Tak další víkend a předpověď jim vyšla. Azuro. A mě mé plány také vyšly. V sobotu dopoledne jsem vyrazila do národního muzea (Landesmuseum Zürich), kde ode dneška probíhá výstava Swiss Press Photo. Ano, obdoba našeho Czech press photo. Ale musím říct, že ta naše se mi líbila víc. Ne ani kvůli vlastním fotkám, ale kvůli rozsahu. Tady to opravdu byl výběr toho nejlepšího z nejlepších, takže všeho všudy ne víc jak 80 fotek. A aniž bych chtěla Czech press photo nějak zaujatě lépe hodnotit, tak těch fotek, co si tak pamatuji, tam bylo mnohem víc. Například ze sportu tady byly tak čtyři fotky. A která mě zaujala nejvíce? Fotka ohromného “vrtáku”, který na podzim loňského roku doprovrtal Gotthardský tunel. Vrtal se od roku 2002 a přišel na mnohem mnohem víc peněz, než se původně plánovalo (nerada bych tady střílela nějaké částky, přesně si to nepamatuji, ale bylo to opravdu o HODNĚ víc). Ale to je zatím pouze tunel. V budoucnu zde má jezdit vlak, ale to nebude dřív jak v roce 2017.
Když jsem měla prohlídnuté fotky, vydala jsem se na průzkum zbytku muzea. Nevím, jestli to bylo díky pěknému počasí venku, nebo tím, že byla sobota dopoledne, ale po většinu času jsem byla v prostorách sama. Sbírky mají zajímavé (obrazy, historie, fotky známých švýcarských osobností, historie peněžnictví, sbírka těch nejkrásnějších mincí Evropy, atd.), ale po 1,5 hodině courání už jsem toho měla dost. Trošku mi dělalo potíže se vymotat ven, ale po dvou hodinách jsem muzeum plná zážitků opustila. Toto muzeum sídlí, dalo by se říct, na zámku (nebo to byl původně hrad? Opatství?) přímo vedle hlavního nádraží. Bohužel se nedá jít i na tu nejvyšší věž – tam jsou kanceláře.
Následovalo vyřízení několika nákupů – je neuvěřitelné, že čím hezčí je počasí, tím více je lidí v nákupních centrech! Nebo to bylo tím, že o tomto víkendu byl Den matek?
Doma jsem vybalila věci a vyrazila konečně na kolo. Jen klasicky malý okruh kolem Greifensee. Bylo nádherně, na jezeře spousta lodí, na cestách spousta lidí, bruslařů, apod. prostě klasika.
Na neděli jsem si naplánovala výlet delší, ale ne zas tolik, abych po příjezdu domů padla a neměla na nic jiného síly (jako na mytí oken, úkol z němčiny, vaření apod.). Takže jsem využila trasu, kterou si Vláďa kdysi nahrál do (mé) GPS – kolem Greifensee, Uster (odtud to vlastně už jen stoupalo dalších 20 km), Fehraltorf, Kyburg (cíl mé cesty), Effretikon, Dübendorf a domů. Celkem pěkných necelých 60 km. Jen ty kopce mi prostě nejdou. A nějaké zpestření cestou? Je neuvěřitelné, kolik druhů krav tady člověk vidí :-). Také jsem viděla paví voliéru, lamí farmu (opravdu tam měli bílé lamy!) a motorkářskou přehlídku. Ta z uvedených věcí byla asi opravdu nejvelkolepější – po celé jejich trase (což muselo být pořádných kilometrů) byly lidé v zářivých vestičkách regulující dopravu, když kolem projížděli, … všude možně posedávali lidé – na mezích, na židličkách před vraty domů, nebo to pojali velkolepěji a vynesli si pořádné židle a stoly a točili si pivo, někde grilovali .. a pak jsem je potkala. Musela jsem se přidat k přihlížejícímu davu, protože jet v tom hukotu a proti takovému množství motorek prostě nešlo. Byly jich desítky! Malé, velké, chromované, do černa, zelené, pro jednoho, se dvěma pasažéry, s vozíčky, trojkolky, čtyřkolky, se sajdkárou, robustní, lehké, závodní, cestovní, … zkrátka neuvěřitelné. A co teprve vlastní řidiči (k mému údivu se našlo i velké množství řidiček)! Někteří měli pořádné motorkářské kožené vybavení, jiní jeli jen v tričku a džínách, helmy měli klasické, se světlým nebo tmavým hledím, případně hledí zvednuté a se šátkem (těch motivů co ty šátky měly!), některé helmy vypadaly jako příšery, někdy kostry, jiní jeli s vlajkami, prostě mazec. Celkem jsem potkala tři skupiny (na začátku a na konci jejich “zástupu” jela policie) a dohromady to bylo opravdu několik set motorkářů! Vzhledem k tomu, že jsem tu první skupinu potkala před koncem nepříjemného kopce, mile ráda bych si nějaký ten stroj vyzkoušela.
Doplnění: V novinách jsem se ráno dočetla, že šlo o Love Ride, kdy “start” byl na bývalém vojenském letišti v Dubendorfu (východně od Zurichu) a této mega akce se zúčastnilo 8100 jezdců!!!!

Tak jsem se opět podívala domů. Původně jsme chtěli s Vláďou využít prodloužený Velikonoční víkend k poznávání krás Švýcarska, ale kvůli smutné rodinné události, jsme plány přehodnotili a do deštivé smutné Prahy přijeli týden před Velikonocemi.
Čas strávený v Praze jsem využila k “návštěvě” školy, kde jsem se z kolegy snažila vytahat moudra ohledně mého příkladu. Bohužel už to dospělo do takové fáze, že ani on neví, kde by mohla být chyba. Naopak spolužák, o tři ročníky výš, mi nějaké tipy dal, tak mám nyní nad čím přemýšlet.
Od zeleného čtvrtka jsme si vzali dovolenou a ráno vyrazili do Káranýho. Je prostě neuvěřitelné, kolik věcí dokážeme na čtyři dny nabalit :)! V náš prospěch ale mluví to, že dobrá půlka těch věcí bylo jídlo a pití :D. Odpoledne jsme si dali krátký výlet na horácích, a zjistili, že i druhý most mezi Brandýsem a Boleslaví je ve stádiu rozkladu (následně jsem na to v TV viděla i reportáž, kde zaznělo a) rekonstrukcí mostu by se ušetřilo milion korun v porovnání s mostem novým, b) most je ze 75 % nepoužitelný a nejlepším řešením je postavit most nový. Tak si to přeberte :).
V pátek jsme měli zpestření ve formě svatby, na kterou jsme si s Vláďou odskočili do Prahy do Krče. Vdávala se má kamarádka z Gymnázia. Takže když už jsem byla v Čechách, nemohla jsem si to nechat ujít.
V sobotu se do Káranýho začali sjíždět pozvaní kamarádi, ale my s Vláďou a tátou jsme vyrazili do lázní Libverda, kde začíná jeden bikový singltrack. Ačkoli bylo krásné počasí, návštěvníků této “atrakce” nebylo mnoho, spíš naopak. Po většinu času jsme nikoho neviděli, což bylo super. Ve zkratce o co se jedná – jde o uměle vytvořenou “cestičku” v lese, většinou pouze pro jedno kolo, která po většinu trasy vede po rovině nebo z kopce. Zpestřením jsou různé mírné hupy a zatáčky. Tato trasa, ale alespoň, jak Vláďa prohlašoval, a po projetí mu musím dát za pravdu, je určená i pro začátečníky a děti, ale projeli kolem nás i namakanci s chrániči po celém těle. Takže i tací si to tady mohou užít. Jak je ale možné, že to vede pořád z kopce? Do kopce, jestli si to dobře uvědomuji, jsme jeli pouze dvakrát, zato to stálo za to. Ale toto stoupání vedlo jednou po zpevněné cestě a po druhé po silnici. Musím přiznat, že ačkoli jsem byla z počátku skeptická (horské kolo na terénní cestě mě prostě nikdy moc nebavilo), ale pak mě to opravdu bavit začalo. Velkou zásluhu na to má jistě to, že tam nebyly návaly lidí. Neumím si představit, že bych na pěšince, na které jsem jen tak tak udržela kolo pod kontrolou, ještě měla někam uhýbat před rychlejšími jezdci. A protože toho Vláďa ještě neměl dost, ale také proto, že když už jsme se sem táhli 1,5 h, chtělo by to si zajezdit o něco déle než pouhé dvě hodiny (ten singltrack měřil cca 18 km). Tak nás Vláďa vytáhnul na zajímavě znějící okruh. Ale hned na počátku stoupání jsem si uvědomila, že tohle je ten kopec, který jsem kdysi absolvovala směrem dolů a přísahala, že to nahoru nikdy jet nechci. Nejde o to, že bych třeba nechtěla, ale uvážíme-li, že toto byla nějaká čtvrtá vyjížďka na kole, tak fyzička prostě není. Došlo to tak daleko, že jsem dokonce to kolo tlačila. Fakt nic moc kopec. Snažila jsem se nebýt nepříjemná, aby alespoň Vláďa měl ze dne pěkný zážitek :D, a snažila jsem se ho rozumnými argumenty přemluvit, že takhle bychom se tu jen trápili a zpět na chatu za kamarády bychom dojeli bůhví kdy. Tak jsme to otočili, ten pracně vyšlapaný úsek sjeli a vypravili se na Viničnou cestu. Na rozdíl od kopce, na který jsem měla špatné vzpomínky, jsem se na tuto cestu těšila. Tato relativně široká cesta se klikatí skoro vrstevnicově po úbočí místního “masivu” a na druhou stranu se vám naskytuje výhled na okolní vrcholky Jizerských hor. A následně jsme se po modré turistické cestě vrátili (pěkným terénním sjezdem) k autu. Auto jsme takticky zaparkovali přímo před cukrárnou, do které jsme teď, docela vyčerpaní (teda já určitě), usedli na nějakou tu sladkou tečku. A vyrazili zpět na chatu. Já s tátou jsme okamžitě padli do zaslouženého spánku a Vláďa to tak musel celé odřídit sám osamocen :-).
Na chatě už se rozjížděla zábava. Dorazila spousta kamarádů, pod velikonočními specialitkami se stůl prohýbal, počasí bylo stále úžasné, takže prostě pohoda. V podvečer byla hotová i vepřová kýta, takže masíčko na závěr dne bylo úžasné.
A v neděli byl další cyklovýlet. Vláďa s Martinem vyrazili na dlouhý cyklomaraton, který je v okolí Káranýho v lese značen. My ostatní jsme také vyrazili po tomto značení, ale cestou jsme se odklonili a trošku si to zkrátili. Zkrátka tak, abychom si to všichni užili. V podvečer potom většina návštěv odjela a já se tak mohla vrhnout na barvení vajíček na druhý den. Trošku jsem to ošidila v tom smyslu, že jsem použila pouze ony suprchlychlé “košilky” na vajíčka. Ale zato jsem přivezla ze Švýcarska výborná čokoládová vajíčka a zajíce. Takže jsem pro koledníky připravila pěkné balíčky. A musím se pochválit – počet vajíček jsem odhadla přesně. A Martin s Vláďou se vydali na proutky. Neměli to těžké. Nad naším jezírkem je jedna pomlázka zasazená a má již krásné proutky, takže jí udělali letní sestřih a měli proutí habaděj. Pár fotek z víkendu je k nalezení na našem rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz/Velikonoce_2011/).
A pondělek byl odpočinkový. Já čekala na koledníky. Někteří to brali opravdu zhurta. Vláďa se oblékl do pracovního a šel bojovat s pařezem po naší velké třešni. Odpoledne jsme se opět pěkně pobalili a vyjeli směr Praha. Mě pak čekalo další balení – o půlnoci mi jel totiž autobus zpět do Zürichu. Vláďa byl tak hodný, že mě na nádraží odvezl; dokonce i táta se přišel rozloučit. Já být na jejich místě, tak někde už dávno pospávám :D.
Cesta do Zürichu trvá přibližně deset hodin. Problém je jedině v tom, že nám vždy pouštěli zajímavé filmy, takže spát nešlo, i když se mi chtělo 😀 Takže dva filmy jsem odkoukala, zbytek cesty jsem se snažila prospat. Stavěli nás jak na Česko-Německých, tak na Rakousko-Švýcarských hranicích. Pohraničníci vlezli do autobusu a každému kontrolovali pas. Některé si i vybrali a šli si je zkontrolovat k počítači. Na Švýcarských hranicích se jednomu klukovi i hrabali v tašce (což znamenalo vyndat pomalu půlku kufrů z kufru). Ale i tak jsme dojeli jen s cca desetiminutovým zpožděním.
Od autobusu jsem jela i s tím mým velkým kufrem rovnou do školy. Je to jednodušší než se táhnout domu k prázdné ledničce a pak zase do školy. Je to šetření času a navíc jsem si hned mohla dojít na dobrý oběd. Přes týden jsem si pak šla zaplavat a zaběhat. No a ve čtvrtek jsem měla zpestření toho stereotypu tady – spolužák z němčiny mě pozval k sobě, že prý pořádá posezení s kamarády, tak ať se stavím. Bydlí v kopci s krásným výhledem na Zürich. Původně je z Indie, ale pak studoval v Americe a teď už je nějakou dobu tady. Také tam byla jeho spolubydlící z Polska a jeho kamarád (původem z Austrálie), který zde v Zürichu pořádá takové “společné vaření” a pak ještě jeho kamarád, také Australan. Byla to zajímavá skupinka a pěkně jsme si popovídali. To “společné vaření” je zajímavý projekt. Když se do této skupiny přihlásíte, tak prý jednou měsíčně se společně jde do velké pronajaté kuchyně, nakoupí se ingredience a vaří se dle instrukcí některého z účastníků. Jde o to, že to je velmi mezinárodní skupina, takže takhle přijdete do styku s dalšími zajímavými lidmi a jídlem. V rámci večeře u toho mého kamaráda vytáhla ta jeho spolubydlící odněkud tvrdý tvaroh, který jsme si dali s medem, tak jsme si hned přisadila, že my z toho děláme ovocné knedlíky. Tak to vypadá, že by byli rádi, kdybych někdy do té jejich skupiny zašla a knedlíčky bychom si udělali. Tak uvidíme, jak to dopadne.
No a v pátek na mě skočil nějaký bacil, takže víkend je v oddechovém duchu.