Tak jsem právě zjistila, že tím, že na přelomu února a března pojedu kvůli STČ na ČVUTu (studentská tvůrčí činnost) do Prahy, přijdu o festival čokolády u Ženevy, na který se chci dostat poslední tři roky :(. Tak jsem se opět vrhla na prohledávání internetu, jestli nenajdu nějakou další alternativu. Tak jestli se také chcete nechat inspirovat nějakými čokotipy, tak čtěte dál.

Tak protože se dneska venku udělalo krásné válecí počasí (zima, zataženo, prší), vrhla jsem se konečně na prostudování dalších možností, co má nová GPS umí (když už jsme u GPS, velmi jsme si oblíbili písničku „GPS“ od Janansu doporučuji poslechnout ). Konkrétně – jak na internet dostat to, co jsme prošli. Po bezmála třech hodinách můžete výsledek shlédnout na následujících stránkách. Jedná se o můj první letošní výlet na kole po mé oblíbené trase kolem Greifensee a následně náš pěší výlet na Chli a Grosser Aubrig.
Výškový profil trasy
Výškový profil tratě.
Již jen tak mimochodem dodávám mapičku, kam se snažím čas od času aktualizovat místa, kde jsme byli – Cestování po Švýcarsku – http://goo.gl/maps/76bf (doporučuji mít přepnuto nejprve na normální mapu, nikoli satelitní pohled, ať vidítě, kde jsou zapíchané jednotlivé „špendlíky“).
A ještě malá technická k Bernu – Vláďa si postěžoval, že jsem nezvěřejnila jehou veselou fotku minvláčku na vrcholku Gurtenholzu nad Bernem. Tak to urychleně napravuji
Bern Vlacek 01
Vláček na vrcholu Gurtenholzunad Bernem … pro malé …
Bern Vlacek 02
… i velké.

Tak je to týden, co Vláďa odjel … uteklo to, ani nevím jak. Pořád bylo co dělat … a můj dnešní odpočinkový den … ten uběhl tak rychle, že jsem se ještě ani nestihla začít poflakovat. Po-Út jsem usilovně pracovala a šla jsem do posilovny. Ve středu jsem taktéž usilovně pracovala, ale šla jsem své zmožené tělo večer položit do baénu … po cca dvouměsíční pauze. Nevím, jestli to bylo trošku rozbolavělými svaly, nebo tou dlouhou pauzou, ale vůbec ty délky neodcejpaly. Tak to jdu zkusit zítra znovu a uvidíme, jak rychle se zase dostanu do tempa. Večer přiletěla z Londýna Janina bývalá spolubydlící. Stavil se i náš německý soused Christian (studuje zde Ph.D. něco s ekonomií), tak se vyměňovaly zážitky. Já to vydržela tak do jedenácti, pak jsem s vidinou vstávání v sedm, musela jít spát. Holky to vydržely, řekla bych, minimálně do jedné.
A na Zoeinu počest byla ve čtvrtek palačinková párty. Bylo nás tu deset s tím, že se většinou jednalo o Janiny kolegy z práce. Nevím, kolik jsme těch palačinek udělaly, Jana to tipla na dobrých 60 kusů, ale jisté je, že na těsto padly tři litry mléka. A byly výborné. Dvoje naslano – s kuřetem a světlou omáčkou, druhé zapékané se sýrem a cuketo-houbovou náplní. A v druhé půli se servírovaly na sladko. Každý si je ozdobil dle svého gusta – marmeláda (třešeň, jahoda, meruňka), fresh cheese, čokoláda, javorový sirup, vanilková zmrzlina, jogurt, apod. Výběr byl královský. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se úžasně přejedl. A na závěr, kolem půl dvanácté, kdy už tedy většina hostů odešla, ještě proběhl mezikontinentální call s Janinou kamarádkou v Sydney, která právě snídala
A v pátek jsme pokračovali barbecue u Christiana na balkóně. Tedy, my holky byly usazeny v obýváku, a dívaly se na jeden díl Scrubs, promítaný z promítačky, za druhým. A Stefan na balkóně, pouze v tričku, pro nás griloval – několik druhů klobásek a masa. Byla toho úctyhodná hromada, … k tomu několik omáček, zelenina, …pak dorazil i jeden z Christianových  spolubydlících a Janin přítel Vašek, … došlo na kávičku, digestiv, chipsy, čokoládu …. Celá zmožená, jsem společnost opustila kolem půl jedenácté.
A konečně nadešel můj dlouho očekávaný odpočinkový den … Plánovala jsem si, jak se budu po dlouhé době opravdu válet a lenošit. No, realita byla trochu jiná. Ráno jsem se dosyta vyspala, cca do osmi, dala si snídani u knížky (Brown, Lost symbol – čtu to snad již od listopadu … ale mezitím jsem přečetla i jiné knížky), a pak si šla uklízet do pokoje, … dala si ranní call s Vláďou a šla nakupovat – zásoby na další týden. Mým „problémem“ zde je, že stále objevuji nové a nové potraviny (a chci je samozřejmě vyzkoušet), takže pročítám etikety a nákup se tak protáhne Po návratu jsem si dala dopolední svačinku (v půl jedné) a vydala se do Glatt centra na další nákupy. Sluníčko se nakonec ranní oblačností prodralo a půlhodinová cesta podél říčky byla příjemná. …. Mám novou zkušenost/poznatek – Švýcaři si sice v minulosti odhlasovali „zákaz“ otevření obchodů v neděli, ale o té více si to „užívají“ v sobotu. Jeden by řekl, že využijí dalšího skoro jarního víkendového počasí k výletům do přírody a oni místo toho prohánějí nákupní vozíky mezi regály po několikapatrových nákupních střediscích. … A mé nákupy dopadly jako vždy – sháněla jsem dárky a sehnala pár supr věcí pro sebe … mimo jiné troj CD Jacquese Brela. Už se těším, až si je poslechnu. Na cestě zpět jsem se ještě stavila v Lidlu a nakoupila si výborné snídaňové cereálie (každý holt „ujíždí“ na něčem jiném – u mě to jsou müsli (nebo jak to říkají Švýcaři „müesli“), sýry, čokoláda a plastové krabičky ). Takže domů jsem přišla docela uchozená a hladová. Cuketové lečo jsme proto odložila na večeři a udělala si místo toho něco rychlejšího.
Pak jsem měla zamluvenu pračku, takže to také zabralo nějaký čas a vrhla se na ono cuketové lečo … hromadu cuket jsem koupila na včerejší grilování, ale masa jsme měli tolik, že se na ně vůbec nedostalo. Takže je musím nějak zpracovat … zítra se chystám na cuketový koláč Ale pomalé probublávání cukety jsem využila pro skype call s Vláďou. Ještě vyměnit prádlo v pračce, dát si večeři a ve 20:45 konečně, celá vyčerpaná, usednou k  TV sérii Heuréka (francouzsky). Krásný odpočinkový den . No, tak třeba zítra.

Tak se konečně dostávám k tomu sepsat, co se všechno za poslední dobu (dobu, co byl Vláďa se mnou v Zürichu) událo. Přijel pozdě v noci v pátek 28.1. – naplánováno jsme to měli tak, aby tu byl na moje narozeniny. Ještě ten večer (tedy spíš přechod z pátku na sobotu) vybalil všechny dárky, co mi kdo poslal, a já se jala rozbalovat. Byly to úžasné druhé Vánoce. V některé věci jsem ve skrytu duše doufala, jiné byly milým překvapením. Co asi ocení ti, kteří se nejraději dívají na fotky – nový Olympus foťák (voděodolný a nárazuvzdorný). Voděodolnost je pěkná vlastnost ani ne tak z pohledu toho, že se kvůli tomu začnu potápět, ale jak psali na různých cyklistických fórech – bez obav takový foťák můžete mít v zapocené kapsičce u dresu (na kole) a doma ho jen opláchnout :-). Takže se můžete těšit na fotky z mých (cyklo)výletů. Tím, že jsme šli spát docela pozdě, byl sobotní den značně zkrácen. Chtěli jsme si to vynahradit v neděli a vypravili se do města Lachen (400 m.n.n), které samo o sobě není nijak zajímavé, ale zaparkovali jsme zde auto a vyrazili směrem na Stöcklichrüz (1220 m.n.m.). Nejenže nám nepřálo počasí – zima, mlha, apod., ale ten kopec byl opravdu příšerný. Jejich rozcestí hlásilo, že to na vrchol je 2,5 h, ale po dvou hodinách jsme před sebou měli ještě 30 minut (byli jsme v cca 1050 m.n.m.). A protože výhledy by nebyly nic moc, kvůli pozdnímu vstávání už bylo i tak dost hodin, tak jsme se dali na cestu dolů. Našli jednu pěknou kešku a rádi usedli do auta, kde jsme se za chvíli zahřáli. Fotek tedy z dnešního dne moc nebylo. Myslím, že následující jedna mluví za vše.
Nečas
Lachen, parkoviště. Tam do té mlhy jdeme. Nastoupat máme cca 820 výškových metrů, dle rozcestí za 2,5 h. Nestalo se tak. Měli to podstřelené. Potřebovali bychom ještě půl hodiny, ale čas nebyl.
Přes týden jsme si došli na výbornou večeři do indické restaurace Masala v centru Zurichu. Po zkušenostech z pakistánské restaurace, kam chodíme v Praze, jsme zvolili variantu dva předkrmy a jedno hlavní jídlo. Bohatě nám to stačilo. Vybrali jsme si (a to vše z německého menu! I když jsem si nejzajímavější věci doma ještě před večeří přeložila) cibulové kroužky a jehněčí placičky – oboje bylo výborné. Kroužky trochu jiné, než jak je známe od nás, a na placičkách (takové malé karbanátky) Vláďovi vadilo, že byly studené (ale byl to studený předkrm, tak co … nebo to možná stihlo vystydnout, než jsme mu dala ochutnat :D), ale chuťově dobré. A jako hlavní jsme zvolili jehněčí s rýží a plackou naan, která nakonec nebyla česneková, jak jsme chtěli, ale sýrová (což mě nevadilo), ale asi kvůli tomu, že se Vláďa uřekl při objednávce. Závěrem – klidně bych sem šla ještě jednou.
Jinak během týdne Vláďa využíval možnosti pracovat z domova, já pracovala ve škole :-), … myslím, že si užil možnost jít si zaběhat do nedalekého lesa (který je na mě moc kopcovatý), … já zašla několikrát do posilovny, zašli jsme do centra, vyřídili potřebné nákupy, hledali kešky, apod.
Druhý víkend Vláďova pobytu byl výrazně pestřejší než ten minulý. V sobotu jsme vyrazili opět do města Lachen, nikoli pokořit kopec, který minule nevyšel, ale do velkého obchodu značky Lindt. Ano správně – čokoládový obchod! Ten výběr! Nikdy bych neřekla, že mají tolik druhů čokolády. V obchodech vidíte jen malý výběr, takhle vše na jednom místě to je prostě pastva pro oči! A musím nám dát k dobru, že jsme se drželi střídmě. Myslím, že jsme nakoupili jen pět tabulek čokolády (ochutnat se to musí, ne?) a dvě balení bonboniérových pralinek. Dobře naladění (čokoládou a sluníčkem) jsme vyrazili k nedalekému kostelu najít mikrokešku  (fotky). Pak již zpět do auta a popojet do See Wald – les na samém konci Zurichsee. Trošku jsme měli problémy zaparkovat, nebylo kde, ale nastoupali jsme, kam až to šlo a kam až nás dopravní značky pustily, a upíchli to na jedné lesní cestě. Pár aut tam již takto stálo, tak jsme doufali, že tady se pokuty za špatné parkování nedávají. Zde opět bylo naším cílem najít několik kešek. Musím přiznat, že s jasným cílem, se po tom lese toulá mnohem lépe. I když jsme tu druhou malou kešku nenašli, výhledy na jezero byly krásné. Do toho začalo zapadat slunce, ochlazovat se, a tak jsme se s nepořízenou vrátili do auta. Cestou do Zurichu (kolem 18h) jsme navíc uvízli v zácpě – nechápu, kam ty lidi v sobotu večer jezdí!! Mají si užívat víkendu někde na horách a ne nám blokovat průjezd! Cesta přes Zurich, která je maximálně na 20 min, nám trvala 45 min. Ještě štěstí, že jsme mohli čokoládou z Lindt obchodu uklidňovat naše nervy :-). Večer jsme se ještě přes skype podívali na Žižkov na rodinnou narozeninovou oslavu. Popovídali kde s kým a znaveni si šli lehnout.
A v neděli jsme vyrazili do Bernu. Krásné město. Víc snad řeknou fotky.
Úžasný zážitek dalšího týdne byl Rock the Ballet v MMH Maag MusicHall. Jednalo se o taneční skupinu šesti „baleťáků“ a jedné tanečnice. Ale nepředváděli pouhopouhý balet. Baletní prvky v tom sice hrály hlavní roli, ale tančilo se na moderní hudbu (pěkně hlasitou) a předváděli do toho i neuvěřitelné artistické kreace. Navíc na plátno promítali doprovodné efekty, takže celou scénu jsme vnímali více smysly. K tomu jsme seděli v šesté řadě, takže docela detailní pohledy. Na druhou stranu člověk trošku ztrácel celkový přehled, ale my (tedy jako já), co už tak daleko nedohlédneme, jsme chtěli mít právě ten detailní pohled. Nutno podotknout, že ženy tvořily v sále drtivou většinu. Asi mě přříště čeká nějaké ženské představení, aby si to Vláďa vynahradil :D. Něco obdobného se zde chystá na červen, tak to budu sledovat.
A to nejlepší na konec. Ti, kteří text nechtějí číst, odkazuji rovnou na fotky. Poslední Vláďův víkend. Přichystal si na nás pořádný výšlap. Autem jsme zajeli do Satteleggu (1190 m), kde jsme, díky brzkému vstávání, byli mezi prvními. Nandali jsme si docela plné batohy (po minulých zkušenostech jsme si vzali oblečení jak na severní pól), popadli hůlky, já ještě nasadila návleky a vyrazili jsme vstříc prvnímu postupovému cíli – Chli Aubrig (1642 m n.m.). Dle ukazatele 1h 45min na vrchol. Sluníčko o sobě dávalo znát, … Vláďa za první zatáčkou vysvlékal vrstvu, já až po dalším prudkém stoupání, … hůlky prokázaly medvědí službu, … Vláďa byl z okolních zasněžených štítů naprosto uchvácen, … jsem zvědavá, kam mě vytáhne příště (jisté je, že jednou to bude Pilátus u Luzernu a Santis, který je nedaleko hranic s Lichtenštejnskem), … ale aby to nevyznělo negativně – mě se výlet také líbil – tempo se dalo zvládat, teplo bylo, výhledy krásné, žádné davy turistů, času do setmění spousty. …. Na vrcholku jsme našli i jednu kešku a umístili do ní našeho prvního Travel buga – to je opět jedna hračička spojená s geocachingem. Je to „věc“, která má speciální číslo a „úkol“ a pro splnění úkolu „cestuje“ z cache do cache. My tam umístili naší osobní dřevěnou placku a za úkol dali procestovat všechny švýcarské kantony. Uvidíme, jestli to stihne dřív s pomocí geokešácké komunity, než my s Vláďou na kole :D. Z vrcholku Chli Aubrigu jsme se dívali na náš druhý a poslední cíl – Grosser Aubrig (1695 m n.m.). Ačkoli jsou skoro ve stejné výšce, dělí je nemalé údolí. Kopec sám o sobě by nebyl tak hrozný, ale zde jsme se v půlce dostali do kamenitého pole, kde jsme stěží sledovali značku, hůlky mi byly na nic, protože jsem se zuby nehty chytala všech kamenů, kořenů a větví, snažila se nešlápnout do kozích bobků (ty jsme v jednu chvíli zahlédli … mám na mysli kozy), neuklouznout po kameni (naštěstí ani v této výšce nebyl pořádně sníh a kameny byly od sluníčka naprosto vysušené) a neztratit hůlky, které jsme jen jen tak tak držela. Při pomyšlení, jak toto sejdu dolů, mě polévalo horko. Musí se nechat, že z vrcholu byl opět krásný výhled. Dali jsme si sváču (já už tedy měla pořádně vytráveno – také jsme za celý den nastoupali 1080 m!), zalogovali další kešku a zapsali se do vrcholové knížky, … udělali vrcholové foto, podívali se do dáli na parkoviště (kam nám cesta trvala dvě hodiny) a vyrazili. K mému milému překvapení byla cesta dolů docela v pohodě. Musím přiznat, že se mi to šlo dokonce lépe než nahoru. Na co jsem se necítila, to jsem vzala po zadku. Jen z toho pěkně bolely nohy – snad víc, než z cesty nahoru. Jediný problém byl, že nám de facto došla voda, což nebylo nic příjemného … pak mě z toho bolela hlava. Příště se vybavím lépe. Holt je pořád co zlepšovat. Místo té tabulky čokolády si příště vezmu litr vody navíc (ten jsem mimochodem vypila jen za tu hodinovou cestu autem domů), nebo si raději vezmu oboje :-). No, byl to úctyhodný výlet. Velkou roli v tom samozřejmě hrálo počasí. Tak snad příště vyjde také a podíváme se ještě někam výš. Tady nejsme limitováni výškou Sněžky.
V neděli dopoledne si Vláďa pobalil věci a vyrazil za slunečného počasí domů. Jen co za ním zabouchly dveře, vrhla jsem se do úklidu, který snad předčil ten předvánoční. A po malé sváče jsem vyrazila na první „jarní“ kolo. Okolo Greifensee to je necelých 40 km. Počasí bylo i dnes nádherné. Na sluníčku bylo snad 15 stupňů. Také tomu odpovídalo množství lidí na turistických cestách a cyklostezkách – děti, psi, bruslaři, cyklisté, pěšáci, … ti všichni si užívali blahodárného sluníčka.
Greifensee
Greifensee za krásného počasí.
A to je vše, přátelé. Další zápis zase až za měsíc :D. … To za mnu Vláďa opět snad přijede. Do té doby se budu usilovně učit, cvičit, jezdit na kole, chodit na němčinu, … navíc jsem se přihlásila ještě na mechanobiologii, což asi nebude nejlehčí předmět, … tak uvidíme, kolik fotek za tu dobu vyfotím. Ale jestli bude takové jarní počasí, jako poslední dobou, tak nějaké jistě ano. Omlouvám se za dlouhý článek, ale chtěla jsem to vměstnat ve zkratce vše na jedno místo a takto to dopadlo. Třeba se časem ještě o něčem rozpovídám šířeji. Vláďa jistě bude chtít zmínit spoustu dalších detailů ohledně našeho výšlapu, tak se třeba dočkáte článku i od něj. A kontrolujte naše rajče. http://misaavlada.rajce.idnes.cz/.
P.S.: Od kolegy jsem k narozeninám dostala takovýto úžasný hrneček
Hrneček

Pro nedockavce, kteri stale kontroluji blog a stale nenachazeji novinky (budete to mit opet bez hacku a carek, protoze to pisi v kratke pauze ve skole zatimco cekam na dobehnuti vypoctu; na nemecke klavesnici to jinak nejde) – konecne se jendou rychlou novinkou mohu pochlubit – clanek v casopise – nikoli ode me, ale o me. Primy odkaz naleznete zde (str. 28). Jestli tento primy odkaz nefunguje, tak se jedna o casopis Tecnicall (http://www.tecnicall.cz/), cislo 3/2010, str 28). Berte to ale s rezervou, nektere informace vyznivaji hrozne prehnane 😉