Tak toto je další přírůstek do naší nové rubriky “recepty”. Opět relativně krátký recept, který máme schovaný na malém papírku a již několikrát málem zmizel v nenávratnu. Takže zde by to mohlo být v bezpečí.
Suroviny
  • 500g polohrubé mouky (vzhledem k tomu, že tu ve Švýcarsku nemají, i s hladkou to je v pohodě)
  • 8 dkg cukru
  • 12 dkg másla
  • 3 žloutky
  • půl lžičky soli
  • ¼ l mléka
  • 3 dkg droždí (když ho bude o trochu méně, tak to nebude ve výsledném koláči tak cítit a nakyne taky pěkně)
Postup
Rozpustit máslo a smíchat se vším (mouka+cukr+kvásek+žloutky+sůl+máslo).
Péct na 160°C cca 20-25 minut, ale záleží to také na typu ovoce.
Meruňkový kynutý koláč

Poté, co jsem od Vládi dostala dva odkazy na “náramky monitorující denní a noční aktivitu”, nemohla jsem se na to nepodívat víc podrobně. A při té příležitosti jsem narazila na další podobné “hračky”. Takže, aby si mohl Vláďa vybrat ten pravý, zde je malé shrnutí poznatků a hlavně odkazy, kde najít další info a co je vůbec na trhu.
Nike+ Fuelband
Recenze zde.
Že by ty oficiální stránky byly nějaké jó popisné, to tedy ne. Jeden by čekal, že se tu dá dočíst víc, než jen to, že jde vlastně o sportovní akcelerometr, který sleduje vaší denní aktivitu (běh, chůzi, basketbal, tanec a další), každý krok, který ujdete a kalorie, které spálíte. Ah ano, ještě to ukazuje čas (což zase není tak špatná vlastnost, protože většina těchto “náramků” se nosí na zápěstí a většina jich čas neukazuje, takže pak máte sportovní náramek vedle hodinek a to nemusí být vždy příjemné).
Pěkná funkce je, že vám barevné LED indikují, jak si stojíte (podle nastaveného cíle dne se mění z červené na zelenou). A také jednoduchý display, což se může hodit na kontrolu aktivit. Samozřejmostí je sdílení dat s chytrým telefonem a možnost sdílení dat na Facebooku a podobných stránkách. Toť vše. Takže kdyby se měl člověk rozhodnout pouze podle tohoto, tak si to nikdy nekoupím.
Od pohledu to vypadá docela pěkně. Stejně tak cena: 139 liber
Adidas micoach
Adidas je známý hlavně pro své různé běžecké vychytávky. Ve skutečnosti se pod “micoach” (také přeloženo jako “můj trenér”) schovává celá rodinka “sportovních doplňků”, která vám má pomoci k lepšímu výkonu – jednotka měřící rychlost, měřič srdečního tepu, apod.Na první pohled jsou stránky docela nepřehledné, takže mě nebavilo moc se tím vším proklikávat a hledat, jestli mají tedy něco podobného, jako mi Vláďa poslal, či ne. Někomu stačí jen Adidasí aplikace, která podle GPS telefonu měří vzdálenost a čas. Proč ne. Takových aplikací ale existuje celá řada, viz níže.
Porovnání dvou výše uvedených: Nike+ vs. Running training aids. Jak z úvodního plyne, jsou obě tato zařízení zaměřená na zlepšení vašich běžeckých výsledků.
A než se tedy dostanu ke dvěma udělátkům, které mi Vláďa poslal, tak ještě jedno od “neznámého” výrobce.
Basis B1
Zde se člověk konečně dozví pořádné info o výrobku. Na první pohled to vypadá jako (trošku divné) hodinky. Stejně jako výše uvedené to měří vaši denní, ale i noční aktivitu; spálené kalorie a ušlé kroky. Přes počítač lze vše přehledně sledovat a vyhodnocovat. Hlavní motivací má být pomocí malých změn upravit vaše návyky, abyste vedli zdravější život. Také, což je zajímavé a což, myslím, žádný z uvedených neumí, to měří srdeční frekvenci. Dalším plusem je, že se to nemusí manuálně přepínat do spícího režimu, Tedy, když jdete spát, tak to samo rozpozná, že ležíte a začne sledovat vaši noční aktivitu, místo toho, aby to počítalo ušlé kroky. To obě následující zařízení musíte vždy ráno a večer přepnout do odpovídajícího režimu.
Musí se nechat, že stránky mají fakt pěkný. Přehledně mají popsanou ideologii výrobku, a co je ukryto vevnitř:
Senzory
  • optický měřák průtoku krve – měří tepovou frekvenci ve dne, v noci
  • trojosý akcelerometr – registruje váš pohyb (kroky, kvalitu spánku)
  • na základě měření úrovně pocení zhodnotí náročnost aktivity
  • teploměr – porovnáním vaší teploty s okolní vyhodnotí námahu konané aktivity.
Co vše se o sobě následně dozvíte? Na základě výše uvedených měření získáte tabulku vašeho “zdraví” a jeho změnu během času.
  • Samozřejmostí je přehled ušlých kroku, spálených kalorií, apod.
  • Spánek – jak dlouho, jak kvalitní.
  • “Pattern detection” – dlouhodobě sledujete klidovou tepovou frekvenci a úroveň/kvalitu dýchání
A nejlepší na tom je, že to vše se děje automaticky. Všechny přehledy jsou automaticky staženy a přehledně zobrazeny ve vašem profilu. Spojení s počítačem pomocí bluetooth či USB. Nedoporučuje se na plavání, ale sprchu to vydrží. Opět by mělo fungovat spojení s chytrým telefonem, takže můžete sledovat plnění vašich cílů během dne. Cena: jestli jsem to našla dobře, tak 199 dolarů.
A konečně se dostáváme k Vláďovým “favoritům”.
Fitbit Flex
Funguje obdobně, jako právě zmíněný Basis (neměří tepovou frekvenci) – sleduje to ušlé kroky, vzdálenost, čas, a spálené kalorie. V noci sleduje kvalitu spánku a, což je velmi pěkná funkce, funguje jako vibrační budík, takže nebudíte své okolí. Bezdrátově to v reálném čase stahuje data do chytrého telefonu, takže po celý den vidíte, jak si stojíte. Na počítači vidíte různé statistiky (rozhraní tedy prý nic moc, jen holá data). A jak to u takovýchto hraček bývá – nastavte si svoje cíle a porovnávejte své výkony s kamarády přes internetové aplikace. Princip je opět založený na akcelerometru. Výhoda a nevýhoda zároveň je, že vlastní výkonná jednotka je vsazená do gumového náramku. Výhoda – můžete mít několik barevných variant a jen měníte “počítač”, takže sportovní náramek máte vždy sladěný s oblečením. Nevýhoda – v okolí “počítače” se drží voda a například po sprchování to pak vydává legrační zvuky. Ale mělo by to být vodě odolné (i když se to, myslím, nedoporučuje na plavání), ale uvízlá voda pak přeje bakteriálnímu bujení a pokud by to člověk delší dobu nečistil (což minimálně týden nemusí, tak dlouho baterka vydrží), tak to může i smrdět.
Co nechápu je, proč to všichni nosí na zápěstí a ne třeba na kotníku. Zamezilo by se tak spoustě pohybů, které by třeba mohly být špatně rozpoznány (jen si vezměte, jak častěji gestikulujete rukama, nežli nohama) a kromě toho ne každý chce mít takovýto gumový kroužek na viditelném místě. Vzhledem k tomu, že tento neměří tep, by mi nošení na kotníku přišlo mnohem příjemnější.
Nemá display, jen pár LEDek, takže toho bez chytrého telefonu moc nepoznáte. Také nemá žádné pořádné tlačítko, ale reaguje na sérii poklepů, což chce cvik. Ale prý velmi dobře sedí. Cena: 80 dolarů
Fitbit One
Toto je předchůdce výše uvedeného náramku – zde jde o klip, který lze porůznu připnout na pásek, kalhoty apod. A umí to asi vše, jak již bylo zmíněno.
Jawbone UP
Druhý Vláďův favorit. Toto zařízení umí to, co výše uvedený Fitbit Flex. Rozdíly? Zde máte možnost zaznamenávat si i jídlo a pití, které za den sníte a vypijete. Takže máte detailnější přehled o tom, co jste za den dělali (ale musíte si to tam sami zadávat, případně telefonem naskenovat čárový kód výrobku, případně si jídlo i vyfotit a dát si ho do vaší knihovny). Jak někdo ale zhodnotil, aplikace sama vás neupozorňuje na to, že máte pravidelně jíst a pít, takže musíte být sami motivování toto dodržovat. Designově se to může někomu mnohem víc líbit. Řídící a výkonná jednotka je v jednom kuse s gumovým náramkem, takže odpadá výše uvedené vysychání, namáčení, apod.
Asi hlavní nevýhoda je, že to nemá přenos dat do telefonu v reálném čase, takže vlastně během dne nevíte, jak si stojíte oproti nastaveným cílům. Až když hračičku připojíte k telefonu nebo počítači, tak si můžete všechna data prohlédnout a zhodnotit. Rozhraní s výsledky je prý velmi podařené. Opět má vibrační alarm, který je sice “hlučnější” než Fitbit Flex, ale prý je chytřejší v tom smyslu, že rozezná lehké spaní od tvrdého a vzbudí vás v zadaném časovém rozmezí v té lehčí fázi, takže byste se měli cítit víc odpočatě, než když vás budík natvrdo vzbudí v tvrdé fázi spánku. To je zajímavé. Stejně jako Fitbit Flex nemá display a nehodí se na plavání. Ale má normální tlačítko. Je lehký, ale díky jeho elastické konstrukci, která zápěstí jen obepíná se může stát, že vám během dnes spadne (zadrhnutí o oblečení, kontaktní sporty, apod.)
Cena: 129 dolarů
Něco závěrem?
Adidas a Nike zavrhuji rovnou – stránky nepřehledné a hlavně jejich zařízení nejsou tak všeobecně použitelné jako tři další zmíněné. Basis je dobrý v tom, že zároveň ukazuje čas, takže když už něco na tom zápěstí mít musíte, ať to také k něčemu je. Plus to měří tepovou frekvenci. Sice asi ne tak přesně, jako třeba Polar “hodinky” s hrudním pásem, ale asi jim to funguje. A Jawbone a Fitbit jsou dost podobné. Hlavní rozdíl vidím v designu, budíku, a (bez)drátovém přenosu dat.
Na internetu se dá samozřejmě najít spousta recenzí na výše uvedené. Namátkou jich pár uvádím.
Nike Fuel band vs Fitbit
Fitbit Flex vs. Jawbone UP – review
Fitbit Flex vs. Jawbone UP – review 2
Jawbone UP vs Basis
A aby toho nebylo málo – na internetu existuje hromada aplikací pro chytré telefony, které na základě dat z GPS telefonu měří vaši ujetou/uběhnutou vzdálenost a čas strávený touto aktivitou. Takže pokud vám tyto informace stačí, ani žádnou výše uvedenou hračku nepotřebujete. Některé z aplikací mají vyšší cíle a zaměřují se na váš celkový zdravotní stav.

Tak no tohle jsem se chystala již nějakou dobu. Zatím jsme za sebou měli několik chlebů z domácí pekárny, kde se používá buď sušené droždí, nebo rovnou chlebová směs, ke které se přidá jen voda, a pak se čeká tři hodiny a chleba je hotový. A většinou se povede. Pak jsem minulý týden dělala chleba ze zbytků po Tarte Flambée. Kdyby bylo těsto víc dochucené, tak by to nebylo marné. … Ale kváskový chleba? Domácí Šumava? To je přeci jenom něco úplně jiného. Přečetla jsem tedy několik chlebových receptů na cuketkovi. Některé byly dost sofistikované, … až jsem narazila na jeden, který by měl zvládnout i naprostý pekařský začátečník. … Jediný problém je s kváskem. Ale ten Vláďa ze své poslední návštěvy Čech přivezl. Nějakou dobu jsme se k němu ale nedostali. Takže asi 14 dní odpočíval v lednici. A to, co z toho pak bylo, mi moc kvásek nepřipomínalo. Ne že bych věděla, jak takový kvásek má vypadat a “vonět”. Zde se oddělila moučná a tekutá složka a “vonělo” to po kyselém zelí. No ale i tak jsem to s ním zkusila. A výsledek? Nic moc. Tedy co se tvaru týče – nenakynul. Ale Vláďa tvrdil, že co se chuti týče, tak supr.
Použijete-li zdravý kvásek, dostanete vždy jemně nakyslý chléb s krásnou krémovou střídkou plnou bublinek.” (cit. Cuketka)
Tak jsem se pokusila milý kvásek nějak resuscitovat. Dva dny jsem ho porůznu přikrmovala vodou a moukou až jsem dostala přijatelnou konzistenci, i s bublinkami (i když stejně to spíš teče, nebo se to táhne, než aby se to dalo odměřit na lžičce). A výsledek? Mnohem lepší, než na poprvé.
Tak uvidíme, jestli se nám kvásek udrží či ne. Příští týden bude pokračování. A recept? Zde je originál. Ale ať to tu mám vše pohromadě (recept je rozložený na dva dny; tyhle recepty začínám mít ráda, nikdo nikam nespěchá :-)):
Suroviny
  • 150 g žitné chlebové mouky (nebo žitné celozrnné) [my použili to, co je k dispozici, takže buď směs žito-špalda-pšenice, nebo pšeničnou-chlebovou 1050, nebo nějakou směsku na kynutá těsta. Později jsem zavedla: 120 g žitné + 30 g jiné, většinou pohankové mouky]
  • 300 g pšeničné chlebové mouky (nebo pšeničné hladké) [opět, co švýcarské obchody daly, takže buď pšeničnou-chlebovou 1050, nebo normální pšeničnou]
  • 320 g vody [lepší je prý přefiltrovaná, nebo alespoň odstátá, aby nebyla cítit po chlóru a nebyla ledově studená]
  • 1 lžička kvásku (20 g) [jak jsem psala výše – práce s mým tekutým kváskem byla založena na metodě “od oka” a “pokus-omyl”. Čím víc kvásku, tím bude víc kynout a bude kyselejší]
  • 10 g soli (čím míň soli, tím bude chleba nadýchanější, ale také zároveň takový “prázdný”)
  • 5 g drceného kmínu [touhle frekvencí pečení mi drcený kmín přivezený z Prahy brzy dojde . Tady jsem ho nikde neviděla]
Postup první den
Vše kromě vody smíchat. Přidat vodu a promíchat. Stačí tak, aby se vše pěkně spojilo, není nutno sáhodlouze hníst. Přikrýt mísu fólií a nechat 10-12 h v pokojové teplotě (18-22°C). Moje spotřeba potravinářské fólie v posledních dnech rapidně vzrostla Usmívající se.
Postup druhý den
  • Na druhý den těsto naroste a budou v něm drobné dírky (tady poznáte, jestli ten váš kvásek zafungoval či ne. Rozdíl mezi mým prvním a druhým chlebem byl enormní).
  • Připravte si pomoučenou pracovní plochu a těsto na ni vyklopte. Po vyklopení ho zakryjte igelitovým pytlíkem nebo velkou mísou (aby neoschlo) a nechte ho 20 minut jen tak ležet.
  • Po dvaceti minutách se těsto trochu rozteče a na stole budete mít velkou neforemnou placku. Aby nám těsto přeci jen trochu drželo a pěkně vyběhlo, je potřeba ho několikrát přeložit (tohle fakt nechápu – to moje těsto bylo zatím pokaždé tak lepivé, že jsem si musela pomoct několika lžícemi mouky, abych se k němu totálně a vším nepřilepila) – detail, viz originální recept.
  • Vyložit mísu či ošatku utěrkou, vysypat moukou a těsto do něj přenést, hladkou plochou dolu, sváry nahoru. A nechat kynout dvě hodiny (20°C). Přišlo mi, že mi těsto moc nenakynulo, ale naděje umírá poslední.
  • A pečeme. Rozpálit troubu a s ní i mísu s víkem, ve které pak budeme péct. Mám na to pěknou skleněnou místu se skleněným víkem, takže mohu i během pečení stále sledovat vývoj. A že je někdy na co koukat! 250°C a nechat to pořádně nahřát.
  • Chleba vyklopit do mísy a zavřít. Péct 10 minut, teplota zůstává stejná. Během této doby má dojít k zapaření chleba a jeho vyskočení. U prvního chleba se vlastně nic nestalo. Ale u druhého vyskočil snad do trojnásobné výšky! To byl pohled! Po těch 10 minutách odklopit víko a pokračovat 25-35 minut. Nezbytnou dobu posoudit podle barvy kůrky. Já to měla po 25 minutách tmavě hnědé až místy černé, takže déle jsem to nedělala a doufala, že to bude ok. Na závěr nechat chleba vychladnout na mřížce.
Po chvíli bylo slyšet krásné křupání, jak chleba vychladal. Už se těším, až ho zakrojím a dám si ho se sádlem a s cibulí Úžasný. Pro ty, co by to chtěli zkusit, ještě jednou odkazuji na původní stránky Pana Cuketky, kde je postup mnohem detailněji vysvětlen a fotozdokumentován.

Na pohled jednoduchý recept, návštěva pomalu za dveřmi, … proč nevyzkoušet? Grissini jsem dělala podle receptu Pana Cuketky a dle italských kamarádů se povedly.
Podrobný recept je na výše uvedených stránkách. Ale ať to tu je vše, ve zkratce:
Suroviny – 1.den
  • 270 g hladké pšeničné mouky
  • 180 g vody
  • 1 g instantních kvasnic
Postup – 1.den
Nejlépe večer, vše uvedené smíchat. Těsto bude dost lepivé. Zakrýt fólií a nechat přes noc v lednici.
Suroviny – 2.den
  • 450 g těsta z předešlého dne
  • 280 g hladké pšeničné mouky
  • 180 g vody (vlažná až teplá)
  • 10 g soli
  • 3 g instantních kvasnic
  • 15 g olivového oleje
  • lžička medu
Suroviny druhého dne.

Postup – 2.den
Do mísy dát vodu a do ní vyklopit těsto z předešlého dne. Krátce promíchat (tohle tedy nevím, jak myslel, já prostě honila kouli těsta vařečkou ve vodě, o nějakém smíchání nemohla být řeč). Přidat zbylé ingredience a hníst (s robotem to jde suprově). Nechat nakynout. Poté na pomoučené ploše vyválet na 1cm tlustý plát a nařezat na proužky. Ty pak lehce stočit a dát na plech vyložený pečícím papírem. Jestli jsem to dobře pochopila, tak v originálním receptu vyjde toto množství na jeden plech. Já měla čtyři. Na plechu nechat ještě trochu nakynout.
Péct na 170°C cca 25 minut (zkrátka pomalu) než zezlátnou. Je dobré, když se povedou všude stejně tlusté.
Hotové grissini. Jak je vidět, nechtěly se mi vejít na plech, tak jsem je musela trošku ohnout.

Tak nedá se jinak než založit novou rubriku – recepty. Nejde o to sem začít “cpát” vše možné. Ale spíš je to na krátké recepty (které se napsané na malých papírcích většinou někde ztratí), recepty založené na jiných stránkách (s poznámkami), apod.
A jako první zde bude Tarte Flambée podle receptu Vladimíra Honzáka.
Recept si musíte z videa “vytáhnout” a abych vám ušetřila práci, tady je:
Těsto
  • 1 kg hladké mouky
  • ¾ l vlažné vody
  • 3,5 dkg droždí
  • 150 g chlebového kvasu
  • sůl
Postup
Vše smíchat dohromady a hníst 25 minut (není nad služby robota). Těsto se ani nenechává kynout. Vyválí se na tenkou placku (typicky obdélník, ale jakýkoli tvar, který se vejde na plech je ok). A na vrch patří klasicky: vrstva kysané smetany s vajíčkem, kousky šunky/slaniny, strouhaný sýr, cibule (na velké kusy). Ale chutím se meze nekladou. A pak to dát do rozpálené trouby na 230°C na 6 minut.
Samozřejmě, že z kila mouky máte takového materiálu, že byste milý Tarte Flambée jedli celý týden. Já to udělala z poloviční várky. A kvásek, který jsem měla k dispozici byl nějaký řídký, takže jsem do toho ve výsledku přidala ještě tak 6-8 lžic mouky. Množství sole neříkal, ale dle jiných “chlebových” receptů je cca 10 g soli na 500 g mouky ok. Proč najednou zmiňuji chleba? Protože zde se vlastně jedná o chlebové těsto. On také na jeden plech Tarte flambée spotřeboval směšně malý kousek z celé té kopy těsta. A říkal, že zbytek se může nechat vykynout , udělat bochánek a máme chleba. Bohužel neřekl, na kolik a jak dlouho se to má péct.
Takže poté, co jsem si dala na oběd výborný Tarte flambée ….
Vrstva (tlustá) vajíčka se smetanou, plátkový sýr, feta sýr, jarní cibulka, cibule.
230°C cca 8 minut.
… jsem pokračovala u rozpálené trouby s chlebem. Pro jistotu jsem udělala jeden malý a jeden velký. Z jiného receptu jsem si vytáhla informace, že se má potřít vodou, dělat nejprve 10 minut na 210°C a poté 35-40 minut na 190°C. Tento malý prcek se docela povedl. Jen měl dost tvrdou kůrku, ale střídka je super.
U jeho velkého bratříčka jsem se inspirovala ještě trochu jiným postupem. Opět potřít vodou, ale pak dělat při vyšší teplotě. Takže ten se v troubě ohřál na cca 230°C po dobu 45 minut. A chuť? No mohlo to být víc slané a s kmínem by to také bylo lepší, ale konzistence v rámci možností dobrá.
Malý chlebík a jeho velký bráška.

Tak Vláďa má za sebou první test kamery v terénu. Úspěšný i neúspěšný. Úspěchem bylo, že ze silničního výletu do passu Ibergeregg přivezl 1,5 h video. Z bikového výletu druhý den nic, protože se kamerka nějak zasekla. Také neustále řešíme, jak nejlépe kameru na helmu přidělat. Na stranu to nejde, protože to je prý dost cítit a táhne jí to na stranu. Tak to musí být přidělané na šošolce, ale větrací otvory v helmě jsou na úplně špatných místech. Další možností by bylo kameru přidělat na řidítka (prodává se na to i speciální držák), ale prý, obzvlášť v terénu, je pak obraz dost roztřesený. Nejstabilnější poloha je prý na hrudi. Na to se jak pro Drift, tak pro GoPro kamery prodávají takové kšandičky/postroj, které na sebe upnete a kameru připevníte. Idea dobrá, ale provedení se Vláďovi nelíbí. Tak nevím, kam mu to přiděláme.
A k videu – nikdo (kromě mě) se samozřejmě asi nebude koukat na plný záznam. Musí se to sestříhat a přidat zvuk. A jak na to? Možná byste někdo měl nějaké dobré tipy. Já si zatím vystačila s málem (a myslím, že i do budoucna mi to bude stačit). Na jednoduché sestříhání a přidání hudby jsem použila Windows Movie Maker. Problém může být váš počítač – každá půlhodina videa ve Full HD rozlišení je cca 3,5 GB. Když si do toho pak dáváte zvuk, ukládáte kopie a tak různě si s tím vším “hrajete” , rázem se volné místo na disku může dostat do červených čísel (obzvlášť když pracujete na notebooku s kapacitou lehce přes 200 GB). Výstupem z kamery je mp4, což Windows Media Player v klidu přehraje (ne tak již jiné mé prohlížeče). A výstupem z Movie Makeru je též mp4. Hudbu jsem přidávala v mp3 a dobrý.
Co byl problém, ale řešitelný, když máte čas a dáte si tu práci, je vítr. Kamera samozřejmě nahrává i zvuk, pokud ho přímo nevypnete. Což má výhodu v tom, že můžete podávat informace o tom, kolik toho máte za sebou a před sebou, kde vlastně jste, jak se cítíte, že ten terén stojí za ***, apod. Ale do toho zaznamenáváte i nepříjemný vítr. Jedno jednoduché řešení – koupit si externí mikrofonek, který si připnete blíže k ústům (takže mluvené slovo tak bude rázem hlasitější), ale hlavně je mikrofon obalen molitanem, který vítr eliminuje. Někdo říká, že se vítr z nahrávky vůbec odstranit nedá. Asi ne absolutně, ale něco jde. Krok jedna – oddělit audio od videa. Na to jsem našla pěkný “krok za krokem” postup pomocí AVS Video Converter zde. Následně je možné použít například Audacity a filtr na odstranění šumu (návod například zde). Pak ovšem máte video a dva zvukové kanály (myšleno zvuk z nahrávky, tedy mluvené slovo, a hudbu na podkreslení akce), s čím si výchozí nastavení Movie Makeru neporadí. Ale i na to je návod (zde). Mým problémem byla nekompatibilita jednotlivých formátů. S tím by si člověk musel trošku pohrát – aby výstupem z jednoho byl akceptovatelný vstup do druhého. No až to budeme jó potřebovat, tak se na to podívám víc do hloubky. Ale ono zpracovávat několik půlhodinových audio záznamů, hrát si s několika půlhodinovými videi, ono to tomu počítači trošku trvá, než to přechroupe.
A ještě jedna vychytávka – nahrávání obrazovky jako videa – třeba pomocí Screen Recorder.
Jak jsem již zmínila, tak originální velikost jednoho půlhodinového videa ve Full HD byla okolo 3,5 GB. Po sestříhání a přidání hudby, byl výsledný 15 minutový sestřih uložený ve vysokém rozlišení okolo 2 GB; uložen v kvalitě “pro počítač” to pak mělo 600 MB. Ale to se Vláďovi pořád zdálo moc. Tak co s tím? V případě, že zvolím “publikovat na youtube”, tak mi to nabídne následující možnosti (pro mé 15 minutové video): 1920×1080 (1,2 GB), 1280×720 (540 MB), 854×480 (246 MB), 640×360 (143MB), 426×240 (68 MB). Ale ta kvalita jde samozřejmě dolů.
Vláďa z vidiny toho, že by měl být hvězdou na YouTube nadšený není, takže já jsem jen tréningově zkusila uložit jedno video v horší kvalitě do sekce “soukromé”, kam byste měli přístup, kdybych vám to umožnila, ale musíte mít youtube heslo, takže mi takovéto sdílení přijde nepraktické. A ta kvalita po převedení na 640×360 je fakt bídná.
No ale jednou to všechno vychytáme, tak se těště. A třeba přijde i nějaká ta recenze. Zatím kamerka přečkala malou dešťovou spršku.
Jinak se zatím nejlépe osvědčilo následující připevnění na helmu
Pohled zepředu
Detail pohled z boku.

Stává se vám to také, že si něco chcete koupit, ale vzhledem k tomu, že to spadá do vyšší cenové kategorie, tak koupi stále odkládáte, neustále dumáte, jestli to opravdu chcete/potřebujete, případně si to opakovaně chodíte zkoušet, případně čekáte na nový model?
Já to tak mám třeba s trekovými botami, Vláďa s kolem, apod. A nejinak tomu bylo i u sportovní kamery, o které začal Vláďa mluvit minimálně před rokem (zkrátka v době, kdy objevil krásu singltrailů ve Švýcarsku). Ono již před dokem jsme ji de facto vybrali, ale pak z toho nějak sešlo. Asi jsme si řekli, že to za ty peníze nestojí. No ale v poslední době se věta “musíme si tu kameru koupit” (v různých obměnách hlavně od Vládi) začala objevovat častěji a častěji. No a tak mi nezbývalo nic jiného, než sednou a začít hledat. Ono to ve výsledku bylo docela jednoduché. Rozhodovala jsem se vlastně jen mezi dvěma modely, kdy Drift se mi designově líbil mnohem víc, takže šlo spíš zjistit, jestli tato volba nebude v něčem jó špatná. No všechno jsem to tajně stihla vyjednat těsně před tím, než jel Vláďa do Čech, takže kamerka tam na něj již čekala.
A nebojte se, ne bude tu žádná dlouhá recenze kamery, to můžete najít jinde (třeba zde. Případně zde je porovnání hned čtyř různých sportovních kamer. Ještě jedna anglická recenze. A zde jsou oficiální stránky českého distributora), spíš bych chtěla sdělit, jaká byla naše očekávání a čeho jsme se dočkali. Ještě mimochodem. Druhý den poté, co ji Vláďa přivezl, jsem zjistila, že zrovna v červnovém čísle časopisu dTest byl velký test sportovních kamer! To mělo být v předchozím čísle, aby mi to k něčemu bylo! Ale nutno dodat, že to ta naše kamera vyhrála. Musím ale říct, že kdybych ten test viděla předem, tak asi nic nekoupíme, protože kvalita videa byla u všech hodnocena dost bídně (na internetu pějí na videa z kamer Drift HD Ghost a na GoPro Hero 3 black edition docela chválu, tak nevím, jak to kdo hodnotí).
Samozřejmě, že tím, že kameru máme jen krátce, tak ještě ne vše mohu zhodnotit. Ale nějaké poznámky psát mohu již teď.
Na co nesmíte zapomenout – koupit si i mikro SD kartu. Ta totiž není v balení. Zatímco u GoPro je tato informace s několika vykřičníky všude napsaná, u Drifta to nebylo tak jednoznačné a proto jsem se na to raději zeptala prodejce. Pak také, jestli hodláte nahrávat kvalitní dlouhá videa, koupit kartu vyšší třídy, na kterou se dá zapisovat rychle (a také tahat z ní data jde rychle).
Co pak stojí za zvážení je druhá baterie. Na 32 GB kartu se vejde cca 5h záznamu, baterka ovšem vydrží maximálně 3h a to se ještě musíte hodně snažit.
Před prvním použitím nabijte baterku. Baterie je součástí balení, ovšem bez nabíječky. Nabíjet tak můžete pouze pomocí USB kabelu. Trvá to cca 4 h. Co mě se stalo, že i po odpojení kamery bylo na displeji “charging” … co s tím? Vyndat a zandat baterku a bylo to. Ještě vtipné bylo, že jsem chtěla kameru na internetu na stránkách Driftu zaregistrovat, ale k tomu potřebujete sériové číslo, které je ve slotu pro baterii. A když nevíte, jestli smíte baterii vyndat, tak to je pak těžké.
Menu a ovládání je jednoduché. Kamera má čtyři módy, které jsou odlišeny různou barvou LED na kameře, takže jestli si barvy pamatujete, což by bylo záhodno, tak je toto výborný ukazatel a urychlí vám to práci (že nemusíte pokaždé do nastavení a kontrolovat, co že to tam máte nastaveno).
Co se mi na této kameře také líbilo je, že je voděodolná bez jakéhokoli pouzdra. Sama o sobě by měla vydržet do tří metrů hloubky, takže hlavně déšť by měl být v pohodě. Vláďa dnes sice vyrazil na kolo, ale na déšť to nevypadá, takže tuto vlastnost vyzkoušíme jindy (nebo raději ne, nechci riskovat). Co ovšem píší v manuálu je, že dálkové ovládání není voděodolné. Pak ale někde jinde je napsáno, že dvířka na USB, která na dálkovém ovládání jsou, musíte vždy pečlivě zavřít, aby byla zaručená voděodolnost. Tak bych čekala, že spršku to přežije; potápět se s tím nepůjdeme.
Co asi bylo příčinou toho, že můj počítač ne a ne kameru najít (po připojení kabelu), bylo USB3.0. Raději používat US2.0.
V rámci balení dostanete i různé držáky. To obnáší dva nalepovací a jeden na pásek na brýle. Říkáte si, s tím si vystačíme, ale zkuste to připevnit na cyklohelmu! To byl boj! To už vám nikde nevysvětlí. Našla jsem toto, ale souboj nebyl ještě vyhrán. No uvidíme, až se Vláďa vrátí z kola, jaké budou záznamy.
Pak samozřejmě začnete dumat, co k tomu ještě prodávají a co by se hodilo. Pěkně totiž vypadá držák na řídítka (zde, nbo na Alze zde), od kterého si slibuji, že by měl udržet kameru víc v klidu. Když už jsme u těch držáků, tak pak je tu ještě jeden na dálkové ovládání na řídítka, protože v balení je jen jeden pásek, takž buď si můžete přidělat kameru nebo dálkové ovládání, ale ne oboje najednou. A ještě k příslušenství – obal na kameru, se kterým můžete bez obav cestovat.
Koukám, že jsem zatím z výhod zmínila voděodolnost a design. Takže k dalším patří LED display, kdy máte možnost vidět, co vlastně natáčíte (display nebývá u malých sportovních kamer běžný), Full HD, fotky (5-11 MPx, možnost fotit i v průběhu natáčení), zorný úhel nejen ten šílený (na sport tedy asi dobrý, když to cpou do každé kamery) 170°, ale i rozumných 90°, … ve zkratce, nechybělo ji mnoho oproti obecně lépe hodnocené GoPro.
Takže jak jsem již zmínila – až čas ukáže, jaké to je.
Jen na okraj – já to kupovala zde (SportovniKamery.cz) a musím říct, že byli velmi vstřícní a při výběru nápomocní, a na stránkách najdete snad víc informací, než na oficiálních stránkách Driftu.