Tak mi Vláďa poslal další odkaz na „miminkovský blog“ (asi se v té práci nudí :D). To opět nemohu nesdílet s několika mými připomínkami (Vláďa se mezitím již hodinu snaží uspat nepříčetně řvoucí Elišku – ta je samozřejmě celý den docela andílek, jen navečer, když je táta doma, vyvádí až hrůza … asi aby si to táta užil dosyta … a to ho ještě čeká kopa věcí na vyžehlení. … chudáček … a nevyspalá mamka během toho provádí večerní hygienu, večeří a probírá e-maily).
Komu po porodu nezůstalo břicho obdobné velikosti, jako před porodem, tak …. no to snad všem ne?! Ale pamatuji si, že jsem viděla holčinu, která dva měsíce po porodu vypadala naprosto „normálně“ (tedy žádný, byť by i malý, „polštář“ schovaný pod trikem). Ne tak já. Tedy … myslím, že si nemusím zas až tolik stěžovat. Z 15 kg, které jsem nabrala, mi zbývá zbavit se 1,5 kg, abych se dostala na předporodní váhu (ale jak víme, kila nejsou vše, a nemyslím si, že když dám 1,5 kg dolů tak to břicho zmizí).
Výborné je „pohupování v kolenou“ (případně pohupování na špičkách) – to krásně nahrazuje houpání na velkém gymnastickém balonu. A to něco natrénujete. Ovšem teď již naší 5.5 kg těžkou Elišku nosím doma méně a méně. Jednak tolik nekřičí, jako třeba před měsícem, za druhé je ale již dost těžká a mě by z toho nošení pak bolela záda.
Procházky to je „záchrana“. Ven se musí, takže trocha pohybové aktivity denně je zaručena. Systém „sednout si v parku na lavičku a číst si, zatímco prcek spí“ opravdu moc nefunguje. Spíš mám v hlavě několik tras, podle toho, jaký je řev, a jestli je tedy hladký asfalt v pohodě, nebo potřebuji jemnou šotolinu, či pořádné kamínky (nyní, jak tak poslouchám Elišku, by to chtělo opravdu hóódně kamenitou cestu).
Strava: až na čokoládový prohřešek (několikrát denně) a zmrzlinu (a tučné sýry a chleba s máslem … hodně máslem) dodržuji docela zásady zdravého stravování.
Opět naprosto pěkný popis, jak to asi u nás jednou také bude vypadat. Zatím to nemáme tak barvité. Většinou se, i s kojením, dokážeme vypravit za hodinu. Naopak mě překvapil dotaz, když jsem se objednávala s Eliškou na kontrolu a byla mi nabídnuta osmá hodina ranní, zda to není moc brzy :-). To pro nás, kteří vstáváme kolem páté, šesté, to brzy fakt není.
Tak tohle nás asi čeká za pár měsíců.

Tak toto se dá považovat za náš první větší rodinný výlet ve třech. Elišce je teď deset týdnů, tak jsme se odhodlali jet do Flumsu na Alpabzüge, neboli „shánění krav z hor dolů“. To probíhá po celém Švýcarsku na podzim (na jaře je pak zase vyhánějí na kopce). Krávy se tento den nazdobí a jdou průvodem po předem dané trase.
Je to samozřejmě spojeno s doprovodnými akcemi a stánky s jídlem. Dle lokality jsou pak tyto „oslavy“ různě velké. Ve Flumsu, který je vzdálen hodinu jízdy od Curychu, se to vše odehrávalo na relativně malém plácku, i když krav prošlo kolem hóódně. A nechyběly jim samozřejmě ohromné zvonce. Stát chvíli u toho, tak vám ještě nějakou dobu hučí v hlavě.
Když jsme se dostatečně pokochali a dali si oběd v místním jídelním stanu (raklet a azuro počasí jdou pěkně dohromady … a nechyběly domácí dorty a koláče), vypravili jsme se na nedaleký kopec s kapličkoku. Vláďa se k němu již delší dobu chtěl podívat (dálnice, kudy jezdí na své cyklovýlety, vede kousek vedle).
Tam nahoru máme namířeno (ne, není to ten velký kostel dole ;-)).
Cesta byla povětšinou po asfaltu, jen závěrečný úsek a závěrečné stoupání bylo terénem. Náš kočárek se ukázal dostatečně bitelný, aby projel. Jen jsme na závěrečný výšvih museli vzít Elišku do náruče, protože to drcnalo až moc :-).
A zpět stejnou cestou. Takže všehovšudy 10 km nám vystačilo na celý den.
Asi si umíte představit, když po silnici prodjou během čtyř hodiny desítky až stovky krav. Ale i to tady měli dobře ošetřené – hned přijelo mycí auto a celou silnici zbavilo všeho, co tam nemělo být.

Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím … No není čas na nic … Eliška je jak časová černá díra – pohltí věškerý můj čas. Takže ani na psaní zážitků není čas. Ale na jídlo si čas udělám, to si nemyslete. „Kdo spí, ten jí“. … takže z logiky věci plyne, že kdo nespí, tak jí ještě víc. Čím méně spím, tím více jím (a nezdravěji).

Nicméně, abyste věděli, jaké to tady vlatně je. Vláďa objevil dva krásné blogy, které to dost trefně popisují. Lépe bych to nenapsala. A zážitky mám skoro stejné. Jen pro upřesnění doplňuji pár maličkostí (Vláďovi se dnes podařilo Elišku rychle uspat a zrovna dnes v noci se dobře spalo, takže nabitou sílu využiju na sepsání tohoto krátkého povídání).

  • Jak je to s dětským oblečením? – Tady nemohu než souhlasit, že dokud nejde do tuhého, tak je úplně jedno, jestli tomu malému kousku oblečení říkáte „bodíčko“, bodýčko“, „dupačky“, či „overal“. Prostě to je malé, bavlněné, prcka to udrží v teple a denně se to pere a žehlí. Takže já pronikla do tajů tohoto názvosloví tak v osmém týdnu po narození Elišky. Chystáme se kupovat další várku oblečení, tak ať je jasné, co vlastně potřebujeme koupit.
  • Co se kontroly v porodnici týče, tak tam jsem byla až těsně před porodem a byly jsme tam v té době snad jen dvě, o které se museli starat, takže vše proběhlo v klidu.
  • A trénovat přebalování! To ani náhodou! Od cizích dětí jsem se před porodem držela v uctivé vzdálenosti (a asi budu i nadále; moje mi stačí až až).
  • Po přečtení několika zážitků z českých (nebo se to možná týká jen Prahy a Brna) porodnic to vypadá, že se mi asi další dítě (jestli bude) bude muset narodit také v Curychu. Jaká to tady byla pohoda!
  • Jak autorka v článku krásně líčí: ak kolik nakojeno?“ zeptala se mě nic netušící sestra. „Nevím!“ pokrčila jsem rameny před sesternou. „Jakto? Kolik bylo na váze?“ nedala se. „Ta váha má odchylku jedno dítě! Nemůžu na tom vážit 5 gramů!“ vysvětlila jsem sestře. … To mě se vyhnulo – nám děti vážily sestřičky. A ať si kdo chce co chce říká „rooming-in“ (nebo jak se to jmenuje – jako že máte dítě pořád s vámi na pokoji) si mohou pochvalovat jen masochistky. Jak já byla ráda, že si Elišku na noc vždy vzaly sestřičky do sesterny a přivezly mi jí jen na kojení. A pak zase šup s ní pryč. Trošku se vyspat bylo k nezaplacení.
  • Žehlení ve čtyři ráno se mi naštěstí zatím vyhýbá. Ono veškeré žehlení jde díky Vláďovi úplně mimo mne :-).
  • „Mé dítě, ač nakrmeno, začalo hystericky lapat po imaginárním prsu, z huronského řevu mu naskákaly dosud nevídané rudé skvrny po celém obličeji, v ordinaci na váze pak v křečích povolily všechny svěrače naráz a bylo vymalováno.“ Jo jo, na poslední kontrole to Eliška panu doktorovi také pěkně počurála. A já jsem jen zvědavá, kdy přijde ta chvíle, až půjdeme do rodičovské poradny si nechat Elišku zvážit a ona se mi počůrá cestou, až ji polonahatou ponesu z přebalováku na váhu. Při mém štěstí té spoušti nezůstanu ušetřena.
  • A blinkání ji také jde pěkně. To si tak v klidu kojíme, já u toho sleduji tv (s vypnutým zvukem, čtu titulky) a v tom se mi rozlije takové teplo po břiše … :D.
  • A závěr článku mě naprosto dostal! :-). To se mi ještě nestalo. Ale pravidelně mívám jiný problém. Vštšinou se mi zdá, že mám Elišku v posteli. Následně se částečně probudím a ve změti polštářů a peřin ji začínám hledat. Nyní mám tyto polohysterické fáze mezi bděním a sněním čím dál tím méně časté, ale roli Elišky snad již měly všechny věci u nás v posteli – polštář, peřina, plyšový tuleň … Vláďa byl jednou toho mého frenetického hledání svědkem … a měl z toho nesmírnou legraci. Ale umíte si představit tu hrůzu, že máte dítě v posteli někde zamotané v peřině a nemůžete ho najít?! Teď pomáhá, když se mrknu do postýlky a ujistím se, že tam Eliška je. Protože není nic horšího, než zjistit, že ačkoli držíte Elišku v bezpečí své náruče, ona zároveň v poklidu spinká v postýlce. První co mě napadlo: „kam mám tu holčičku, kterou držím v náruči, položit, abych mohla tu, která je v postýlce, nakojit?“ Chvíli to trvá, než si uvědomíte absurdnost situace.
  • Naprosto výborný popis porodu! Měla jsem asi obdobný průběh. Jen u mě to se vším všudy bylo za pět hodin hotové. I s tím neočekávaným císařem. A to mi všichni říkali, jak si dobře vedu. Také jsem si říkala, že to (bolest) vydržím, že to přeci nemůže být nic tak hrozného. … Bylo to PŘÍŠERNÉ!! … Ale nějak se to ve výsledku seběhlo vše tak rychle, že jsem si ani nestlihla říct o nějaké tišící prášky. Pořád jsem asi čekala, že teď již přijde ta fáze, kdy to bude slabší a v delších intervalech … no a to už jsem byla na sále. Takže příště bych prosila nějakou mňamku hned na začátku.
  • Jo, a vozit si nějaké mňamky s sebou, jako abych měla energii (poctivě jsem se vybavila tyčinkami Mars, Twix a Snickers), je úplně na nic, protože během toho a dva dny poté jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.
  • Jak je to s prací po porodu? Tady ve Švýcarsku to není jako v Čechách – tři či čtyři roky být s prckem doma!? Když jsem to tady řekla poprvé, tak si mysleli, že jsem zaměnila „rok“ za „měsíc“. Tady je 16 týdnů a hotovo. Pak buď zpět do práce nebo na neplacené volno. Já se rozhodla zůstat doma půl roku. A pak uvidíme. Zatím to mám domluvené na poloviční úvazek. Ale ještě uvidíme, jestli bude volno v jeslích. Musím ale přiznat, že zatímco se mi před porodem zdálo, že se po půl roce s prckem doma zblázním a začnu, jako spusta jiných matek na internetu, žvatlat a používat šílené zdrobněliny, a že to zkrátka není nic pro mě; tak teď si říkám, že bych ten rok doma asi i vydržela. To už navíc bude s tím naším prckem i trochu zábava.
Takže tak by se daly schrnout dosavadní zážitky.
Jetě závěrem: Spousta matek tvrdí, že porod a mateřství jsou tím nejlepším, co je v životě potkalo. … Tak bych to zrovna nenazvala. Rozhodně to je ale zajímavá zkušenost :-). Jistě, mohu nyní říct, že vidět Elišku se smát a žvatlat je naprosto úžasné. Zároveň to je ale vykoupeno celodenním utrpením, kdy nespí, když má, spí, když nemá, když ji již popáté ten den převlékám poblinkané oblečení a myslím si, že mi každou chvilku umře hlady, protože pokaždé vyblinká víc než vlastně snědla; krátkými a přerušovanými noci, které mi moc sil do dalšího „boje“ nedají, a tak podobně. Ale věřím, že to bude už jen lepší a lepší. I očkování jsme v klidu přečkaly.

Mám již dva měsíce „chytrý“ telefon.
Nechápu, že jsem mohla žít bez něj 🙂
Mimo jiné jsem narazila na stránky/aplikaci „audioteka.cz„. Zde si můžete (za poplatek samozřejmě) stáhnout knihu z nepřeberného množství jak české, tak zahraniční literatury. Nevím, jak jiné maminy, ale já tedy na čtení klasické knihy čas fakt nemám. Takové to „dojít do parku a číst“ to u mě nějak nefunguje. Eliška, jako by vycítila, že stojíme, a nenechá mi přečíst víc jak tři kapitoly. Takže za 1,5-3h, které s ní venku strávím na špacíru se dá ledacos „přečíst“. Takhle mám za sebou již Farmu zvířat („Budu pracovat lépe a radostněji“), Revizora (Co se týče kurýrování, učinili jsme už příslušná opatření. Řídíme se heslem: „Blíž k přírodě.“ Člověk je mechanismus docela prostý. Je-li mu dáno uzdravit se, uzdraví se. Má-li umřít, umře.) a teď mám před sebou „Tajemství výchovy skvělých dětí“. Navíc snad pro všechny knihy lze stáhnout ukázkovou kapitolu zadarmo. Takže člověk ví, do čeho jde.

Ve vonlých chvílích, kterých moc není (třeba když Eliška ze spaní „pofňukává“, u čehož se stejně nedá spát), načítám na internetu různé informace a co mimojiné nechápu, jak mohou v diskuzích maminky uvádět, kolik toho ten jejich prcek vypije. Jak mohou vědět, jestli to bylo 60 či 100 ml? To mají na prsou nějakou měrku?! Také mě dostávájí poznámky typu „dítě si prostě vypije, kolik potřebuje“. To u nás podle mě neplatí. Ať pije, jak chce dlouho (do toho samozřejmě usíná, případně „blbne“ a „hraje si“), tak pokud u toho neusne, tak následně stejně nějakou dobu ještě křičí (jako aby bylo všem jasno, že ji ta její krkavčí matka nenechá u prsu celou hodinu). Že ví, kdy má dost? No to určitě! Ta by pila k prasknutí. Pak ať se doktor nediví, že pije třeba jen 5+5 minut. Pít 10+10, tak jen co s ní pak malinko pohnu, všechno to z ní proudem teče ven. To fakt nemám zapotřebí. Holt pak nejí každé tři hodiny, ale každé dvě, či dvě a půl. … V tomhle je krmení z láhve pohoda – tam přesně víte co a kolik toho vypije. Ale vzhledem k tomu, že ten náš „drobeček“ (se dvěma bradami) má v 7 týdnech již skoro pět kilo (nést ji v autosedačce i jen pár desítek metrů dá pěkně zabrat), tak ji asi metoda 5+5 minut stačí.
A pak tu je ten „problém“ s odstříkaným mlékem. Když už konečně odsávačka zafungovala (někdy prostě Eli usne a neucucne už ani kapku), tak je tu otázka „co s ním?“. Vždyť u dalšího kojení mléko zase bude, tak na co ho vlastně skladovat. Zamrazit? Kam asi? Do toho pidimrazáčku, který je kromě toho plný zmrzliny a zeleniny :-)?! Jistě, na růstové spurty. Miěale přijde, že než to mléko pak rozmrazím a ohřeji, tak se mi mezitím dotvoří další :D.
Dnes, v jejích dvou měsících, jdeme na očkování. Tak uvidíme, jestli se jí zvedne po pár následujících dnech apetit, nebo naopak bude jíst méně.