26.11.2010 Aneb krátké myšlenky, které na celý článek nestačí (od nejnovějšího po nejstarší).
  • Konečně víkend! – mám tolik práce, co musím dodělat
  • Dnešní ranní plavání bylo super – dobrých 20 minut jsem měla prsařskou dráhu sama pro sebe! Co se mi pak ale nestalo – během plavání znaku jsem si udělala klíčkem od skřínky, připevněným na zápěstí osmicentimetrový šlic na sedací části těla. Ve vodě to pálilo jak čert. A navíc – když už si konečně dávám pozor, abych nebrousila lajny a uchánila se tak modřin na loktech, tak mě někdo z vedlejší dráhy přetáhne ploutvičkou!
  • Dnes ráno mě překvapila sněhová nadílka – přes noc tady nasněžilo dobrých pět centimetrů sněhu! Ale takového toho nadýchaného. Vypadá to pohádkově. A místním cyklistům to je úplně jedno. Jezdí pořád – nezmaři!
  • Ke všem těm manuálům a tutoriálům mi přibyla další četba „Writing English for Science“.
  • Kdo drží nízkotučnou dietu tak neví, o co přichází – vanilkový tvaroh s 10% tuku je vážně mňamka.
  • Místní „vánočka“ – s tou naší to má podobný pouze tvar – chuťově to je něco jiného. Kdo se předem připraví na nadýchaný sladní vnitřek s rozinkami, tak může být zklamaný. Jak stojí v nadpise následujícího článku, je to opravdu spíše „chleba“ – Swiss Zopf Bread
  • ‎‎“Switzerland claims it has more varieties of bread than any other country – between 200 and 300 kinds, rivalling the number of its cheeses.“ – Švýcarsko má prý 200-300 druhů chleba!
  • Tip na ojedinělou sýrovou událost – sýrové fondu ve vláčku jedoucím na Rigi Kulm
  • ‎“Pane doktore, jaké je nejlepší cvičení na hubnutí?“ ptá se plnoštíhlá paní svého doktora. „Točit hlavou napravo a nalevo,“ odpoví lékař. „A kolikrát?“ „Pokaždé když vám někdo nabídne jídlo…“
  • Tak jsem se dočetla, že jak jsme vláčkem vyjeli na Rigi Kulm (1800 m.n.m.), tak se jedná o první trať svého druhu, tzn. která vyjela tak vysoko. A snad nejvyšší místo, kam vlak jezdí (spíš to ale je ozubnicová lanovka), je 3454 m.n.m. v sedle Jungraujoch mezi Mnichem a Jungfrau.
  • Velmi mě pobavilo, jak autorka textu o Švýcarsku (Země Světa) popisovala jejich cestu krajem sýrů do vesničky Combermont-le-Petit: „Najít vesnici Combermont-le-Petit v kantonu Vaud znamená bloudit autem mezi remízky a pastvinami, dvakrát a pokaždé z jiného směru míjet krůtí farmu, a pak zajet slepou silnicí přímo do dvora osamělého statku uprostřed polí. Na váš zoufalý povzdech, proč nejsou na křižovatkách ukazatele, uslyšíte prostoduchou opověď: „Ale my to tady přece dobře známe“. – Tak obdobné zkušenosti mám také

Tak mi to nedalo a vyhledala jsem pár fotek, jak to včera vypadalo – ať máte živější představu.
Loni
Jak to vypadalo loni [1]
letos01-Lucy
A takto to vypadá letos [2]
letos02-Lucy
A takhle to tu vypadalo včera [3]. Někde v té mačkanici jsem i já
Kdo by chtěl vidět, jak se tímhle ty tramvaje protloukaly, ať se podívá na druhé video na této stránce (trvá to asi 10s).

Jak jsem včera psala, dnes v 18h se poprvé rozsvítila nová vánoční výzdoba na Bahnhofstrasse. Dalo se čekat, že tak bude v ulicích spousta lidí, a někdo by se do takové skrumáže nehrnul, ale mě to pomyšlení docela lákalo – chtěla jsem na vlastní oči vidět, jak něco takového Švýcaři prožívají. HODNĚ! Na Paradeplatz jsem dorazila za deset šest a přijít ještě o chvíli později, tak se tam už nedostanu. Lidé byli úplně všude. Co mě ale dostávalo bylo, že na tomto náměstí je vcelku rušná tramvajová tepna, tramvaje zde jezdí velmi často (do tří směrů) a ani nyní jezdit nepřestaly. Představte si tuto situaci asi jako když na Staroměstském náměstí rozsvěcí vánoční strom, prostředkem by vedly koleje a tramvaje by tam neustále projížděly! Samozřejmě, že musely jet krokem a spousta lidí si s nimi moc hlavu nedělala. Před tramvají se dav spořádaně zarovnal s nízkým chodníkem a jen co tramvaj projela, začaly se koleje za ní opět plnit lidmi. Do toho všeho se svolávali známí a kamarádi, voněly horké kaštany a svařák a všichni nedočkavě čekali, co se bude dít. Ono totiž měli snad 50 let stejnou výzdobu, která se následně vyměnila za moderní, která se ale obyvatelům nelíbila, tak ji pro letošek opět změnili. A mě osobně se líbila. Vypadá to jako světelný déšť nad celou Bahnhofstrasse. I když musím říct, že ve vedlejší Renweg je osvětlení mnohem jasnější – i takhle za tmy tam bylo snad víc světla, než mám v kanceláři, když si porozsvěcím všechna světla.
bahn4
            A aby si to mohli návštěvníci všechno pěkně užít, většina obchodů je otevřena až do 22h, což zde opravdu není obvyklé. A tak jsem se konečně dostala i do Sprüngli čokoobchodu na Paradeplatz, do Merkuru na Bahnhofstrasse, u Teuschera jsem jen nakoukla do výlohy a pokračovala uličkami dále k domovu.
            Ještě jsem cestou na jednom náměstíčku narazila na „strom“ se sborem – opravdu to vypadalo jak velký vánoční stromeček a na
jednotlivých patrech stáli sboristé ve vánočním. A do toho se všude vinuly fronty ke stánků – nejdelší ke svařáku, jen o něco menší k raclettu a nejkratší ke klobásám.
hanh2
To rozmazané osvětlené vzadu má asi pět pater se sborem.

Ani se mi nechce věřit, že to jsou teprve tři dny, co Vláďa odjel. Mám tady pořád, co dělat. Dneska jsem se několikrát pohledem do kalendáře musela ujistit, že je teprve středa.
            Nedělní odpoledne (Vláďa odjížděl po třetí) jsem strávila praním a nad domácím úkolem z němčiny – nových slovíček a pouček je spousta, … a tak málo času na to to vstřebat.
            V pondělí mi kolega dal CD s novým prográmkem, který by se nám prý mohl hodit. Tak jsem strávila nějaký čas instalací a procházením příkladů, abych si udělala představu, co to umí a k čemu nám to je dobré. Koho by to zajímalo, tak se jedná o LabVIEW. LabVIEW je dle slov, které můžete na stránkách najít, prostředí pro grafické programování, které užívají tisíce inženýrů a vědců k tvorbě sofistikovaných měření, testů, kontrolních systémů, apod. A to vše na základně intuitivních (no jak pro koho) grafických ikon (pod kterými se skrývají vlastní funkce), takže s tím mohou pracovat i ti programátorsky nepolíbení. Ale stejně musíte vždy mít představu o tom, co chcete udělat a jak je možné toho docílit. Samozřejmostí je znalost toho, co daný software dovede. A tohle se naučit nebo poznat zabere snad nejvíce času.
            Následně mi kolega z české kanceláře poslal odkaz na software, který bychom zase mohli využít v českém projektu. Jde o OpenSim, což je program k tvorbě svalově kosterních struktur a pro simulaci kinematiky a dynamiky pohybu. Což takhle zní moc dobře, ale opět to znamená projít minimálně několik tutoriálů, pochopit několik ukázkových příkladů a něco rozumného v tom zkusit, aby člověk zjistil, jestli to umí to, co bychom potřebovali.
            Do toho ještě jedné Ph.D. studentce pomáhám s tvorbou grafů z dat, které získala měřením pohybu čelistního kloubu. Jde o to, že má vždy dvě sady dat pro dvacet lidí, z toho potřebuje udělat grafy a pak z toho něco rozumného vyčíst. Nejprve jsem jí ukázala pár věcí ohledně tvorby grafů v Excelu, ale když jsem se dozvěděla, kolik že těch lidí má a že navíc v každé sadě jsou tři cykly, které mohou být zkoumány samostatně, nabídla jsem ji, že bych ji to zpracovala v Matlabu. Zde jde o to, šikovně si připravit jakýsi mustr a pak už to samo načítá jednotlivé soubory a ukládá příslušné grafy, které následně vypadají jeden jako druhý (design mnohem hezčí než Excel a jednodušeji, pro všechny najednou, se mění různé parametry). Takže po několika rozhovorech, jak by si grafy představovala, jsem ji dnes posílala jednu z posledních verzí (ještě malé úpravy to chce) –
skoro 400 grafů! Analýzu takového množství dat ji opravdu nezávidím. Ještě musím zmínit, že základní strukturu kódu napsal Vláďa asi za pět minut. Já jsem si pak jeho programátorsky napsané řádky musela přebrat a upravit pro Matlab, což mi zabralo tak 1,5 h . Holt každý je zvyklý myslet trochu jinak a také možnosti Matlabu jsou jiné, než v jazyce C (aby někdo nešťoural – Matlab je také založený na C, ale navíc má uživatelsky příjemné prostředí, které dovoluje i neprogramátorům „programovat“ složité systémy).
            A aby toho nebylo málo, pracuji samozřejmě i na svém projektu – simulace cyklického zatěžování chrupavky. Již jsem se s vlastním programem relativně sžila, ale stále potřebuji ještě pár detailů doladit, tak posílám dotazy na fórum, kde další uživatelé, ale především tvůrci softwaru, radí, co s tím. Trošku teď začínám být ve stresu, protože 8.12. je na ČVUTu Worshop of Applied Mechanics, na kterém by všichni doktorandi měli prezentovat výsledky dosavadní práce. Tak potřebuji sepsat nějakou rozumnou zprávu a doufám, že bude stačit, když ji za mě přednese můj školitel.
           Večer jsem se šla projít do předvánočního centra a dala si horké kaštany (ono nejsou jenom chuťově moc dobré, ale také nízkokalorické a nízkotučné ).
            V úterý jsem
de facto pokračovala ve všem, na čem jsem pracovala v pondělí. Jen večer jsem měla pestřejší. Zürich si dost zakládá na tom, že je to multikulturní město, a tak pořádá jakési seznamovací večery pro nové přistěhovalce. Tuto pozvánku jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Setkání začalo nedaleko jednoho z nejznámějších Zürišských kostelů Grossmünsteru. Sešlo se nás tam dobrých 200! A to prý obdobná setkání probíhají skoro každý měsíc v obdobném počtu lidí! Povídání o životě v Zürichu začalo trošku zdlouhavě – vše se říkalo v 5 jazycích 😀 (němčina, angličtina, francouzština, španělština, italština). Následně jsme ale byli rozděleni do skupin podle jazyků a vydali se na hodinovou prohlídku Zürichu. Ačkoli tu jsem již dva měsíce, tak jsem na spoustě míst ještě nebyla. Většinou jsem si říkala „tam zajdu až s Vláďou“ no a ten čas s Vláďou jsme strávili nějak jinak. Takže snad příště. Ale zítra by snad měli rozsvěcet Bahnhofstrasse, tak se půjdu do města projít. Již jsem ochutnala i svařák – v Dánsku ho měli lepší. Ale zpět k prohlídce. Obešli jsme to hlavní z historického města a vrátili se zpět do výchozího bodu, což bylo něco jako fara. Zde bylo připraveno pohoštění, různé informační prospekty a měli jsme možnost se pobavit s ostatními účastníky. Z tréninkových důvodů jsem již na prohlídku šla s francouzskou skupinkou, takže i nyní jsem skončila v hloučku Francouzů. Spíš tedy jako mlčící člen – sice jsem jim většinou rozuměla, ale zapojit do rozhovoru nebylo tak jednoduché. Na prohlídce jsme se také dozvěděli, že na Mikuláše se pořádá plavání otužilců v řece Limmat, která vytéká z Zürichsee a ještě byl zmíněn Silvestrovský běh, který se běží jestli se dobře pamatuji 12.12., a kvůli kterému je uzavřené celé centrum. Takže ještě si zkontroluji data a určitě se půjdu podívat. Jen ale jako pasivní přihlížející.
            A dnes ráno jsem šla opět do bazénu – ranní plavání je stejně nejlepší; a přes oběd na němčinu – v blízké době nás čeká test, takže musím učení trochu zintenzivnit .

20.11.2010
Poslední Vláďův víkend zde. Ačkoli to ráno vypadalo spíš na postelové počasí (mlha, teploty dost nízké), přeci jenom jsme se rozhodli dodržet plán a vyrazili jsme autem k Walensee, které leží východně od Zürichsee. Plán byl dost logisticky náročný – nešlo jen o to někam dojet, tam se projít a jet zpět. … Jak to tedy bylo? … čtěte dál.
            Zaparkovali jsme přibližně v půlce Walensee ve městě Murg. Zde jsme se nalodili na loď, která nás spolu s dalšími výletníky převezla na druhý břeh jezera do města Au. A odtud jsme pokračovali po wanderweg podél jezera. Cesta to byla úžasná s krásnými výhledy na okolní zasněžené velikány, na (skoro by se dalo říct) tyrkysově modré jezero, „jižansky“ vypadající zahrádky malebných domečků (rostou tu palmy a fíkovníky), a tak bych mohla pokračovat. Cesta zpočátku vedla zároveň s jezerem v poklidu po rovině. Ale pak se nám do cesty postavila skála, kterou bylo nutno zdolat. Po kozí stezce jsme nastoupali dobrých 400 výškových metrů, které jsme po již klasické lesní cestě následně sklesali. Za městem Betlis jsme se dostali zpět do civilizace a zbytek cesty pokračoval po silnici.
            Na kraji města Weesen, našeho cíle, odkud jsme se zpět k autu měli dopravit vlakem, Vláďa zkontroloval čas – do odjezdu vlaku jsme měli půl hodiny (vlak jezdil každou hodinu, ale nechte si ho ujet před nosem). Na nejbližším rozcestí stálo, že na vlak to je 30 minut. Tak jsme do toho šlápli. Až do teď nám relativně čas na turistických ukazatelích souhlasil – trasu, která měla trvat 3:05h, jsme zvládli za krásných 3:50 : ) – my v tom, na rozdíl od trasovačů, měli i kochací zastávky, zastávky na svačinku, Vláďa se pořád oblékal a svlékal a také jsme si udělali odbočku na vodopády, která zabrala dobrou půlhodinu. Takže podle těchto hodnot jsme museli být rychlejší. Zpět k cestě na vlak – město Weesen mám proto v paměti jen jako barevnou šmouhu – Vláďa si svižně vykračoval a já vedle něj div neběžela. Ale vlak jsme stihli (i s pětiminutovou rezervou). Okénko s prodejem lístků byste marně hledali. Museli jsme si vystačit s automatem. Naštěstí se začínají čím dal tím víc objevovat automaty s dotykovým displejem, který je navíc ve třech jazycích. Nebyl tedy problém si z rychlé volby vybrat cílovou zastávku Murg (s poloviční slevou za 3,2 CHF na jednoho) a pak si již jen užívat krátkou cestu zpět k autu. Jen malá poznámka na okraj – tolik, kolik tady, jsme toho s Vláďou vlakem v Čechách ještě nenajezdili :D.
            Fotky s popisky naleznete na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Vylet_k_Walensee/
            Toto by mohl být tip na další pěší výlet – Hirzli-Rundweg – na horu Hirzli jsme měli cestou krásný výhled. Naopak z tohoto kopce (cca 1600 m.n.m) je prý výhled jak na Zürichsee, tak Walensee http://www.wanderland.ch/en/routen_detail.cfm?id=338528
            Ještě musím zmínit, jakou má Vláďa dobrou dedukci. U Rinquelle (zdejší nejvyšší vodopády; 600 m vysoké) jsme na druhé straně, než byla vyhlídková plošinka pro turisty, viděli nějaký přístřešek. Vláďa nejprve říkal, že to skoro vypadá, jako by tem někdo bydlel :). Kousek výše od nás k tomu vedly provazy, aby se tam dalo přes říčku tekoucí od vodopádů dostat a také bylo nedaleko vidět malý solární panel. Ale následně nadhodil myšlenku, jestli tam třeba nemají speleologové jakousi malou základnu. … No podívejte se sami http://www.youtube.com/watch?v=TyqIbhEEtRc

13.-14.11.2010 – Rýnské vodopády a Rigi Kulm
Předpověď na víkend jim vyšla – úžasné, až jarní počasí, nás vytáhlo ven. V sobotu jsme se vypravili k Rýnským vodopádů, které jsou největší v Evropě, a v neděli jsme vyjeli na 1800 m.n.m. vysokou Rigi Kulm s úžasným výhledem do okolí.
     O Rýnských vodopádech jsem se někde náhodou dočetla, následně kolem jeli rodiče a říkali, že sem rozhodně zajet musím. Z Zürichu to máme tak hodinku cesty, takže jsme si ráno mohli i přispat a pro snídani si v klidu dojít do pekárny, kterou máme za rohem, do které Vláďa (naštěstí) ještě nezavítal (jinak by nás asi zruinoval, protože tam mají samé úžasné dobrůtky). Podařilo se mi (přeci jenom má němčina po 1,5 měsíci učení není stále nic moc) koupit ořechový chléb a Butterzopf, což vypadá jako naše vánočka, ale není to tak nadýchané a sladké jako ta naše. Z mého pohledu jde spíš o další typ chleba.
     U Rýnských vodopádů jsme strávili pěkný čas. Takové malé Niagary J Více vám snad vypoví fotky. Následně jsme se podél Rýna vydali směrem k Bodensee a prošli jsme si Konstanz.
     
Nedělní „výstup“ na Rigi Kulm byl úžasný. Na vrchol jsme se vyvezli vláčkem. Nikoli kvůli lenosti, ale abychom šetřili Vláďovu nohu. Výhled z vrcholu byl nádherný; do dálky a na všechny strany. Fotky jsou snad dostatečně vypovídající. Nahoře jsme potkali několik (opravdu jich nebylo málo) cyklistů a Vláďa se myšlenky vyjet sem na kole okamžitě chytil. Jak jsme ale scházeli dolů a viděl na vlastní oči a nohy, jak je to místy prudké (a fakt dlouhý kopec), trošku ho to nadšení opustilo. Ale pěšky to nahoru jednou budeme muset vyšlápnout. To abych začala trénovat.
PilatuLucern
Vierwaldstättersee a pohled na Pilatus a Lucern.

Vláďův odjezd se nezadržitelně blíží, tak dnes byl poslední den, kdy jsme mohli zajít tam, kam by měl být vstup pro čokoholiky zakázán. Nejedná se o nic velkého, ale strávili jsme tam dobrou půl hodinu a jen myšlenka na to, že to všechno pak sníme, nás uchránila od toho, abychom nákupní košík naplnili po okraj. Jak jsem psala, myslím, v prvním článku o čokoládě, skoro za rohem (cca 15 minut chůze) mám House of chocolate (Dům čokolády, chocolates Halba), kde je možné si koupit čokoládu přímo z továrny. Jednoduše jde o to, že si tu můžete koupit čokoládu za o něco lepší ceny než v obchodech (jejich čokoláda se mimo jiné dodává do řetězce Coop). Také tu můžete koupit tabulky čokolády, které se jim polámaly, tak je jednoduše zabalili do kilových balení (5CHF). A samozřejmě zde nechyběli ani vánoční kolekce, plněné čokofigurky, bonboniéry, apod. Na následující fotce můžete vidět, že jsme se opravdu drželi při zemi.
A musím říct, že to mají opravdu moc dobré.

Tento t ýden probíhal každý den v obdobném duchu – Vláďa pracuje z domova, já chodím normálně do školy/práce, navečer se jdeme projít nebo nakupovat, nebo oboje. Do toho zkouší Vláďa běhat v okolních lesích a já sbírám vždy večer síly, abych v 6 h ráno vstala a šla do bazénu (což samozřejmě nedělám každý den, ale i dvakrát týdně tohle brzké vstávání stačí). Musím přiznat, že jsem nikdy nemohla pochopit, jak někdo může chodit na sedmou hodinu ranní do bazénu. Sama tomu ale přicházím na chuť. Za 1) je tu méně lidí než večer, 2) vás to na ten den docela nabije: a) plavání se mi prostě strašně líbí, b) je to tu úžasně nasvíceno, takže už jen to, že jsem nějakých 45 min v takto osvětleném prostoru na mě bezvadně funguje, c) jdu pak do práce za světla. Naopak jít večer do bazénu znamená odcházet z práce za tmy, do bazénu jít za tmy a zimy a odcházet také za tmy. Za to mi to ranní vstávání prostě stojí. Když už pak člověk na nějaký pravidelný systém najede, tak to tak nebolí, jako muset nárazově v těch šest vstávat.
            V pondělí jsme se byli podívat do centra, Vánoční výzdoba pomalu začíná, obchody se začínají zásobit vánočními a mikulášskými cukrovinkami, … Ve středu jsme zajeli do Ikei koupit mi do pokoje skříň. Autobusem bych tohle těžko sama vláčela. Ve čtvrtek jsem milou skříň zabydlovala, ale do toho jsme stihli zajet i do obchodního centra kouknout se po nějakém oblečení, doplňcích do pokoje a zjistit, jestli nemají někde nějakou akci na čokolády. Vláďa byl nyní v obdobné situaci, jako jsem byla já, když jsem přijela – chodíte po obchodě a objevujete neznámé věci – ať už to jsou italské či čínské speciality, divné druhy ovoce a zeleniny, turecké dobroty, a tak podobně.
           
Na víkend hlásili dobré počasí, tak jsme plánovali, kam vyrazit. O tom, ale až příště.

           Tak se konečně dostávám k napsání dalších řádků o mém současném pobytu. Proč jsem se odmlčela na tak dlouho? Jednoduše proto, že v pátek 5.11. přijel Vláďa na návštěvu. Takže ten týden než přijel, jsem se snažila ve škole udělat co nejvíce práce, abych pak měla trochu volněji. Vláďa to také neměl doma jednoduché – za prvé musel nakoupit věci, co jsem si naporoučela, ale hlavě měl obíhačky s autem – vyzvednout z opravy, dojet na STK a především mě zapsat jako provozovatele. S tímto dokumentem v ruce jsem následně došla na silniční policii a zažádala si o parkovací kartu do modré zóny. Získali jsme ji úpně v pohodě – do konce roku za 40 CHF. Jen tak pro představu – jednodenní parkování v modré zóně vás vyjde na 15 CHF, případně hodina parkování s parkovacím automatem cca 2 CHF. Takže tohle nám dopadlo nejlépe, jak mohlo.
            Vláďa vyrážel z Prahy až po práci, takže jsem s vidinou dlouhého večera odkoukala kde co v TV, do toho jsem si dělala ještě nějaké přípravy a byla jsem překvapená, jak rychle tady byl. V půl dvanácté už jsme nosili věci a provizorně Vláďu zabydlovali.
            V sobotu ráno jsme Vláďu pěkně doubytovali (poté, co jsme se samozřejmě pořádně vyspali) a šli se projít do lesa (který leží mezi Schwamendingen a vlastním centrem Zürichu) hledat kešky (s tím jsme měli 100% úspěšnost).
            V neděli jsme se vydali na Uetliberg (nejvyšší kopec nad Zürichem). Ale nikoli tu cestu jako jsem šla já … my jsme si popojeli vlakem do Adliswil a začali jsme se škrábat nahoru odsud. Malá poznámka k vlakům. Stejně jako v Dánsku je i zde systém zón, podle kterých si volíte vhodnou jízdenku. Ta platí na městskou dopravu, lodě, vlaky, lanovky apod. Co se mě na naší cestě vlakem líbilo bylo, že za celou dobu jsme nemuseli přijít s nikým od dráhy do styku – lístek si koupíte v automatu podle toho, jak daleko jedete … ve vlaku nás nikdo nekontrolovat, … prostě pohodička.
            V okolí Adliswil je značeno několik tras pro Nordic Walking. Mezi nimi i ta, po které jsme šli my – z Adliswil nahoru pod lanovkou. Čas pro tuto trasu byl stanoven na půl hodiny (turistické trasy zde nemají značeny kilometrově, ale právě pomocí časů) a musím přiznat, že jsme to měli jen tak tak. Co se nám ale musí přiznat – „hůlkaři“ to mají jednodušší. A opravdu to stoupalo, což dokládá následující výškový profil našeho výletu.
profil
Na úvodních dvou kilometrech jsme nastoupali dobrých 350 m.
01vystup
Sice to nahoru byly jen dva kilometry, zapotili jsme se při nich ale pěkně. Nahoře začalo přituhovat a foukat, takže to chtělo se pořádně zateplit.
Ještě jsem se nezmínila o počasí – nic moc. Z počátku zima nebyla, ochladilo se až na hoře, kde začalo nakonec i pršet.
02spolecna
Ošklivé počasí neexistuje – jen špatně oblečení turisté.
A to vydrželo po celý výlet. Naštěstí po úvodním výstupu už nás čekala spíš příjemná hřebenovka až na vlastní nejvyšší vrchol Uetliberg. Krásné počasí, které nás doprovázelo asi nejlépe dokazuje následující foto.
03uetliberg
Na rozhlednu jsme nevylezli – to si necháme až bude opravdu hezky.
Zatím jsem na tomto vrcholu byla podruhé a podruhé jsme měla obdobné počasí.
      Z Uetlibergu už jsme to pak měli de facto stále z kopce. Co na tento kopec říkaly turistické značky? – nahoru 1 h 15 min, dolů 20 min. Za odměnu jsme si v centru koupili horké kaštany a mazali domů do tepla a do sucha.
trasa