Kamarádka se mě ptala, jestli teď s Eliškuo plánujeme již nějakou dovolenou. Tak jsem opáčila, že to zatím fakt ne. Až když jsem balila na Vánoce do Čech jsem si uvědomila, že tohle je vlastně taková naše dovolená. Rozhodně, co se toho balení týče. Vstávali jsme v osm ráno a vyráželi na cestu kolem jedné. Holt se to nezdá, ale když jedete na patnáct dní pryč, tak to chce ledacos ještě poklidit :-). Vláďa má „řád zlatého baliče“ – nevěřila bych, že se to všechno do auta vejde. Ještě štěstí, že kočárek máme v Čechách, ten už by se fakt nevešel … jeden kufr, druhý, taška, druhá, postýlka, 28 kg čokolády, nějaké sušenky, spacáky, apod. No zaskládaní jsme byli doslova až po střechu.
Cestou jsme naštěstí nestáli v žádné vážnější zácpě. Eliška první půlku cesty klimbala nebo si potichu hrála. V Německu jsme udělali první zastávku u KFC. Stále mě překvapuje, že taková krátká zastávka ve výsledku trvá hodinu! A to jsem se ani nestihla najíst a musela jsem tak vánoční číz (sýrový hamburger) jíst až v autě. Pak Eliška usnula (já hned v zápětí), takže to Vláďa na dálnici asi pěkně napálil, protože další zastávka byla až v Čechách kvůli tankovaní. Ještě rychle Elišku nakojit (max 10 minut) a jeli jsme dál. To už začala být Eliška nervózní, ale dětské písničky nám na tu hodinu, která nám zbývala, vydržely a byl klid. Takže jsme domů dorazili kolem osmé. Takhle rychle (7h) jsme to jezdili i bez Elišky 🙂 Vštšinou jsem si vyžádala tak tři zastávky. Na nějaké neustálé vylézání z auta teď ale nemám náladu. Jednak jsem ráda, že sedím/spim, jednak jsem v autě byla pěkně zaskládaná. A hlavně mi v hlavě neustále zní zlaté pravdilo „dokud spí, tak nezastavujeme“.
Takže toto je vlastně naše první „dovolená“. V půl sedmé předám přebalenou a nakojenou Elišku babičce a pkračuji ve spaní až do půl desáté. Spala bych i déle, ale musím se stihnout trošku nasnídat, než bude chtít Eliška svačinu :-).

Tak jsme byli pozvaní na miminkovskou vánoční párty. Konala se kousek za Curychem. Helena, také Češka (provdaná za Švýcara a žijící ve Švýarsku již sedmým rokem), kterou jsem poznala na cvičení Fit dank Baby, pořádala v předvánočním čase sešlost pro kamarádky s dětmi (partneři samozřejmě také pozvaní). A toto sobotní odpoledne se pěkně vyvedlo. Vláďa se svědomitě skoro celou dobu staral o Elišku a já si mohla v klidu popovídat s ostatními. Překvapilo nás, kolik Julča (jednoletá Helčina holčička) má již hraček! Pět velkých beden! Vláďa pak cítil vůči Elišce výčitky svědomí či co, a tak, když jsme po oslavě jeli ještě nakupovat, hned musel Elišce koupit dvě nové hračky :-). Ale jak píše na svém blogu jeden tatík na mateřské: děti mají stejně největší radost z běžných věcí, jako jsou vařečky, hrnce, apod. :-). A tak Eliška dokáže dlouhé minuty zaujatě cupovat časopis Týden (či jiný) na menší a menší kousky. Nejraději by to pak všechno ještě snědla, ale to už raději vše uklízíme a směřujeme její pozornost jinam.

7.12.13
Tak jsme si s Eliškou zaběhly první orienťák. Konal se kousek od Zugu, v Steinhuserwald (Steinhausenský les). My si daly jen ten nejkratší, který se dal jet i s kočárkem. Celková vzdálenost cca 2 km, což jsme daly za 17 minut. Nutno podotknout, že jsme minuly omylem Mikuláše, takže jsme pak do cíle doběhly jako první ve své kategorii. Děti se musely u Mikuláše zdržet a zazpívat mu, aby získaly mikulášskou nadílku. My jsme ho pak „našly“, když jsme si to znovu prošly, zatímco jsme čekaly, až Vláďa doběhne ten svůj dlouhý. Počasí vyšlo suprově. Byla to výborná akce.

Sobota … a to znamená společný rodinný výlet. Po šesti hodinách spánku (1+2,5+2,5) jsem doufala, že Vláďa nenaplánoval nic šíleného. V Zurichu byla pořádná inverze, takže cílem bylo vyjet někam relativně vysoko. Což také znamenalo, že už tam bude sníh a asi i zima. Ale spoléhali jsme, že na sluníčku bude teplo.
Takže jsme Elišce vytáhli nejteplejší bundu, vzali fusak, pořádnou čepici a rukavičky a vyrazili. Eliška nakonec byla oblečená tepleji než já. Ale naštěstí na sluníčku opravdu bylo příjemně a hlavně jsme šli pořád do kopce, takže se člověk zahřál.
Autem jsme dojeli na parkoviště ve Flumserberg (Tannenbodenalp, 1400 m). Cestou jsme projeli hnusnou vrstvu oblačnosti, kdy jsme byli rádi, že bylo vidět od tyče k tyči. A čekalo nás sluníčko a azuro. Oblékli jsme a zabalili Elišku tak, že se nemohla skoro hýbat. Nejprve se vztekala, ale po chvilkové jízdě v chladu usnula a prospala celý výlet.
Náš výlet vedl ke Grosssee (1650 m), stále nahoru.
A celou cestu jsme měli výhled do údolí Walensee (zakryté vrstvou mraků) a na pás kopců Churfirsten.
Vláďa si vyzkoušel, jaké to je, tlačit kočárek do kopce po sněhu (fakt zabíračka) a já díky nastolenému tempu relativně stíhala.
Po 2:45 h a 9 km jsme kolem čtvrté dorazili zpět k autu (to už se sluníčko schovalo za kopce a začala být docela zima). V místní restauraci jsme si dali čaj, horkou čokoládu, vývar se zavářkou a kolem páté vyrazili zpět domů. Kdyby Eliška prospala celou cestu, tak já bych to vydržela také. Vysokohorský studený vzduch prostě unaví.
Při odjezdu jsme měli na parkovišti úžasný výhled na hory a měsíc (opravdu to je měsíc a nikoli sluníčko :-)).

Lepší název článku mě prostě nenapadl :-).
V pondělí jdeme s Eliškou na kontrolu ve čtyřech měsících. Čtyři měsíce to jsou, co nám (hlavně mě ;-)) Eliška změnila život. Prvních několik týdnů jsem si vůbec neuměla představit, jak buded můj „normální“ život dál vypadat. Prostě to byla hrůza. Ale po třech měsících, když už se Eliška dokáže zabavit na chvíli s hračkami sama, jakýs takýs režim je nastolen, tak to hned vše vypadá lépe. Mateřská dávno skončila, dovolená též a nyní si „užívám“ neplacené volno. A co dělat celý dlouhý den (i když ono je vidět jen relatině krátkou dobu)?
Takže hledám (či se vracím k) aktivity, které bych mohla s Eliškou (i bez ní) dělat. Minulý týden jsem začala s Outdoor Fit dank Baby (přeloženo „fit díky dítěti). Byla to docela náhoda. Týden před tím jsem na skupinu v lese narazila a hned mi vrazili do ruky letáček. No a proč ne? Skupinka maminek s kočárky se sejde v lese a za hodinu a půl něco nachodí, naposilují a zaprotahují. Jazykem je samozřejmě švýcarská němčina, ale kvůli mě mluví lektorka „němčinou“, i když se smíchem říká, že jí to přijde divné, protože to není její mateřština. Takže zároveň trénuji němčinu.
A to mě dovedlo k tomu, že jsem s němčinou chtěla vlastně pokračovat. Takže jsem včera začala se soukromou výukou němčiny. Jednou týdně po dobu 16 týdnů. To by v tom byl čert, abych alespoň něco z úrovně B1 nepochytila.
Další, co jsem tento týden po roce a půl opět zkusila, byl bazén. Dvacet minut pro začátek stačilo. Stejně mi začalo zatékat do brýlí :-). A dalších dvacet pět minut mi trvá se dostat ven. Přeci jen se člověk v té zimě musí pořádně osušit.
No a příští týden začínám Indoor Fit dank Baby. Tzn. něco podobného jako to outdoorové, ale toto je uvnitř a děti jsou do cvičení více zapojeni. Takže jsem na to zvědavá.
Shrnuto a podtrženo, ten týden začíná být výrazně pestřejší a zajímavější. Jen doufám, že se mi podaří spát déle než například dnes. Ono jít na odpolední cvičení, když vstáváte v pět ráno, není úplně ideální.
Jo, a samozřejmě denně chodíme na procházku. Teď jen jednou denně po obědě, když je „nejtepleji“ (tzn. dnes třeba na to cvičení bylo 5°C). Tento měsíc (14 dní) mám již nachozeno 100 km. Tak snad další stovku do konce měsíce přidám.

V poslední době se docela i našel čas a chuť na trochu kuchyňského experimentování. Co z toho vzešlo?
Domácí housky s mákem a solí (ze sušeného droždí).
Domácí pšenično-žitný chléb (z kvásku).
Makové a tvarohové kynuté koláče (čerstvé droždí) [Vaněk: Poklady klasické české kuchyně].

A aby nic nepřišlo vniveč, tak ze zbylého droždí jsem udělala drožďovou pomazánku.

V sobotu se počasí docela vydařilo. Což znamená, že nepršelo a bylo víc než pět nad nulou.
Takže jsme nasedli po obědě do auta a vyrazili na jihovýchod od Zurichu. Vláďa naplánoval trasu po lese, po šotolinových cestách. Studený vzduch a drncání na Elišku působily úplně zázračně. Spala jak andílek :-). Cesta byla nahoru dolu, ale naštěstí s námi šel i Vašek, takže nekonečné schody mohly kluci v klidu snést. Deset kiláčků bohatě stačilo.
Schody dolů docela klouzaly.
V rozloženém stavu se nesl kočárek pohodlněji a bezpečněji, než v celku.
Pohled zpět, co jsme sešli.

Včera jim předpověď pěkného počasí nevyšla a ani dnes to nevypadalo, že by bylo jó pěkně. A o víkendu má být ještě hůř. Tak to mám tvrdnout s Eliškou doma? Nebo jít opět, to již stokrát obejité, kolečko? Tak to ne. A tak jsme se vypravily ke Katzensee. Zatím se snažím držet v hranicích Curychu, abych si zbytečně nemusela kupovat lístky a naopak abych využila svoji stále platnou permanentku na MHD. Takže jsme nasedly na jeden ze tří autobusů, které u nás staví (konečná) a dojely s Eliškou na druhou konečnou. Dvacetiminutová jízda utekla rychle. Ke konci již Eliška spala. Fajn.
Původně jsme chtěly Katzensee obejít (cca 1h chůze) a na konci procházky si dát kafčo a zase busem zpět. Ale na rozcestí jsem zjistila, že cesta je značená až k nám domů. Počasí na nějaké pěkné focení vodní hladiny stejně nebylo, a tak jsme se vydaly … domů.
Švýcarské značení není nic moc, a tak jsem po chvíli chůze byla tam, kde jsem vyšla. Ale to mi plány moc nenabořilo, jen jsme šly podél dálnice o trochu víc, než bylo nutné. Jakmile jsme se ale dostaly k potoku Chatzenbach, který vytéká z Katzensee (nebo z mokřin okolo), již jsme se do blízkosti aut nedostaly. Tento potok nás po dvou hodinách chůze dovedl až ke svému konci, který je u Vláďovy práce v Oerlikonu.
Cesta podél Chatzenbachu je zároveň zančená jako bruslařská dráha.
V Seebachu jsme, jak jsem si správně vzpomněla na začátku výpravy, prošly kolem konečné tramvaje č.14, kterou bychom se mohly s jedním přestupem dostat domů; a já zároveň poznala místo, kde jsem, v mých začátcích tady, bloudila na kole. Pak přišla na řadu šotolina, již zmíněný Oerlikon, a pak již známou cestou, opět po rovném asfaltu domů.
Eliška většinu času prospala. A když nespala, tak si vystačila s chrastítkem. Jednou jsem jí přebalila a nakojila a bylo vymalováno.
A to víkend teprve začíná :-)!
Naš trasa s vyznačením kilometráže: Katzensee-Seebach-Oerlikon-Schwamendingen – 11 km.
A mezi Seebachem a Oerlikonem jsme potkaly volavku.

———————————————————————————————————————
Stroller walking Zürich (stroller-friendly walk in Zürich)
It was supposed to be a walk around Katzensee (flat, 1h walk, gravel path/crushed stones). However, when I realised that there is also a „wanderweg“ to Seebach, from which it is already close to Oerlikon and Schwamendingen, I changed my plans. The path is flat anyway and until Seebach goes along the river Chatzenbach. This part is asphalt also marked as a rout for roller-skates. In total (Katzensee-Schwamendingen) it is 11 km. My starting point was the end station of the bus number 61 (also going from Schwamendingen).

Tento příspěvek je vlastně reakcí na jiný článek na spřáteleném blogu (http://plenkyadudliky.blogspot.ch/ Císařský řez s ročním odstupem). Bylo toho tolik, na co jsem chtěla reagovat, že by to bylo zkrátka moc dlouhé na rozumný komentář pod článkem. A vzhledem k tomu, že jsem asi o některých věcech ještě neměla čas psát, tak teď je na to ta ideální příležitost.
V článku zaznělo „akutní císařský řez“. Na tom jsem s pisatelkou nastejno. Eliška se narodila deset či jedenáct dní po plánovaném datu. K císaři se přistoupilo z důvodu, že špatně reagovala na kontrakce. Jednu (či spíše dvě) výhodu císař měl – kromě slušné jizvy (to není ta výhoda) je člověk jinak v pořádku a jak také v článku zaznělo, může v pohodě sedět. Druhá výhoda bylo, že jsem to měla všehovšudy za pět hodin za sebou (kdo by to chtěl mít na dvacet hodin, že?). Musím říct, že organizace operace byla super. Od té chvíle, co se pro to rozhodli až po narození Elišky, to bylo cca 30 minut.
Na rozdíl od pisatelky původního článku, já to neměla pod úplnou narkózou, ale pouze s epidurální anestezií. Takže od pasu dolů jsem nic necítila, jinak jsem ale byla při vědomí. Byl to divný pocit. Navíc, když mi epidurál zaváděli, tak jsem měla takovou třesavku, že klobouk dolů před tím anesteziologem, že mi to dokázal dobře píchnout. Dala jsem mu tak půl vteřinové okno, kdy jsem se ovládla a byla, jak požadoval, v klidu. Až doma jsem si četla, jak to vlastně funguje … byl prostě fakt dobrý (zvládnout takového pacienta)! Dalším plusem porodu ve Švýcarsku (odbočka: jak jsem tak již četla několik zážitků o porodech a porodnicích v Čechách, tak snad budeme muset zůstat v Curychu i na druhé, jestli nějaké, dítě) bylo, že Vláďa byl automaticky u všeho. Jak mě vezli na sál, tak pořád byl se mnou a na ruce se mu bimbala moje kabelka J. Když mi píchali epidurál, tak mu dali hromádku oblečení, co si na sebe má obléknout. Málem jsem ho pak nepoznala – koukaly mu jen oči. Jeho přítomnost měla další výhodu – když se Eliška narodila, tak byl pořád s ní. A já mohla Elišku samozřejmě hned vidět. A po půl hodině jsme byli již zpět na porodním pokoji a Eliška se mohla poprvé napapkat (nějakou tu zdrobnělinu snad použít smím, ne?). Ke konci mého pobytu v nemocnici mi také podrobně vysvětlili, proč k císaři museli přistoupit (ukázali mi všechny grafy s kontrakcemi a Eliščiným EKG.).
Rekonvalescence po operaci byla docela dobrá. Venku třicítky, v pokoji vedro jak v pekle. Mě bylo samozřejmě slabo a blivno. Dost jsem se těšila na to, jak mě bude personál obskakovat a jak si budu užívat místní kuchyni … první den (Eliška se narodila v pět ráno) jsem do sebe dostala až bujón v podvečer. Jinak litry vody. Takhle blbě mi dlóóóhou nebylo. A nemůžete vůbec nic … tedy já se ani o žádný pohyb nepokoušela. … Musím ale říct, že ani další dny, kdy už se mi apetit navrátil (což bylo tak po třech dnech) jsem nikdy nebyla schopná sníst vše, co mi přinesli. Ale výběr jsme měli jak v hotelu – snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře a pak ještě snack, abychom vydržely až do rána. A každé jídlo jste si mohly dle libosti nakombinovat. Vždy byl výběr minimálně ze tří jídel. A že vařili fakt dobře (a to tady mám jen základní pojištění!).
Samozřejmě jsem na sobě měla hadičky všude možně, kterými pořád něco přitékalo a odtékalo. Byla jsem fakt ráda, že mohu jen ležet. Erární košili jsem měla hned po prvním dni dobře propocenou. Je tady samozřejmostí, že vám prcka nechají na pokoji s vámi. Jak já ale byla ráda, že mi ji zprvu přivezli jen na kojení. Ono když nemůžete zatínat břišní svaly, necítíte nohy a sotva si tak jste schopná na to kojení sednout, tak ji vlastně nemohu ani vzít do náruče, když by plakala. Později, když už jsem mohla sama chodit, tak jsem ji přes den měla u sebe, ale na noc jsem si ji nechala vozit opět jen na kojení, abych se trochu vyspala. Musím tedy říct, že ostatní na pokoji se po císaři vzchopily mnohem rychleji. Nu což, jsem holt povaleč :-).
Další nepřipravenost byla v mém poporodním oblečení. Až na dvě noční košile, které jsem si přivezla, jsem se stále do ničeho nevešla. Ono to břicho nesplaskne jen tak.
Jak Maruška v článku popisuje to kašlání – tak to mám stále v živé paměti. Já si musela odkašlat během prvního týdne tak třikrát, a to mi bohatě stačilo. Neumím si představit muset chrchlat častěji. Ono fakt máte trošku pocit, že zakašlete a ty stehy se vám povolí. Takže to chce jednou rukou držet břicho a pak tak jako nenápadně zachrchlat. No byl to zážitek.
Jak Maruška dále v článku zmínila, tak to nechce po císaři žádnou námahu, cvičení apod. Já, na rozdíl od ní, s kočárkem vyjela až po dvou týdnech. Ty dva první týdny jsem se opravdu hodně šetřila. Vlastně jsem kromě kojení nedělala vůbec nic :-).
Co se péče o jizvy týče, tak koukám, že v Curychu je dost jiný přístup než v Čechách. Tři lidé mi nezávisle na sobě (dva doktoři a jedna porodní asistentka) řekli, že s tou jizvou nemám dělat vůbec nic. Ani mazat, ani masírovat, nic. … Jasně že to alespoň mažu. … To, že pak je okolí (hodně velké okolí) jizvy necitlivé, na to jsem byla připravena. Je to opravdu zvláštní pocit, že oblast mezi jizvou a pupíkem „je vaše a není vaše“. Vláďa říká, že i z jeho pohledu to na omak je znát, že to je tak trochu jiná tkáň. Mě doktor jinak „ubezpečil“, že to může trvat i dva roky, než se to vrátí do normálu.
A co se týče případného dalšího dítěte, tak i gynekolog tvrdil, že s velkou pravděpodobností to bude zase císař, i když já četla, že to není rozhodně na 100%. Tak se uvidí. Ono zase je rozdíl mezi akutním a plánovaným císaři. Ale tak jako tak to je přeci jenom operace.
Teď po třech měsících je jizva pěkně růžovoučká, pořád stále necitlivé okolí a jizva sama o sobě někdy píchne. Kolegyně, která to měla podobné, říkala, že jí při změně počasí svědí; to mě ještě nenastalo. Břicho leze pomalu dolů. Váhově jsem tedy již na váze před otěhotněním. Ale bříško pořád je, to ještě chvilku potrvá. A co se sportu týče, tak chodím. To mi zatím stačí. Ono se spánkem to pořád není ideální, takže chůze s kočárkem mi bohatě stačí. A pak jsem ráda, když si někdy najdu chvilku na doporučené cviky na břicho.

Nemohu nepopsat náš nekončící boj s vydáním pasu pro Elišku. Zaprvé jsme museli čekat dva měsíce na vydání českého rodného listu. Bez toho vám nevystaví žádný jiný dokument, že. Další zádrhel je, že na velvyslanectví v Bernu vydávají jen biometrický pas. Proč nevydávají ten nebiometrický, který je na vydání jednodušší? Protože žádosti posílají do Čech a prý by nestihli ty zákonné lhůty, takže by to už nebyl „blesk pas“, ale nějaký hybrid. No mě osobně by to nevadilo, páč ty peripetie s fotkou malého dítěte jsou na zabití. Na radu kolegyně jsem se tedy minulý pátek vydala s Eliškou na Hlavní nádraží v Curychu, kde je prý dobrý fotograf. Jsou také zařízení na focení malých dětí. Po chvilkovém hledání (oběhla jsem celý hlavák a marně se ptala na informacích, tam mě poslali k úplně k jinému foťákovi, než kterého jsem hledala) jsme to našly (ještě že mám z Prahy natrénovanou jízdu po jezdících schodech – nemohla jsem najít výtah:-)). Anglicky se šlo domluvit. Ujasnili jsme si, že chceme fotku 5×5. Jestli bílé nebo modré pozadí to na stránkách velvyslanectví nebylo nijak specifikované. Tak jsem šla „na jisto“ do bílého pozadí. Stejně tak není uvedeno, jestli mat nebo lest. Lesk by mohl projít, ne? A jde se fotit. Měli na to takovou „kolíbku“ potaženou bílým prostěradlem. To vypadá ok. Teď už jen stačí, aby Eliška měla rovně hlavu, otevřené oči, zavřená ústa. Samo o sobě nic jednoduchého. To, jestli má mít to mimčo otevřená nebo zavřená ústa také specifikováno nebylo. Fakt popis na h****. Tak jsem vzala jednu tu a jednu tu. 50 CHF. Žádná levná záležitost. Následně jsem se marně snažila chytit vlak do Oerlikonu, kde jsme měli s Vláďou domluvený oběd. Toliko k jejich „sofort“ vydání. Což znamená 20 minut, v mém případě, nevím proč, 40 min. Tak jsme oběd posunuli. Vlaky tu koneckonců jezdí každých deset minut. Na fotce Eliška vypadá vyjukaně, ale jinak nám fotka přišla ok.
Nikoli tak pracovnici na velvyslanectví, kam Vláďa v pondělí jel. Že prý ta hlava je moc velká a že ten fotograf odvedl mizernou práci. Osobně jsem si fotku přeměřila a všechny rozměry uvedené na šabloně souhlasily!! Ne, hlava je moc velká. Pak prý má lehce natočenou hlavu, že jedno ucho je vidět celé a druhé o něco méně. A že má být vidět krk. Cože!! Vždyť to miminko v podstatě žádný krk nemá! Ale že příště již nemusíme jezdit, stačí, když fotku pošleme. No alespoň něco. Jo, a taky nám kamarádi radili, že si můžeme nechat vydat pro Elišku jen občanku. To sice ano, ale tu tady vůbec nevydávají. Takže to jedině v Čechách.
Takže v úterý hurá zpět na hlavák k foťákovi. Po diskuzi v angličtině i němčině se fotografové radili v labu. Pak slečna vyšla „a co je tedy s tou fotkou špatně?“ Moc velká hlava. „Ale ty rozměry souhlasí.“ Já vím. Ale i tak to je špatně. Když si proti světlu ten papír se šablonou na tu fotku přiložíte, tak na výšku to sedí, ale hlava je moc široká. A také by měla mít hlavu víc narovnanou. A měl by být vidět krk. „Ale vždyť vlastně žádný krk nemá?!“. No já vím. „To ji asi budeme muset svléknout.“ … Svlékat jsme Elišku nemuseli, ale krk ji tedy vidět není. Jde o to, že to jejich lehátko není rovné, ale je lehce zahnuté, takže jí to prostě tlačí hlavu na hruď. A prý vždy fotí s tímhle a nikdy žádný problém. Bylo samozřejmě nemožné, aby měla Eliška hlavu ještě víc rovně, než tomu bylo minule. Ale něco máme. A minimálně ta velikost vypadá dobře. Tu starou fotku mi prý změnšili, že by také měla sedět. Ale když jsem si to doma zkontrolovala, tak mi to moc nesedlo. Tak snad ta nová vyjde. Nutno podotknout, že mi to alespoň udělali vše zadarmo. Jo, a v Bernu paní tvrdila, že projde tak jedna z deseti fotek. Nebylo by pak jednodušší dělat fotky na místě, když tohle vědí? Si vemte kolik zpruzených rodičů musí ve Švýcarsku být? Nutno podotknout, že jsou na velvyslanectví vcelku vstřícní a jsou asi věci, které neovlivní. Ale stejně. Tohle je otrava.
Tak teď je fotka na cestě do Bernu a my čekáme, jestli to projde, či nikoli. Samozřejmě druhá varianta je, jet do Čech před Vánoci opět s cestovním průkazem, na který fotka může být „normální“ a který vydají na místě a ten blesk-pas si nechat vydat v Praze. Ale trvá to tak tři týdny. Tak se na konci listopadu uvidí, jaká varianta se nám bude víc hodit.