně značkách, které jsou v Čechách prodávány, bych toho tolik neřekla . A tak jsou následující řádky věnovány české čokoládě a čokoládě v Česku.
Rovnou na začátek bych uvedla přehled značek „českých“ cukrovinek, které ale spadají pod Nestlé, což je v dnešní době mezinárodní firma s hlavním sídlem ve Švýcarsku: Orion, Studentská pečeť, Delissa, Modré z nebe, Milena, KitKat, Aero, Lion, Ledové kaštany, Deli, Kofila, Margot, Zora.
A hned budu pokračovat první položkou na výše uvedeném seznamu: značkou Orion. Tato značka byla zaregistrována v roce 1890 panem Františkem Maršnerem a firma nesla název „První česká továrna na orientálské cukrovinky na Královských Vinohradech, A. Maršner“. Čtyřcípá hvězda na obalech je jako symbol výrobků Orion od r. 1921 (malíř Zdeněk Rykra). Dnes je závod ORION nejen největším tuzemským výrobcem čokoládových hmot, ale jedná se také o výrobce čokoládových polotovarů pro celý středoevropský region.
Vlastní výrobna je nyní v Modřanech, ale domovem finální výroby je Zora v Olomouci. Je to totiž hrozně všechno propojené. Ono „mezi“ Nestlé a Orionem jsou ještě Čokoládovny a.s., pod které spadá Orion, Sfinx a Opavia.
To je vlastně z české čokolády vše . Ještě ale zmíním dvě muzea čokolády, kde by snad milovníci této lahůdky mohli ukojit své chutě
  • Čokoládový dům v Praze (od 1.11. nová adresa: Oldřichova 20/225).
    O tomto jsem se nyní dozvěděla poprvé a minimálně nabídka na internetu vypadá zajímavě
  • Choco story – muzeum čokolády – Tady jsem se byla kouknout a přišlo mi to jen jako obchod s čokoládou, ale možná jsem si spletla vchod a opravdu to je spojené i s dalšími prostory
Když už jsme probrali švýcarskou a českou čokoládu, tak by bylo záhodno se podívat i na jiné, celosvětově známé, značky. Na internetu jsem našla Top 10, tak se ukažte – kolik jich opravdu znáte? Jak uvidíte, já jsem na tom dost bídně (možná jsem ty značky někdy měla, ale tjen takhle podle jména mi to nic moc neříká).
  • Lindt & Sprüngli Chocolates – Švýcarsko (znám)
  • Ghirardelli – odnož Lindt & Sprüngli v USA (neznám)
  • Ferrero Rocher – italský výrobce čokolády Ferrero Spa (znám)
  • Thorntons – UK značka (neznám, ale prý se v Čechách začíná prodávat)
  • Hershey’s – jedna z nejstarších čokofirem v USA (znám – Vláďa mi z USA přivezl výběr – dobrota)
  • Guylian – Belgie (neznám)
  • Godiva – Belgie (neznám)
  • Neuhaus – Belgie (neznám)
  • Richart – Francie (neznám)
  • NOKA – USA (neznám)
Z dalších značek bych uvedla ještě některé, které tak v různých čokodiskuzích zaznívají
A ještě z jiného soudku – Chocolate train (Montreaux (Swiss Riviera) – Gruyeres (cheesemaking factory then go to Gruyeres Castle) – Broc (Cailler-Nestle chocolate factory whe)
A čokofestivaly !! Sedmý ročník Festival du Chocolat – 2.4.2011 Versoix (Genève-Suisse). Další festival bývá v Ženvevě v říjnu.

Tak se pomalu začínám rozkoukávat v místní nabídce čokolád a je na čase trošku si v tom udělat pořádek : ) Má první volba nebyla ani Milka, ani Lindt, ale mléčná čokoláda od značky Frey. Přišlo mi, že od této značky je v regálech široká nabídka, a tak je velká pravděpodobnost, že se jedná o švýcarskou značku. Uznáte, že by bylo faux pas kupovat si v Zürichu jinou, než švýcarskou čokoládu. Ale pro jistotu jsem se ještě na internetu ujistila, že tomu opravdu tak je. Koho zajímá čokoláda trošku víc než že je proklatě dobrá a dá se toho sníst neuvěřitelné množství najednou, tak nechť pokračuje dalšími řádky
Swiss chocolate
Na této stránce lze nalézt obecný přehled značek výrobců čokolády, které byly založeny ve Švýcarsku, z nichž některé si švýcarskou příslušnost zachovaly, jiné byly pohlceny konkurencí, a z dalších vznikly světoví giganti.
Jde o švýcarského výrobce čokolády a žvýkaček se sídlem ve městě Buchs ve švýcarském kantonu Aargau. Produkty této značky se prodávají nejen ve Švýcarsku, ale i v zahraničí.
Tato firma byla založena v roce 1887 (zakladatelé získali čokovzdělání v Paříži a sbírali zkušenosti v Brazílii). Znakem této značky je hlava jednorožce a text ‚CHOCOLAT SUISSE DEPUIS 1887‘ (‚SWISS CHOCOLATE SINCE 1887‘) na červeném pozadí. V současné době je tato značka součástí skupiny Migros (od r. 1950), což je jedn z největších švýcarských podniků, pod nějž spadá i největší obchodní řetězec supermarketů ve Švýcarsku.
Zatím jsem ochutnala mléčnou čokoládu s pistáciovou náplní. Kvalitativně bych si troufla ji přiřadit k ochuceným čokoládám, které u nás prodává Milka, ale tato byla o něco jemnější, navíc s kousky pistácií. Zmizla během dvou dnů 🙂 .
Lindt & Sprüngli
Název společnosti bývá obecně zkracován na pouhé
Lindt„. A je to švýcarská čokoládová společnost založená 1845 bratry Spüngli.
Pokud někomu vrtá hlavou, jestli má Lindor spojitost s Lindtem, tak vězte, že to je typ čokolády od společnosti Lindt (takové čokoládové kuličky, jejich obálku tvoří pevná čokoládová krusta a uvnitř jsou plněné jemnou čokoládovou náplní).
Co jsem si tak zatím všimla, tak tato čokoláda zde patří k těm dražším. Holt je to zavedená, troufnu si říct světoznámá, značka s luxusně vypadajícími obaly. A protože je dostupná i v Čechách, zatím se poohlížím po jiných značkách, které neznám.
Camille Bloch
Další ze švýcarských značek čokolády. Tato společnost byla založena v roce 1929 panem Camille Blochem. Nyní je v jejím vedení již třetí generace tohoto jména. Jestli jsem to dobře pochopila, tak pod označením Ragusa se prodává výběrová čokoládová tyčinka (tabulka, tyčinka, kostka) plněná jemnou čokoořechovou náplní a celými lískovými ořechy (praline filling). Ačkoli jsem si tento popis (ve francouzštině) přečetla, tak teprve když ochutnáte … tak teprve poznáte, jak chutná kombinace tuhé tmavé čokolády a jemného oříškového krému, který se na jazyku jen rozplyne (upřímně, oříšku tam moc není :- ), ale to mě osobně nevadí). Takže poté, co jsem tuto čokoládu ochutnala, jistě ji i pro příště zařadím do svého hledáčku.
K dalším produktům této značky patří Torino, Liqueur Chocolate, Mousse (to musím určitě ochutnat; čtyři druhy – Chocolat Lait, Lait Extra, Chocolat Noir, Praliné chocolat lait), Napolitains (balení několika druhů minikousků mléčné a tmavé čokolády, švýcarského původu samozřejmě).
Tato čokoláda je vyvářena do mnoha států Evropy a do Ameriky. České republice se bohužel zatím vyhýbají.
Chocolats Halba
Společnost se švýcarskou čokoládou založená v roce 1933. Od roku 1960 vyrábějí čokoládu pro obchodní řetězec Coop, se kterou se v roce 2004 spojili. V House of Chocolate si můžete koupit čokoládu přímo od výrobce (jestli jsem to dobře pochopila, tak jednu pobočku mám v docházkové vzdálenosti: Chocolats Halba, Schoggihüsli Wallisellen, Alte Winterthurerstrasse 7, 8304 Wallisellen).
Od této značky jsem prozatím ochutnala „Branche“, což jsou 22,7 g čokoládové tyčinky – měkká čokoládová hmota uvnitř, čokoládová tmavá vrstva zvenku, zasypáno oříšky (Filled with the finest hazelnut crème and coated with chocolate containing small pieces of hazelnut). Jak to se rozplývalo na jazyku!
Toblerone
K dalším jménům, která jsou se Švýcarskem spojená, patří jistojistě i pan Theodor Tobler, který založil vlastní fabriku na čokoládu v roce 1899. Značka Toblerone dnes spadá pod Kraft foods.
Peter
Tuto čokoládu jsem zde ještě nezaregistrovala, ale když už jsem se o ní dočetla, tak se o ní zmíním a zkusím se po ní i poohlédnout. Daniel Peter byl cukrář, který kolem roku 1867 přišel na to, jak udělat mléčnou čokoládu. Samozřejmě nebyl první, ale v této době si každý musel vyšlapat cestu k čokoládové lahůdce, té kterou známe v dnešní podobě, sám. V rozjezdu mu pomohl soused, Henri Nestlé. Od roku 2002 Spadá tato značka pod Americkou soukromou firmu Cargill.
Na závěr nemohu nezmínit švýcarský národní nápoj, jak ho někteří propagují, Ovomaltina. Asi se to prodává v různých variantách, ale to, co jsem ochutnala já, tak bylo takové nesladké kakao . Hlavními složkami je slad, sacharóza, sušené mléko, vejce, pivní kvasinky a med. Ale jak říkám, to, co jsem pila, mě moc neoslovilo. Pod touto značkou se prodává i něco jako čokoládové sušenky, což ale prý (ještě jsem neměla možnost to ochutnat) je jako když vezmete ten práše a do tvaru sušenky ho slisujete – taková lepivá hmota, ani čokoláda ani karamel.
Aby byl výčet víceméně kompletní, musím zmínit samozřejmě i Milku. Ale s tou to není tak jednoduché. V roce 1826 zakládá švýcarský výrobce čokolády Philippe Suchard firmu Chocolat Suchard ve městě Serrières (kanton Neuchâtel, Švýcarsko). Sedmnáct let po Suchardově smrti vyrobila tato firma čokoládu Milku (fialový obal byl Suchardovým nápadem) určenou pro švýcarský trh. Momentálně značka Milka spadá pod Kraft Foods.
Předchozí řádky jsou z wikipedie z hesla „Philippe Suchard“. Ovšem pod heslem „Milka“ se dočtete, že sice Milka byla založena Philippem Schuradem, ale až v roce 1901 a nikoli ve Švýcarsku, nýbrž v Rakousku. Navíc před Kraft Foods přišlo spojení s Toblerem v roce 1970 a v roce 1982 s Jacobs. Pod Kraft Foods spadá Milka od roku 1990. Takže z tohoto je původ Milky nejasný.
Na oficiálních stránkách Milky si například můžete vybrat Českou republiku, ale Švýcarsko nikoli (zvláštní). A potom se na českých stránkách Milky dočtete, že Philippe Suchard zakládá svoji cukrárnu v roce 1825 a v roce 1901 bylo zaregistrováno obchodní jméno Milka.
Co ovšem je všude stejné, je název Milky, vzniklý ze spojení slov „Milch“ a „Kakao“. A spolu s typickou fialovou krávou se na obalech objevuje i alpské panorama (už se ale neříká, jestli švýcarské nebo rakouské : ) ).
Ještě se zmíním o dvou potravinových gigantech, jejichž jména ve výše uvedeném textu zazněla.
  • Nestlé založeno 1866 ve Švýcarsku Henrim Nestlé (a stále ve Švýcarsku sídlí). V současné době je tato společnost aktivní v 86 zemích světa a spadají po ní značky jako je Magi, KitKat, Nescafé, Nesquick, Mövenpick, Cailler (švýcarská čokoláda) nebo Fitness (cereálie).
  • Kraft Foods založená 19003 v Chicago. Americká největší společnost s potravinami, sladkostmi a nápoji. Aktivní ve 155 zemích světa. Mimo jiné pod tohoto giganta spadají značky jako Kraft, Cadbury (UK cukrovinky) a Milka.
A kdo by chtěl o čokoládě vědět ještě víc, doporučuji následující blogy o čokoládě
A opravdu na závěr jedna perlička – Museum obalů od čokolády– The Chocolate Wrappers Museum (česky, je i na facebooku).

10.10.2010 – Nedělní cyklovýlet kolem Pfäffiker See
 Tak dnešní výlet … se slušně řečeno … moc nepovedl. Posuďte sami: Takto to mělo původně vypadat (to je originální trasa, jak ji zaznamenal jiný cyklista, já bych se na ni u Greifensee napojila). Ale výsledek byl takovýto. Sami asi tušíte, kde se stala chyba. No jistě – zas ty jejich *** a ****, **** značení!!! Buď nejsou vůbec *grrr*, nebo jsou zavádějící : (. A tak se stalo, že když jsem se po pěkné cestě (zvlněný terén, hladký asfalt) dostala do Wetzikonu, správný směr na Auslikon prostě nenašla!! A to to podle mapy vypadá, že tam MUSÍ odbočovat velká HLAVNÍ silnice!!!! NE!! Já prostě dojela až na okraj Wetzikonu do industriální zóny, kde ještě jiskřička naděje v podobě cyklostezky zaplála … ale vzápětí jsem podle cyklistického rozcestí špatně uhnula ******* a skončila opět na hlavní silnici mezi Usterem a Wetzikonem (kde jsem byla tak před 45 minutami). A protože počasí nebylo nic moc …
jezroMlha
Zürichsee s mlhou.
 … a po včerejšku jsem se necítila úplně fit, rozhodla jsem se to nijak nehrotit a jet zpět po té stejné cestě jako jsem přijela. Na výškovém profilu trasy můžete vidět, že to nyní bylo vlastně pořád z kopce, ale foukalo silně proti. Musela jsem si přes větrovku vzít ještě vestu, protože jak byl člověk zapocený, tak to bylo pěkně nepříjemné. Opět jsem v duchu nadávala a zkoušela sestavit žebříček nejhorších věcí, které vás na kole mohou potkat. Nyní se na prvním místě umístil vítr. Možná se ještě dělí o místo s „kostkami“, následují kopce a déšť a pak již bez rozdílu pořadí hlad, žízeň, defekt a v neposlední řadě nutkání odskočit si, když široko daleko není ani sebemenší keřík, za kterým by to bylo možné.
            Když jsem ráno v deset vyjížděla, nikde nebylo ani živáčka. Když jsem se vracela (kolem jedné hodiny), už se vyrojili cyklisté, bruslaři, pejskaři i běžci. V neděli dopoledne prostě všichni spí : ). Obchody jsou samozřejmě zavřené, až když jsem se vracela, tak před kavárnou na Schwamendingenplatz posedávali chlapíci u piva. A ten protivný vítr začal pomalu ale jistě rozfoukávat i tu nízkou oblačnost. Takže když jsem vcházela do baráku, sem tam už svítilo sluníčko.
           Z Pfäffiker See jsem tedy nic neviděla – ona to tady je dost placka a silnice, po které jsem jela (i ta, po které jsem jet chtěla), byla od vlastního jezera dost daleko. Tak snad si sem někdy udělám pěší výlet.