Tak to mám za sebou. A co? No přeci „konferenci“ na ČVUTu, na kterou jsem si z Zurichu odskočila. Studentská tvůrčí činnost, jak se tato akce jmenuje, má za cíl dát studentům, především doktoranských technických oborů, možnost prezentovat své dosavadní výsledky, vyzkoušet si vůbec prezentaci před plénem (i když tam členové kominse byli v převaze) a kromě jiného máme jako doktorandi něco podobného v „popisu práce“. Moc velké naděje na nějakou pěknou prezentaci jsem si nedělala. Odevzdaný příspěvek měl být do pátku před vlastní konferencí. Dopisovala jsem to v neděli večer. A vlastní prezentaci jsem dokončovala večer před konferencí. Ani jsem si to jednou nanečisto nevyzkoušela. Naštěstí ale šlo o něco, na čem celý půlrok pracuji, takže jsem doufala, že těch deset minut není moc dlouhá doba, abych se o tom musela nějak hlouběji rozpovídávat.
Průběh mě mile překvapil. V tom smyslu, že tam byla funkční technika, komise vypadala, že opravdu poslouchá a že její hodnocení bude založené na našich výkonech a ne na sypatiích typu „toho znám, dám mu lepší hodnocení“. V porotě zasedali i učitelé z katedry jazyků, takže i tato stránka prezentace byla hodnocena, což mi, myslím, přineslo plusové body.
Takže závěrem: přijela, viděla, zvítězila! Tedy ve své doktoranské sekci, což bylo maximálně 15 studentů. Ale i tak se to počítá A důkaz vítězství je níže.
Koho by zajímaly další podrobnosti, jako třeba vlastní text mého příspěvku (který tedy nepatří k těm nejpovedenějším), může se podívat sem: http://stc.fs.cvut.cz/

Ne, nikdo mě v ničem nepodvedl (alespoň to si myslím), ale vyzkoušela jsem svůj foťák pod vodou, jestli je opravdu tak vodotěsný, jak prohlašují. Zatím stále fotí, takže snad ano. Sice potřebuje hodně světla, takže když nám na bazéně v rámci šetření pozhasínali skoro veškeré osvětlení, tak pak měl již foťáček problémy s ostřením. Ale i tak bych zde měla jednu fotku, dokazující, že funguje. A snad vás fotka i trochu pobaví

Tak padla má poslední výmluva „proč nemohu chodit běhat“ – v sobotu jsme mi šli do specializované prodejny (Triexpert) vybrat nové běžecké boty. Docela tam byl nával – jde o to, že se tu podívají na váš běžecký styl přímo na běhátku (naboso) a případně i statické rozložení sil na chodidle a pak kolem vás pobíhají, hodnotí, apod. Kdo by nechtěl takovou pozornost? 🙂 Také „prodavač“ uvítal informace, co všechno „špatně“ na noze mám (plochá, apod.) a pak mi přinesl tři páry. Překvapilo mě, jak velké boty jsem si nakonec koupila. Když se zpětně ohlédnu, tak jsem měla asi všechny běžecké boty malé. A Vláďa mi vytknul, že jsem si moc párů nevyzkoušela. On že prošel minimálně osmery. Proč bych měla zkoušet další, když už mi nějaké sedly?
No a v neděli jsme je šli s Vláďou vyzkoušet do Šárky. Naplánované to bylo, to jako musím uznat, moc pěkně. Příroda, kopce moc ne a když ano, tak jsem do nich směla jít volnou chůzí :D. Ale i tak mě tak po půlce začalo bolet v zákolenní jamce 🙁 Naštěstí jsme před sebou již měli závěrečný kopec, který jsme použili na vydýchání :). A ještě jsme si udělali odbočku ke kešce na krásnou vyhlídku na Hvězdu.
A závěr? Ještě teď mě bolí nohy. A jak! Hrozně! V pondělí jsem byla ráda, že jsem mohla sedět celý den u počítače. Dojít si do kuchyně pro něco na zub o patro výš bylo příšerné. Ještě že máme v pokoji ukrutné zásoby ze Švýcarska :D.
A tohle jsou oni. Mé (vpravo) po prvním výběhu. Vláďovy už za sebou nějaký ten měsíc běhání mají.

Tak je tu další rychlé skrnuté posledních událostí. Rychlé mělo být proto, že jsem ho začala psát v neděli večer po dvou skleničkách vína a značně znavená. A hle, dostávám se k dopsání až dnes, po třech dnech. Ale krátké to bude stejně, protože mám před sebou dlouhý den vyplněný výpočty a psaním článku na konferenci, který má být do pátku hotový a jý z něj mám abstrak a úvod. Takže to, co jsem neudělala tak za cca posledních 14 dní, stihnu vše dnes.
Tak abych to ale abych vzala po pořadě. Minulý pátek (první pátek v březnu) Vláďa opět dorazil, tentokrát na tři týdny s tím, že až bude odjíždět, tak mě veze do Prahy na „konferenci“ – studentská tvůrčí činnost, kde máme, my doktorandi, povinnost něco přednést (ta konference, na kterou se snažim něco rozumného sepsat – budu „obhajovat“ prvenství v biomechanické sekci, kterou loni vyhrála spolužačka).
Když Vláďa dorazil kolem jedenácté večer, než jsme se dostali do postele, tak ještě několik desítek minut uteklo. Takže v sobotu dopoledne jsme nic nestihli. Nicméně výlet byl stejně naplánován odpočinkový – kešování v okolí letište, aby mohl Vláďa sledovat letadla jdoucí na přistání. Náhodou to je pěkná podívaná. Moc jsme toho sice nenachodili, ale i tak nám to stačilo. Vláďa málem u podvečerního sledování televize usnul … a pak si samozřejmě stěžoval, že se mu v noci nechce spát.
No ale na neděli jsmě měli na plánu výlet na Lenzburg. Od Zurichu jsme to měli autem cca 30 minut. Pěkný hrad na vyvýšeném místě, bohužel ještě zavřený. Mírný opar nám zabránil ve výhledu, jak psali na netu, až na Alpy. Ale i tak jsme si městečko pěkně prošli. A vzhledem k tomu, že tady sluníčko zapadá až kolem půl šesté, stihli jsme se ještě podívat k jezeru Hallwilersee, kde je i přírodní rezervace.
Lenzburg.
Parní válec v Lenzburgu.
Víkend na to, jsem se vidali na výlet na silničních kolech. Chtěli jsme dojet do Badenu, ale po zimě jsme byli nějací zesláblí, takže jsem to někde cestou otočili a jeli dom. I tak těch 45 km bohatě stačilo. A v neděli jsme šli keškovat na okraj Zurichu do oblasti Honggerbergu, kde jsou další fakulty ETH univerzity a rozsáhlý les.
První letošní společné cyklokilometry.
Takže to bylo rychlé, že? Ale to nejlepší na závěr – v neděli v podvečer jsme se vrhli na pečení makových buchet. A jak se povedli? Posuďte sami.
P.S.: jestli jsou tady překlepy a chyby, tak se omlouvám, ale nemám tady ve škole opravu českého pravopisu a po ránu mám nějaké slepené oči, takže chyby nevidím. Snad čtenář odpustí.