20.10.2012
Na tuto feratu jsme si dělali již delší dobu zálusk, ale buď nám nevycházelo počasí, nebo bylo něco lepšího, kam jsme chtěli vyrazit, nebo nebyly síly, apod. Tak tentokrát se vše sešlo a spolu s Domininkou (a Vláďou) jsme vyrazili. Výhoda této feraty je, že není zas tak daleko od Curychu. Najdete ji kousek za Curyšským jezerem a severně od Walensee. Speer je vysoký 1951 m a z jeho vrcholku je výhled 360°, proto je turisty tak oblíbený. O čemž jsme se na vrcholku přesvědčili (o tom výhledu i turistech).
Auto jsme zaparkovali kousek za Vorderwengi. Ačkoli jsme vyráželi relativně brzy (v osm z Curychu a cesta nám trvala něco málo přes hodinu), tak jsme zdaleka nebyli první, kdo tu parkoval. Trošku jsme se toho zalekli s vidinou toho, že na feratě to bude jeden dlouhý špalír lidí. Nepříjemné v tom je, že na vás seshora mohou padat kameny. Ale jak se ukázalo, tak převážná většina lidí šla na normální výlet, bez té naší lezecké části.
K vlastní feratě jsme to měli přibližně dvě hodiny chůze do kopce (se vším tím lezeckým na zádech. Ve výsledku toho moc nepotřebujete, ale stejně to zabírá místo a něco to váží). Ještě pře začátkem feraty jsme si dali malou svačinku, navlékli na sebe sedáky a helmy, oblékli se (dost foukalo a lezli jsme v severní stinné straně) a dali se do toho.
Konec října a už tu leželo trochu sněhu.
Z mého pohledu to byla jedna z těch horších ferat, v tom smyslu, že jiné feraty měly mnohem lépe provedeno jištění. Jak se ale časem ukázalo, ona to vlastně nebyla ferata v pravém slova smyslu. Pro nás tedy ano, ale pro ty tři postarší Švýcary, kteří nás cestou předběhli bez jakéhokoli jištění, to byla prostě jen, možná trochu obtížnější, “alpinweg”. “Alpinweg” je vysokohorská značená turistický cesta, kdy jsou na chodce kladeny o něco větší nároky než na normální turistické cestě. Tzn. musí být fyzicky (i psychicky) zdatný, mít pevný krok a nemít závratě. Někdy to je opravdu nepříjemné, když jdete po hřebínku, kdy po levé i pravé straně nemáte víc než jen sráz do hlubin. No a tahle cesta byla prostě taková. Těžký terén a z jejich (těch Švýcarů, kteří nás předcházeli) pohledu to bylo jednoduché v tom, že tam cestou měli i bezpečnostní lano, kterého se mohli v případě nouze chytit. Pro nás ostatní to byl hlavní postupový prostředek – nevíte kudy? Tak se prostě chytíte lana a pomocí ručkování a nohou postupujete vzhůru. A pak v místech, kde z mého pohedu bylo lano žádoucí, tam nebylo. Prostě tady vám ta noha uklouznout nesmí. A to se mi na této cestě nelíbilo.
Myslím tedy, že nám cesta ve výsledku trvala o něco déle (tak dvakrát tak déle) než avizovaná jedna hodina. Ale na vrcholku se nám opravdu naskytl krásný panoramatický výhled do všech světových stran – Säntis, Rigi Kulm, Pilatus, Uetliberg, Bachtl, atd. Některé už má Vláďa fakt dobře naučené, takže místní popisné mapky skoro nepotřeboval. Udělali jsme si vrcholové foto, dali sváču a pokračovali “dolů”.
Hřebínek kolem kterého vede naše cesta dolů.
To jsme ještě nevěděly (Y je na místě, jelikož Vláďa to věděl!), že nám v cestě bude stát malé zpestření v podobě protikopce (to abychom u auta nebyli zbytečně brzy) a navíc “slezy” mi leckde přišly horší než ty výlezy při cestě nahoru (a to to bylo značené jako normální turistická trasa!!). Protože jsme šli svižně, tak ona smyčka, která nám to tak o dva kilometry protáhla (vedla přes Chüemettler, 1703 m n.m.), nám to protáhla jen o jednu hodinu). Tam odtud to pak bylo střemhlav do údolí. Tady na té trati bylo do skály zasekáno víc železa, než na té naší “feratě” (stoupací skoby, různá pomocná držadla, apod.), Ale šlo to. Výhledy na podzimní krajinu byly pěkné a uklidňující.
K autu jsme dorazili kolem půl páté, docela slušně uťapaní, ale spokojení. Už se těšíme na další.
Fotky na našem rajčeti zde.
Dovětek: Další ferata letos již nebude. Víkend na to napadlo v Curychu deset čísel sněhu, což znamená, že jistící lana budou ze všech ferat okamžitě stažena a cesty tak budou uzavřeny.
Vláďa dovětek: což se určitě ale netýká alpinwegů, takže až to za týden všechno roztaje, tak bude opět volné pole působnosti 🙂

19.10.2012
Náhoda tomu chtěla, že zrovna, když jsem si říkala, že bychom moli jít někam oslavit můj druhý svátek (zasvěcení vědí, že preferuji “Michala”, tzn. 29.9. než “Michaelu”, tzn. 19.10. Jak jsem se ale letos dozvěděla, tak prý v některých kalendářích přibyla k Michaele i Michala, tak teď nevím), a zároveň mám doma již skoro přes rok voucher do Equinox restaurace, která je součástí luxusně vypadajícího hotelu Renaissance v Zürich West.
Voucher byl na hamburgery s hranolkami a salátem. Na fotce to vypadalo velmi lákavě a výsledek na místě byl stejný. Zážitek to byl velmi příjemný. Číšník byl pozorný a mluvil “normální” němčinou, takže se nám podařilo s ním celý večer mluvit pouze německy. Maso v burgeru bylo výborné (nevím, jestli to na tom odkazu je vidět, ale jednalo se o ten Luma Burger). Vláďa samozřejmě vzpomínal na hamburgery v Americe, ale tohle byla mňamka. A za každým pořádným oslaveneckým hlavním chodem musí následovat sladká tečka. Z nabídky si Vláďa vybral domácí čokoládový dort, ze kterého se vyklubal takový malý bobek, který byl na vrchu tuhý, ale uvnitř byla tekutá čokoláda. Moc dobré. Já jsem si dala něco, o čem jsem moc nevěděla, co to je. Ale slova, která jsem v popisu pochytila, zněla dobře. Ve výsledku to byla kombinace různého: trocha domácí zmrzliny (vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná poznat, jakou má chuť, tak byla asi vanilková), tenoučký plátek karamelu se sezamem, fík, pěna (asi z bílků), ve které bylo více vzduchu, než něčeho jiného, ananasové nadýchané kostky, atd. Ne abyste si po výčtu všeho, co tam bylo, mysleli, že to byla bůhvíjaká porce – byla to taková ta “klasická” gurmetská porcička na ohromném talíři. Ale kombinace chutí, barev, tvarů a konzistencí byla supr.

Sobota, 13.10.2012
Konečně se zadařilo. Sice až na třetí pokus, ale úspěch! Vloni, když ve Švajcu probíhal úžasný podzim, jsme si s Míšou chtěli vylézt naši první švýcarskou ferratu, ale když jsme dojeli na místo činu, tak jsme akorát zjistili, že už je po sezóně a ferrata je zavřená. Letos jsme na ni vyrazili už jednou ve společnosti Jany a Vaška, ale díky dešti jsme to otočili na půli cesty ještě na dálnici. Až teprve včera se zadařilo. Předpověď sice nádherná nebyla, ale alespoň to vypadalo, že pokud bude pršet, tak až kolem čtvrté, což už bychom měli být hotovi.
Do Flimsu dorážíme lehce před jedenáctou až na parkoviště přímo pod ferratou, což bylo milé překvapení, jelikož na webu inzerovali nějaké práce a nemožnost tam dojet jinak než busem. Pohled z okýnka sice trošku invokoval pohádky z mechu a kapradí, kdy přes mlhu hustou tak, že by se dala krájet naše cílená skála ani nebyla vidět, ale to nás neodradilo. Jen jsme se ujistili, že ferrata není zavřená – nebyla – a šli jsme na to. Už během převlíkání se se ukázalo, že počasí si s námi chce hrát na “schovej, co můžeš”, což se projevovalo tak, že chvílemi byly vidět hory a chvílemi úplné prd. Nejlépe to dokumentuje situace, kdy Míša chtěla, abych vyfotil protilehlé kopce, já odvětil, že to vyfotím za zatáčkou a než jsem tam došel [cca půl minuty], tak protilehlé kopce již nebyly 🙂
Samotná ferrata byla super. Z technického pohledu velice jednoduchá, ale pro lidi, co se neradi dívají skrze žebřík dolů sto metrů pod sebe, to asi příjemné úplně být nemusí. Žebříčky či lávky totiž činní tak 80% celé ferraty. Zbylých 20% by se dalo rozdělit rovným dílem mezi lezení po skále a lezení po trávě. Pak zde byly dva úseky, kdy se přecházelo lesem mezi dvěma úseky, ale nám to včera rozhodně nevadilo a za 2,5 hodiny jsme se už zapisovali do vrcholové ferratové knížky. Z vrcholu pak následoval tradiční pěší sestup, který nám zabral tak dvě hoďky. Suma sumárum, vydařený výlet. A zmokli jsme až na dálnici, kde nám to už bylo fakt jedno 🙂
Takhle to vypadalo po většinu cesty.
Ale když se to občas roztrhalo, tak výhledy byly supr.
A cože jsme to lezli? Jednalo se o historickou ferratu Pinut Více o její historii se dá dočíst zde. Hodně zjednodušeně – už na začátku 20. století se zde snažili o umělý průstup stěnou, aby se dostali na horní louky a pastviny. Nyní, po více než sto letech, už žebříčky sklouží hlavně pro zábavu turistů, kterých každoročně do Flimsu přijíždí mraky.
PS: Mám trochu obavu, že tohle byla naše poslední ferrata v tomto roce. Zima se neúprosně hlásí a naše další vyhlédnuté cíle se začínají čím dál tím víc nacházet nad hranicí sněhu …
A pár dalších fotek najdete na našem rajčeti.

Sobota, 6.10.2012
Sobotní ráno bylo těžké, moc těžké. Zaprvé mě osobně po páteční večeři bylo dost zle a za druhé nám končila dovolená. No což. Pěkně bez snídaně jsme dozabalili (měli jsme to předpřipravené z večera), odtahali krámy do auta a vyrazili směr nejbližší pošta, kde jsem potřeboval poslat ještě nějaké pohledy. Vtipné bylo, že to samo osobě byla hezká 10 minutová projížďka autem 🙂
Po zdárném vyřízení jsme vyrazili za naší poslední atrakci – National Air and Space museum na Dulles Airport. Krásně nám hrálo do karet, že po prohlídce jen přejedeme během pár minut přímo na letiště, odku jsme letěli, takže jsme ani nemuseli moc spěchat.
[Míša] K vidění bylo kde co, od počátků letectví, přes první a druhou světovou válku, přes helikoptéry, dobývání vesmíru až ke sportovnímu letectví. Některé kousky byly opravdu zajímavé. Na závěr jsme vyjeli na věž podobnou klasické řídící věži na letišti. Kde bylo popsáno jak to v provozu vypadá, o času, o měření nadmořské výšky, bezpečnosti leteckého provozu, apod.
Já bych k tomu jen dodal, že největší atrakcí je poslední vyřazený raketoplán Discovery v celé své kráse. Škoda, že se nedá jít do jeho kabiny, či nahlédnout do trupu. Ale i tak dobrý 🙂
Raketoplán Discovery v celé své kráse
Po prohlídce jsme už jen vrátili auto přímo na letišti a hurá na check-in. Zde Míše navážili 26 kg kufr, což není úplně v normě (+3kg), ale klučina si asi dobře uvědomoval, že bysme začali přebalovat krámy z kufru do tašky (ta byla alespon -7kg) a zpět a jen by to zdržovalo, tak přimhouřil oko, udělal “bububu to se nedělá” a kufr i s taškou vzal. Jen tak ze cviku jsme bokem převážili Míšin “baťůžek”, neb je expert na balení “příručních” zavazadel a ejhle, také přes limit 🙂 Naštěstí jí ho nikdo nevážil ([Míša] No Vlýďa říkal, ať dám těžké věci raději do příručního zavazadla, jinak ten kufr bude moc těžký, no :D).
U gate už bylo připraveno naše letadlo. Největší letadlo sloužící pro civilní přepravu. Ano, ano hádáte správně pokud jste si vybavili Airbus 380.
[Doporučuji kouknout i na videa či kokpit]
A tímhle krasavcem jsme letěli
Let byl super zážitek. Teda na můj business na cestě do US to nemělo, ale na prostou economy to rozhodně špatné nebylo. Každý cestující má svoji obrazovku v opěrátku sedadla před sebou a k dispozici přehršel filmů, kterýma si cestu může krátit. Míša stihla za cestu tři ([Míša] Tohle bylo fakt supr. Jako já jsem chtěla spát, ale po pěti miutách do mě Vláďa drcnul, že podávají večeři, pak mi ukázal jaké supr filmy jsou na výběr, no a už jsem oka nezahmouřila), já jen dva, ale zase jsem alespoň hoďku pospal. A co mi přišlo naprosto geniální, k dispozici jsou online záběry ze 3 kamer, které jsou umístěny na trupu letadla. Jedna je někde na čumáku, druhá na křídle a třetí na zadním kolmým křídlo-kormidlu. Tudíž můžete celou cestu, včetně startu a přistání koukat, co se děje venku 🙂 V našem případě byl zajímavý jen ten start a přistání, jelikož jsme celou dobu letěli po tmě. Ale i tak super! Do Paříže jsme přiletěli na čas a i s tradičními francouzskými zmatky jsme stihli naše letadlo do Zurichu v pohodě. Let do ZH už proběhl v tradičním stylu, že sotva jsme vzlétli a dali nám snídani, tak nám to už zase brali zpět, že už přistáváme. Po výlezu z haly, nás přivítalo jen humusné, studené a dešťové počasí, tak jsme vyrazili domů do pelechu prospávat časový posun. Zlatých 28 stupňů ve Washingtonu … 🙂

Pátek, 5.10.2012
Ráno předsnídaně – cheescake ze včerejška, docela dobrý, ale ten, co jsem měla v Pittsburghu, byl stejně nejlepší. Pak následovala snídaně v Cosi (opět něco mezi subway a kavárnou). Po tom cheescaku jsem si už dala jen kafčo (dobré latté) a Vláďa si dal omeletu v housce a nato sláďuru a čaj. Pak jsme zamířili metrem do centra ke Kapitolu. Zde jsme na 10:20 měli zarezervované místo na prohlídku. Dorazili jsme o něco dřív (dovnitř si nesmíte vzít žádné pití, jídlo, ostré předměty, apod., prostě jako na letišti) a protože bylo volno, šli jsme ve dřívější skupině. Organizace byla trochu chaotická, ale po shlédnutí úvodního patnáctiminutového videa z historie (to bylo velmi pěkně udělané) jsme se nakonec zařadili k naší průvodkyni a vyrazili. Prohlídkových skupin tu bylo tolik, že bylo sotva slyšet, co nám vypráví (a to jsme měli ještě sluchátka a ona mikrofon). Nejúžasnější částí je Rotunda (ta část pod kopulí). Prošli jsme to jinak ale dost letem světem, … je to pěkné bludiště, ale že bych si z toho něco pamatovala, … bylo to opravdu dost rychlé. Nakonec (to již v prohlídce nebylo a každý na to mohl jít samostatně) jsme šli na galerie do senátu i do parlamentu. Tyto prostory jsou úžasné. Nejzajímavější je, že hodně z vybavení je původní, tzn. z 19. století. Postupně se sice musejí restaurovat a opravovat, ale pořád to vše vypadá, jako na počátku. Fakt supr.
Pak jsme se přesunuli (ty přesuny jsou vždy na dlouho – všechno je tak daleko, … no tolik sice zase ne, třeba půl míle, ale když už za sebou máte nějaký čas v muzeu, tak je každý krok cítit) do Národního Archivu. Tohle je také úžasná instituce. Viděli jsme ukázky ze všech médií, které tu mají – písemné listiny (Bill of right), záznamy z válečných akcí, projevy prezidentů, seznamy pasažérů s evropskými imigranty, apod. Musí to být ohromné prostory, kde to všechno mají.
Následně jsme šli na starou poštu, kde jsme si výtahem vyjeli na věž, ze které je krásný pohled na celé město.
Pohled na Kapitol a budovu FBI z věže Staré pošty.
Ještě jeden pohled ze Staré pošty.
V přízemí je možné se najíst (ale nepůsobilo to tam moc přívětivě, … takové úžasné prostory a takhle nevyužito. Osobně bych tam čekala něco, jako je třeba na Floře), tak jsem si dala kus pizzy a Vláďa zmrzlinu od Ben and Jerryho. Následovala procházka k Bílému domu (Kapitol dle mého názoru je mnohem monumentálnější), pak Washington monument, Památník 2.světové války, Památník vietnamské války, Lincolnův memoriál a Jeffersonův memorial. Na jeden den toho bylo opravdu až až. Nachodili jsme dobrých deset mil :D. Pak už “jen” dojít na metro a domů.
Večerní pohled na Washington memorial a a Jeffersonův memorial
Dnes jsme zašli na večeři do Cheescake factory. Vláďa si objednal těstoviny, já, protože jsem si dělala chutě na zákusek jsem si vybrala něco ze “small plate”, tzn. jen něco malého, a jako apetizer, tzn. předkrm, jsme si dali masovo-zeleninovou směs v těstíčku. Servírka se podivila, že víc si toho nedám(e), ale dobrý. No jako bychom je neznali! Po předkrmu jsme toho měli docela dost. Těch obalovaných masových trojúhelníčků bylo fakt hodně. Já bych pak se svými šesti žampiony byla v pohodě, ale musela jsem Vláďovi pomoct s jeho těstovinami, kterých byla plná mísa. Takže na zákusek jsme neměli chuť ani jeden. Ale i tak jsme si tři “kousky” (až na pokoji jsme zjistili, jak jsou velké!) nechali zabalili rovnou s sebou. Na pokoji jsme se do nich pustili (Cheescake factory je od hotelu ještě kus pěšky, takže nám trochu slehlo), ale i tak jsme zvládli tak třetinu z každého. Zbytek zbyl na snídani. Vláďa pak skuhral, že je přejedený, ještě druhý den kolem poledního. Jako by se mu ten žaludek za těch 14 dní vůbec neroztáhnul! 😀
A to jsme ještě museli balit. Všechno protřepat /kvůli broukům), křehké věci pečlivě zabalit a hlavně to nabalit tak, aby pokud možno ani jeden kufr nepřesáhl požadovaných 23 kg.
Tato mapka názorně předvádí, co jsme všechno za ty dva dny stihli. Z leva do prava nejkratší cestou to je cca 2 míle, tzn. cca 3,2 km. 1- Smithsonian National Air and Space Museum, 2-Kaptiol, 3-National Archives (národní archiv), 4-Stará pošta, 5-Bílý dům, 6-Washington monument, 7-Památník 2.světové války, 8-Památník vietnamské války, 9-Lincolnův memoriál, 10-Památník korejské války, 11-Jeffersonův memoriál. Červená je včera, modrá je dnes.

Čtvrtek, 4.10.2012
Na snídani jsme si zašli do kavárny/sendvičárny kousek od metra/hotelu. Já jsem si dala kávičku a nějaký sladký motanec, Vláďa čaj a vajíčko v housce (pak to ještě musel zajíst muffinem nebo něčím takovým, protože místní porce nebyly nic moc, co se velikosti týče). Následně jsme chvátali na metro, protože za půl hodiny nás čekala výměna stráží na Arlingtonském hřbitově. Tu jsme díky tomu, že nám vždy ujelo metro před nosem, nestihli tak o 10 minut. Začali jsme tedy prohlídkou/obchůzkou hřbitova. Je to ohromné. Tady teprve člověk vidí, že ty záběry z vojenských pohřbů v amerických filmech tak opravdu vypadají. Je tu prý skoro půl milionu hrobů (a spousta místa na další). Nekonečné zástupy bílých pomníčků. Na vstupu dostanete i mapičku, abyste věděli, kde jste a kolem kterých hrobů procházíte. Takže jsme se dostali i k památníku Kennedyho a jeho rodiny. Při procházení kolem těch nekonečných řad zesnulých si člověk opravdu uvědomí, že svoboda není zadarmo.
I vojenské ošetřovatelky tu mají svoji sekci. Za necelou hodinu jsme dorazili k památníku neznámého vojína, kde se drží neustálá čestná stráž, která se každou hodinu mění. Z toho, co jsem četla, vyplývá, že do této služby berou jen ty nejlepší z nejlepších (kteří mají ještě odpovídající tělesné proporce), skládají zkoušky z historie hřbitova a umístění jednotlivých významných hrobů (asi kolem 400 jmen), a samozřejmě musejí zvládat ten, asi dost nepohodlný, vojenský krok, kterým celou tu hodinu chodí sem a tam. A navíc je tato služba považována za jednu z nejprestižnejších v americké armádě.
Po střídání stráží jsme metrem vyrazili ke Kapitolu. Ještě odbočím – Washingtonské metro nic moc. Působí na mě hrozně stísněným dojmem a je dost ponuré (myšleno to, že na osvětlení se dost šetří). A na každé zastávce hlásí, že se nemáte opírat o dveře, že se dveře otevřou, ukončete nástup, apod. Pořád něco povídají, takže to po čase přestanete vnímat a kdyby náhodou hlásili něco důležitého, tak to taky už asi nezaregistrujete. Naštěstí se Vláďa do orientace v metru docela rychle dostal, takže jsme ani nebloudili. Jízdné jako takové není zas až tak drahé (platíte prostě od stanice ke stanici, nebo celodenní, kterážto by se nám nevyplatila). Ale pak, když nemáte předplacenou kartu, tak za každý lístek platíte ještě dolar navíc, takže místo 1,7 zaplatíte 2,7, což je nepříjemné. U kapitolu jsme se jen ujistili, že tam Vláďu pustí i s jeho baťůžkem (na druhý den jsme měli zarezervovanou prohlídku a bezpečnostní opatření tam jsou jak na letišti) a vydali jsme se po Mallu dál.
A celé odpoledne nám pak zabralo letecké muzeum (Smithsonian National Air and Space Museum). Kontroly obdobné letištním – projít rámem, žádné tekutiny ani jídlo nejsou povoleny. Naopak muzeum jako takové je zadarmo a fotit můžete, jak chcete. A klasicky – bylo to ohromně velké. Takže jsme tu byly cca od dvou do pěti. Uťapaná jsem byla víc než z výletu v národním parku. Mají tu vše od bratří Wrightů, přes první a druhou světovou válku, po dobývání vesmíru.
Následně jsme to kolem National Archives (národního archivu), budovy FBI a staré pošty (nádherná budova v ala románském stylu) vzali do knihkupectví. Zde jsme strávili minimálně 45 minut – tolik literatury v angličtině v Zürichu nemáme :D.
Pak jsme metrem přejeli kousek od hotelu a podařilo se nám najít sportovní obchod (něco jako Hudy sport), kde měli zase spoustu supr věciček. Tou dobou už jsme byli pěkně uchození (bylo skoro devět večer) a hladoví. Naštěstí hned u obchodu byla indická restaurace, takže volba byla jasná. Jako předkrm jsme si dali výborné krevety a jako hlavní jídlo jehněčí, rýži a naan placku. A jako vždy v indické restauraci jsme se pořádně přejedli. Do hotelu jsme to měli pak ještě pěknou procházku, takže nám trošku vytrávilo. A abych nezapomněla – v Cheescake factory (což byla “jen” restaurace a cukrárna) jsem si koupila klasický cheescake, který jsem si pak dala večer u televize (a část jsem si musela nechat na ráno).

Středa, 3.10.2012
Ačkoli počasí ráno nevypadalo nic moc, stejně jsme ještě jednou zajeli do Shenandoah národního parku na nějaký výlet. V návštěvnickém centru jsme si nechali doporučit ještě nějaký krátký výlet. Někde mezi 10 a 15 mílí jsme pak vyrazili. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, tak parkoviště jak tady, tak u návštěvnického centra byla okupována brouky (netuším, co to je, ale leze to, lítá to, naštěstí to nekouše, i když Vláďa říkal, že ho to kouslo). Naštěstí v lese moc nebyly, ale doslova nás doprovázely po zbytek dovolené, protože nám nalezli do věcí (ačkoli jsme se snažili otevírat auto jen na co nejkratší dobu a odevšad je vyhazovat … stejně nám nalezli všude).
Někdy jsem musela jít Vláďovy dveře do auta trochu “očistit”, aby vůbec mohl vylézt.
Tato oblast lesa byla tak před dvaceti lety (možná i před více) postižena požárem, takže tady stále můžete vidět zčernalé kmeny. A to byl “oheň” na moji představivost, kdy jsem za každou černou skvrnou viděla medvěda. No opět jsem pro jistotu tleskala a doufala, že to případné “zvědavce” odežene. Na druhou stranu by bylo pěkné mít méďovu fotku … nene, raději nepokoušet. Takže máme alespoň fotku toho, co po sobě zanechává :D.
Pozůstatky po požáru jsou dodnes viditelné.
Tohle byla suprově fotogenická housenka :D.
Ve dvě hodiny měla být v návštěvnickém centru přednáška o medvědech, ale bohužel byla zrušena. A protože brouci byly opravdu dotěrní, rozloučili jsme se s národním parkem a vyrazili k naší cílové destinaci – Washingtonu DC, což byla cesta tak na čtyři hodiny (k tomu ještě zastávka na nákupy). Cestou jsme několikrát zatavili a pokaždé jsme vyhnali další brouky.
Ve Washingtonu pro nás Vláďa vybral ubytování v Hilton Garden Inn Arlington/Courthouse Plaza,což působilo opět velmi luxusně. Ačkoli to nebylo v centru, o čemž jsme původně uvažovali jako o hlavním kritériu, tak se tato poloha nakonec ukázala velmi dobrá. V okolí byla spousta možností stravování a do centra to metrem nebylo nijak daleko. V podzemní garáži jsme se zbavili dalších dvou brouků, zanesli věci na pokoj a šli obhlédnout okolí, hlavně zjistit, jak funguje metro a kde si ráno dáme snídani. A večer ještě zlikvidovali dva brouky v pokoji (v Zurichu jsme pak našli ještě dva, fakt mazec, kam všude zalezli!!).
Jediná nevýhoda tohoto hotelu, ale s tím jsem měla problém všude, byla hlučná klimatizace. Nebo něco takového. U nás v pokoji jsme ji sice vypnuli, ale tohle šlo z venku, takže buď od sousedů, nebo z nějaké centrální klimatizace. Druhý den jsem poprosila na recepci a šla obhlédnout jiný pokoj a tam to bylo obdobné. A “nejlepší” na tom bylo, že mladík, co mi byl pokoj ukázat říkal, že nic neslyší. Takže tak asi k “hluku”. Takže jsem se ty poslední tři noci moc nevyspala. Ale Vláďovi to kupodivu také moc nevadilo. První noc usnul dokonce i bez špuntů, tak nevím, v čem byl problém.

Úterý, 2.10.2012
Náš Dodge (s automatickou převodovokou samozřejmě) a mlhou zakrytý vykuk.
Na dnešek hlásili špatné počasí, což jim vyšlo, takže jsme měli v záloze místo dalšího výletu po národním parku jeskyně a muzea. Ráno jsme pobalili (snídaně byla opět ve velkém: Vláďa čtyři palačinky, i když jak jsme se následně shodli, tak to, co zde dostanete pod názvem “pancakes”, což se překládá jako palačinky, tak spíš jsou takové velké tenké lívance, s ostružinovou sirupem a šlehačkou. Já jsem si dala tradičně vajíčka, brambory a toust) a vyrazili do Luray, kde jsou prý úžasné jeskyně. Vláďa už v nich byl, ale že tam se mnou půjde ještě jednou.
Jeskyně v Luray.
Jeskyně byly opravdu něco. Ohromné a připravené na nával turistů (taky to jsou snad největší jeskyně na východním pořeží). Podle našich odhadů tam berou skupinky o 50 lidech každých cca 10-15 minut. Uvnitř vybetonované cestičky, někde jsou stalagmity zabudovány přímo do cest a největší překvapení – krápníkové varhany. Na různé krápníky měli přidělaná “kladívka”, která byla pomocí kabelů ovládána z centrálního pultíku. Pak jen průvodce zvolil požadovanou píseň a už se krápníky rozezněly. Tohle by u nás asi nešlo.
Také tam měli tradiční jezírko, kam můžete hodit drobný peníz pro štěstí. Toto jezírko se pak každý rok vyčerpá a peněžní výtěžek jde na lékařskou školu (nebo tak něco). Tohle mají pěkně vymyšlené. Co mě ale opravdu překvapilo, jsou sumy, které z jezírka každoročně tahají. Začalo to v roce 1954, kdy to byl $1 700. Pak už to jen přibývalo. Nejvíc se vybralo v roce 2002, kdy to bylo 187 tisíc dolarů! Celkem se tak za těch 60 let vybralo přes 897 tisíc dolarů. To je něco.
Jezírko s penízky pro štěstí.
K lístku do jeskyní jsme zároveň dostali lístek do “Car and carriage caravan museum” (tedy historická auta). Co mě tady nejvíce zaujalo, byl asi “velocipede” s poznámkou, že většina kol v té době (1859-1869) byla vyráběna ve Švýcarsku nebo Německu a importovaná do USA.
A aby toho nebylo málo, tak k tomu lístku do jeskyní patřil i vstup do “Luray valley museum“, kde jsme se seznámili, jak lidé žili v tomto údolí a jak je poznamenala občanská válka. Jeden ze zdejších skvostů je bible, kterou předci zakladatele muzea přivezli ze Švýcarska (vydaná v roce 1536), což také poukazuje na historii vývoje osídlení tohoto území imigranty z Evropy.
Pak jsme se rozhodli pokračovat do muzea občanské války. V New Market je Virginské muzeum Občanské války, ale “omylem” jsme nejprve narazili na jiné, jak jsme ve výsledku zjistili, soukromé muzeum. To založil jeden nadšenec na základě toho, co posbíral. Nejprve ho zaujala Občanská válka, ale následně přibily i další válečné konflikty a ve výsledku to působilo trošku chaotickým dojmem.
Bohužel až poté jsme narazili na oficiální “Virginia Museum of the Civil War“, které bylo velmi pěkně udělané a na které jsme měli bohužel pouze hodinu (muzea tu zavírají v pět hodin, což je proklatě brzy). K tomuto muzeu patří i rozsáhlá bitevní pole, takže tady ta návštěva byla opravdu letem světem. Škoda.
A protože druhý den mělo být zase hezky a zdejší národní park se nám líbil a chtěli jsme si tak v něm udělat ještě jeden výlet, rozhodli jsme se přespat opět ve Front Royal v Holiday Inn, kde jsme několik nocí před tím spali.
Na večeři jsme opět zašli do restaurace, která je součástí hotelu. Vláďa si dal plněná kuřecí prsa (česnekovo-sýrová omáčka), já si dala pořádný hamburger s coleslawem. A jako předkrm jsme měli žampiony v těstíčku s česnekovou omáčkou. Moc dobré. Na nějaký dezert už nám nezbylo místo.

Pondělí, 1.10.2012
Medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně,
až jednou procitnou, počíhají si někde na ně.
Výpravě v Doubravě malý grizzly ukáže se,
turisté zajisté rozutíkají se po lese.
Na pěšině zbydou po nich tranzistoráky
a dívčí dřeváky a drahé foťáky …
Po nás na pěšině tedy nic nezbylo, ale pole jsme vyklidili vcelku rychle 🙂 Ale abych moc nepředbíhal.
To si tak jdeme pěšinou klesajíce kolem vyschlých vodopádů, když tu Míša strnula, kouká do kopce a ani nedutá. Já jsem byl pozadu díky focení. Když jsem ji míjel, tak něco povídala o tom, že ve stráni je medvěd. Letmým pohledem do lesa jsem nic neviděl a tak jsem v žertovné náladě, že vidí medvěda za každým stromem, pokračoval dál.
Doyles River Falls na Doyles River Trail.
Míša vůbec nelibě nese, že kromě ní se můžou v lese pohybovat i jiná stvoření a slova jako jelen, rys, či snad medvěd v ní vyvolávají minimálně pocit silného neklidu.
Trošku jsem si Míšu dobíral a využíval různých příležitostí, jak ji poškádlit, jelikož jsem moc nevěřil, že při tom všem našem dupání a brebentění bychom měli to štěstí a nějaké natolik plaché zvíře potkali.
Leč opak byl pravdou a po nějakých asi 15 minutách jsem medvěda viděl už i já. Pěkně si vykračoval po spadlém stromě nějakých 20 m od nás ve stráni. Nejsem si jistý, jak mají být místní černí medvědi velicí, ale tenhle mi přišel jako odrostlé letošní mládě. Měl super kukuč a vůbec vypadal suprově. Škoda, že jsem neměl po ruce foťák. Takhle jsme raději rychle vyklidili prostor, jelikož za předpokladu, že to bylo mládě, bych se velice nerad setkal s jeho opatrovníkem. Tudíž jsme přidali do kroku, zvýšili hlasitost naší debaty a mazali pryč.
Tleskání se opakovalo pokaždé, když jsme v konverzaci zmínili medvěda (nebo na něj jen pomysleli), případě, před kameny, které byly (nebezpečně) blízko u cesty, případně před jinými různými terénními nerovnostmi. Jak mě pak bolely ruce.
Následně se z našeho poklidného výletu stal rychlo-výlet. Míša razantně zakázala svačinové pauzy s tím, že svačit se bude až na parkovišti, což byly nějaké 3 míle (4,8 km) a za pravidelného tleskání [kvůli plašení divoké zvěře ;-)] jsme 3 míle zdolali v rekordním čase. Ještě jsme se ani nevydýchali a už se nás ptal jeden amík s mimčem na zádech, jak dlouho jsme to zespoda šli. Tak jsme chvíli kecali a mimo jiné jsme zmínili, že jsme narazili na malého medvěda. Amík to přešel až moc s klidem a jen utrousil, že včera, kousek od parkoviště, kde jsme dneska parkovali, potkali taky jednoho menšího. Načež jeho výšku naznačil rukou a z jeho malého kousku, se vyklubal skoro 1,5 m vysoký exemplář. Po chvíli jsme se rozloučili a amík s ženou a dítětem vyrazili směrem náš medvěd … 🙂 Holt jsme asi moc vycukaní. Na parkovišti jsem svolila k malé pauze na oběd (zde mi to přišlo dostatečně bezpečné, i když Vláďa to zkonstatoval slovy, že většina těch fotek s medvědy, co je k vidění na internetu, je právě z parkovišť a silnic). Cestou zpět k autu se trošku rozpršelo, tak jsme zrušili další dva menší výlety a jeli zpět do Big Meadows, kde jsme si již ráno domluvili ještě jedno přespání. Alespoň si trošku odpočineme a poválíme se před očekávaným náročným koncem naší dovolené. Tři dny běhat po muzeích ve Washingtonu, to bude peklo 🙂
[pokračuje Míša]
Já k tomu raději moc dodávat nebudu :D. Jen k tomu tleskání – několikrát jsem tleskla pomalu každé dvě minuty (Vláďa tvrdí, že každou půl minutu), docela mě z toho ke konci bolely ruce, ale “naštěstí” už jsme žádného medvěda, natož rysa, nezahlédli (Vláďa samozřejmě smutní, že ho nemá vyfoceného). Celkem jsme ušli kolem 13 km (7,5 mil), což v brožurce bylo psáno na sedm hodin, což jsme dali za 3,5 h (to ti medvědi).
Závěr dnešního výletu – oba živí a zdraví.
No a na závěr (psychicky) náročného dne jsme si dali pořádnou véču. Vláďa měl dva vepřové špalíčky na lůžku z červeného zelí. A já měla tři ohromné plát(k)y krůtího masa, s bramborovou kaší, brokolicí, květákem a ještě něčím, v čemž jsem rozeznala pouze tymián. A na závěr dezerty: apple pie (jablečný koláč) a pořádný kus čokoládového dortu. Ten byl.
A zítra se přesouváme do jeskyň. Předpověď na zítra byla deštivá, ale bohužel to asi byl ten dnešní déšť. No uvidíme.
Jinak dnešní trasa byla následovná: Zaparkovali jsme na parkovišti u 81. míle a vyrazili po Doyles River Trail, kolem Doyles River Falls a Jones Run Falls, pokračovali po Jones Run Trail až na Jones Run Parking na 84. míli a odtud po Appalachian Trail přes Doyles River Overlook na 82. míli zpět k autu.

Nedělě, 30.9.2012
Shenandoah National Park: Front Royal (North) –> Big Meadows
Spala bych dnes jak zabitá. Z dosavadních hotelů byl tento nejtišší. Bohužel jsme měli pokoj, který měl před okny na střeše přilehlé nižší hotelové budovy klimatizaci, která hučela nonstop. Ale špunty to jistí. Na snídani jsme si zašli do hotelové restaurace (Houlihans). Ptali jsme se včera večer servírky, jestli dělají i snídaně a nadšeně říkala, že ano, že mají vše, že to je “awesome” (ohromný) a že musíme přijít. No a protože jsme ráno stejně měli hlad, tak jsme dorazili. Vláďa si dal omeletu se zeleninou, toustem a k tomu osmažený “plátek” šunky a osmažené kostičky brambor s kečupem a k tomu čaj (někdy je s nimi náročná domluva, ale ve dvou to vždy nějak dáme dohromady; jak to porozumnění tomu, co říkají, tak odpověď). Já jsem si dala vaječnou omeletu ve sladké housce, kousky osmažených brambor s kečupem a čaj s mlékem. Snídaně mi vystačila skoro na celý den 😀
Dnes začala přírodní část naší dovolené – Skyline Drive v Shenandoah Národním parku. Jde o 170 km vrstevnicovou silnici s desítkami vyhlídkových bodů na okolní kopce. Kolem vede část appalačského trailu (Appalachian Trail), po kterém jsme dnes také chvíli šli. Kromě toho zde jsou ale i desítky mil kratších trailů, které vedou buď na výhledy nebo k vodopádům, nebo jen tak lesy. A lesy tu mají moc pěkné (listnaté).
Vjezd do oblasti stojí v této sezóně 15$. Nejprve jsme se kochali zvlněnou krajinou a hned na čtvrté míli jsme se zastavili v návštěvnickém centru pro mapy na výlety. Od prvního plánovaného nás rangerka odradila – ten vede kolem několika vodopádů, které jsou ale v tomto ročním období dost vyschlé, takže nám místo něj doporučila jiný. Dostali jsme mapičky a vyjeli jsme dál. Maximální povolená rychlost v této oblasti je 35 mph (mil za hodinu, tzn. cca 56 km/h). Jak bylo na jedné z cedulí napsáno, “na rozdíl od jiných cest, které mají spojit dvě místa nejkratší cestou, Skyline Drive je určena pro vyhlídkové jízdy”, takže máme dodržovat rychlostní omezení.
Jenda poznámka na okraj. V návštěvnickém centru Vláďa vyslechl rozhovor mezi rangerkou a jedním návštěvníkem, který chtěl doporučit nějaký náročnější trail (hike, výlet). Tak mu doporučila jeden o délce 9 mil (cca 14,4 km) s tím, že mu doporučuje, aby na něj vyrazil kolem osmé ráno (asi aby to stihnul celé obejít). Což ho vyděsilo. Zdejší krátké traily (tzn. nikoli přechody na několik dní) jsou o délce cca 2 míle do 6,5 mil (tzn. 3,5 – 10,4 km). S tím, že ten nejobtížnější, co jsem v brožuře viděla, je s převýšením 1800 stop (cca 540 m). Takže ačkoli již bylo kolem poledního, troufli jsme si na něco delšího (s tréninkem ze Švýcarska jsme si věřili).
A tak jsme na 41. míli zastavili ve Skyland (kde je i ubytování a občerstvení), kde jsem si dala kávu (výborné karamelové latté macchiato) a Vláďa borůvkového hutného muffina a sportovně oblečení vyrazili. Cestou jsme samozřejmě potkávali lidi v džínách a bez batohů, se psy, s dětmi, apod. A opět jsme si tak připadali trošku nepatřičně (vybavení jak na vysokohorskou túru :D). Nejprve jsme zamířili po “White Oak Canyon Trail” k vodopádům. Tento trail má původně 4,6 mil (7,4 km) s tím, že se jde tam a zpět to samé. Poté, co jsme u prvního “vodopádu” zjistili, že vody moc nepadá (takže nemá cenu jít k těm dalším ještě dvě míle) a s přihlédnutím k tomu, že po stejné cestě se nám vracet nechce, vzali jsme to po “White oak fire road” směrem k hlavní silnici. Poté jsme se ocitli na parkovišti, které už bylo jen kousek od místa, kde jsme chtěli začínat náš druhý dnešní hike. A tak jsme na něj vyrazili rovnou. “Lower Hawksbill Trail” nás zavedl na nejvyšší bod této oblasti: Hawsbill Mountain (4050 stop = 1215 m n.m.). Jen se ještě musím pochválit – trasa z parkoviště sem měla trvat cca hodinu (nebo ještě lépe: parkoviště – kopec – parkoviště = 2 h) – my to vyšlápli za dvacet minut (ale musím přiznat, že jsem byla úplně durch a pěkně zafuněná). Takže protože jsme byli tak rychlí a moc pěkně se šlo, rozhodli jsme se si to ještě o kousek natáhnout. Po “Salamander Trail” jsme se napojili na “Appalachian Trail” a po něm se vrátili zpět do Skyland. Celkem jsem tedy za 4 h 40 minut ušli 16,6 km (tedy cca 10 mil) s převýšením asi úctyhodným, ale to až to stáhneme z GPS do počítače.
To už bylo kolem šesté večer, nejvyšší čas hledat si ubytování. Takže jsme se modlili, aby v Big Meadows, které leží přímo na Skyline Drive (cca 52. míle), měli volno. A oni měli. A za mě tedy mohu říct, že toto ubytování je supr. Bydlíme přímo v hlavní dřevěné budově, které má v přízemí ohromnou halu, kde je restaurace, a pak společenskou místnost (oboje s krbem). Dolů se jde do baru (ten jsme neokoukli) a v prvním patře jsou pokoje. Vše působí velmi útulně, čistě, poklidně, trochu historicky ale i moderně. Zkoukněte fotky na oficiálních stránkách, ty vám řeknou víc.
Na večeři (konečně vyhládlí, to se mi tento týden ještě nestalo) jsme si zašli do místní restaurace a Vláďa si dal steak s bramborovou kaší a zelenými fazolky a jako desert blackbarry cobbler (což mělo být něco jako “ostružinová bublanina, ale bylo to spíš jako natrhané palačinky s ovocem a šlehačkou, ale šíleně dobré). Já jsem si dala lososa na čočkovém lůžku zasypaného rukolou a jako desert cheescake, který chutnal opět jinak než třeba ten, co jsem měla v Pittsburghu. Ale dobrý byl, to tedy jo.