První naše anketa. Uvidíme, jak to funguje. Abyste mohli hlasovat, přejděte do komentářů k tomuto „článku“. Po upozornění uznávám, že na druhou část otázky se ANO x NE odpovědět nedá Úžasný. To je jen doplňující „věta“ Smějící se

Lámete si hlavu nad tím, jak nejlépe zabezpečit vaše kolo? Já se tímto zabývám tak rok a zatím jsem nepadla na nic rozumného. Bohužel, požadavků na to, co by měl zámek (rozuměj „lanko“, kterým lze kolo někam připnout a zamknout) splňovat, je několik … a ve většině případů jdou „proti sobě“. Největší zabezpečení samozřejmě znamená mohutný zámek, který s sebou rozhodně tahat nechci. Malý, lehký, takový který se vejde do kapsy, s číselným kódem, ve mě spíše vzbudil úsměv, než pocit bezpečí. Prodavač v jednom cykloobchodě mi jen potvrdil to, co si o těchto cyklozámcích myslím, že to je pro ty případy, kdy na kolo vidíte a jde jen o to, aby vám ho náhodný kolemjdoucí nevzal. Ale co když máte kolo někde před obchodem, v garáži, na zahradě v kůlně … existuje něco, jak kolo šikovně zamknout? … Dalším limitem cyklozámků je jejich délka a onen, do jisté míry praktický, způsob jeho smotaného uspořádání/svinutí. Kdo se někdy snažil takovým zámkem svázat čtyři kola k lampě, tak ví, o čem mluvím. Lanko se vám většinou kroutí v ruce takovým způsobem, že jen šťastnou náhodou nedostanete ránu, nebo koncem zámku neuděláte rýhu do rsvého miláčka … A tak stále hledám …. Další příležitost, na kterou jsme chtěli zámek na kolo užít, je přivázat kola, která jsou na zahrádce, k sobě a ještě k zahrádce. Na to ale již potřebujete pěkně dlouhé lanko a v případě, že by se jednalo o to zmiňované „vinuté“, bylo by zamykání kol noční můrou. … A tak hledání pokračuje. První, na co jsem narazila je toto srovnání zámků. A jako první, který se zdá být odolný vůči amatérským zlodějům i těm pokročilým, je onen zámek ve tvaru „U“, který cyklisté v Curichu většinou vozí hozené přes rameno. Takže ano – tento asi funguje. Ale jak text zmiňuje – jeden a čtvrt kila je už pěkná váha.
Teď odbočím a uvedla bych stránky, kde mají zajímavou nabídku „chain“ a „cable“ zámků. A u všeho mají uvedeno do jaké „situace“ je daný zámek vhodný. „Nejlepší“ zámek je tedy „Designed to protect your bicycle in low-risk, high visibility areas“ – tedy pro případ, kdy asi máte kolo v hospodské zahrádce a sedíte vedle něj Smějící se. Na těchto stránkách pro uzamčení kola v nebezpečných zónách doporučují zámky typu „U“ případně pak typ zámku, který se vidí spíš u motorek.
Ale zpět k testu. Závěr týkající se nejrozšířenějšího druhů zámků, tedy těch „lankových typů“, je: „zámky spíše proti náhodným nenechavcům než proti opravdovým zlodějům“. Takže podle tohoto testu bych si žádný zámek nevybrala. I když ano – ono „účko“. Na cestování po městě to je asi dobrá volba. Jak ale řešit onu situaci dvou kol na střeše a vy se jdete projít?
Z jedné diskuze: „Zámek bezpečně chránící kolo proti zlodějům prostě neexistuje. To je třeba bohužel brát jak fakt.“ Jo, to si myslím taky. Proto jsem byla na jednom mém výletě mile překvapena (no já doufala, že jsou prostě Švýcaři takoví, jak se o nich mluví … moc často ten osud nepokouším), když jsem se vrátila z veřejných toalet a kolo bylo tam, kde jsem ho nechala. … Ještě jeden příspěvek ze stejných stránek „Nejjistější by bylo, kdybys koupil zámek s pořádnejma vratama – třeba Hlubokou.“ Smějící se Jj, tak to řeším s mým druhým kolem – mám ho u postele (nezamčené). … Ještě jeden zajímavý, ale pro naši věci asi nepraktický, model.
Googlujeme dál … Vláďa mi popisoval, že na jednom výletě viděl klučinu, jak použil na zamčení kol něco, co by se nejlépe dalo popsat jako svinovací metr, zde ovšem v provedení „lanko“. Byl prý v takovém šeku, co viděl („to chci!“), že než se stačil vzpamatovat a kluka se zeptat,k de se to dá sehnat, ten byl dávno pryč. V této souvislosti jsem narazila na toto: Lock Alarm Mini – Combiflex AL60 – lanko+alarm+zámek+číselný kód+pohybový senzor. To by mohlo stát za pokus. Na to posezení u hospody by to bylo dobré. Ale na ty kola na střeše moc krátké.
Možná už se začínám blížit. To, co asi hledám, by mohl být „navíjecí zámek“. Na jeden jsem narazila zde http://bagbike.cz/?cmd=2280 , ale popis je dost skoupý (Univerzální navíjecí zámek Safeman, ocelové lanko s plastovou povrchovou úpravou. Chybí uvedená délka drátku).
… a tradá – tohle je asi to nejlepší – zámek s alarmem dlouhý – 10m, 120 dB. To by stálo za zkoušku. Jak do sklepa, tak před hospodu. Jen ta cena tomu odpovídá (1200 Kč). No ale což. Někde jsem četla, že do zámku byste měli investovat 10% z ceny kola (nebo že by to bylo 1%? … hmm, teď nevím … no tak si to spočítejte).
A co vy? Jaké máte zkušenosti s cyklozámky a krádežemi kol? Mátě nějaký dobrý tip? Tak sem s ním.

Tak tomuto se říká splněný dětský sen 😀 Asi jsem se nyní nechala také inspirovat článkem v časopisu RUN – že toto je dobrý doplněk k běhu. A protože běhání mi stále dělá problémy … prostě to neběhá, … a navíc na koloběžce, stejně jako na kole, a na rozdíl od běhání, se z kopce svezete, byla to „jasná“ volba. Koloběžka má totiž tzv. gravitační motor – tzn. že jakmile je přední kolo níže oproti zadnímu kolu cca o 2-3cm, už to jede samo. Tohoto jsem velmi využila při cestě na chatu. Moje první jízda na koloběžce ahned 16 km. Ale šlo to. Naštěstí cesta do polabí není nijak kopcovitá, takže těch pár úseků se vyšlo pěšky a jinak si člověk užíval jízdu. Ve výsledku jsem měla rychlost cca 10 km/h. Což je asi pomalejší než lecjaký hobby běžec, ale rozhodně to je rychlejší než kdybych to běžela já Usmívající se.
A jakou že koloběžku jsem si vybrala? V dnešní době je na výběr opravdu velké množství typů od malých „skútrů“ (takové ty skládací hliniíkové), přes městké koloběžky (tu jsem si přesně vybrala já – CITY-LINE) až k těm na dálkové jízdy, které se od kola liší jen tím, že nemají šlapky Smějící se. Detailně se můžete seznámit s mojí koloběžkou na youtube (ve francouzštině, ale obraz samotný je dostatečně výmluvný) .
A ještě něco málo k jízdě na koloběžce – docela mi to pak na cestě na chatu pomohlo – prostě se nehnat a vychtunávat si jízdu http://www.aktivity-sumava.cz/news/technika-jizdy-na-kolobezce-aneb-uz-nejsme-male-deti-/
No a dnes jsem se šla projet do Ladronky. Vyjížďka na hodinu a zítra asi nebudu moct chodit Smějící se

Pátek 30.9.2011

Tak konečně. Tento výlet jsme si původně plánovali již na pondělí, ale shodou okolností a momentálního rozpoložení se na něj dostalo až nyní, den před odjezdem. „Treking Masca“ je prý nejhezčí „procházka“ na ostrově. Jdete roklí (údolím/strží) z vesnice Masca na stejnojmenou pláž. Za avizované čtyři hodiny spadnete o cca 1000 výškových metrů až k moři, kde vás čeká koupání. A to celé v uzavřeném „korytě“ kolmých, několik desítek metrů vysokých, skal. Celá tato oblast je přírodní rezervace. Ale vraťme se na začátek.

Vzhledem k tomu, že z Adeje, kde jsme byli ubytování, to je do Masci pěkný kus cesty, vstávali jsme kolem sedmé, což znamenalo do naprosté tmy. Těsně po osmé jsme vyrazili do Los Gigantes. Zde jsme zaparkovali na skoro prázdném přístavním parkovišti a šli si koupit lístek na „boat taxi“. To vám zaručí, že se pak z pláže dostanete zpět do Los Gigantes lodí a nemusíte se šest hodin škrábat zpět do vesnice Masca. A jak jsem již dříve zmiňovala – autobusy do Masci jezdí tak všelijak, využili jsme nabídky zdejší „zážitkové kanceláře“ a nechali si zavolat taxíka. Za 23 Euro nás bravurně prokličkoval serpentinami až do Masci. Vláďa si gratuloval, že jsme tudy nejeli autem sami, protože v těchto silničkách by se s protijedoucím autem opravdu potkat nechtěl .. a co teprve s autobusem!! No posuďte sami. Pravda je, že autobusy tu jezdí jen ty menší, ale i tak.
Serpentiny do Masci (http://en.wikipedia.org/wiki/File:Masca_Road.jpg)

Serpentiny do Masci (http://www.kickbike.com/index.php?mid=48&a=show&id=38).
Na to, že tuto vesnici a po ní pojmenovanou pláž a hikovou cestu propagují kde se dá, vlastní vesnice mi přišla turismem nedotčená. Nikde jsme například nezahlédli domorodce prodávající místní produkty (kromě jednoho chlapíka, který měl rozloženo pár věcí u chodníku). Což byla škoda, protože jsem si dělala naděje, že tu koupím agávovou vodku, na kterou jsem nikde nenarazila (na jednom parkovišti s výhledem na sopku ji spolu s dalšími produkty jako místní med, marmelády a šafránové čatní prodával chlapík, prý z rodinné farmy, ale jeho obchod v kufru auta v nás moc důvěru nevzbudil). Udělali jsme pár startovních fotek a vyrazili po kamenném chodníčku, který nám ukázal taxikář, když jsme vystupovali. Cesta vedla směrem na infocentrum a muzeum a navíc i ke kešce. Kešku jsme úspěšně ulovili … infocentrum bylo zavřené. Na začátku trekové cesty z Masci nás vítala cedule vysvětlující přírodní význam této oblasti. Vyrazili jsme. Po pár metrech jsme ale zůstali bezradně stát na křižovatce dvou cestiček. Na jedné z nich místňák zaléval palmy a přilehlý porost, druhá též vypadala, že vede k někomu domů. Nicméně jsme se osmělili a zeptali se na cestu. Jojo, na pláž to je tudy dolů. A tak jsme začali klesat prašnou cestičkou mezi agáve, dalšími píchláky a palmami.
Výhled byl supr. V dálce bylo vidět moře. I tak jsme ale věděli, že cesta na pláž potrvá tak 3-4 hodiny. Ale dělali jsme si naděje, že bychom to mohli zvládnout rychleji. V protisvahu jsme viděli hada turistů, které sem zavezl autobus. Měli to i s průvodcem. Trošku nás zarazilo, že my jdeme tudy a oni tamdutdy, ale nevěnovali jsme tomu moc pozornost a šli i dál. Sem tam jsme museli překonat pár kamenů, jindy agáve, sluníčko pálilo, ale to vše bylo vykoupeno pohledem na krásné okolí. Sem tam to vypadalo, že se cesta rozdvojuje, či dokonce mizí, ale vzápětí jsme se opět našli a po udusané pěšině pokračovali dál. Pak už to ale nešlo. … Zarazili jsme se. Kam se ta cesta poděla? Vypadalo to, že končí u kamenné strže a dál to nevede. Ale někam tudy lidé chodit musí, ne? Vláďa odložil batoh a šel to prozkoumat. „To půjde. Je tu vyschlé koryto a támhle mezi bambusem je vyšlapaná cesta.“ Koukala jsem na to trošku kriticky, ale po tréningu na stěně jsem si na kamenitý sešup troufla. Začali jsme se prodírat bambusem. Po cca 20 metrech se před námi ale objevil neschůdná strž dolů. Musím si rejpnout a říct, že jsem třikrát říkala, že bychom se možná měli vrátit a jít tou cestou jako ti turisté, ale Vláďa stále tvrdil, že to tady musí být od někoho vyšlapané, že ty stupy na skalách jsou hrozně obroušené, jak po tom pořád někdo chodí, větve kytek jsou ulámané, že to tudy prostě být musí. „Přece se nebudeme vracet nahoru, ne?“.

Po hodině jsme byli tam, odkud jsme v 10h vyšli. Cestou nahoru jsem si brblala pod fousy, že tohle je fakt supr hike … a pak něco o *** domorodcích. Opět (pokolikáté již??!!) se potvrdilo pravidlo, že místňákům nevěř!!! Ale když nám to řekl jak taxikář, pak ten „zahradník“, a i tam byla na začátku oficiální cedule, tak jak má člověk vědět, že tamtudy chodí jen jánevímco jánevímkam??(Asi divoké kočky, které dle cedule nemáme krmit, páč když zdivočí, tak jsou pro místní speciální faunu pohromou.)

Cesta, na které jsme na začátku viděli turisty, a po které jsme se nyní pustili, byla o poznání větší a více udržovaná. Žádné objímání se s píchláky, ale pohodová procházka. Vztek ze mě pomalu vyprchával. Znovu jsem vyndala foťák, který jsem při škrabání se zpět nahoru, schovala, protože jsem potřebovala volné všechny končetiny. Musí se nechat, že to je krásné údolí. Skály, láva, kaktusy, palmy, a mnoho dalšího.

Překvapilo mě, kolik lidí jsme nakonec potkali, kteří mířili nahoru. Osobně jsem byla ráda za to, že to jdu dolů, i když mi bylo jasné, že zítra mě budou nohy z takového sestupu, pěkně bolet (a také že jo. Ještě cestou v autobuse do Prahy o dva dny později, jsem cítila namožená lýtka, stehna již o něco méně).
Jak jsme klesali, tak mi přišlo, že přibývá různého bordelu. Za jedním obzvlášť velkým kamenem Vláďa dokonce objevil „záchod“. Také jsme si nemohli nevšimnout vodovodu. Tyto trubky poněkud kazily celkový dojem z malebných kamenných zákoutí s palmami. Co byste ale chtěli když tudy za den projdou desítky lidí (minimálně). Kam se ve pár metrů širokém kaňonu asi dá jít na záchod (?). Nevím, jestli to byla jen má představa, ale chvílemi to tam i smrdělo (přes ty několik desítek metrů vysoké kamenné stěny prostě vzduch necirkuluje).

V jednu chvíli proti nám šla výprava, ve které byl i 80 letý stařík (no vypadal fakt staře) s trekovými holemi a hned za ním do ruda udýchaný čtyřicátník v džínách (já šla v kraťasech a tílku). Jestli to oni zvládnou nahoru, tak potom my jsme pěkní čajíčkové, že to jdeme jen dolů. Zajímalo by mě, jestli ti, co to jdou nahoru, vědí, do čeho jdou. Fakt bych to nahoru nechtěla jít. I když Vláďa tvrdil, že to, co sejdeš, tak vyjdeš vždycky. Nemusí to ale již platit obráceně. Čemuž tedy věřím, ale stejně jsem byla ráda, že jsme to šli dolů.

Když už jsme byli dost daleko na to, bychom si mysleli, že jsme již blízko pláže, zastavili jsem se ves stínu jednoho převisu na sváču. Na cestě jsme byli dvě hodiny a čtvrt (ta první bloudící hodina v tom započítaná není). Pomalu jsem začínala cítit nohy. Ale sklon pochodu už byl výrazně pohodlnější, žádné velké kameny na slézání a tak.

A pak se před námi objevilo moře.

Úplně jsem cítila, jak mi chladná voda omývá nohy. Přistávací molo bylo plné lidí, kteří se tam slunili a využívali schůdky na sestup do vody. Na druhé straně pláž … úplně prázdná. Cedule hlásila, že pláž je z důvodu nebezpečí sesuvu půdy, zavřená (něco podobného jsem si vzpomněla, bylo i nahoře). Hmm … to nás trošku zklamalo. Chvíli jsme bezradně postávali a dumali co dál. Celkem nám cesta trvala dvě hodiny a tři čtvrtě s 15 minutovou pauzou na oběd. Takže do příjezdu naší lodě jsme měli krásnou 1,5 hodinu. No ale co dělat bez pláže? Všude jinde byly nepříjemné kameny a krabi.
No což … převlékli jsme se na betonovokamnné zídce a šli se prodírat mezi lidmi na molu ke schůdkům do vody. Vláďa byl opět nespokojený s čistotou vody. Voda jako taková byla křišťálově čistá, bylo vidět všude až na dno, ale na povrchu něco plavalo. Jak řekl jeden guide, je to nějaký organický bordel. No nic. Vrhli jsme se, velmi pomalu příčku po příčce, do vody. Byla dost studená. Ale zároveň to bylo příjemně osvěžující. Nasadili jsme brýle a začali rekognoskovat dno. K vidění toho bylo dost, ale nějakým úžasným šnorchlováním se to nazvat nedalo. Ale kvůli tomu tady nejsme. Hlavně že jsme ve vodě.

Loď dorazila ve tři, zakotvila a cestující se též vrhli do vody. V půl čtvrté jsme se nalodili a vydali se směrem do Los Gigantes.

Tím náš den ale nekončí. Jdeme okouknout půjčovnu mořských kajaků. Vláďa se chce pořád naučit jezdit, tak tohle je pěkná příležitost. Vyřizujeme byrokratickou stránku věci a jdeme se převléknout. V přístavu se na kajaku jezdit nesmí, takže jsme posláni na nedalekou pláž, kam nám kajak přivezou. Jdeme jen tak nalehko v plavkách a vestě, bez bot. Chvílemi popobíháme a přeskakujeme ze stínu u popelnice do stínu od zábradlí a domů. Asfalt je pekelně rozpálený. Jsme na pláži a čekáme na loď. Nechávají ji několik metrů od břehu, jinak by jejich člun uvízl na písku. Vláďa má přes svá spálená ramena košili, kterou si nechce namočit … plavu pro kajak. Nastupujeme, ujasňujeme „pravidla“ a jedeme podél útesů na moře. Vlnky lehce houpají lodí, Vláďa si stěžuje, že je pádlování moc namáhavé, já si stěžuji, že to pořád zatáčí doprava, ale jedeme dál. Po 25 minutách to otáčíme. Vítr máme v zádech, jede to pěkně. Bez brýlí toho moc nevidím a Vláďa mě neustále urguje, že musím jet víc doleva. Výhoda zadáka je, že háček nemá oči vzadu 😀 Vláďa pádluje, já používám pádlo jako kormidlo a kochám se. Občas se nám podaří svézt na vlně. Přistání na břehu rozhodně nebylo tak elegantní jako předvedla přistávající dvojice, když my jsme nasedali. No nic, chce to tréning. Vláďa dělá, že už má dost, ale i tak se mi ho podařilo posadit zpět na kajak a vyslat ho na vodu. Samotného, ať ví, zač je toho loket. Po chvíli pozorování se začnu trochu strachovat, zda to byl dobrý nápad. Motá se na vodě jak nudle v bandě a stále ho to unáší blíž k útesům. Začíná pádlovat dozadu … nějakou záhadnou silou se ale dostal opět blíže ke břehu. Vlny jsou již docela velké. Ukazuji, že ve vlně musí zabrat a sveze se tak až na pláž.

Koukám, jak se žene suprová vlna … zároveň si ale uvědomuji, že se Vláďovi nepodaří loď správně srovnat. Trefuje ho to bokem. Do toho se již předek dostává do kontaktu s pláží. Zděšeně se dívám, jak ho vlna obrací a jak mizí ve válci pod lodí. Běžím mu naproti, … tahám loď … Vláďa nasupeně vylézá na břeh …. je celý pokrytý černám pískem … do toho mu bělmo zlověstně září. Ptám se, jestli je v pořádku … jen se naštvaně otáčí a jde se opláchnout … Nakonec to prý vypadalo hůř, než to bylo. Loď ho prý ani nezasáhla … zpětně si uvědomuji, že dokázal v tom chaosu stále držet pádlo … asi jsem ho přeci jenom něco naučila (spíš to byl instinkt) … písek má všude … ale víc se s tou slanou vodou udělat nedá. Oči proplachuje vodou z PETky. Jde nahlásit vrácení lodě. Já čekám na pláži … půjdeme si ještě plávnout. Znovu si přehrávám co se stalo … vypadalo to opravdu ošklivě … teď budu mít výčitky svědomí, že jsem ho málem utopila. Holt, jak sám řekl, ho budu muset naučit pořádně jezdit na lodi. Pořád dokola se mu omlouvám. Písek z očí, uší a jiných dutin dostává po dva dny.

Jedeme někam na véču. Ale ještě jsme stihli koupit Vláďovi supr tričko.


Zajeli jsme do Puerto Colon vyzvednout si fotky z předešlého dne. A mezi nemalou nabídkou restaurací vybíráme tu, která má největší výběr koktejlů. Dávám si Blue Hawai Coladu a Vláďa nějaký nealkoholický. K jídlu volím sardinky a Vláďa grilovanou rybu (něco jako „mořský autobus“?). Vláďova ryba s česnekovými bramborami byla supr. Já jsem se ve výběru trošku unáhlila. Přinesli mi šest menších rybiček, kde bylo kostí jak naděláno. Ale chuťově dobré, jen to byla pořádná piplačka.

A doma balit … spát jsme šli snad až po půlnoci. A ráno vstávat opět v sedm. Poslední check-in je v 9:10, tak tam chceme na osmou být. Do toho ještě vrátit auto a natankovat.