15.1.2012
Já bych navázal na místě, kde Míša skončila v předchozím zápisku – u jejího usnutí Smějící se. Původně jsme plánovali dojet autobusem pod Pischu, lanovkou se nechat vyvézt nahoru, obejít si značený okruh na sněžnice a případně se projít po značeném wanderwegu. Jelikož jsme na sněžnicích předtím nikdy nestáli, tak jsme raději v plánování drželi při zdi. No a večer jsem si tak brouzdal po webu davos.ch a narazil jsem na zprávu, že sněžnicový okruh je uzavřen. Tož to sděluji Míše, očekávám smutnou reakci a ono ticho. Tedy ne uplné, ale tiché pravidelné oddychování Usmívající se.
Takže ráno jsme holt museli trošku přehodnoti plány a nakonec z toho vzešlo, že když nám prodají lístek na lanovku jen na směr dolů, tak si to na sněžnicích vyťapeme nahoru, podle sil projdeme hřebínek a necháme se svézt zpět do údolí. Když zbydou síly a čas, tak ještě vyrazíme na běžky.
Jelikož sněžnice zatím nevlastníme, tak jsem si je ráno za 30CHF i s hůlkama půjčili a autobusem vyrazili pod lanovku. Z nákupu lístku se vyklubala veselá záležitost, jelikož “jen na cestu dolu lístky nevedeme, ty si zde kupuje někdo tak maximálně jednou za měsíc či dva”. Ale slíbila nám, že zavolá obsluze nahoru, že se tam zjevíme jen s papírkem od ní, že jsme to platili Smějící se.
Cesta nahoru se skládala ze dvou částí. Nejprve jsme šli po straně červené sjezdovky na dolní stanici jednoho z vleků a tam začínala neupravovaná černá sjezdovka, po jejíž levé straně jsme vzlínali nahoru. Převýšení bylo nějakých 600 výškových metrů, ale jelikož bylo krásně, tak to docela utíkalo.
Zatímco Vláďa okukuje okolní velikány, Míša se krok sun krok sune nahoru.
Na hřeben jsme se dostali někdy po půl jedné, a jelikož poslední lanovka jela ve čtyři hodiny, tak bylo spousta času pokračovat po hřebeni směr pryč od lanovky. Postupně jsme to vzali přes vršky 2460m n.m., 2440m n.m.,2 459m n.m. až jsme skončili na Hureli [2444m n.m.]. Celou cestu nás provázely neuvěřitelné výhledy a absolutní klid. Naprostý balzám na duši po sobotě Usmívající se.
Ťapání panensky neporušeným sněhem má něco do sebe.
Sem tam jsme potkali snowboardisty či skialpaře (Míša pozn. skialpinisty) a jen jsme tiše zírali na to, co se také dá na lyžích či prknu sjet. Fakt mazec!
Po krátké svačince s výhledem na zamrzlé Davoské jezero, jsme vyrazili zpět k lanovce [2483m n.m.] +- stejnou cestou, jakou jsme přišli.
Co vám budu povídat. Sněžnice nás ohromně bavily a je jisté, že si je dříve či později koupíme Nevinný. A skialpy neuvěřitelně stouply v našem žebříčku, co zkusit, jelikož by to mohla být také naprostá paráda. Avšak nejdůležitější závěr tohoto víkendu je, že sjezdovky nás opravdu, ale opravdu nechávají chladnými. Ať žijí běžky, sněžnice a doufám, že v budoucnu i skialpy!
Míša: se vším musím docela upřímně souhlasit.

14.1.2012
Dnešní počasí vyšlo dle předpovědi úžasně. Ráno jsem si ještě trochu přivstala a šla vyzkoušet hotelový bazén. Sama jsem tam dvacet minut blbla a pak jsme vyrazili na snídani. Formou švédských stolů, jak jinak. A to jsme si dali – houstičky, croisanty, čaj, salámky, sýr, ovocný salát. Dobrota. Oblékli jsme se na sjezdovky a vyrazili.
Oproti včerejšku bylo u pokladen lanovky NEUVĚŘITELNÉ množství lidí. Bylo to šílené. Jedno velké mraveniště, kdy se všichni tlačili u výdejních okýnek, následně se proud přelil přes turnikety, aby se na to vtlačili do lanovky. Příšerné. Po dvaceti minutách i my máme pemanentku a cpeme se do lanovky na Weissfluhjoch (oblast Parsen). Jedeme … v půlce jsme se zastavili … malý technický problém. Nedočkavě koukáme na okolní sjezdovky, kde se prohánějí lyžaři. Po cca deseti minutách míříme dále k vrcholu. Dnes výhledy byly … a jaké! Co jsme všude viděli by asi lépe popsal Vláďa. Zkrátka zasněžené třítisícovky na vás koukali ze všech stran. A co všechno jsme sjeli? Všechno 🙂 I tu jednu černou jsem sešourala. Co si tedy tak pamatuji, tak modré sjezdovky bývali mnohem jednodušší.
Žádné vedro tedy nebylo-dole mínus patnáct, na sluníčku to bylo o něco lepší.
Ale pěkné to bylo. Uprostřed dne jsme se zastavili na oběd a kávu a pokračovali dokud se slunce nezačalo sklánět za obzor. Sjezdovky viditelně prořídly a znatelně se ochladilo. Po černé, kterou bych sjela i na běžkách, jsme dojeli do Wolfgangu a odtud autobusem zpět domů. Značení sjezdovek bylo opravdu zvláštní. Ta černá poslední totiž nebyla nijak prudká, jen byla dost úzká, takže proto.
Dnes jsme již počítali s tím, že večerní kluziště otevírá až od sedmi, takže po lyžích jsme se šli namočit do bazénu. A poté jsme vyrazili do mínus deseti na kluziště … kde prckové hráli hokej, takže jsme měli zase utrum. Ale … ještě jsme věděli o jednom přírodním kluzišti na okraji Davosu. V mrazu jsme se tam vypravili a cestou se dívali do jídelních lístků kde co nabízejí a kam bychom poté mohli zajít. Kluziště, jak jsme trošku očekávali, bylo zavřené. Akorát ho kropili a zabrušovali. Škoda. A tak jsme opět zakončili den večeří.
Já si dala rösti (švýcarská specialitka – bramborové hranolky zapékané se vším možným) se slaninou a vajíčkem. Slaninou tedy nešetřili. Vláďa si dal vepřový plátek s domácími nudlemi (což vypadalo jako halušky, ale bylo to samozřejmě jiné).
A pak …pak rychle do hotelu a do postele připravit se na příští den … ještě jedna věc – Vláďa by to stejně dodal – usnula jsem během toho, co mi předčítal jak to v oblasti, kam zítra chceme jít, vypadá. Prostě vyčerpávající vysokohorské ovzduší :).
Vláďa komentuje:
Pro ty, co se chtějí lépe orientovat. Oba dny jsme byli na Parsenn a v neděli jsme sjezdovky jeli v následujícím pořadí:
6, 4, 17-24, 1-17, 19, 30, oběd na Gruobenalp, 43-45a, 45a, 47-21-23, 15, 16
Pokud je uvedeno více čísílek najednou, tak to znamená, že v rámci jednoho sjezdu jsme jen přejeli na jinou sjezdovku 🙂
Já jsem ještě v sobotu sjel 7 při návratu zpět do Davosu.
Mapka sjezdovek se dá najít zde.

13.-15.1.2012
Tak konečně i ve Švýcarsku napadlo dost sněu a na víkend hlásili dobré (úžasné) počasí, takže jsme se rozhodli vzít si na pátek dovolenou a vyjet do Davosu – na sjezdovky! Já na sjezdovkách nebyla osm let, Vláďa tak šest. Ale když už jsme jednou ve Švýcarsku, tak to je prostě povinnost tento sport vyzkoušet. Vláďa ospravedlňoval svoji běžkařskou kariéru tím, že v Čechách stojí sjezdovky za prd a že jsou tam velké fronty na vleky. Takže tato naše expedice měla ukázat, zda nádherné alpské vrchy tuto averzi zvrátí.
V pátek ráno jsme nabalili auto (oblečení na sjezdovky, na běžky, běžky, brusle, apod.) a vyrazili. Do Davosu jsme dojeli za krásné dvě hodiny. K našemu milému překvapení nás pustili rovnou na pokoj. A šli jsme si půjčit sjezdovky. V Intersportu měli velmi široký výběr, takže s půjčením nebyl sebemenší problém (půjčili jsme si i helmy, za které jsem pak byla docela ráda). Oblékli jsme se a vyrazili k lanovce, která byla tak půl kilometru od hotelu. Koupili jsme si celodenní permici a poloprázdnou lanovkou se nechali vyvézt na Wessfluhjoch do 2662 m n.m. Výhledy byly …. nebylo vidět pomalu na krok!!
Výhledy z Wessfluhjoch (2662 m).
Takovou mlhu/mraky jsem dlouho nezažila. Takže první sjezdařské zážitky po dlouhé době … nic moc. Z nadmořské výšky mě pobolívala hlava, v mlze nebylo vidět od tyče k tyči (které vyznačovaly konce sjezdovky a od sebe byly tak 15 m), člověk ztrácel přehled o tom, jak jede rychle, zima byla … No prostě lepší počasí jsme si vybrat nemohli. Ale i tak jsme vydrželi na svazích blbnout tak do tří. A upřímně jsme byli rádi, že to máme za sebou.
V hotelu jsme se převlékli do suchého, trošku rozmrzli, popadli brusle a šli hledat kluziště. Jedno úžasné jsme našli tři zastávky autobusem (jízdenka byla v ceně hotelu) od hotelu, … bohužel zavírá v půl páté. Tak jsme vzali za vděk malým kluzištěm kousek od hotelu – to naopak otevírá až v sedm. … Zklamáni jsme vyrazili na večeři.
Zapadli jsme do nejbližší pizzerie, kde jsem si dala dobrou pizzu s pálivým salámem a Vláďa těstoviny. Dobře, že jsme zašli na večeři tak brzy (před šestou). Všechno bylo rezervováno, takže přijít později, už bychom se nevešli.
A po namáhavém dni jsme si zalezli do postele a odkoukali animovaný film Spláchnutej. Výborný konec dne.

Začíná to zde vypadat jako na nějakém umrlém blogu. Nový rok je už hodně stará novinka a tady není jediný zápis o tom, jak si žijeme. Žel ani tento příspěvek to moc nevytrhne, ale aspoň se vám pokusím nastínit průběh několika málo uplynulých dní.

Sobota 7.1. – díky špatnému počasí volíme variantu shopáčování. Podařilo se nám pořídit mi krásná nová kaťata na zimní aktivity jako jsou sjezdovky, či ťapání na sněžnicích. Navíc se super parametry prodištnosti par, vodě odolnosti a za super cenu – no jsem zvědavý, jak zafungují 🙂 Poté jsme se přesunuly na lezeckou stěnu a tam jsme blbli skoro 4 hodiny. (Míša: vím, že to Vláďa myslí většinou dobře, ale na jedné, ne moc lehké stěně, mě odmítal spustit dolů, dokud to nevylezu. V té době jsem byla pekelně vysoko v rozštěpu, každou nohu na jiné stěně, ruce se jen chemicky vázaly ke stěně, protože tam už došly chyty … no kyčle o sobě daly druhý den vědět … ale vylezla jsem to … i když podezřívám Vláďu, že mě “tahal” víc, než by bylo pro “čistou jízdu” uznáno.)

Neděle 8.1. – v pátek ohlašované pěkné počasí se nějak nekoná a cestou na běžky nehorázně leje. Je to tak zlé, že to chci otočit ještě pár výškových metrů pod cílovou náhorní planinou. K mému velkému překvapení však na náhorce sněží – klika jak blázen 🙂 Sníh na klasiku moc není, tak Míše půjčujeme docela pěkné skejty a vyrážíme na tratě. Míša dává 11 km, já o 4 více. Pocity z prvního lyžování jsou každoročně stejně blbé, tak to ani raději nebudu rozebírat 🙂 Ale měl bych poznámku k tomu, jak Míše půjčili lyže – zkrátka si je vybrala [i s botama], zaplatila půjčovné a odnesla si je. Nikdo si nepsal žádné číslo pasu či podobně, nic. Holt něco nepochopitelného pro nás nešvajcary 🙂 (Míša: Jak Vláďa několikrát prohlásil “Švýcarsko je ráj pro lyžaře sjezdaře, ale na běžky nic moc.” Na býlety to moc není – na louce máte upravené stopy na 10-30 km a jezdíte cik cak po planině. Takže – cestou tam vám pěkně fouká do zad, ale jen to otočíte, tak vás neviditelná stěna větru přibije na místo.)

Pondělí 9.1. – zasloužený rest day, kdy po pracovním dnu jsme pařili autíčka na PS3 🙂 (Míša: pro ty, co nejsou v obraze: autíčky rozumějtě Dirt 2, vyberete si okruh, auto a jedete. Nastavení na nejlehčí obtížnost, tzn. jakékoli škrábance na autě, i různé zářezy, jsou pouze vizuální, ale funkčnost auta to neovlivní. Nikdy bych neřekla, že mě boudou autířka tak bavit 😀 Fandění také.)

Úterý 10.1. – po práci pěkne šupky hopky na stěnu. Mě osobně to moc nešlo, páč víkend jsem za pondělek nějak 100% nezregeneroval a předloktí natýkala příliž rychle. Holt jsem alespoň byl nucen lézt více technicky než silově 🙂

Středa 11.1. – když jsou ruce a záda unavená, tak hůrá potrápit nohy 🙂 A jelikož v Zurichu po sněhu ani památky a teploty tak nějak kolem 2-5 stupňů, tak v 17:30 sedáme s Míšou na silničky a jedeme se projet kolem Greifensee. 33 kiláčků za necelou hoďku a půl, průměrná teplota 2 stupně. Zkrátka pěkný první cyklo výlet v tomto roce. Jen ty výhledy trošku utrpěly všude přítomnou tmou 🙂 Ale nemyslete si, že jsme blázni. Nene, cestou jsme potkali tak 15-20 dalších cyklistů a plus několik běžců. (Míša: musím uznat, že zážitek to byl zajímavý. K mému milému překvapení, jsem nijak výrazně neomrzla. Jen nohy a samozřejmě prsty na rukou to schytaly, ale to se dalo čekat. Krásně jsem mohla čerpat ze zkušeností jízdy v háku během uplynulých let. Teď jsem se prostě fixovala na Vláďovu zadní skomírající blikačku a drzžela tempo. Pro někoho šílená akce, ale tady ve státě cyklistů, jsme byly běžný průměr.)

Tak to bylo ve zkratce pár uplynulých dní a pár následujících dní vypadá také slibně. Zítra [pátek 13 :-)] si bereme dovču a vyrážíme do Davosu na sjezdovky, běžky, sáňky a já nevím, co jěště. Koněčně snad rozlousknu onu záhadu, zda mě sjezdovky baví či ne. Já si myslím, že ne, ale všici mi tvrdí, že pokud jsem nesjezdoval v Alpách, tak nevím, o čem sjezdování je. Tož to doufám, že se zkušeností z prosnulého Davosu bude můj případný odpor mít větší váhu 🙂 [ale nemyslete si … docela se na ně těším ;-)] (Míša: no já mám za sebou sjezdování v Rakousku i Itálii ze svých mladých let a nevím. Uvidíme. Zatím se těším na noční sáňkování)