14.12.12 + 18.12.12
Po Viva Verdi na stadionu v Oerlikonu minulý týden (http://www.viva-verdi.ch/ ), jsme si včera dopřáli kulturu z trochu jiného soudku – festival outdooroveho filmu (http://www.eoft.eu/de/?ref) – supr! Je neuvěřitelné, co jsou ti sportovní šílenci schopní udělat a ochotní podstoupit. Viděli jsme trošku z kajakingu (což tedy bylo zrovna to nejnudněší, co bylo k vidění – existují jistě desítky mnohem zajímavějších krátkých filmu o tomto sportu Nerozhodný ), pak base jump, lezení (“normální” i extrémnější v mínus 35st), free ride v Číně, snowboarding, slackline s highline, výstup na Mont Blank s kytarou a basou, etc. Celkem devět filmů v celkové délce asi 2,5h. Opravdu velmi pěkný zážitek.

4.12.2012
Minulé úterý jsme se s Míšou vydali na moderní balet v podání skupiny Ballet Revolution. Představení pěkné, dynamické, dlouhé a podle mě bohužel i bez děje. Dá se říct, že celé představení se skládalo z jednolivých částí, kdy jedna část se rovnala jedné hudební skladbě. Ty pak podle mě na sebe nijak nenavazovaly a z mého pohledu se lišily i zábavností. Nutno dodat, že hudba a zpěv byly naživo – přední část jeviště patřila baletu, zadní pak hudebnímu doprovodu složeního z bicích, bass kytary, elektrická kytary, kláves, bubínků “djembé” a zpěváka se zpěvačkou. A rozhodně si myslím, že patřili někdy i k tomu zajímavějšímu během představení. On totiž moderní balet je skvělá podívaná pro dámy, jelikož pódium je plné vyrýsovaných polonahých baleťáků, z kterých drtivá většina mužů v publiku může mít leda tak deprese 🙂 Na druhou stranu mužský pohled na baletky je spíše tristní než oku lahodící, takže muži nezbývá než hledat jiná, zástupná, témata, jako je třeba právě děj a nebo hudba.
Ještě poznámka na závěr – v Curichu jsme byli už na několika různých představeních a tolik “standing ovations” jako zde jsem snad ještě nezažil. Přijde mi, že jsou tady na to nějak moc vysazení 🙂
Míša
Já jen dodám, že spoře odděná mužská těla může obdivovat pouze ten, co má dobrý zrak nebo brýle. Já, ačkoli mám jen 1,5 dioptrie, ale brýle momentálně 1 d, jsem je tak úplně ostře neviděla, takže se Vláďa nemusí obávat, že bych se do nějakého rozmazaného svalovce zadívala 😀 Musím uznat, že živá hudba byla supr. Navíc několik prvních skladeb jsme to vůbec nevěděli, protože díky dobrému nasvícení nebylo v pozadí jeviště nic vidět a divák se tak soustředil pouze na tanec. Pak se ale šli tanečníci vydýchat do zákulisí a hudba dostala plný prostor. A děj v tom možná i byl, ale bez programu se to u baletu fakt těžko chytá.

9.12.2012
První výlet na sněžnicích této zimy. V okolí Curychu napadlo dobrých 40 čísel sněhu, takže Vláďa již od pátku sní o brodění se v hlubokém prašanu. A tak jsme vyrazili kousek za Curych k Bachtlu. Nejprve jsme šli, k mému potěšení, po silnici (mohla jsem tak vše připnout na batoh a mrznoucí ruce strčit do bundy). Byla fakt kosa. Auto sice ukazovalo venkovní teplotu -6, ale s větrem, který občas foukal to bylo mnohem horší. Takže jsem na sebe navlékla vše, co jsem měla, nechala jsem si i mojí zimní bundu, kterou si sebou normálně netahám a vystačím si jen s tenkou větrovkou. Ne tak dnes. Asi tak ve třetině trasy jsme “konečně” odpočili do “panenského” sněhu. Vláďa byl zklamaný, že v jedenáct dopolende nejsme na planině první a smutnil, že si nemůže prošlapovat vlastní trasu. Po chvíli ho to ale přešlo – ono muset zvedat nohy ještě o dalších 20-40 cm výš, dá zabrat. Takže si to užíval a já se to snažila udýchat a neumrznout (tou dobou jsem se stále ještě pořádně nezahřála, ale jak jsme začali stoupat a zalezli do lesa do závětří, tak se to začalo lepšit). Uzoučká prošlapaná pěšinka zasněženým lesem po hřebínku s výhledy na obě strany, byla opravdu pěkná. Ruce mi už nemrzly (jen nohy se za celý den nezahřály), ale bez větru se šlo hned lépe- Takže celkem cca 2,5 h chůze, 8,5km. Osobně mi to stačilo. Večer už jsem byla tak unavená, že mi ani nezbývají síly na cukroví. Ale třeba se ještě dokopem.
S Bachtlem v pozadí. Na ten jsme dnes nešli.
Sněžnicová “dálnice”.
Pěšina v lese.
Vláďovi zima prý nebyla – taky aby ne, když má supr švýcarské teploučké oblečení.

8.12.2012
Uznávám, že to není zrovna nápaditý nadpis, ale když jsme tak četli, že v Čechách zatím moc nenasněžilo, a tady nám za noc napadlo 20 cm, tak jsme si to museli zdokumentovat. I když teď nejnovější zprávy jsou, že i v Čechách už padají ty bílé s****. A na Facebooku již samozřejmě zase koluje “Ladovská zima” od Nohavici Smějící se. Ale my byli vybavení a sněhovouo pokrvývku z auta rychle dostali. Horší to je pak s parkováním. Buď najdete volné nezasněžené místo, nebo jste nahraní – jak najít pod sněhem modrou zónu? A jak vlastně kontrolují parkovací karty, když jsou všecha auta pod sněhem?
Čepice na zrcátku byla super.
Skoro dvacet čísel za noc.
Za použití lopaty jsme se nakonec prohrabali ke kufru, odkud jsme mohli vydolovat ještě košťáko a za pomoci těchto dvou a škrabky na sklo jsme po cca 10 minutách auto dočista očistili.

17.-18.11.
Tak konečně se našla chvilku času na malý zápis o víkendu 17.-18.11. Vzhledem k tomu, že po šedivém týdnu bez sluníčka, to na víkend vypadalo na lepší počasí, museli jsme vyjet na výlet a nachytat trošku vitamínu D.
V sobotu jsme s Vláďou vyrazili do Schwyzu pod Gross Mythern. Zaparkovali jsme v Brunni a pak pokračovali přes Furggelenstock a Brünnelsistock zpět. Celkem přibližně 10 km. Šli jsme vlastně po sněžnicové trase, tak se sem možná v zimě ještě jednou vrátíme (a snad už si Vláďa nezapomene veškeré doklady a drobné na parkování :D).
V neděli jsme šli s Dominikou lézt na venkovní stěnu. Vyráželi jsme docela brzy, abychom z toho krátkého dne (když už se po páté stmívá) vytěžili co nejvíce. Zaparkovali jsme v Laui (Wildhaus) a následovala tak hodinu a půl dlouhá cesta stále do kopce “hlava nehlava” (nebyla to ani pořádná cesta, prostě po pastvině nahoru, ještě že už krávy jsou v nížinách). Kolem Mutteli hütte jsme se dostali konečně (a vysílení, alespoň já 🙂 ) k masivu Stoss, který je součástí masívu Säntis (tzn. na východních hranicích Švýcarska). Pak už jen přezout, převléci a hurá na stěnu. Kupodivu ani nebyla zima. Lezli jsme na jižní straně, takže na nás po většinu doby svítilo sluníčko. Vláďa lezl vždy první a my s Dominikou jsme ho následovaly. Vylezli jsme asi čtyři lanové délky, tzn. tak 150 metrů (maximálně) a jali se slaňovat. To se mi na celé akci líbí vždy nejvíce. Pak rychle do tepla, najíst, napít a hurá k autu. Většinu cesty jsme šli již po tmě, ale na to jsme měli s sebou Vláďovu výkonnou čelovku, takže pohoda.
Fotky naleznete na našem rajčeti.

Tak jsme minulý týden zahájili naší kulturní sezónu výborným představením vokální skupiny VocaPeople. Nešlo pouze o suchopárnou smršť různých písniček, ale celé to bylo propojené pěkně vymyšleným dějem (idea byla taková, že VocaPeople jsou z jiné planety, ztroskotali na Zemi, a hudba jim má pomoci dobýt energetický modul). No a pak ta hudební smršť přišla. Nejprve jsme si vyslechly “vývoj hudby”, kdy zpívaly v rychlém sledu (což bylo příznačné pro celou dobu jeden a půl hodiny dlouhého představení) úryvky z neznámějších písní od kolébky hudebního průmyslu po dnešek. Následně něco obdobného proběhlo i s vážnou hudbou a filmy. Zatímco z filmové hudby jsme s Vláďou nepoznali pouze jednu píseň, u vážné hudby to bylo horší. Jako poznáte, že toto už jste někdy slyšeli, ale abyste dali do kupy jméno skladatele, to už ne. Pro mě to byl naprosto výborný zážitek. Nejneuvěřitelnější bylo, že to opravdu bylo vše bez hudebních nástrojů. Je opravdu nepředstavitelné, jaké zvuky dokázali vydávat. Nechyběl samozřejmě ani hip hop, což je kapitola sama pro sebe. Osobně tento druh hudby nemusím, ale musí se nechat, že to dá asi sakra fušku a pěkně dlouhou dobu, než tohle umění člověk zvládne.
Ukázka na youtube: zde
oficiální stránky: zde

5.-7.11.2012
Tato konference České společnosti pro biomechaniku, která se koná každé dva roky, se letos konala na zámku Třešť u Jihlavy. Místo bylo pěkné, stravování výborné (svíčková s knedlíkem, špenátová krůtí rolka s bramborovou kaší, guláš, řízky, vajíčka s párečkem k snídani, zkrátka dobrůtky po celý den), doplňkový program zajímavý, ale vlastní odborný obsah konference byl daleko za mým očekávání a za tím, co je na oficiálních stránkách prezentováno: “HB is an International Conference of Biomechanics organized by the Institute of Physiology of the Academy of Sciences of the Czech Republic and the Czech Society of Biomechanics. The aim of the congress is to understand the state-of-the-art, exchange of experience, joint and establishment of cooperation among academic workers, company workers and scientific institutes. It is the official conference of the Czech Society of Biomechanics. The conference will consist of keynote/invited lectures, plenary lectures, tutorial lectures covering all aspects of biomechanics.” Kromě dvou pozvaných řečníků, které pozval můj školitel, tam žádná jiná zahraniční kapacita nebyla. Což bylo škoda, protože cílem takovéto konference by mělo být přitáhnout více zahraničních, nebo i českých, odborníků, aby ti mladí měli odkud čerpat ty znalosti. Takhle z toho byla jen velmi průměrná studentská konference. Tím nechci rozhodně říct, že by má prezentace její úroveň nějak vytahovala nahoru. Možná tak úrovní angličtiny, s tou jsem na tom nebyla tak špatně, jako většina studentů. Ale obsah jsem měla pouze průměrný. Od koho se pak mají ale studenti učit či dostat nějakou zpětnou vazbu své práce, když tam nikdo kompetentní není? Sem tam se někdo na něco zeptal, to ano, ale obecně tomu chyběla mnohem širší diskuze. A samozřejmě tím, že tam snad polovinu přítomných tvořili lidé z naší fakulty, a ti to spíš než po té odborné stránce brali jako relax a pařbu. Takže já jsem ve výsledku strávila nejvíce času s lidmi, které jsem před tím nepotkala – lidi z FTVS, z ČVUT elektro, Alexe z ruského Permu (v 27 letech už má obdobu našeho Doc. I když sám přiznával, že s titulem Ph.D., který získal za 1,5 roku, získal zároveň i tento “Associate Profesor”. Ale stejně – v 27! Ten má našlápnuto na pěknou kariéru. S ním se dobře bavilo.).
Takže kdyby se toto setkání opravdu bralo jako to “nej” z české biomechaniky, tak bych musela říct, že se řítíme do záhuby. Doufejme, že tomu tak není. Což asi není, protože Praha, potažmo Česká republika, získala pořádání konference Evropské společnosti pro Biomechaniku v roce 2015 a to bude velké. Tak jen doufejme, že to nebude ostuda. Co by organizátoři mohli již teď začít vylepšovat je angličtina, ta opravdu u nás (co jsem tak slyšela) není na vysoké úrovni (opět – nejde o to, že bych já mluvila bůhvíjak dobře, ale to prostě slyšíte!).
V úterý odpoledne jsme si udělali výlet do jihlavských katakomb a následně do pivovaru (Ježek). A poté následoval velký “gala” večer, dva sudy piva, 80 lahví vína (pro cca 50 účastníků – to byl také jeden bod – chtělo to tam dostat víc lidí. Přednášky byly ve dvou sálech zároveň, takže pak to vizuálně vypadalo dost bídně, když v sále pro 50 lidí sedí tak 15 a to jen někdy), raut, to byla mňamka. Dobře jsem si s několika lidmi popovídala a spát šla rozumně. Někteří šli spát později (ve dvě), jiní ještě později (ve čtyři), a někteří se dočkali i ranního otevírání baru v půl sedmé ráno. Takže si pak umíte představit, jaká byla návštěvnost na posledním půldni konference ve středu dopoledne. Ačkoli jsme začínali “až” v devět, tak to byla zkrátka bída. Tohle by se pro příště také mělo trošku lépe naplánovat. Nebo to bylo dáno prostě jen tím, že tam byla jedna velká “uzavřená” skupinka od nás ze školy (?), která si to velmi užívala, a brala to spíš jako biomechanický team-building (?).
Další věc, co organizátoři neoznámili byl check-out z hotelu. Když jsem se na to večer ptala na recepci, tak mi řekli, že do devíti vyklidit pokoj. S tím jsem já problém neměla. Ale myslím, že nikoho jiného ani nenapadlo, že by se měly pokoje dopoledne vyklidit. Takže se většina lidí odhlašovala až po obědě, což by mi tak nevadilo, kdybych nejela s klukama, kteří stáli až na konci řady, takže jsme odjížděli jako poslední. No což.
S odjezdem to také bylo vtipné. Všichni účastníci se museli nějak šikovně rozházet do volných aut. Ptala jsem se Alexe, jak jede, že je možnost jet s mým školitelem a profesorem z Iowi přes Kutnou Horu. Tak jsme to domluvili. Pak zjistil, že já nejedu, že chci být v Praze rychle, tak říkal, že on vlastně asi také, a že mu vlastně organizátorka říkala, že ho vezmou. Tak jsme se na to šli zeptat a on se k tomu ptal, jestli by bylo místo i pro mě. Jasně, máme dvě místa. Tak jsme to pochopili my s Alexem. Když jsme se potom po obědě po dvanácté hrnuli za onou zmíněnou organizátorkou do auta, tak jen vykulila oči a řekla, že oni jsou plní. Jak to tak vyznělo, tak to ona pochopila tak, že já mám auto a že pojedeme s Alexem spolu! A pak celá nas… pobíhala po hotelu, sháněla volné místo a pokaždé nezapomněla dodat, že to ten Rus poblbnul, že tvrdil, že jede tam s tou nějakou holkou, ale že ono ne a že oni jsou plní … No prostě co se organizace týče, mohlo to být lepší (ale i mnohem mnohem horší). Nakonec ho strčila k někomu do auta (ani jsem se nestihla rozloučit) a já si našla místo u spolužáků. To jsme ale všichni trnuli, jestli náhodou nepojedeme v šesti, protože náš řidič si matně vzpomínal, že se ho včera někdo ptal, jestli má volno v autě a že mu na to snad i kývnul. Tak jsem se modlila, aby se neobjevil (měli se definitivně dohodnout na obědě a tam se k našemu řidiči nikdo nehlásil). Takže jsme nakonec vyrazili jako poslední kolem jedné v pěti směr Praha. Za dvě hodinky jsme to v mírném dešti a zvesela zvádli.

Tak nám minulý víkend posunuli čas, což znamená, že i když je přes den pěkné počasí, je zbytečné nosit sluneční brýle, protože se domů stejně vracím již za hluboké tmy (i když to je třeba v šest večer). Vláďa, jak to tak vypadá, již kolo uložil k zimnímu spánku, takže se nám přes týden vytvořil čas i na nějaké další aktivity. K těm pravidelným bude zatím patřit moje němčina dvakrát týdně dvě hodiny (+nespočet dlouhých minut až hodin strávených nad domácími úkoly) a lezecká stěna, na kterou jsme si opět zakoupili celoroční legitku (takže aby se to jó vyplatilo, bylo by dobré tam chodit alespň dvakrát týdně). Ale těch zbylých pár dní v týdnu můžeme věnovat kultuře.
Curych má nespočet muzeí (nutno podotkout, že za ty dva roky, co tu jsem, jsem jich moc nenavštívila) a několik pěkných koncertních a divadelních prostor. A když na vás v tramvaji pořád vykukují nějaké “kulturní” reklamy, tak je docela jednoduché mezi nimi najít něco, co nás bude zajímat.
Prozatím jsme se s výběrem vždy trefili. Takže doufám, že i tentokrát to bude zajímavé. Jako první nás čeká v listopadu vystoupení VocaPeople, což jak z názu vypodívá je vokální skupina, která, podle popisku na Wikipedii, je schopná zreprodukovat celý orchestr. V prosinci pak následuje Ballet Revolución a Viva Verdi, který je k mému překvapení nikoli v Opeře, ale na velkém stadionu v Oerlikonu.
Tak se těště na recenze.

20.10.2012
Na tuto feratu jsme si dělali již delší dobu zálusk, ale buď nám nevycházelo počasí, nebo bylo něco lepšího, kam jsme chtěli vyrazit, nebo nebyly síly, apod. Tak tentokrát se vše sešlo a spolu s Domininkou (a Vláďou) jsme vyrazili. Výhoda této feraty je, že není zas tak daleko od Curychu. Najdete ji kousek za Curyšským jezerem a severně od Walensee. Speer je vysoký 1951 m a z jeho vrcholku je výhled 360°, proto je turisty tak oblíbený. O čemž jsme se na vrcholku přesvědčili (o tom výhledu i turistech).
Auto jsme zaparkovali kousek za Vorderwengi. Ačkoli jsme vyráželi relativně brzy (v osm z Curychu a cesta nám trvala něco málo přes hodinu), tak jsme zdaleka nebyli první, kdo tu parkoval. Trošku jsme se toho zalekli s vidinou toho, že na feratě to bude jeden dlouhý špalír lidí. Nepříjemné v tom je, že na vás seshora mohou padat kameny. Ale jak se ukázalo, tak převážná většina lidí šla na normální výlet, bez té naší lezecké části.
K vlastní feratě jsme to měli přibližně dvě hodiny chůze do kopce (se vším tím lezeckým na zádech. Ve výsledku toho moc nepotřebujete, ale stejně to zabírá místo a něco to váží). Ještě pře začátkem feraty jsme si dali malou svačinku, navlékli na sebe sedáky a helmy, oblékli se (dost foukalo a lezli jsme v severní stinné straně) a dali se do toho.
Konec října a už tu leželo trochu sněhu.
Z mého pohledu to byla jedna z těch horších ferat, v tom smyslu, že jiné feraty měly mnohem lépe provedeno jištění. Jak se ale časem ukázalo, ona to vlastně nebyla ferata v pravém slova smyslu. Pro nás tedy ano, ale pro ty tři postarší Švýcary, kteří nás cestou předběhli bez jakéhokoli jištění, to byla prostě jen, možná trochu obtížnější, “alpinweg”. “Alpinweg” je vysokohorská značená turistický cesta, kdy jsou na chodce kladeny o něco větší nároky než na normální turistické cestě. Tzn. musí být fyzicky (i psychicky) zdatný, mít pevný krok a nemít závratě. Někdy to je opravdu nepříjemné, když jdete po hřebínku, kdy po levé i pravé straně nemáte víc než jen sráz do hlubin. No a tahle cesta byla prostě taková. Těžký terén a z jejich (těch Švýcarů, kteří nás předcházeli) pohledu to bylo jednoduché v tom, že tam cestou měli i bezpečnostní lano, kterého se mohli v případě nouze chytit. Pro nás ostatní to byl hlavní postupový prostředek – nevíte kudy? Tak se prostě chytíte lana a pomocí ručkování a nohou postupujete vzhůru. A pak v místech, kde z mého pohedu bylo lano žádoucí, tam nebylo. Prostě tady vám ta noha uklouznout nesmí. A to se mi na této cestě nelíbilo.
Myslím tedy, že nám cesta ve výsledku trvala o něco déle (tak dvakrát tak déle) než avizovaná jedna hodina. Ale na vrcholku se nám opravdu naskytl krásný panoramatický výhled do všech světových stran – Säntis, Rigi Kulm, Pilatus, Uetliberg, Bachtl, atd. Některé už má Vláďa fakt dobře naučené, takže místní popisné mapky skoro nepotřeboval. Udělali jsme si vrcholové foto, dali sváču a pokračovali “dolů”.
Hřebínek kolem kterého vede naše cesta dolů.
To jsme ještě nevěděly (Y je na místě, jelikož Vláďa to věděl!), že nám v cestě bude stát malé zpestření v podobě protikopce (to abychom u auta nebyli zbytečně brzy) a navíc “slezy” mi leckde přišly horší než ty výlezy při cestě nahoru (a to to bylo značené jako normální turistická trasa!!). Protože jsme šli svižně, tak ona smyčka, která nám to tak o dva kilometry protáhla (vedla přes Chüemettler, 1703 m n.m.), nám to protáhla jen o jednu hodinu). Tam odtud to pak bylo střemhlav do údolí. Tady na té trati bylo do skály zasekáno víc železa, než na té naší “feratě” (stoupací skoby, různá pomocná držadla, apod.), Ale šlo to. Výhledy na podzimní krajinu byly pěkné a uklidňující.
K autu jsme dorazili kolem půl páté, docela slušně uťapaní, ale spokojení. Už se těšíme na další.
Fotky na našem rajčeti zde.
Dovětek: Další ferata letos již nebude. Víkend na to napadlo v Curychu deset čísel sněhu, což znamená, že jistící lana budou ze všech ferat okamžitě stažena a cesty tak budou uzavřeny.
Vláďa dovětek: což se určitě ale netýká alpinwegů, takže až to za týden všechno roztaje, tak bude opět volné pole působnosti 🙂