30.10.2010
           Tak zatímco ke konci týdne bylo přes den skoro naprosté azuro, ráno v sobotu bylo tradičně, zataženo. Vrhla jsem se tedy na praní (přes týden na to a) není čas, b) to má většinou zamluvené někdo jiný. Pozn.: v baráku je jen jedna pračka) a na vypracovávání úkolu na němčinu. A plánovala, že odpoledne půjdu do bazénu.
            Ale po dvanácté hodině, jako mávnutím kouzelného proutku, se najednou rozjasnilo, a tak jsem urychleně odzimovala kolo a vyrazila na výlet, který jsem měla již delší dobu naplánovaný a který mi minule tak špatně dopadl.
            Tentokrát jsem vyjela v opačném směru, kde jsem doufala jednodušší orientaci. A opravdu – mapu jsem za celou dobu nemusela vyndat. Tuto trasu jsem si vybrala hlavně z toho důvodu, že jsem se chtěla podívat k poslednímu jezeru, které mám v dojezdové vzdálenosti. Všechny další už jsou trochu dál.
            Tak tedy trasa vedla přes Dietlikon a Tagelswangen (stoupání), následně odbočit na Illnau-Effretion a pořád rovně, po rovině či mírně z kopce až do Pfäffikonu (výhled n jezero a na Alpy) a Wetzikonu. Na to, že byla sobota, bylo centrum města, stejně jako silnice při výjezdu z Zürichy, plné aut. Ještě jedna poznámka – když jsem vyjížděla, náš teploměr ukazoval cca 12 stupňů. Cestou se ještě oteplilo a na sluníčku bylo krásně. Ale aby bylo 24 stupňů, jak cestou ukazoval jeden pouliční teploměr, tomu se mi opravdu nechtělo věřit. Co se týká cyklistů, bruslařů a běžců – podle nich se rozhodně nedalo poznat, jak je – někteří jeli jen v tričku, jiní v dlouhých kalhotách a pořádné větrovce, jiní v džínách a zimní bundě, …       
            Protože se jelo pěkně, nevzala jsem to přesně po trase, jako minule (nejkratší domů), ale po cyklostezce č.41 jsem se propletla vesničkami a mezi poli krásnou silnicí (většinou z kopce) ke Greifensee. A následně již po dobře známé cyklostezce č. 29 podél jezera domů. Po cca dvou hodinách od výjezdu se počasí začalo kazit. Foukal nepříjemný vítr proti, sluníčko zašlo, takže se i trochu ochladilo, a nohy vůbec nejely. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si výlet ještě úmyslně nikudy neprodlužovala – 55 km mi bohatě stačilo. Trasa k nahlédnutí zde.  
             Poznámka na závěr – musím, k mé nelibosti, konstatovat, že čokoláda není vůbec vhodný předsportovní snack (stejně tak oříšky; a jak si i Vláďa vyzkoušel, ani Cookies  ). Dopoledne jsem se totiž trochu neudržela a skoro bych si troufla tvrdit, že jsem se milou čokoládou trochu přejedla … a na kole to bylo cítit

26.10.2010
          Než jsem sem jela, bylo mi kladeno na srdce, ať zde (minimálně ze začátku) pořádně „zamakám“ a pak už to vše půjde samo. Prostě udělat dobrý první dojem. Takové věci mi ale nikdo speciálně říkat nemusí. I tak se tady dějí zajímavé věci a pracuje se na pěkných projektech, takže se snažím aktivně zapojit do kde čeho (nebo minimálně se na to jít podívat a být v obraze). A tak jsem bez sebemenšího zaváhání kývla na prosbu o pomoc při prezentaci tohoto „oddělení“ studentům, kteří si budou v následujícím semestru volit svoji specializaci. Oč šlo – pro studenty bylo na několika pracovištích připraveno povídání o náplni výzkumu a možnosti následného využití v praxi. A profesor se momentálně zabývá helikální osou pohybu v čelistním kloubu. A o tom se jim chystal povídat. Co se k tomu dá říct – hlavně předvést! Jde o to, že mají přípravek, na který přichytí diody, které následně snímají soustavou tří kamer. Je tak zaznamenán pohyb dolní čelisti vůči horní. A to pak dále zpracovávají, ale do těchto detailů se profesor raději nepouštěl, protože uznejte sami – běžného studenta medicíny by matematika spíš odradila . A o ty tady šlo – obecná medicína + zubaři.
            Asi již tušíte, co bylo mým úkolem … Ano – já byla tak, na které byly přichyceny diody a která musel na pokyn různě otevírat a zavírat ústa, aby mohli studenti na počítači sledovat daný program a jak se to tam pěkně hýbe. Pro ty, kteří si snad ještě neudělali obrázek, nabízím následnou fotodokumentaci .
01
Stabilní referenční systém souřadnic byl v pohodě – tyto diody byly připevněny na brýlích, které se mi sice kvůli jednostranné zátěži neustále trošku sesouvaly z nosu, ale jinak mě to zas až tolik neotravovalo. To pohyblivý referenční systém byl náročnější. Cílem bylo sledovat pohyb dolní čelisti, takže to zde řeší tak, že se pohyb těchto diod musí nějak spojit s pohyb dolní čelisti, neboli zubů …(viz další foto.)
zuby
… Takže nejdřív mi z hmoty a la modurit vytvořili otisk oblouku spodní řady zubů. Po vytvrdnutí dovnitř nanesli relativně lepkavou pastu (div mi nevytrhli zuby, když to vyndavali), která následně také ztvrdla a vytvořila tak v hrubém „moduritu“ přesný otisk jednotlivých zubů. Tato vanička pak přesně držela na místě (na zubech). Následně se na to přidělalo jakési „T“, které mělo na koncích ony diody. Mít tohle v puse už tak příjemné nebylo, ale po obroušení, se s tím dalo nějakou dobu vydržet.
02
Boční pohled na hotovou sestavu.
03
A toto je již vlastní prezentace. Pan profesor předvádí princip na modelu. Já musela dávat dobrý pozor na kabely, abych je odněkud nevytrhla. V pozadí jsou vidět snímací kamery. Skupin studentů bylo celkem pět, z čehož každá prezentace trvala půl hodiny. Naštěstí na vlastní demonstraci, do které jsem byla zapojena, stačilo tak pět minut a pak jsem se mohla „odstrojit“.
Takže se tady nenudím

25.10.2010
Tak mi ještě zbývá ve zkratce popsat, jak jsme prožili druhý (a zároveň poslední) den návštěvy rodičů.
Tento začátek konce nebyl vůbec špatný – projevila jsem přání zajít na snídani do pekárny/cukrárny, kolem které každé ráno jezdím. Neprohloupili jsme – káva, čerstvý mošt, máslový a čokoládový croissant a vermicelle. Poslední jmenovaná sladkost je, troufnu si tvrdit, místní specialitka (již jsme objevila jeden obchod, kde se na tuto dobrotu přímo specializují). Jedná se de facto o „pastu“ z jedlých kaštanů, která je ve formě „špaget“ nanesená do misky. V mém případě byly v košíčku z lineckého těsta se šlehačkou. Pro názornost doporučuji následující obrázky  (1, 2). Já pak pokračovala do školy a rodiče měli celý den na prohlídku Zürichu. Počasí sice nebylo nic moc, tím spíš ale mohli okukovat Zürich „zevnitř“ (jejich zážitky snad dostatečně zdokumentují jejich fotky). V podvečer mě ve škole vyzvedli, přes les jsme to vzali pěšky domů, ještě jsme nakoupili výběr sýrů a švýcarského vína a večer jsme si pěkně užili.
            V úterý ráno pokračovali směr Basilej, Mulhouse a Strasburg.

Tak jsem si bláhově myslela, že budu skrblík a zelený čaj za 1,5CHF mě uspokojí. Chyba lávky – to se nedá pít (je to stejné jako s levnými čaji v Čechách) . Tak jsem zainvestovala do svých chuťových buněk a musím říct, že Twinings (Twinings UK) Jasmine Gree Tea je výborný. Balíček za 4,5 CHF zmizel za necelých 14 dní. Tak mě tato značka mile překvapila, že jsem zkusila i Lemon a Ginger – s medem to je výborné a s blížící se zimou doufám, že bude mít zázvor i zahřívací účinky. A do zásoby jsem si koupila ještě Schwarztee Selection Pack (Earl Grey, Lady Grey, Darjeeling, English Breakfast, Prince of Wales) a Grüntee Selection (Java, Lemon, Apple, Jasmine, Orange). Tak snad mě žádné nezklamou.
Sice zastánci sypaných čajů namítnou, že žádný pytlíkový čaj, byť je sebevíc drahý, není ten pravý, ale s mojí leností bych nikdy tolik čaje jako s pytlíky nevypila.
A co vaše zkušenosti s čajem?

24.10.2010
Tak se za mnou konečně přijela podívat návštěva – rodiče. A tak jsem nám mohla naplánovat výlet někam dál za město, kam se na kole jen tak nedostanu – do Luzernu.
            A protože bylo ošklivé počasí (nejhorší byl déšť), naplánovala jsem to spíš jako autoturistiku, než čistě návštěvu Luzernu. Z Zürichu jsme zamířili nejprve do Zugu, ale nikoli po nudné dálnici nýbrž podél řeky Reppisch, která vytéká z jezera Türlersee. Jela jsem tudy na kole, takže jsem tušila, že by se tato cesta mohla líbil. Silnice se malebně klikatí po úbočí Uetlibergu mezi pastvinami a vesničkami. V Zugu jsme na chvíli vyběhli do deště podívat se na jezero a na malé, nicméně pěkné, centrum. Osobně jsem o Zugu nikdy neslyšela, ale někomu toto jméno může být známé z toho důvodu, že se jedná o region s nízkými daněmi, a proto to je sídlo mnoha mezinárodních společností. Z architektury rozhodně stojí za zmínku Zugberg (Castle of Zug, hrad Zug), ve kterém je dnes museum, a poté krásná brána vedoucí do historického centra.
            Odtud jsme podél jezera Zug pokračovali přes město Arth k jezeru Lauerzersee. Zde nás zaujala „pevnost“ Roggenburg stojící na miniaturním ostrůvku, která má i vlastní kapličku. A podél jezera jsme dojeli do města Schwyz. Na tomto městě je zajímavé to, že právě od jeho jména se následně odvinul název pro celé Švýcarsko. Navíc erb tohoto města není nic jiného než bílý kříž v červeném poli, který je i na Švýcarské vlajce
(více info zde).
            Dále jsme se již začali přibližovat Luzernu. A nebylo to nikudy jinudy než přímo podél Lake of Lucerne (též Vierwaldstättersee neboli Jezero čtyř kantonů), které je čtvrté největší ve Švýcarsku. Opět krásná cesta po členitém pobřeží, vyhlídky na okolní velikány, na lodě, apod.
            A kolem druhé hodiny odpolední jsme konečně dorazili do Luzernu (který je po dálnici jen 60 km od Zürichu; nikoli 150, které nám to zabralo takto). Po dlouhém hledání a přemítání jsme zaparkovali na hlavním nádraží na krytém parkovišti. Jen v rychlosti (pro zajímavost), jak to tady s parkováním je. V centru jsou bílé zóny, kde se smí stát jen dvě hodiny a jedna hodina stojí 2,5 CHF. Na otevřeném parkovišti na okraji centra byla cena stejná, jen se zde smělo parkovat hodin šest. A kryté parkoviště u nádraží stojí 0,1 CHF za 3 minuty. To se jen tak nevidí, že?  . Kdo si nechce lámat hlavu s počty, tak jsou to 2 CHF na hodinu. Plus se tu ještě platí jednorázově 2,5 CHF za to, že jste na parkoviště vůbec vjeli.
Myslím, že jsme viděli to hlavní, co je v Lucernu k vidění – Kultur- und Kongresszentrum Luzern (moderní budova ohromných rozměrů, kombinace černého skla a kovu na okraji jezera, hned vedle krásné historické budovy hlavního nádraží), Jesuitenkirche, Kapellbrücke (krásný dřevěný krytý most; nejstarší krytý most v Evropě. Uvnitř mostu jsou malby vyobrazující Luzernskou historii. V roce 1993 most z větší části vyhořel, takže po rekonstrukci je jeho historická hodnota už trochu někde jinde. A jeho dominantou je osmistěnná kamenná vodárenská věž), Bourbaki Panorama Luzern (uvnitř jsme nebyli, budovu jsme viděli pouze zvenku, ale uvnitř se nachází panoramatický obraz z roku 1881), Löwendenkmal (ohromná socha lva vytesaná do skály nad jezírkem – památník padlým švýcarským vojákům/žodnéřům/gardě během francouzské revoluce).
Kromě těchto kulturních zážitků jsme si vychutnali i gurmánské speciality – cheese fondu (sýrové fondu, to pravé – půl napůl Gruyere a Vacherin; ještě že jsme si dali jen dvě porce, přeci jenom s tou kopou chleba to je pěkně syté), Luxemburgli, čerstvou čokoládu, pečené kaštany a na závěr výbornou kávu.
Domů jsme to pak již měli kousek.