Ve volném čase, nebo spíš v „ukradeném“ čase a ze zvědavosti, pečeme, vaříme, zkoušíme. Občas se to povede, občas se to nepovede. Naposledy se nepovedla křenová omáčka, páč již vstupní surovina stála za draka. Z hořkého křenu dobrou omáčku nevykouzlíte :-).Ale co se povedlo, byly vegi-lasagne
a čoko-pekanová roláda.

12.1.2013
Sněžnice, sněžnice a zase sněžnice. Přijde mi, že za posledni rok jsem definitivě rezignoval na běžky, zato čím dál víc si užívám chození po kopcích v prašanu. V sobotu jsme chtěli s Míšou na lehčí výlet, jenže prohlásila, že se cítí unavená a když je unavená, tak na ni akorat skočí nějaký ten bacil. Jelikož ale rosničky naslibovali sluníčko, tak jsem se k tomu postavil obráceně – já jsem se rozhodně 100% zdravě necítil, ale furt mi už bylo moc dobře na to zůstat doma. A je jasné, že čerstvý vzduch a sluníčko jsou nejlepší lékaři, ne? 🙂
Díky svému stavu jsem raději zůstal u původního lehkého výletu a moc dobře jsem udělal. Zaprvé byl úplně super a za druhé se stejně ukázalo, ža na nic težšího bych stejně neměl. Plán byl vystoupat na dva nižší a z pohledu Alp absolutně nevýznamné kopce – Regenflüeli (1582m) a Studberg (1603m). Nejhorší měl být začátek, kdy se šlo z cca 1000m do 1300m v zásadě stále kolmo na vrstevnice. Navíc se ukázalo, že ty sněhem zapadané zákazové cedule asi měli svůj význam a minimálně polovina z těchto 300 výškových metrů vedla přes dřevo-těžební obblast, takže po pěšince se moc nešlo.
Polom, anebo lesáci nestihli dříví stáhnout dolů.
Ale jelikož jsem osobně viděl před sebou jít minimálně pět lidi (ještě, když jsem se pakoval u auta) a nikoho jsem nepotkal, že by se vracel, tak jsem jen šel v jejich stopách. Nějak to šlo. První dvojku jsem dohonil tak v prostřed polomu a ukázalo se, že holčina s tím docela bojovala. Zbylé tři jsem dohonil kousek po konci této gymnastické vložky a ukázalo se, že to je rodinka s klučinou tak ve věku 12 let. Slušný výkon! 🙂 A tím, jak jsem je dohonil se mi naskytla příležitost prošlapávat stopu prašanem, což sice stojí trochu sil, ale je to naprosto geniální.
Tudy vede zatím neprošlapaná cestička.
Žel ani ne po kiláku se naše cestička spojila s jinou cestičkou, po které se tento den chodilo k vršku a bylo zřejmé, že tam rozhodně nubudu sám. No což, alespon se šlo snadněji.
Vršek byl gud.
Vršek byl gud, druhý taky. Na druhý sem se vyhrabal toho den jako druhý a jak se ukázalo, tak moc lidí tam asi nechodilo hlavně kvůli debilnímu sestupu na druhou stranu. Byl takový příkrý, místy žebříky z polen dojišťované ocelovým lanem, ale dal jsem to 🙂 Pak už následoval jen poklidný sestup k autu zpestšovaný blbnutím v prašanu.

Tak ještě jsme dostahovali všechny fotky z dovolené, tak tady ukázka. Posledně jsem si ztěžovala, že jsem v Rakousku vlastně nic typického neochutnala. Ani ta poslední večeře to „nespravila“. No posuďte sami. Nutno ale podotknout, že to bylo moc dobré, i když s malými výtkami.Vláďa si celý den dělal chuť na steak, a tak jsme na poslední večeři zajeli do steakhousu do Füssenu. Jako předkrm jsme si tradičně dali cibulové kroužky, které byly dobré, jen ta česneková omáčka k tomu mohla být lepší. Vláďa si pak dal 300 g steak s bramborami na slanine, k tomu osmahnutou cibulku a česnekovou omáčku.
Já jsem si dala jelení steak bez přílohy (pak jsem si vzala půlku brambor od Vládi).
Ačkoli si Vláďa objednal „medium“ a já „well-done“ (ačkoli se tím to maso „znehodnocuje“), aby byla jistota, že to budu mít pořádně propečené, tak to Vláďa měl spíš „rare“ a ja „medium“.
Takhle vypadal Vláďův „medium“ steak.
Tak to snad ty výtky. A tím, že jsme tu byli sami, byla obsluha docela rychlá. A tím byla naše dovča u konce.

5.1.2013
Po shlédnutí stránky na wiki o rakouských specialitách jsem musela zkonstatovat, že jsme toho zas až tolik okusit nestihli Zamračený. No čeká nás ještě večeře a zítřejší cesta domů (většinou tedy již Německem a Švýcarskem), ale obávám se, že příští rakouská dovolená bude muset být ve znamení „gastro route“ Smějící se .

5.1.2013
Ranní pohled z okna potvrdil, co jsme si později na internetu ověřili – že zhoršili předpověď na tuto oblast a to znamená, že bude celý den pršet. Nicméně jsme se tím nenechali rozhodit a snídani si užili. Vláďa se snažil zahnat svoje nachlazení jídlem (mimo jiné dvě housky s máslem a nutelou a minimálně půllitr černého čaje). Při pohledu z okna během snídaně jsem prohlásila, že to je jen takové mrholení a že to bude v pohodě. Po snídani, když Vláďa pohlédl z okna, prohlásil, že tohle rozhodně není jen nějaké mrholení a že jediné, co tedy připadá v úvahu je prohlídka Füssenu, kde je možnost se před deštěm porůznu schovávat.
Füssen je moc pěkné německé město. Milion lidí ročně se jede povídat na nedaleký sotva 200 let starý Neuschwanstein, ale 700 let starý Füssen byl dost opuštěný.
Pohled na centrum Füssenu (foceno přes řeku Lech).
Oklikou jsme se dostali do starého centra, prohlídli si hrad (z 12. století), který byl později přestavěn na „zámecký hrádek“ (Burgschloss) a v 15. století byly na stěny jednotlivých křídel přimalovány „3D sgrafita“ (oni tomu tedy říkají „Illusionsmalereien“, ale jde o to, že pomocí namalovaných 2D struktur, vytvoříte optickou 3D strukturu – vystupující okno, sloup, apod. V Německu to bylo v té době prý ojedinělé).
Ilusionistické“ malby na fasádě zámeckého hrádečku.
Následně jsme se před deštěm ukryli v krásném kostele, do kterého by člověk zvenku neřekl, že je uvnitř tak krásně vyzdobený. K dispozici byla i „Halleluja“ brožurka o opravě místních varhan – už zase hrají.
Následně jsme se nemohli nezastavit ve Stadt cafe, které mi připomnělo našeho „Myšáka“ na Václaváku, jen tento není, dle mého názoru, tak drahý. Vláďa si dal úžasný nadýchaný krémový banánový dort a krásnou konvičku černého čaje. Já zvolila hořkou horkou čokoládu
a
kombuchu, která se podávala v této nádherné sklenici, a na talířek jsem k tomu dostala jednu jahodu.
Moc pěkné posezení. Následně (nebo ono to bylo ještě před zastavením na dort) jsme ve výloze zahlédli tyto úžasné „Schneeballen„,
neboli volně přeloženo „sněhové koule“, nebo také jinak „čapí hnízda“, což je kulaté smažené pečivo ze spletených kousků těsta.
Doobešli jsme město, neúspěšně hledali jednu kešku a vyrazili domů. Ono i tak jsme venku na dešti strávili již dvě hodiny a to stačí. Takže ve výsledku byl dnešek tím pravým odpočinkovým dnem.
Jeden moc pěkný tip na další dovolenou: Lechweg – od pramene k ústí. Většina trasy vede krásnou Rakouskou přírodou, ubytovacích zařízení je na cestě spousty a celkem se jedná o cca 130 km. Na internetu jsou tři ukázkové itineráře: na 6, 7 nebo 8 dní (Vláďa samozřejmě prohlašoval, že tři dny na to musí stačit, takže maximálně nám to zabere jeden prodloužený víkend). Myslím, že sem se jednou vrátíme. A na to, že místní turistické trasy jsou jen velmi sporadicky značené, tak Lechweg je krásně značen velkým psacím „L“. Na včerejší procházce kolem Alpsee jsme na něj naráželi pořád a vrtalo nám hlavou, co to je. Mysleli jsme, že se jedná o nějakou vycházkovou trasu Ludvíka II., kterého je celý kraj plný. Ten totiž nechal postavit Neuschwanstein, a proto se v okolních restauracích můžete setkat s Ludvíkovými knedlíky, chlebem krále Ludvíka, nebo dortem krále Ludvíka.
Fotky zde.