22.8.2012
Tak poté, co tato akce byla loni kvůli počasí dvakrát přesunuta a nakonec i na poslední termín zrušena, očekávala jsem letos poslední termín (dva předchozí opět kvůli počasí zrušeny) s nadějí. A o co se jednalo? Němčináři již jistě vědí – jde o přeplavávání (překonávání) jezera. Letos se to plavalo z koupaliště Mythenquai do koupaliště, který je na druhé straně jezera (1,5 km) Tiefebrunnen. Od dvou do šesti hodin byly otevřeny poklady, kde jste za 20CHF dostali žlutou čepičku s číslem a číslo na batoh, který vám lodí převezli na druhou stranu. Abych předešla tomu, co se stalo minulý rok, že nechali odplavat první dvě várky lidí a pak to kvůli hrozící bouřce zrušili, přišla jsem hned na začátek, v půl třetí. Plavalo se od tří. V desetiminutových intervalech se pouštěli skupinky po 800 lidech (opravdu vidíte správně: osm set!). Já jsem v těch půl třetí (tzn. půl hodiny po začátku prodeje lístků) dostala číslo 1784. Limit je na tuto akci 10 000 (druhý den jsem se dočetla, že jich bylo 9 348, což zatím byla největší účast). Dvacet minut před plavbou bylo na plánu zahřátí (warm-up). Což znamenalo, že všichni ti plavci, kterých se to týkalo (povinné to samozřejmě nebylo) se shlukli kolem trojice předcvičovatelů, kteří stáli na vyvýšeném pódiu a začalo se: pochod na místě, simulace plavání, skoky, úskoky, podřepy, … no ve výsledku jsem měla dojem, že nás chtějí zničit, aby neplavalo tolik lidí. Atmosféra ale byla supr.
Z leva do prava – 1,5 km, 35 min.
A pak už jsme se nahrnuli na pláž a čekali na start. Vlastní plavání snad ani nemusím popisovat. Voda měla neuvěřitelných 27°C (ano čtete správně – to je více, než má kdejaký krytý bazén v Praze), takže jsem plavala bez neoprenu :D. Orientace byla docela v pohodě – dav žlutých čepiček ze skupiny (těch 800 lidí) před námi byl docela nepřehlédnutelný. Do půlky to ubývalo pomalu, ale supr bylo, že jsem pořád, i při mém “ne zas až tak rychlém” tempu mohla někoho předplavávat. Od poloviny mě zase začali dojíždět ti rychlí ze skupiny za námi. Ale plavalo se fakt dobře. Všude podél trati byly lodě a kajakáři připraveni zachraňovat nemohoucí. Sem tam jsem do někoho vrazila, to když jsem se snažila kochat a nekoukat se kolem sebe.

A po 35 minutách bylo po všem. Paráda. Po výlezu z vody jsem si vzala kelímek s … no málem jsem si spálila jazyk, protože horký bujón jsem nečekala. Najít batoh, projít kontrolou, jestli si odnášíte svůj batoh, rizoto, cyklolahev na památku, … najíst se, převléknout, a hurá zpět do práce.

Něco na památku
Vážně pěkný zážitek. Nejen díky počasí byla účast tak hojná.
Více informací můžete nalézt na oficiálních stránkách: http://www.seeueberquerung.ch/
A nějaké oficiální fotky: http://www.seeueberquerung.ch/impressionen/foto/

Sobota 18.8.2012
Zatím je sice jen poledne, ale i tak už mám o čem psát! Konečně jsem se dostala na “Stand-up pedalling” na Curišském jezeře. Jde o to, že máte prkno podobné surfařskému, k tomu dlouhé pádlo, stojíte na prkně a pádlujete. Je to naprosto super! Po prvních nestabilních pokusech jsem se do toho rychle dostala. A pak už jsem jen mohla v klidu pozorovat probouzející se jezero, kochat se výhledem na Curyšské centrum na jedné a Alpy na druhé straně. Pak přišlo pár balančních cviků, kdy jsme všichni několikrát skončili ve vodě, ale s teplotami, i takhle ráno v deset, již dobře nad dvacet stupňů, to bylo více než osvěžující. Za deště by to taková legrace nebyla. Dvě hodiny utekly jak nic. Ale i tak asi zítra budu cítit zádové svaly. Přeci jenom to je pohyb, který neděláte denně.
Pak jsem se vydala směrem k řece Limmat, která vytéká z jezera a protéká celým Curychem. Dnes byl 21. ročník (myslím) “Limmat schwimmen” – plavání v Limmat. (EZV trophy), kteří startují jako první a kteří se snaží dvoukilometrovou trať uplavat co nejrychleji, se jinak jedná o pěknou sranda akci. Každý vyfasuje žlutou čepičku a nafukovací kachnu a je jen na něm jak a jak rychle trať zvládne. Co jsem tak viděla, tak nijak rychle. Čekala bych, že s narůstajícím “startovním” číslem bude rychlost klesat. No rozhodně to je krásná atrakce pro turisty.
Ale ještě než jsem se dostala k řece, prošla jsem si v klidu velký blešák, který byl na Bellvue. Rozlohou to bylo úctyhodné. A sehnat jste tam mohli kde co, od nožů, skleniček, dřevěného houpacího koně, přes oblečení, k obrazům, dalekohledům a starým fotoaparátům.
A teď jsem ráda, že mohu být zalezlá doma nad učením (příprava prezentace na konferenci do Pittsburghu, kam jedu v září) – teploty venku mají vystoupat přes 35°C a teď v poledne je venku fakt echt hic.

4.8.2012
Tak na to konečně došlo – po skoro ročním tréningu na vnitřní lezecké stěně jsem se s Vláďou vydala na venkovní skálu. Navzdory předpovědi déšť nepřišel, a tak jsme si lezení užívali celý den. No … ono jsme toho ve výsledku moc nevylezli – všechno hrozně dlouho vždy trvá – než se člověk připraví, než se přemotají lana, pak vlastní lezení, a tak. Na vyzkoušení to bylo dobré, ale vnitřní stěna mě asi baví víc. Nejprve jsme zamířili ke Schwyzu (viz mapka) a po dvou cestách jsme ještě přejeli do … (viz druhá mapička). No a příště na něco delšího, co je prý zábavnější.
Lezení u Schwyzu.
Na téhle skalce jsme lezli.
Lezení u Gersau (Luzernské jezero).
Vláďa slaňuje.
Zblblý motýl mi olizoval prsty od mága.
Pohled na Luzernské jezero a výhled na Pilatus.