16.6.2012
Tak už je to rok, co jsem ve Švýcarsku a řekl bych, že teprve během uplynulého víkendu se mi podařil pořádný silničářský zářez. S Vaškem jsme vyrazili objet kolečko přes tři passy – Oberalp, Lucomagno a Gottardo. Délka úctihodná [156 km], převýšení lehce znepokojující [cca 3500 výškových metrů]. Osobně jsem se uklidňoval tím, že na to máme celý den a kdyby to nešlo, tak vlak nás k autu jistě doveze 🙂
Původně jsem si myslel, že vyjet v devět by mohlo být dobré, ale časem jsme vzali zavděk i půl jedenáctou, kdy jsme konečně vyrazili. Hned od auta jsme začali stoupat do Oberalp passu. Na začátek trošku prudčí, ale od té doby, co si vzadu vozím silničářského důchodce [29 zubový pastorek] se 7% stoupáním nějak neznervózňuji. Po prvních cca třech kiláčkách v serpentinách se cesta narovnala a zbytek už byl takový poklidný. Jak už to tak s Vaškem bývá, tak jemu to na silničce prostě jede líp, takže v passu na mě už čekal.
Následoval pěkný sešup do údolí a něž jsme se stačili rozkoukat, přišel začátek stoupání do passu druhého. Podle profilu to mělo být relativně jetelné, ale znáte to. Na papíru / monitoru vypadá plno věcí lépe než jaké jsou ve skutečnosti. V našem případě sehrál nepěknou roli hodně silný protivítr, který nám na rychlosti doopravdy nepřidal.
Celou dobu jsem si držel rozumné tempo na nižších tepech a lehčích převodech, což mělo za následek, že Vašek nenávratně zmizel vpředu. Ale aspoň jsem se mohl pěkně kochat. Provoz zde byl takřka nulový, takže si člověk užil docela i klid. V passu jsme pak zapadli do hospy na polívku a s plnými břuchy se vydali vstříc 40km sjezdu do Biasca. Musím zdůraznít, že bylo fakt hezky, takže když jsme se přiřítili z těch cca dvou tisíc do cca 300m, tak jsme málem lehli vedrem. V horách se to dalo, ale v nížině to bylo k nesnesení. Mě hodinky naměřily 36 stupňů …
No a v tomhle teplíčku se zrodila asi zasádní chyba, kdy jsem se díky nechuti nenajedl. Z Biasca do Airolo, odkud začíná stoupání do passu, to bylo cca 40km převážně do kopce a mě to v tom vedru vůbec nejelo. Holt já na vedra nejsem, takže jsem se postupně začal přehřívat. Dvakrát jsem musel zastavit u tekoucí studánky a opláchnul jsem si hlavu a ruce, abych se trochu zchladil a než jsem se dohrabal do Airolo, tak Vašek už tam málem zakořenil. No nic no, domluvili jsme se, že pojede napřed a kdybych nemohl, ať volám, že pro mě přijede autem.
Poté co zmizel, jsem do sebe natlačil nějaké jídlo a pití, ale bylo mi jasný, že už je na to dost pozdě a hlaďák asi i s částečnou dehydratací to už nezachrání. No což, když je člověk i na sportovně-stará kolena trubka …
Do Gottardo passu jsem vyrazil asi 5-8 minut po Vaškovi a sem tam jsem ho i v nějaké serpentínce zahlédl, ale šance, že bych ho dojel byla rovna nule.
Asi si myslíte, že vyrážet po cca 130km do 12 km dlouhého stoupání s převýšením 932m je krapet masochismus. Ale kupodivu to docela šlo. Tepově jsem se držel nečekaně nízko a šinul jsem si to na nejlehčí převod pomalu nahoru a díky výmluvě na focení jsem si pak mohl dělat i docela dost zastávek, které mi vždycky pomohly. Na rajčeti je to krásně zdokumentované – co zastávka, to jedna fotka, aneb dvanáctero Vládíkovic zastavení 🙂 Nechci hledat paralely s náboženstvím, ale místama by to srovnání i sneslo 🙂
Gottard pass
Co dodat. Výlet se vyvedl, na silničce jsem rozhodně nic delšího a těžšího nejel, ale kupodivu jsem to přežil docela dobře. I ten 18km hike, co jsem na druhý den absolvoval s Míšou a Dominikou 🙂
Na závěr snad jen jedna poznámka ke Gotthardu. Hodně velká část se jede po kostkách, ale kupodivu to není tak hrozný. Z mého pohledu je ale celá stará cesta neuvěřitelné architektonické dílo. Museli si s tím vážně vyhrát, když to stavěli! Rozhodně se tam chci ještě někdy vrátit a užít si ho trošku víc, než se mi to podařilo nyní.

17.6.2012
Vzhledem k tomu, že nevím, kdy se dostanu k tomu, napsat pořádný článek o proběhlém víkendu (jak jste si mohli všimnout, není problém psát o akci s měsíčním zpožděním), tak raději rovnou sdělím pár hlavních bodů a především odkaz na fotky – ty stojí za to a je to ten nejlepší popisný prostředek Usmívající se.
Nedělní trasu naplánovala kolegyně-kamarádka Dominika. Výběr lokality byl ovlivněn tím, že její kamarádka je v oblasti Calfeisental na pozorování čerstvě vysazených supů. Takže cíl cesty byl jasný – Sankt Martin im Calfeisental a odtud do kopců k pozorovacímu stanovišti. Dostat se do Svatého Martina bylo zajímavé. Z dálnice na Chur odbočíte na Bad Ragaz, kde jsou prý teplé prameny (sem musíme ještě někdy zajet), pokračuje se přes Vättis k nádrži Girgerwaldsee. A zde to začíná být zajímavé – silnice podél této nádrže až do Svatého Martina je pro dvě auta moc úzká. Takže se zavedl jednoduchý systém – od každé celé hodiny do 20 je to jednosměrné z našeho směru a od půl do celé zase z druhého. Takže jsme alespoň měli čas rychle si prohlédnout okolí.
Sankt Martin im Calfeisental je malebná vesnička, jestli se těch několik dřevěných domků tak dá nazvat (http://www.sankt-martin.ch/, http://de.wikipedia.org/wiki/St._Martin_SG). Odtud jsme pokračovali dvě hodiny do kopce na pozorovací stanici supů, kteří byli nedávno vypuštěni a začínají se učit létat (St.Martin-Untersäss-Malanseralp http://www.wild.uzh.ch/bg/frame.php?bi=0&bg=0&ya=0&la=d&th=proj&st=6&su=6).Zde jsme si dali pauzu, pozorovali supy a testovaly Domoniky nový foťák – digitální zrcadlovku Nikon D3100 – to je hračka! Vypadá to, že si něco takového také budu muset koupit. Je to tak jednoduché a dělá to tak pěkné fotky! Jen to je tedy trochu větší “krám” do batohu.
Vláďa pozoruje supy.
Odtud jsme pokračovali po úbočí kopců nad námi až k Sardonahütte (Malanseralp-Plattenalp-Untersäss-Sardonahütte). Cestou jsme museli překonávat několik potoků. Některé šlo přejít po kamenech, jeden jsme museli brodit.
U Sardonahütte jsme si dali svačinku (už se lehce připozdívalo a k autu to stále byly dvě hodiny chůze) a po druhé straně říčky Tamina jsme to konečně otočili zpět směrem na Svatého Martina. Ještě jsme našli jednu kešku a poté, co turistická cesta vedla ohradou, kde byly krávy s telaty, přímo na cestě samozřejmě, jsme odbočili na druhou stranu řeky, kde byla již široká, ničím nepřerušovaná (žádné brody) cesta přímo k autu.
Cílové foto u St. Martina
K autu jsme po 18 km došli kolem sedmé hodiny večer. Ještě že je tak dlouho vidět.
Výběr toho nejlepšího najdete na

19.5.2012
Tak se se skoro měsíčním zpožděním dostávám k alespoň krátkému zápisu o letošním, 47. ročníku, pochodu Praha-Prčice. Skoro bych to pomalu mohla přiřadit do škatulky svých klasických akcí. Absolvovala jsem to jednou na kole z Prahy v roce 2005, pak dlouho dlouho nic, protože jednak nebyl čas a jednak lidi, pak 2010 a 2011. Nějak přes celý rok lidi nemají čas či chuť. Ale pak, když se s nimi takhle na celý den sejdu, tak z toho je pěkná akce.
Letošní plánování bylo ovlivněno hokejem – jak? No vzhledem k tomu, že jsme od čtyř hráli důležitý zápas, tak mí spolupochodníci chtěli trošku natáhnout krok, abychom do cíle dorazili brzy a stihli ještě nějakou tu třetinu v Praze. A protože bylo naplánováno 33 km z Olbramovic, tak jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží kolem čtvrt na sedm. K tomu připočtěte 40 minut na nádraží, takže vstávat jsem musela pekelně brzy. No ale což. Počasí vyšlo, takže se bylo na co těšit.
Hodinovou jízdu ve vlaku jsme prostáli. Klasicky byl vlak narvaný k prasknutí. K našemu milému překvapení jsme ale v Olbramovicích nemuseli stát tak dlouhou frontu na mapu. Docela to odcejpalo. Za tradičních 30 Kč jsme dostali pořádnou mapu se všemi tratěmi, cestovní maxitatranku a náplastě, které se některým opravdu hodily. Ještě počkat na čtvrtého člena výpravy a mohli jsme vyrazit.
Co se mi na tomto pochodu líbí, je ta krajina. Je to prostě něco úplně jiného, než ty ohromné kopce ve Švýcarsku. Tady je výhled do krajiny, kopečky, rozkvetlé louky, … a špalír lidí mířících do Prčic 🙂
No nebudu to protahovat – cesta byla supr, lidí hafo (takže příště to chce jít ještě delší trasu, kde třeba lidí tolik nebude), společnost výborná, … příští rok zase … Jak jsem psala na začátku, že to je pomalu již tradiční akce – i to má ale své meze – nechci chodit vícekrát stejnou trasu. Takže to vidím ještě tak na tři ročníky maximálně a pak se musím poohlédnout po nějakém jiném, třeba méně masovém, výletě.
Cílová fotka v Prčicích. Po 33 km a 6,5 h chůze.

2.6.2012
Tak po dvouleté pauze jsme na něj opět vyjeli – tentokrát na silničních kolech (minule na horácích, což bylo díky jiným převodům jednodušší). O co jde? O kopec ve Vogézách ve francouzském regionu Alsace v departmentu Haut-Rhin (25 km severovýchodně od Mulhouse). Vrchol, na který se ještě dá dojet na kole, je 1325 m n. m. My jsme na něj vyjížděli z města Soultz (240 m n. m.) a stoupali jsme na něj cca 20 km. Profil stoupání s jednotlivými úseky můžete najít na:
Musím uvést hned na začátku, že veškeré dnešní kopce jsem vyjela s Vláďovou dopomocí. Ne třeba kvůli tomu, že bych to sama nevyjela, i když byly cestou úseky, které bych opravdu nevyjela, ale kvůli času – samotná bych to jela mnohem déle než v háku, nebo s dopomocí našeho “tahátka”.
Po 20 km (cca 2h) stoupání zasloužená svačinka.
Z Balónu jsme pokračovali zvlněnou cestou až na Coll de la Schlucht. A odtud dále směrem na Coll de Bohnomme. U Les Terrasses de Lac Blanc jsme rozdělili – já vyrazila směrem k jezeru a kluci směrem ke Coll de Bohnomme. Takže nadále popíši jen svojí cestu. Sešup dolů byl supr – nejprve pět kilometrů klesání, kdy se vůbec nemuselo brzdit, cesta se krásně klikatila a byly úžasné výhledy. Pak krátký výšvih na coll Wettstein, kde je památník padlých z první světové války, a pak zase nádherná jízda serpentinami dolů do Munsteru. A pak, bohužel, po dost hlavní silnici do Colmaru. Zde se z dost hlavní stala ještě více hlavní silnice a to už mě opravdu zarazilo (tuto trasu jsme si stáhli z internetu a moc jsme nekontrolovali, kudy vede. Ten chlapík jel tenhle závěr snad autem). Co se ale nestalo. Zrovna, když jsem Vláďovi psala, kde jsem, se ke mně přiřítili. Svojí dlouhou cestu o něco zkrátili, takže mě dojeli pěkně rychle. Ani jim se navolená trasa nelíbila, takže jsme odbočili mezi vinice. Zde ovšem nebyla jistota, že cesta povede stále po asfaltu. Navíc, mě nohy už moc nefungovaly (tzn. vleklo se to), takže se Vašek odpojil a vzal to přes kopec rychle k autu. My zvolili o něco méně kopcovatou trasu mezi vinicemi, kde hrozilo, že chvíli pojedeme po šotolině. A taky že jo. Do kopce jsem tlačila, voda se ze mě odpařovala neuvěřitelnou rychlostí (v jednu chvíli jsem musela poprosit paní, která zalévala kytky na zahradě, jestli by mi nemohla dolít vodu do lahve), nohy už nechtěly šlapat, no prostě hrůza.
Sice jsem byla na konci sil, ale při focení jsem se ještě dokázala usmát (což tedy na této fotce není vidět, ale to mi musíte věřit).
Ale nějakým zázračným způsobem se Vláďovi podařilo dostat mě až k autu. A za odměnu jsem si ještě mohla zaskočit do Lidlu koupit francouzské sýry. Ve výsledku dojel Vašek svoji kopcovatou trasou jen asi o 15 min dříve než my.
A na závěr trocha statistiky.
  • Celkový čas jízdy: 8,5 h
  • Čistý čas jízdy: (můj): 6:30 h, (Vláďův): 6 h
  • Celková vzdálenost: já: 130 km, Vláďa: 135 km, Vašek: 145 km
  • Převýšení: Vláďa něco málo přes 2000 m, já něco málo pod 2000 m a Vašek něco více přes 2000 m.
Mapu mé trasy můžete nalézt na bikemap.net (http://www.bikemap.net/route/1619821)
Vláďův profil
Vaškův profil.