20.10.2012
Na tuto feratu jsme si dělali již delší dobu zálusk, ale buď nám nevycházelo počasí, nebo bylo něco lepšího, kam jsme chtěli vyrazit, nebo nebyly síly, apod. Tak tentokrát se vše sešlo a spolu s Domininkou (a Vláďou) jsme vyrazili. Výhoda této feraty je, že není zas tak daleko od Curychu. Najdete ji kousek za Curyšským jezerem a severně od Walensee. Speer je vysoký 1951 m a z jeho vrcholku je výhled 360°, proto je turisty tak oblíbený. O čemž jsme se na vrcholku přesvědčili (o tom výhledu i turistech).
Auto jsme zaparkovali kousek za Vorderwengi. Ačkoli jsme vyráželi relativně brzy (v osm z Curychu a cesta nám trvala něco málo přes hodinu), tak jsme zdaleka nebyli první, kdo tu parkoval. Trošku jsme se toho zalekli s vidinou toho, že na feratě to bude jeden dlouhý špalír lidí. Nepříjemné v tom je, že na vás seshora mohou padat kameny. Ale jak se ukázalo, tak převážná většina lidí šla na normální výlet, bez té naší lezecké části.
K vlastní feratě jsme to měli přibližně dvě hodiny chůze do kopce (se vším tím lezeckým na zádech. Ve výsledku toho moc nepotřebujete, ale stejně to zabírá místo a něco to váží). Ještě pře začátkem feraty jsme si dali malou svačinku, navlékli na sebe sedáky a helmy, oblékli se (dost foukalo a lezli jsme v severní stinné straně) a dali se do toho.
Konec října a už tu leželo trochu sněhu.
Z mého pohledu to byla jedna z těch horších ferat, v tom smyslu, že jiné feraty měly mnohem lépe provedeno jištění. Jak se ale časem ukázalo, ona to vlastně nebyla ferata v pravém slova smyslu. Pro nás tedy ano, ale pro ty tři postarší Švýcary, kteří nás cestou předběhli bez jakéhokoli jištění, to byla prostě jen, možná trochu obtížnější, „alpinweg“. „Alpinweg“ je vysokohorská značená turistický cesta, kdy jsou na chodce kladeny o něco větší nároky než na normální turistické cestě. Tzn. musí být fyzicky (i psychicky) zdatný, mít pevný krok a nemít závratě. Někdy to je opravdu nepříjemné, když jdete po hřebínku, kdy po levé i pravé straně nemáte víc než jen sráz do hlubin. No a tahle cesta byla prostě taková. Těžký terén a z jejich (těch Švýcarů, kteří nás předcházeli) pohledu to bylo jednoduché v tom, že tam cestou měli i bezpečnostní lano, kterého se mohli v případě nouze chytit. Pro nás ostatní to byl hlavní postupový prostředek – nevíte kudy? Tak se prostě chytíte lana a pomocí ručkování a nohou postupujete vzhůru. A pak v místech, kde z mého pohedu bylo lano žádoucí, tam nebylo. Prostě tady vám ta noha uklouznout nesmí. A to se mi na této cestě nelíbilo.
Myslím tedy, že nám cesta ve výsledku trvala o něco déle (tak dvakrát tak déle) než avizovaná jedna hodina. Ale na vrcholku se nám opravdu naskytl krásný panoramatický výhled do všech světových stran – Säntis, Rigi Kulm, Pilatus, Uetliberg, Bachtl, atd. Některé už má Vláďa fakt dobře naučené, takže místní popisné mapky skoro nepotřeboval. Udělali jsme si vrcholové foto, dali sváču a pokračovali „dolů“.
Hřebínek kolem kterého vede naše cesta dolů.
To jsme ještě nevěděly (Y je na místě, jelikož Vláďa to věděl!), že nám v cestě bude stát malé zpestření v podobě protikopce (to abychom u auta nebyli zbytečně brzy) a navíc „slezy“ mi leckde přišly horší než ty výlezy při cestě nahoru (a to to bylo značené jako normální turistická trasa!!). Protože jsme šli svižně, tak ona smyčka, která nám to tak o dva kilometry protáhla (vedla přes Chüemettler, 1703 m n.m.), nám to protáhla jen o jednu hodinu). Tam odtud to pak bylo střemhlav do údolí. Tady na té trati bylo do skály zasekáno víc železa, než na té naší „feratě“ (stoupací skoby, různá pomocná držadla, apod.), Ale šlo to. Výhledy na podzimní krajinu byly pěkné a uklidňující.
K autu jsme dorazili kolem půl páté, docela slušně uťapaní, ale spokojení. Už se těšíme na další.
Fotky na našem rajčeti zde.
Dovětek: Další ferata letos již nebude. Víkend na to napadlo v Curychu deset čísel sněhu, což znamená, že jistící lana budou ze všech ferat okamžitě stažena a cesty tak budou uzavřeny.
Vláďa dovětek: což se určitě ale netýká alpinwegů, takže až to za týden všechno roztaje, tak bude opět volné pole působnosti 🙂

19.10.2012
Náhoda tomu chtěla, že zrovna, když jsem si říkala, že bychom moli jít někam oslavit můj druhý svátek (zasvěcení vědí, že preferuji „Michala“, tzn. 29.9. než „Michaelu“, tzn. 19.10. Jak jsem se ale letos dozvěděla, tak prý v některých kalendářích přibyla k Michaele i Michala, tak teď nevím), a zároveň mám doma již skoro přes rok voucher do Equinox restaurace, která je součástí luxusně vypadajícího hotelu Renaissance v Zürich West.
Voucher byl na hamburgery s hranolkami a salátem. Na fotce to vypadalo velmi lákavě a výsledek na místě byl stejný. Zážitek to byl velmi příjemný. Číšník byl pozorný a mluvil „normální“ němčinou, takže se nám podařilo s ním celý večer mluvit pouze německy. Maso v burgeru bylo výborné (nevím, jestli to na tom odkazu je vidět, ale jednalo se o ten Luma Burger). Vláďa samozřejmě vzpomínal na hamburgery v Americe, ale tohle byla mňamka. A za každým pořádným oslaveneckým hlavním chodem musí následovat sladká tečka. Z nabídky si Vláďa vybral domácí čokoládový dort, ze kterého se vyklubal takový malý bobek, který byl na vrchu tuhý, ale uvnitř byla tekutá čokoláda. Moc dobré. Já jsem si dala něco, o čem jsem moc nevěděla, co to je. Ale slova, která jsem v popisu pochytila, zněla dobře. Ve výsledku to byla kombinace různého: trocha domácí zmrzliny (vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná poznat, jakou má chuť, tak byla asi vanilková), tenoučký plátek karamelu se sezamem, fík, pěna (asi z bílků), ve které bylo více vzduchu, než něčeho jiného, ananasové nadýchané kostky, atd. Ne abyste si po výčtu všeho, co tam bylo, mysleli, že to byla bůhvíjaká porce – byla to taková ta „klasická“ gurmetská porcička na ohromném talíři. Ale kombinace chutí, barev, tvarů a konzistencí byla supr.

Sobota, 13.10.2012
Konečně se zadařilo. Sice až na třetí pokus, ale úspěch! Vloni, když ve Švajcu probíhal úžasný podzim, jsme si s Míšou chtěli vylézt naši první švýcarskou ferratu, ale když jsme dojeli na místo činu, tak jsme akorát zjistili, že už je po sezóně a ferrata je zavřená. Letos jsme na ni vyrazili už jednou ve společnosti Jany a Vaška, ale díky dešti jsme to otočili na půli cesty ještě na dálnici. Až teprve včera se zadařilo. Předpověď sice nádherná nebyla, ale alespoň to vypadalo, že pokud bude pršet, tak až kolem čtvrté, což už bychom měli být hotovi.
Do Flimsu dorážíme lehce před jedenáctou až na parkoviště přímo pod ferratou, což bylo milé překvapení, jelikož na webu inzerovali nějaké práce a nemožnost tam dojet jinak než busem. Pohled z okýnka sice trošku invokoval pohádky z mechu a kapradí, kdy přes mlhu hustou tak, že by se dala krájet naše cílená skála ani nebyla vidět, ale to nás neodradilo. Jen jsme se ujistili, že ferrata není zavřená – nebyla – a šli jsme na to. Už během převlíkání se se ukázalo, že počasí si s námi chce hrát na „schovej, co můžeš“, což se projevovalo tak, že chvílemi byly vidět hory a chvílemi úplné prd. Nejlépe to dokumentuje situace, kdy Míša chtěla, abych vyfotil protilehlé kopce, já odvětil, že to vyfotím za zatáčkou a než jsem tam došel [cca půl minuty], tak protilehlé kopce již nebyly 🙂
Samotná ferrata byla super. Z technického pohledu velice jednoduchá, ale pro lidi, co se neradi dívají skrze žebřík dolů sto metrů pod sebe, to asi příjemné úplně být nemusí. Žebříčky či lávky totiž činní tak 80% celé ferraty. Zbylých 20% by se dalo rozdělit rovným dílem mezi lezení po skále a lezení po trávě. Pak zde byly dva úseky, kdy se přecházelo lesem mezi dvěma úseky, ale nám to včera rozhodně nevadilo a za 2,5 hodiny jsme se už zapisovali do vrcholové ferratové knížky. Z vrcholu pak následoval tradiční pěší sestup, který nám zabral tak dvě hoďky. Suma sumárum, vydařený výlet. A zmokli jsme až na dálnici, kde nám to už bylo fakt jedno 🙂
Takhle to vypadalo po většinu cesty.
Ale když se to občas roztrhalo, tak výhledy byly supr.
A cože jsme to lezli? Jednalo se o historickou ferratu Pinut Více o její historii se dá dočíst zde. Hodně zjednodušeně – už na začátku 20. století se zde snažili o umělý průstup stěnou, aby se dostali na horní louky a pastviny. Nyní, po více než sto letech, už žebříčky sklouží hlavně pro zábavu turistů, kterých každoročně do Flimsu přijíždí mraky.
PS: Mám trochu obavu, že tohle byla naše poslední ferrata v tomto roce. Zima se neúprosně hlásí a naše další vyhlédnuté cíle se začínají čím dál tím víc nacházet nad hranicí sněhu …
A pár dalších fotek najdete na našem rajčeti.

Sobota, 6.10.2012
Sobotní ráno bylo těžké, moc těžké. Zaprvé mě osobně po páteční večeři bylo dost zle a za druhé nám končila dovolená. No což. Pěkně bez snídaně jsme dozabalili (měli jsme to předpřipravené z večera), odtahali krámy do auta a vyrazili směr nejbližší pošta, kde jsem potřeboval poslat ještě nějaké pohledy. Vtipné bylo, že to samo osobě byla hezká 10 minutová projížďka autem 🙂
Po zdárném vyřízení jsme vyrazili za naší poslední atrakci – National Air and Space museum na Dulles Airport. Krásně nám hrálo do karet, že po prohlídce jen přejedeme během pár minut přímo na letiště, odku jsme letěli, takže jsme ani nemuseli moc spěchat.
[Míša] K vidění bylo kde co, od počátků letectví, přes první a druhou světovou válku, přes helikoptéry, dobývání vesmíru až ke sportovnímu letectví. Některé kousky byly opravdu zajímavé. Na závěr jsme vyjeli na věž podobnou klasické řídící věži na letišti. Kde bylo popsáno jak to v provozu vypadá, o času, o měření nadmořské výšky, bezpečnosti leteckého provozu, apod.
Já bych k tomu jen dodal, že největší atrakcí je poslední vyřazený raketoplán Discovery v celé své kráse. Škoda, že se nedá jít do jeho kabiny, či nahlédnout do trupu. Ale i tak dobrý 🙂
Raketoplán Discovery v celé své kráse
Po prohlídce jsme už jen vrátili auto přímo na letišti a hurá na check-in. Zde Míše navážili 26 kg kufr, což není úplně v normě (+3kg), ale klučina si asi dobře uvědomoval, že bysme začali přebalovat krámy z kufru do tašky (ta byla alespon -7kg) a zpět a jen by to zdržovalo, tak přimhouřil oko, udělal „bububu to se nedělá“ a kufr i s taškou vzal. Jen tak ze cviku jsme bokem převážili Míšin „baťůžek“, neb je expert na balení „příručních“ zavazadel a ejhle, také přes limit 🙂 Naštěstí jí ho nikdo nevážil ([Míša] No Vlýďa říkal, ať dám těžké věci raději do příručního zavazadla, jinak ten kufr bude moc těžký, no :D).
U gate už bylo připraveno naše letadlo. Největší letadlo sloužící pro civilní přepravu. Ano, ano hádáte správně pokud jste si vybavili Airbus 380.
[Doporučuji kouknout i na videa či kokpit]
A tímhle krasavcem jsme letěli
Let byl super zážitek. Teda na můj business na cestě do US to nemělo, ale na prostou economy to rozhodně špatné nebylo. Každý cestující má svoji obrazovku v opěrátku sedadla před sebou a k dispozici přehršel filmů, kterýma si cestu může krátit. Míša stihla za cestu tři ([Míša] Tohle bylo fakt supr. Jako já jsem chtěla spát, ale po pěti miutách do mě Vláďa drcnul, že podávají večeři, pak mi ukázal jaké supr filmy jsou na výběr, no a už jsem oka nezahmouřila), já jen dva, ale zase jsem alespoň hoďku pospal. A co mi přišlo naprosto geniální, k dispozici jsou online záběry ze 3 kamer, které jsou umístěny na trupu letadla. Jedna je někde na čumáku, druhá na křídle a třetí na zadním kolmým křídlo-kormidlu. Tudíž můžete celou cestu, včetně startu a přistání koukat, co se děje venku 🙂 V našem případě byl zajímavý jen ten start a přistání, jelikož jsme celou dobu letěli po tmě. Ale i tak super! Do Paříže jsme přiletěli na čas a i s tradičními francouzskými zmatky jsme stihli naše letadlo do Zurichu v pohodě. Let do ZH už proběhl v tradičním stylu, že sotva jsme vzlétli a dali nám snídani, tak nám to už zase brali zpět, že už přistáváme. Po výlezu z haly, nás přivítalo jen humusné, studené a dešťové počasí, tak jsme vyrazili domů do pelechu prospávat časový posun. Zlatých 28 stupňů ve Washingtonu … 🙂

Pátek, 5.10.2012
Ráno předsnídaně – cheescake ze včerejška, docela dobrý, ale ten, co jsem měla v Pittsburghu, byl stejně nejlepší. Pak následovala snídaně v Cosi (opět něco mezi subway a kavárnou). Po tom cheescaku jsem si už dala jen kafčo (dobré latté) a Vláďa si dal omeletu v housce a nato sláďuru a čaj. Pak jsme zamířili metrem do centra ke Kapitolu. Zde jsme na 10:20 měli zarezervované místo na prohlídku. Dorazili jsme o něco dřív (dovnitř si nesmíte vzít žádné pití, jídlo, ostré předměty, apod., prostě jako na letišti) a protože bylo volno, šli jsme ve dřívější skupině. Organizace byla trochu chaotická, ale po shlédnutí úvodního patnáctiminutového videa z historie (to bylo velmi pěkně udělané) jsme se nakonec zařadili k naší průvodkyni a vyrazili. Prohlídkových skupin tu bylo tolik, že bylo sotva slyšet, co nám vypráví (a to jsme měli ještě sluchátka a ona mikrofon). Nejúžasnější částí je Rotunda (ta část pod kopulí). Prošli jsme to jinak ale dost letem světem, … je to pěkné bludiště, ale že bych si z toho něco pamatovala, … bylo to opravdu dost rychlé. Nakonec (to již v prohlídce nebylo a každý na to mohl jít samostatně) jsme šli na galerie do senátu i do parlamentu. Tyto prostory jsou úžasné. Nejzajímavější je, že hodně z vybavení je původní, tzn. z 19. století. Postupně se sice musejí restaurovat a opravovat, ale pořád to vše vypadá, jako na počátku. Fakt supr.
Pak jsme se přesunuli (ty přesuny jsou vždy na dlouho – všechno je tak daleko, … no tolik sice zase ne, třeba půl míle, ale když už za sebou máte nějaký čas v muzeu, tak je každý krok cítit) do Národního Archivu. Tohle je také úžasná instituce. Viděli jsme ukázky ze všech médií, které tu mají – písemné listiny (Bill of right), záznamy z válečných akcí, projevy prezidentů, seznamy pasažérů s evropskými imigranty, apod. Musí to být ohromné prostory, kde to všechno mají.
Následně jsme šli na starou poštu, kde jsme si výtahem vyjeli na věž, ze které je krásný pohled na celé město.
Pohled na Kapitol a budovu FBI z věže Staré pošty.
Ještě jeden pohled ze Staré pošty.
V přízemí je možné se najíst (ale nepůsobilo to tam moc přívětivě, … takové úžasné prostory a takhle nevyužito. Osobně bych tam čekala něco, jako je třeba na Floře), tak jsem si dala kus pizzy a Vláďa zmrzlinu od Ben and Jerryho. Následovala procházka k Bílému domu (Kapitol dle mého názoru je mnohem monumentálnější), pak Washington monument, Památník 2.světové války, Památník vietnamské války, Lincolnův memoriál a Jeffersonův memorial. Na jeden den toho bylo opravdu až až. Nachodili jsme dobrých deset mil :D. Pak už „jen“ dojít na metro a domů.
Večerní pohled na Washington memorial a a Jeffersonův memorial
Dnes jsme zašli na večeři do Cheescake factory. Vláďa si objednal těstoviny, já, protože jsem si dělala chutě na zákusek jsem si vybrala něco ze „small plate“, tzn. jen něco malého, a jako apetizer, tzn. předkrm, jsme si dali masovo-zeleninovou směs v těstíčku. Servírka se podivila, že víc si toho nedám(e), ale dobrý. No jako bychom je neznali! Po předkrmu jsme toho měli docela dost. Těch obalovaných masových trojúhelníčků bylo fakt hodně. Já bych pak se svými šesti žampiony byla v pohodě, ale musela jsem Vláďovi pomoct s jeho těstovinami, kterých byla plná mísa. Takže na zákusek jsme neměli chuť ani jeden. Ale i tak jsme si tři „kousky“ (až na pokoji jsme zjistili, jak jsou velké!) nechali zabalili rovnou s sebou. Na pokoji jsme se do nich pustili (Cheescake factory je od hotelu ještě kus pěšky, takže nám trochu slehlo), ale i tak jsme zvládli tak třetinu z každého. Zbytek zbyl na snídani. Vláďa pak skuhral, že je přejedený, ještě druhý den kolem poledního. Jako by se mu ten žaludek za těch 14 dní vůbec neroztáhnul! 😀
A to jsme ještě museli balit. Všechno protřepat /kvůli broukům), křehké věci pečlivě zabalit a hlavně to nabalit tak, aby pokud možno ani jeden kufr nepřesáhl požadovaných 23 kg.
Tato mapka názorně předvádí, co jsme všechno za ty dva dny stihli. Z leva do prava nejkratší cestou to je cca 2 míle, tzn. cca 3,2 km. 1- Smithsonian National Air and Space Museum, 2-Kaptiol, 3-National Archives (národní archiv), 4-Stará pošta, 5-Bílý dům, 6-Washington monument, 7-Památník 2.světové války, 8-Památník vietnamské války, 9-Lincolnův memoriál, 10-Památník korejské války, 11-Jeffersonův memoriál. Červená je včera, modrá je dnes.