Tak to bylo snad podruhé, co jsem se v Praze vypravila do Starbucks. Nebo tedy spíš jinak – vypravila se do Starbucks a dala si tam kávu. Já jsem se tam vypravila vícekrát, ale ty ceny mě většinou odradily, takže jsem si nechala zajít chuť. Ale tentokrát jsem měla speciální příležitost, tak jsem si tam s kamarádem dala v poklidu to jejich speciální vánoční Perníkové latté a musím říct, že fakt dobré. V Zürichu jsem vyzkoušela Čokoládové macchiato, což nebylo špatné, ale že by to bylo lepší než jejich „obyčejné“ Macchiato, to se říct nedá. Takže příště vyzkouším tu jejich bílou čokoládu s kávou a uvidíme.

Jeden rychlý zápis. Před Mikulášem jsme si zašli na mikulášskou večeři – ještě že jsme měli rezervaci, protože tento nápad jsme neměli sami. Bylo tam narváno. A stále chodili noví a noví zákazníci a všichni věřili, že se tam pro ně najde místo 🙂 Byli jsme v Don Leone v Zürichu (Bäckerstrasse 31), italská restaurace. Jako jídlo nebylo špatné, jen jsme u některých položek očekávali něco trochu jiného. Ono vyberte si pořádně, když je jídelní lístek jen v italštině … angličinu jsme na servírky raději moc nezkoušeli … nevypadalo to na začátku, že by ji jó ovládali. A navíc měly fofr.
Takže Vláďa na začátek zvolil focacciu s nějakým tím jejich salámkem. Ale to, co přinesli, byla a spíše malá calzone, tedy malá přehnutá pizza. S tím, že by leckde snesla být v troubě kratší dobu. Ale když to člověk oškrabal, tak dobré.

Já si dala tuňákové carpaccio, tzn. extra tenké kousky tuňáka. Na tom Vláďovi vadilo, že to bylo studené, skoro až zmraženě. Ale to tam myslím, jestli jsem jejich italský popis pochopila dobře, psali. Ono zkuste si taky nakrájet čerstvou rybu na extra tenké plátky, že? Takže má představa je, že to zmrazí a pak se to nakrájí. Bohužel to pak nechali odpočinout jen chvilku, takže to nestilhlo chytit správnou pokojovou teplotu. A celé to leželo na lůžku z rukoly. Doladěno citronem a balzamikem to bylo dobré.

A na závěr jako hlavní jsme si dali dohromady pizzu se šunkou, a slaninou, možná tam bylo i vajíčko (?) a rozhodně tam bylo úctyhodně té rajčatové pasty, asi i rajčata. A ta byla! Těsto bylo vidět jen po obvodu. Kdyz jsem si dala kousek z prostředka, tak to jste měli vlastně jen šunku se slaninou 🙂 takže jsem k tomu pak ještě přikusovala výborné pečivo, které mi přinesli k tomu tuňákovi.

Schrnuto a podtrženo – dobré, prostředí příjemné, ale jestli tady mají narváno takhle pořád, to raději budu hledat nějaké klidnější místo.

5.12.2011
Mikuláš. A já sedím v autobuse mířícím do Prahy. Jedu tam s jediným cílem – státnice. Ty mě čekají ode dneška za 12 dní. Poslední měsíc jsem strávila v Zürichu samostudiem. Do toho jsme chodili na stěnu, zašla jsem několikrát na univerzitu pobavit se o mém dalším působením zde (od ledna zde nastupuji znovu, tentokrát pod záštitou Erasma), chodili jsme po horách a podobně. Ale stejně jsme toho zase nestihli tolik, kolik jsme chtěli. Ani jednou jsme si nešli zahrát kulečník, ačkoli bychom to na stole, který má Vláďa v práci, měli zadarmo. Zato jsme si sem dovezli koloběžku a já na ní udělala pár pěkných výletů. Vláďa jí teď podezřívá, že může za to jeho bolavé koleno (spolu s během během horoorienťáku). K tomu ty feraty, těch jsme také nedali moc a spoustu spoustu dalšího pěkného jsme prostě ještě nestihli. Ale na to máme minimálně další půlrok.
A co v Praze? Nejpve zajít za školitelem a za několika dalšími učiteli. Pak mě čekají dva dny masáží (ano ano, na rozptýlení od učení jsem se zapsala na kurzy Hot Stones), víkend strávím přípravou prezentace a pak ještě pondělí a úterý – to už snad ani nemá cenu se učit, nebo ano? Ještě bych si to v hlavě všechno pomotala. Tak uvdidím. Nechce někdo na vánoční trhy?
Ve středu 14.12. na to jdu, tak držte palce. A pak až do Štědrého dne – volno! Tedy alespoň doufám. Část dne budu samozřejmě věnovat mým běžným povinnostem, také bych si potřebovala udělat malou rešerši pro mé další působení v Zürichu a připravit si podklady na další dva články – to je běh na hodně dlouhou trať, takže čím víc toho člověk napíše, tím má alespoň malou šanci , že mu něco projde 🙂

27.11.2011
Konec listopadu a v okolí Zürichu to vypadá pomalu jak na jaře. Vzhledem k tomu, že již několik týdnů nepršelo, dalo se předpokládat, že různé cestičky a hlavně kamenité úseky těchto cest, budou suché. Takže plán byl jasný – via ferata v oblasti Flimsu západně od Churu v Graubündenu. To byla neděle. A abychom na skalách nevypadali jak nějací neumětelové, kteří lezou s cyklohelmami, zajeli jsme do nově otevřeného Bächli sportu, kousek od lezecké stěny, kam pravidelně chodíme, a strávili 2,5 h vybíráním. Ne jen helem. Koukali jsme se také po kalhotech, sněžnicích a dalším. Téma sněžnic je u nás v poslední době velmi omýlané. Byla by to rozhodně menší investice než do vybaní na skialpy. Na sněžnice nepotřebujete skoro nic – kromě bežného oblečení do zimy. Námaha, dle mého soudu, obdobná jako při vysokohorské chůzi. Docela mě to začíná lákat. Tak uvidíme, jestli by třeba Ježíšek s něčím nepřišel :-). Vrťme se ale k tomu našemu předlouhému nákupu. Jak Vláďa někdy říká – jsme se ocitli v nějaké časové červí díře, najednou nám zmizelo tolik a tolik minut či hodin :D. Po unavujících nákupech (helmy jsme nakonec koupiil!! Jakou značku to bude muset doplnit Vláďa, to já z hlavy nevím) jsme se vypravili do přilehlé lezecké stěny a před zítřejším výletem se trochu protáhli na stěně.
A nyní k tomu nedělnímu výletu. Cestu do Graubündenu jsem prospala. Až na závěrečných několik kilometrů mimo dálnici. Bylo tam nádherně – azuro, zeleň, jen krávy chyběly, 10°C, které během dne vystoupaly až na 17 … Zaparkovali jsme na parkovišti u spodní tanice lanovky ve Fidazu. Ta, jak je v tomto období běžné (letní sezóna skončila, zimní ještě nezačala; a při pohledu na okolní zelené kopce bych řekla, že jen tak nezačne). Zatímco jsem studovala parkovací automat (to totiž není jen tak – zaplatit parkovné občas vyžaduje oba naše inženýrské mozky), šel se Vláďa podívat na nedaleké rozcestí, kde zároveň byl vstup na cestu k naší zvolené feratě.
Kdo dobře vidí, tak navrcholku uvidí stožáry patřící lanovce. Tam někam vede i naše ferata.
A pak přišel s nemilou zprávou – ferata, na kterou se Vláďa těšil jak malý kluk, a na kterou se já „těšila“ jako na zajímavou výzvu, je zavřená z důvodu každoroční úržby a příprav na zimu. Takže, jestli jsme to dobře pochopili, některé žebříky, kterých mělo být na cestě nemalé množství, stejně jako jistící lano, jsou „weg“ (pryč). Takže co plán B? Buď ferata jiná, několik kilometrů daleko, kdy ale vlastní lezecí úsek je krátký a kvůli tomu se nám nechtělo celou dobu tahat sedáky a další pomůcky. Takže jsme zvolili plán B2 – vyjít nahoru pěšky po klasické wanderweg. Ještě než jsme ale vyrazili, všimli jsme si chlapíka, který zaparkoval kousek vedle nás, zkouknul stěnu, kde měla dle nás vést ona ferata, a vyrazil. Hmm, že by to byl místňák a šel tam jen tak? No což, vzali jsme naše vycházkové hole (rozumějte naše Nordic walking hole) a vyrazili. Já s lehkou rýmou a možností, že z toho bude něco horšího, Vláďa s bolavým kolenem. Takže správná dvojka :-). Jak jinak, cesta šla stále nahoru. Tady to snad ani jinak neumějí – nejprve se jde půl dne nahoru, pak zase půl dne dolů. Šli jsme zvolna. Jednak to docela pěkně stoupalo, jednak bych to rychleji neudýchala. Takže jsme měli čas se kochat. Už aby bylo jaro! Na planině u Bargis se před námi rozevřela planina mezi dvěma vysokými štíty.
Planina u Bargisu.
Zde jsou v zimě bežecké tratě. Jestli mohu Vláďu ještě jednou citovat (nebo alespoň volně přeříkat), tak běžkování ve Švýcarsku nic moc. No jen si to vemte. Jestli ta planina měla tak 5 na 10 km, na které dokáží rolbaři vyřezat stopy v délce 30 km … ? Prostě nuda. Dobré jen, jak jsem konstatovala, na najíždění kilometrů, na pěstování obecné vytrvalosti. Nasvačili jsme se (na čerstvém vzduchu tááák dobře tráví) a vypravili se po úbočí jednoho z „útesů“ nahoru. Stezka pro ovce byla famózní – zařízlá do úbočí, vysázená kameny, pohledy úžasné.
Stoupáme.
A na hoře – výhledy supr, salaš, a zase výhledy. Ty ovce mají stejně supr život. Nemohu si nedovolit zmínit jednu událost – znáte to, čas od času příroda zavolá a člověk si pak musí odbočit … to se na planině, kde není jediný keřík, lehce řekne, ale hůře provede. Tak jsem si vybrala jednu z travnatých vyvýšenin a v dobré víře, že jsme za celý den nepotkali skoro živáčka …. v tom Vláďa zvolá, že vidí toho chlápka, kterého jsme viděli dole! Chápete to? Za celý den nepotkáme živou nohu a zrovna když bch potřebovala dvě minuty soukromí, tak přikvapčí dědula, který snad tu feratu dal jen tak! … a taky že jo! Z těch několika německých slov, které jsme pochytili, to opravdu vylezl; že prý je místňák a lano nepotřebuje. Tak se na to musí!
Posvačili jsme a vypravili se na cestu zpět po ovčí stezce.
Takže když pomineme, že to měla být via ferata, tak výlet supr! Vážně se udělal krásný den a já osobně jsem si pěkně odpočinula od učení.

3.12.2011
Vánoční trhy v Zürichu jsme si již prošli, předpověď počasí hlásila déšť, takže na nějaký pěkný pěší výlet to nebylo; navíc Vláďu trošku pobolívá koleno, takže abych ho potom z nějaké dvoutisícovky snášela dolů, to také ne, takže – vánoční trhy v Basileji (Bale, Basel) byly tou pravou volbou. Autem to zabralo něco přes hodinku – Švýcaři opět nezklamali a v deštivém sobotním dni provozovali (jak to Vláďa nazval) „švýcarský národní sport“ – stát z zácpě na dálnici Zürich-Bern. Ale dalo se to.
„Výstava“ pře muzeem umění v Basileji.
Bez sněhu ty vánoční trhy vypadají trošku ochuzeně, ale na druhou stranu člověku tolik nemrznou ruce a uši. Shodli jsme se, že vlastní centrum Basileje oproti Zürichu nic moc. Místní Münster tedy pěkný, to se musí nechat (a výhled z něj supr, i když nevím, jak to dělají v létě, když se nahoru hrnou davy turistů), i když hezčí mi přišla místní radnice.
Tahle vyhlídka není pro tlustý.
Ale stánky moc pěkné a dobré.
Se stánky v Basileji a tradičním keramickým hrníčkem na svařák. Žádné plastové kelímky. Takže bych mohla letos ke své velké sbírce již dvou hrníčků přidat ještě jeden – z Drážďan.
Vláďa dokonce tvrdil, že se mu to líbilo více než loni (nebo předloni) v Drážďaněch. Že prý tam si nemohl nic pořádně vybrat. Já bych řekla, že je prostě nerozhodný – že tam bylo tolik věcí, že si prostě ne a ne vybrat. Pravda, co si tak pamatuji, tak tam převládaly perníky všech možných tvarů a velikostí, to samé platí i o klobáskách a v neposlední řadě punč a svařák. To zde perník nebyl snad žádný, klobásek pár, … pak jsme zahlédli langoše, svařák (i nealko) samozřejmě nemohl chybět, ale pak zde byl i raclette, minipizza (nebo spíše chlebová kynutá placka – Vláďa by to asi popsal lépe) s cibulí, šunkou, rajčaty, apod., vafle, palačinky, Berliner (koblihy; Vláďa zvolil náplň Toblerone, já vanilku s Baileys), no prostě ňamka. A nachodili jsme se u toho také poctivě.
Trdlo tu také znají – i když „větší než obvykle“.

Tak opět jsou tu Vánoce, nebo spíš čas převánoční. V Zürichu, nebýt Vánočního osvětlení, tomu počasí rozhodně nenaznačuje – o víkendu až 15 stupňů. Pak tedy přišel tak dlouho očekávaný déšť – snad po měsíci. Takže my si blížící se Vánoce připomínáme jídlem. V pekařství můžete například koupit takovéhoto těstového panáčka
Dále nechybí pečené kaštany, svařák a jablíčka v županu.