17.3.2012
Tak jen pro zajímavost a aby informace byly celé. Poté, co jsme jeden víkend byli na sněžnicích (12.3.), tak se Vláďa do těch samých míst vydal víkend na to na kole. Speciálně ho zajímal pas vedoucí přes Ibergeregg (1406 m). Kolik kilometrů to bylo, to bude muset doplnit sám, ale myslím, že to byl výživný výlet. A důkaz, že tam byl:

11.3.2012
V Zürichu je již jaro. V sobotu (10.3.2012) bylo cca 10°C a sluníčko. Dopoledne jsme prováleli (Vláďa se po čtvrteční stěně stále cítil nějaký znavený), ale odpoledne jsme vyjeli na kolo (http://www.bikemap.net/route/1447496#lat=47.45549&lng=8.63422&zoom=12&type=2) . Po sněhu ani památky, 46 km, nohy bolely, neosezené pozadí jakbysmet (to se týká mě, Vláďa byl v pohodě). Na obědovečeři pak Vláda vykouzlil krevetové rizoto. Rizota už začíná mít opravdu zmáknutá.
A v neděli začalo poprchávat. Tak co s tím? Původně přemýšlel Vláďa o tom, že by jel zničit sám na kolo (holt ho sobotní výlet se mnou fyzicky neuspokojil) a já bych se jela projet na chvíli na koloběžku. Naštěstí jsme měli naplánovaný i výlet na sněžnice – směrem na Hoch Ybrig. Tam by už pršet nemuselo (a mohl by být ještě nějaký sníh). Až když mi v autě byla zima na nohy jsem si vzpomněla jsem si, že jsem si nevzala mé hřející pytlíčky do bot, tak příště. Jak jsme stoupali, sněhu přibývalo. Tam se opravdu ještě sjezduje, i běžkuje (opět na omezené planině, nic moc). Hned u auta jsme mohli tedy nasadit sněžnice a vyrazit nahoru. Bylo pod mrakem. Ale sníh pěkný. Šli jsme převážně po vyšlapaném chodníčku od jiných sněžničářů (nebo po sjezdovce). Část naplánované trasy byla zavřená (oblast klidu pro lesní zvěř, až do konce března), takže jsme museli výlet o něco zkrátit. I tak z toho nakonec bylo necelých 12 km.
Sněhu bylo požehnaně.
Trasa
Oberiberg – Ibergeregg – Sterneneeg – a zpět do Oberibergu.
Foto

4.3.2012
Po sobotních sněžnicích se mi v něděli nic moc dělat nechtělo … nebo spíš jinak – moc se mi nechtělo na kolo, na které se Vláďa chystal. Nakonec to skončilo pěkným kompromisem – já jsem vytáhla svoji koloběžku a Vláďa mě doprovodil na kolečkových bruslích – a jeli jsme objet Greifensee. Vláďa mi na bruslích docela ujížděl – holt se nestíhám odrážet rychleji než cca 12 km/h a on to v klidu mastil 15-19 km/h. Takže aby na mě nemusel pořád čekat, sem tam (celkem bych tipla, že dobrou třetinu cesty) tlačit – z kopce, po rovině i do kopce (alespoň měl pořádný tréning). Takže nejenže jsem působila jako “exot”, protože takovou vymakanou koloběžku není jen tak vidět (všichni mají jen ty obyčejné skutříky, malinké kolobrndy na přiblížení se do práce), ale pak ve dvojici s Vláďou, který mě tlačil, to muselo vypadat ještě lépe! Počasí bylo supr a ve výsledku to bylo cca 18 km za hodinu a čtvrt. Nohy zatím dobrý, ale do večera se to jistě rozleží a to tedy nevím, co pak na stěně, kam se večer chystáme, budu dělat … asi budu pořád stát dole a jistit Vláďu.
A jak jinak jsme ještě vyplnili neděli? – dopoledne malý rychlý úkli a Vláďa nám připravil oběd, abychom měli rychle něco k jídlu až dojedeme – podle své nové kuchyřky vykouzlil “jehněčí na česneku s knedlíkem”, kdy v receptu pozměnil pár věcí: nebylo to jehněčí, ale telecí (nějak máme pořád zafixované, že “kalb” je jehněčí, což není), rajčatový protlak nahradil šťávičkou z konzervovaných sekaných rajčat, kerblík nám na balkoně opravdu neroste, takže jsme to měli bez zelené ozdoby a jako příloha – Vláďa si dal bramborovou kaši ze včera a já si udělala těstoviny. Bylo to výborné. A abych nezůstala pozadu (a protože jsem potřebovala alespoň částečně zlikvidovat to půl kola tvarohu, co mám v lednici), udělala jsem opět jablka v tvarohovém těstíčku. Vláďa z toho měl srandu, protože jsem zpočátku špatně odhadla velikost jablek a vykrajovaných koleček těsta, takže to bypadalo … no ne tak hezky jako ty šátečky na obrázku v receptu. Pak se od toho pro jistotu distancoval a šel sledovat pool v televizi. Já následně velikost jablek upravila, takže z toho ve výsledku byly roztobmilé malé jablíčkové měšce.
Ještě dodatek k sobotě – pustili jsme si Legendu o vášni s B.Pittem – snad v životě jsem žádný film tam neobrečela! To bylo tááák smutné!

3.3.2012
Tak tentokrát jim předpověď vyšla a bylo relativně pěkné počasí … a teplo (snad 14°C). Vyrazili jsme tedy na sněžnice s vidinou toho, že možná je stejně asi nebudeme potřebovat, ale měli jsme v plánu jednu kešku, na kterou by se mohly hodit.
V Sattelu opravdu moc sněhu nebylo. Takže jsme připnuli sněžnice na batoh (to opravdu není lehký úkol – chce je to přidělat pevně, aby se neklinkaly ale také tak, aby nepoškrábaly batoh a neohrožovaly moc okolí) a vyrazili jen tak pěšky směr Wildspitz. Vzhledem k tomu, že loni touto dobou tady Vláďa již trošku bloudil, vyrazili jsme na jisto, a neomylně nechali wanderweg mimo. Ale to nijak nevadilo. Po silnici se šlo lépe, než se drásat bahnem kolmo na vrstevnice. Sluníčko o sobě dávalo vědět. Obzvlášť, když jsme šli stále nahoru. Po hodině chůze jsme se konečně dostali dostatečně vysoko … sníh se zde ještě držel, takže jsme navlékli návleky (po zkušenostech z minulého týdne jsme si speciálně zkontrolovali, že je tentokrát máme), nazuli sněžnice a pokračovali ve výstupu. Cestou jsme potkávali další sněžničáře, ale i obyčejné pochodníky a … cyklisty. Na Wildspitz (1580) jsme si dali svačinku (já tím dojedla všechny své zásoby) s výhledem na Rigi Kulm a dali se na sestup.
Pak jsme si dali ještě pěkný offroad, to když jsme se pustili po jedné zasněžené cestě ke kešce, nechtělo se nám vracet na hlavní cestu a šmikli jsme to lesem. Je to zajímavý zážitek … nikde nikdo, jen zasněžené stromy, netknutý sníh, spadané jehličí, … a klid. Na turistickou alpinweg jsme se po čase opět napojili a pak už pokračovali skoro kolmo dolů. Ačkoli máme jedny z nejozubenějších sněžnic (dobře drží na sněhu, nekloužou žádným směrem), tak na tom mokrém sněhu, který tu teď je, to jelo. Stačilo se trošku zaklonit (vzadu zuby nejsou) a sestup se výrazně urychlil.
Celkem jsme nastoupali 885 m, ušli 15,3 km a na cestě byli 5h 33min. Ještě, že v neděli se nedělá.

Tak jsme včera zahájili náš půlroční kurz němčiny – úroveň A2 (1/3 – v Migros schule mají úrovně dělené na třetiny, takže začínáme úroveň A2, tedy ne úplny začátečník, od začátku.). Pořídili jsme si k tomu hrozně těžkou (váhově) sadu učebnic a ve 20h naběhli do devátého patra Migros budovy v Oerlikonu. Musím poznamenat, že dle testu, bych mohla jít i do A2 (3/3), ale moc dobře vím, kolik jsme toho například z gramatiky (ne)udělali v mých minulých kurzech, o psaní ani nemluvě. A po první hodině musím říct, že zapadneme oba dobře – nejsme ani nejlepší, ani nejhorší. Maxiální počet studentů na tyto kurzy je 14 a to se kapacita, myslím, naplnila. Vláďa si dělal iluze, že takle pozdě večer se nikomu chtít chodit nebude 😀 (20-21:50, jednou týdně).
Vláďa: no nevím. Ja se po první hodině v pohodě cítím jako ten nejhorší 🙂 fakt vtipné, jak rozdílné úrovně se můžou sejít v jedné skupině. Holt rozřazování na základě znalosti gramatiky asi není nejlepší 🙂 No což, třeba to bude motivující o to víc dřít 🙂
Tento můj německý kurz má ale, pro mě, ještě jednu “dohru”. Když kolega zjistil, že opět začínám kurzy, tak prohlásil, že odteď budeme na našich “Kaffee Pause” mluvit jen německy. Takže se ze mně stal tichý posluchač 🙂 … nee, ne tak docela. Sem tam nějakou větu dohromady dám. Musím ale říct, že zkrátka rozumím víc, než dokáži říct.
Do toho ještě cestou do školy poslouchám německy namluvené české pověsti (mě naprosto neznámé – z okolí Brna), takže to by v tom byl čert, aby mi nějaká němčina v hlavě neuvízla.