Vítání jara v Zurichu. Víc asi vypoví fotky, ale tak ve stručnosti. JIž včera (v neděli) se příchod jara vítal průvodem dětí v maskách. Dnes to bylo s dospělými. Průvod masek, většinou představovaly jednotivé obchodní cechy, procházel po nábřeží řeky Limmat od tří hodin do půl sedmé. Vlastního průvodu se muselo účasatnit neuvěřitelné množství lidí! A koňů a povozů! A co teprve přihlížející dav!

Ano, téma, o kterém se vždy dá něco napsat.
Tentokrát o dalším čokoládovém festivalu, který mi utekl. Ale vzhledem k tomu, že je v Anglii, asi bych na něj nejela, i kdybych o něm věděla. Ale pro mlsné jazýčky, kteří by chtěli vidět, jak to vypadá … http://www.festivalchocolate.co.uk/
Pak jsem v jedné diskuzi narazila na dotaz, proč Milka, ačkoli to je úplně původně švýcarská čokoláda, je tady tak těžko k sehnání (ale dá se tu koupit). Například v Německu tvoří Milka, dle mých zkušeností s jízdou Curych-Praha, základ čokoládového sortimentu na benzínkách.
„What the Swiss regard as the best Swiss chocolate is different to what the rest of the world thinks is the best Swiss chocolate.“ Volný překlad do češtiny: To, co si Švýcaři myslí, že je nejlepší švýcarská čokoláda, se většinou liší od toho, co si okolní svět myslí, že je nejlepší švýcarská čokoláda. … Musí se přiznat, že Milka neurazí, ale mají tady opravdu spoustu jiných lepších čokolád. Obzvlášť v Čechách mi přijde, že se Milka převážně soustředí na mléčnou čokoládu s různými druhy náplní. Tady mi přijde, že hodně kombinují čokoládu s čokoládou.
A ještě z jiného soudku, ale je to jen anglicky. Narazila jsem na jeden blog , kde popisovali své zážitky s nakupováním v Migrosu (obchodní řetězec). Já měla na začátku obdobné zkušenosti, i když já mám tu výhodu, že francouzským popiskům více méně rozumím 🙂 Takže se mi ještě (až na jednu výjimku, ale to bylo v indickém obchodě a měla jsem a priori špatnou představu o tom, co to je :D) nestalo, že bych si domu přinesla něco absolutně „mimo mísu“. Pěkné jsou fotky s čokoládovým zátiším.

9.4.2010
Takhle si představuji relativně odpočinkový víkendový den. Ačkoli jsem šla spát až ve dvě ráno, již v osm jsem byla relativně čilá, a tak jsem si ke snídani pustila další díl Znamení koně a nový den začal. Za okny bylo azuro, což je úžasné počasí na kolo. Nicméně jsem měla v plánu nějaké nákupy a navíc mě bolelo koleno. Pravděpodobně ze středečního běhání. Asi vyzkouším nějaké kloubní doplňky a pak poreferuji, zda fungovaly. Snídaně se protáhla cca do deseti a pak jsem vyrazila přes kopec do centra. Nebrala jsem to nejkratší cestou, poněvadž jsem to ještě musela vzít přes jednu kešku, kam jsem chtěla umístit travel buga, kterého Vláďa našel v Čechách. Takže na konečnou tramvaje u zoo jsem dorazila kolem půl dvanácté. Nasedla jsem na tramvaj a nechala se svézt do centra. Zde jsem měla naplánovánu návštěvu (a v lepším případě i nákup) jednoho našeho oblíbeného obchůdku. „Problém“ byl, že jsem potřebovala s výběrem a nákupem poradit. A z dřívějších zkušeností víme, že jedna paní prodavačka anglicky mluví, druhá nikoli. A … samozřejmě, byla tu ta, která anglicky nemluví. Na to jsem se ale připravila, takže cca 45 minutový nákup probíhal ve veselém duchu. Jistě, spoustě věcí jsem nerozuměla, na druhou stranu jsem ji rozuměla natolik, abych byla s výsledným nákupem spokojena.
Čas se přehoupl dávno přes poledne a já chtěla jít odpoledne na kolo (i přes to koleno), ale stále jsem před sebou měla nějaké obchody na obejití. Na závěr jsem si na doma nakoupila zmrzlinu a v půl třetí konečně dorazila domů a mohla si dát oběd. A po obědě … kolo jsem kvůli kolenu zavrhla a pouhých šest hodin spánku o sobě začínalo dávat vědět. Ale což, je víkend, ne? Tak jsem si vlezla na balkón, nohy vystrčila na sluníčko (víc sluníčka už nezbylo) a … leželo se krásně. Za půl hodiny se ovšem sluníčko posunulo natolik, že již na balkón nedosáhlo. Tak jsem se přesunula na náš pohodlný gauč a .. a spala další dvě hodiny. Velmi příjemný poledňák.
Následoval rychlý úklid (vyluxování, provětrání skříně), call s Vláďou, a již se čas nachýlil a pouštěli můj oblíbený seriál. Jsou to ale případi – pouští čtyři díly za sebou! To je moc i na mě. Vydržela jsem tři díly (do jedenácti) a musela si jít lehnout. Trénink francouzštiny tímto stylem je supr.
Koleno si snad odpočinulo, tak zítra kolo.
A abyste si zase mohli namáhat závity, přináším další dvě fotohádanky. I když ta první je spíš o postřehu a ta druhá o fantazii 🙂
Co je na obrázku schovaného?
Co je to?

Můj druhý a poslední víkend v Čechách jsme strávili na chatě. A skoro již tradičně jsme se vydali na cyklovýlet do Loučně. Sice to na jeden z prvních jarních výletů není zrovna nejkratší kolečko, ale je to po rovině a říkala jsem si, že pojedu pěkně v klidu v háku. To jsem ještě netušila, že Vláďův kamarád Aleš, který se k nám v neděli ráno připojil, nasadí tempo kolem 32 km/h. No povlávala jsem za nimi slušně. V odpočinkových chvílích, kdy byl na špici Vláďa a tempo tak kleslo na „příjemných“ 28-30 km/h, jsem jen tak tak stačila vydýchat na další várku tempíčka. Takže v Loučni jsme byli za chvíli. Ještě že to Polabí je tak rovinaté. I tak jsem byla ráda, že jsem mohla slézt z kola a dát si svačinku. Druhá část cesty už byla příjemnější. A protože bylo krásně, vzali jsme to oproti plánu ještě přes Benátky. Sjezd do Benátek je prostě supr.
Celou trasu i s profilem a kilometráží (83 km) naleznete na
Stoupání na Loučeň dalo zabrat i Vláďovi

Sami vidíte, že pro takovéto (krátké) rychlé zápisy mi už dochází inspirace pro názvy. Nedá se nic delat, toto je nejjednosušší. Čas na zápis o 14 dnech, které jsem strávila v Praze zatím není, ale mohu se s vámi podělit o zážitky z cesty zpět. Sice nic extra, ale je až neuvěřitelné, kolik věcí se za jeden den dá stihnout (pominu rozvrh pana profesora, který když jsem slyšela, … ten jeho musí mít víc než jen 24 hodin). Ráno si tak ještě poleháváte ve Střešovicích, oběd si již dáváte v Zurichu v kantýně a večer trávíte u počítače na Heerenwiesen.
Vláďa byl tak hodný, že mě na letiště odvezl, ještě mi pomohl s kufrem na check-in. On sice tvrdil, že se se mnou chce rozloučit, ale já dobře vím, že se škodolibě těšil, že mi letištní váha ukáže pro můj „malý“ kufřík nadváhu. No ale měla jsem to těsně (18 kg). Pak jsme se již rozloučili, já si našla svojí „gatu“ a jala se číst článek do školy. V tom ale koho můj slabý zrak nevidí – našehou souseda, tedy teď již ne, poněvadž zatímco jsem byla v Praze, tak se přestěhoval, Christiana. Byl na víkend v Praze na půlmaratonu. A než jsme si stihli povyprávět všechny novinky, už jsme nastupovali do letadla. Ani v letadle jsem neměla o zážitky nouze – pominu déšť a tudíž žádný výhled na Prahu (tradičně), malé turbulence také, ale seděla jsem vedle Amíka, který se vracel z dovolené v Praze domů a s sním jsem si opravdu pěkně popovídala (a dostalo se mi pochvaly za moji angličtinu – takže už nechci od nikoho slyšet, že mám francouzský přízvuk!). Viděla jsem snad většinu jeho fotek (víc mě zaujal ten jeho foťák) a mohlo mě těšit, že Praha byla první Evropské město, které kdy navštívil. Po vystoupení z letadla jsem se držela kluků, kteří se zkušeně propletli letištní halou a už jsme jeli vlakem do centra. Já jela z nádraží rovnou do školy. Za prvné jsem slíbila, že odpoledne již budu ve škole a vzhledem k tomu, že již bylo po dvanácté, cesta domů by mě pěkně zdržela. No a za druhé jsem takto ještě stihla oběd v kantýně. Sice nám na palubě Swiss airlines rozdávali bagetky a nápoje (a čokoládky), ale tím stresujícím cestováním člověku vyhládne.
Po obědě jsem si s naší česky mluvící sekretářkou popovídala o posledních událostech a pomalu začala oťukávat terén v otázce „nenašlo by se tu pro mě místečko ještě na jeden rok?“.*
Kufr u Bati jsme koupili supr – kolečka po kostkách drandily jak namazané. Kde jsou ty doby, kdy jsem v Dánsku musela ten 23 kg kufr poponášet, protože kolečka měla již svá nejlepší léta za sebou.
Když jsem dorazila domů, byla jsem ze všeho tak vyčerpaná a venku bylo tak krásně, že po rychlém nákupu, který se skládal de facto pouze ze zeleniny a ovoce, jsem si šla zaběhat. Zatím mě to v těch nových botách pořád baví. Navíc kousek od baráku máme takovou vodní stružku, podél které je přijemná rovná cesta, jako dělaná pro nás běžecké začátečníky. Po doběhu následovalo vybalování. Přijela jsem sice do suprově uklizeného pokoje, ale to se rychle změnilo. A následovala příprava prezentace na střední Journal Club. Ten probíhá na klinice každý týden a PhD studenti a asistenti si tam vzájemně prezentují zajímavé odborné články. Vzhledem k tomu, že jsem s přípravou začala až po mé prezentaci na STČ, nemám na to moc času.
P.S.: omlouvám se za překlepy, ale českou kontrolu pravopisu ve škole nemám.
* musím tady na Vláďu prásknout, že mi dal seznam témat, která musím s kdekým probrat (týkající se naší „migrace“ do Švýcarska) – a jsem z toho tak vystresovaná (nerada se pouštím do neznámých vod, konverzací a tak vůbec), že jsem si po obědě ani nedala mou oblíbenou čokoládu.