Kamrádka mě poprosila, zda bych na její blog „plenky a dudlíky“ nepopsala, jaké to je mít dítě ve Švýcarsku. A protože na otázky, které mi kladla, se ptali i mí kamarádi, tak zde uvádím odkaz (přeci tu nebudu psát to samé znovu), kde se dočtete, jaké to tedy bylo.
Snad jen doplním, že co se stravování týče, tak to bylo super :-). Na to jsem se těšila, ale pak jsem dva dny jídlo nemohla ani vidět. Dvakrát denně nám nosili vodu (perlivou/neperlivou dle výběru. Tou dobou bylo kolem 35°C, takže jsem vypila několik lahví denně) a vždy jednou za den přišli s meníčkem a my si museli navolit snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři a večerní snack. Výběr byl většinou ze tří jídel. Mezi nimi třeba i speciální „kojící menu“. Vzhledem k tomu, že to bylo všechno v němčině, tak jsem se většinou nechala překvapit, co že jsem si to vybrala. Na jídlo jsme měli většinou dvě kodiny, pak přišla služba tácy vybrat. Mě se snad nikdy nepodařilo vše v tomto čase sníst. Nejenže toho bylo vždy tolik, že jsem to prostě naráz sníst nemohla, ale také z toho důvodu, že zrovna když mi přinesli jídlo, Eliška se rozhodla, že chce také jíst. A to nějaký čas zabere.
Poslední aktualizace k dokumentům – překlad rodného listu a uznání otcovství (s apostilou) z němčiny do češtiny nás vyšlo bez franku na 500 CHF. A to si ještě na konzulátu z toho všeho chceme nechat udělat kopie (a platit ověření), protože originály bychom si samozřejmě rádi nechali.
A to je konec prvního poporodního zápisku. Další snad budou pokračovat. Ale to víte, Eliška nespí, a když spí, tak já také. Takže psát pak bude muset Vláďa.
Jinak pár fotek z prvních 2,5 týdnů Eliščina života, je k nahlédnutí zde (heslo a jméno na požádání).

V Evropě uhodily vedra a nejinak tomu bylo i ve Švajcarsku. Jelikož se ale sem tam ukázalo i stabilní počasí bez hrozby odpoledních bouřek a shodou okolností se to trefilo i do doby mé dovolené, tak jsem se hecnul do dvou pořádných výletů za „zimou“. To zimou zde myslím vyšší nadmořskou výšku, kde i na přímém slunku se dá normálněji existovat. Takže hurá do sedla.
Susten – Furka – Grimsel
Ačkoliv je toto moje druhá pořádná kolo sezóna ve Švýcarsku, tak stále se zdaleka nepřibližuji ani průměru toho, co zde někteří jedinci jezdí. Alpenbrevet je toho zářným příkladem. Já jsem tu jejich nejlehčí variantu raději otočil, jelikož v protisměru je to přeci jen o trošku lehčí a navíc Furku ze strany Grimselu jsem už jel vloni. Další výhoda mnou zvoleného směru je, že Susten pass ze západu na východ je mnohem hezčí i co se krajiny týče, takže ačkoliv jsem ho jel přes dvě hodiny, tak neustále bylo na co koukat. Nespravedlivost ježdění v Alpách pak je, že to, co člověk tak dlouho trápí nahoru, sjede dolu za pár minut a povětšinou ho ještě zdržují auta či motorky 🙂 Po sjezdu ze Sustenu je na řadě nejhnusnější pasáž celého výletu a to jsou galérky cestou do Andermatu. Bohužel tam jezdí neskutečných aut a motorek a to v serpentinkách povětšinou s jednou betonovou stěnou, případně tunely a 10% stoupáním člověku moc nepřidá. Když se ale člověk protrápí až k Andermatu, tak ho čeká super údolí, z kterého na východě vede Oberalp pas, na jih St. Gotthard a na západě pak Furka – nejvyšší ze všech třech. Měl jsem kliku, že mi v údolí foukalo do zad, takže cesta pod startovní serpentinky rychle ubíhala. Vloni to bylo jiné peklo, když fučelo proti a my to trápili směr Andermat … Furka ze strany Andermatu mi přišla zajímavá hlavně na začátku, kdy se stoupá několik kilometrů serpentinami a nabere se asi 500 výškových metrů. Zbytek pasu je pak dlouhá 7-8% „vrstevnice“, zakončená jednou serpentinkou těsně před koncem. O sjezdu pod Grimsel platí to samé, co už jsem zmínil výše. Celý výlet pak z pohledu cesty do kopce zakončují super serpentiny do Grimsel pasu a ani to člověku nepřijde, že má najednou v nohách o nějakých 400 výškových metrů více. Následný sjezd do Innertkirchenu byl opět ve znamení aut, kdy jsem raději zastavil a chvíli fotil, aby náklaďáci měli čas odjet. Pak už to byla jen jedna velká bolest v ramenou a rukách a po 40 minutách jsem byl u auta. Výlet super, počasí taky, co víc si přát 🙂
Mapa:
Profily

Pragel – Klausen
Vedra neopadala a nohy po předchozím výletu nějak nebolely, tak jsem se dva dny po té hecnul do ještě jedněch pasů. Tentokrát bohužel níže položných, takže teplíčko zaručeno.
Na Pragel pas jsem v mapě koukal už nějaký ten pátek a jelikož jeho směr od západu je profilově neskutečný peklo, tak jsem si zvolil start v Glarus a jel jsem ho z lehčí strany. Hned v prvním kopci mě trošku zaskočilo 12% stoupání, které jsem si z profilové mapy ne zcela pamatoval, ale dalo se – síly ještě takto zkraje byly. Když jsem ale cca 3km od vrcholu potkal ceduli ohledně 18% stoupaní, tak ve mě docela hrklo. Dal bych ruku do ohně, že nic takového v profilu nebylo. No naštěstí se z toho vyklubal jen krátký úsek o cca 15%, ani kličkovat ze strany na stranu jsem nemusel 🙂 Krajinově opět překrásný pas. Sjezd do Muothatalu bylo asi největší peklo, co jsem zatim na silničce zažil. Uzká cesta pro jedno auto, plná zatáček a prudká jak sviň. Poprvé v životě jsem asi 3x úmyslně zastavil a chvíli čekal, než mi zchladnou ráfky, což bohužel v těch vedrech moc nefungovalo. Chlazení ovíváním větrem během rychlé jízdy bez brždění bohužel nešlo aplikovat, jelikož ta auta se fakt předjet nedala. Holt jsem se celou cestu bál, že mi od ráfků bouchnou duše. Ale nestalo se a po nějaké době jsem se ocitl v totální výhni v údolí. Následoval cca 40 km přesun po více méně rovině, ale za to v hrozným vedru. Na začátku pasu jsem byl takový mírně „použitý“. Hlavní problém bylo ukrutný vedro a jelikož prakticky celý pas se jede na přímém sluníčku, tak grilovačka byla zaručená. Ještě v první třetině stoupání jsem se dostal do stavu, že jsem si zastavil u studánky ve stínu, popíjel studenou vodu, umýval si hlavu a lebedil si, jak je to krásné, když se člověk nemusí smažit na sluníčku. Zdolání pasu se nakonec ukázalo jako hlavně otázka psychiky, kdy nekonečně táhlé stoupaní kolem 8-9% se sluníčkem v zádech prakticky neubíhalo. Nemluvě o tom, že se také přeci jen dostavila celková únava po dva dni starém výletu. Na vršku mě ještě jednou zkusila psychicky zlomit cedule, že k autu to je stále víc než 40 km, ale nepodařilo se a k autu jsem dorazil živ a zdráv 🙂
Mapa
Profily
Pragel: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Pragel-Pass&qryMountainID=5536
Klausen: http://www.climbbybike.com/climb.asp?Col=Klausen-Pass&qryMountainID=5397
Ještě pár nudných statistik na závěr
Susten-Furka-Grimsel
ujeto: 120.8km
nastoupáno: 3330m
čistý čas: 6:39:25
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 39 stupňů
vypito cca 5l
Pragel-Klausen
ujeto: 132.1km
nastoupáno: 2595m
čistý čas: 6:49:05
maximální teplota na sportesteru (na řídítkách): 50 stupňů
vypito lehce přes 6l