12.-15.10.2014
Po Grazu minulý měsíc, jsem tento měsíc měla na plánu Amsterdam – opět konferenci. Tentokrát to mělo být i více zaměřeno na moje téma, než na srdce a cévy, jak tomu bylo v Rakousku. Konference sice začínala v pondělí, ale já dorazila již v neděli ráno, abych si mohla s Andym a Lauren v klidu Amsterdam projít (v Amsterdamu jsem přistála v devět ráno, což znamenalo v půl šesté vstávat). Trošku jsem tušila, že pak během vlastní konference na to moc času nebude (a v tom jsem také měla pravdu). No a jeden den nám na to bohatě stačil. Samozřejmě, že záleží na tom, co chcete stihnout a shlédnout. Já si chtěla jen projít centrum. S Andym a Lauren jsme zvládli nejprve kolečko na vnějším okraji centra a oběd v malaisijské restauraci. Pak jsme si dali hodinovou projížďku na lodi po kanálech i s výkladem, to bylo moc pěkné. Jako jediný den za tu dobu, co jsem v Amsterdamu byla, bylo hezky a sluníčko, takže tím spíš jsme si to užili. Po posledním kafi v pět jsme se rozloučili, a já se vypravila ještě na dvě hodinky do úplného centra, kde to fakt žilo.
V obchodech jste mohli najít i takové příchutě jako chili, či slanina s chřestem.
Úzké uličky, kde byla kola, kam se podíváš (bavila jsem se o tom s domácím a ono sice je v Amsterdamu víc kol, než lidí, ale baráky a byty na to nejsou uzpůsobené, takže kola není prostě, kde parkovat, a lidé je tak i přes noc nechávají venku na ulici (většinou tu plečku nikdo nechcete mít v obýváku), kofíšopy se střídaly s obchody se sýry, natrefila jsem i na jednu pouť, několik sýrových obchodů jsem navštívila (sice žiji ve Švýcarsku, ale holandské sýry a sýrové obchody zde jsou prostě o něčem jiném. Sice to je všechno Gouda, ale dobrá). Ještě dopoledne jsme viděli obchody s tulipány a dalšími holandskými klasikami – dřeváky, magnetky ve tvaru dřeváků, tulipánů a větrných mlýnů. A pak jsem se dostala i do Red lantern district, kde to zase bylo plné sex schopů, nechybělo několik sex muzeí, prodejny semínek, bary a horší podniky, prostě mazec. Za tmy bych tam asi nešla, teď to byla jen jedna z mnoha čtvrtí. Začalo se smrákat. Mnohem rychleji, než jsem čekala. Na dvě zastávky, které jsem potřebovala k mému zarezervovanému ubytování dojet, jsem si koupila nehorázně drahý lístek (no ono když se to srovná s ostatními zeměmi, tak to asi ve výsledku není tak hrozné, ale když je to jen na dvě zastávky … a chodit to s tím kufrem se mi ve tmě ani moc nechtělo) za 2.8 Eur, abych následně vystoupila u řady vysokých prosklených krychlových budov v šeru. V těchto budovách bych si spíš dokázala představit kanceláře, než byty. No vážně – krychle o deseti poschodích, celá prosklená!! I z ulice vidíte, co se v pátém patře děje v obýváku. Abych to ještě uvedla na pravou míru – neměla jsem tentokrát zamluvený hotel, ale airbnb. Neboli typ „bed and breakfast“. Zkrátka, když má někdo doma volný pokoj, tak ho pronajímá, ale neservíruje vám k tomu snídani. Což byl trošku problém, protože široko daleko žádná pekárna nebyla, takže jsem musela pak ráno zpět na nádraží pro něco na zub. A ani s večečí to nebylo nejlepší. Koupila jsem si sice výběr goudy s různými příchutěmi, ale nemohla jsem pak už najít žádnou pekárnu, že bych si k tomu koupila kus chleba, tak jsem zašla do pizzerie koupit si alespoň česnekový pizza chleba, který už ale neměli, tak jsem si vzala nějakou další pizza placku, která byla vedle toho. Až když jsem se do toho zakousla (po pálivém sýru) jsem zjistila, že to je se skořicovým cukrem!! No bezva. Takže moje první večeře v Amsterodamu se skládala z goudy se zeleným a červeným pestem a skořicovým pita chlebem :D.
A teď k vlastnímu bydlení, protože to stojí za to. Barák je hned na nábřeží u vody. Baráky jsou docela široké a popisná čísla moc nejsou, takže jsem se trošku nachodila sem a tam, než jsem našla někoho u baráku, který vypadal, že by byl s byty a ne jen … něčím jiným. Zeptala jsem se, zda neví, kde je barák 460. Prý by to tady být mohlo, protože oni mají 300 něco. ?? Pak mi to došlo – tady nejsou číslovány baráky, ale byty!! To bych tady chodila hodně dlouho. Pustili mě dovnitř. Vyjela jsem do čtvrtého patra. Byty jsou uspořádány kolem obdélníkového atria, které jde prostředkem budovy až nahoru a je neustále osvětlené (a pak že my v Curychu plýtváme, když nám svítí v baráku těch několik žárovek). Našla jsem správné dveře a zazvonila. Nejdřív to vypadalo, že jsem špatně. Paní vůbec nevypadala, že někoho čeká. Pak se to vyjasnilo – čekala, že na ni někdo bude zvonit dole u dveří do baráku a ne rovnou u dveří. Působila trošku étericky (jen mluvou ne stavbou těla), provedla mě po bytě a mohla jsem se ubytovat.
Tak toto je moje ulice.
Byt byl čtvercového půdorysu s menší „krychlí“ uprostřed, v té byla koupelna a úložné prostory. Na obvodu byly umístěny dvě ložnice, záchod a technická místnost. Zbytek prostoru byla chodba a obývák s jídelnou a kuchyní. Celá stěna bytu, která vedla přes obývák a obě ložnice byla prosklená, takže jste krásně koukali do ložnice a obýváku baráku naproti, který zas tak daleko nebyl. Nechápu, jak v tom někdo může žít. Druhá stěna, která sousedila s chodbou, byla z průsvitného skla (ne průhledoého), takže vám do bytu jde z chodby neustále světlo. To mi také přijde ujeté. Bylo vidět, že někteří v baráku u toho měli jídelní stůl, takže pak bylo vidět, kdy jedí. Lepší,než tam mít postel.
A v noci bylo slyšet auta u vedlejší ulice. Už jsem zapomněla, jak se zvuk aut rozléhá.Zlatá letadla přistávající ráno a večer.
Ráno jsem šla pěšky na konferenci, podél vody, skoro ještě po tmě. Snídani jsem nestihla. Nechtělo se mi přijít pozdě kvůli snídani, kterou bych hledala někde v centru. Zaregistrovala jsem a měla jsem ještě asi 40 minut čas. K dispozici jsme měli kávu, čaj a sušenky, takže hlady jsem neumřela. Pořadatelé vůbec nedbají na naše zdraví – tolik medových sušenek, které jsem do sebe za ty tři dny dostala!! Taky nám mohli nabídnout trošku ovoce. A pak už začal kolotoč přednášek.
Vlastní konference se konala v hotelu Mövempick jednu tramvajovou zastávku od hlavního nádraží a jednu zastávku od mého ubytování, tedy tak deset minut pěšky podél nábřeží.
Začínali jsme vždy v devět ráno, ale ještě před tím jsme měli k dispozici kávu a čaj a mohli jsme tak s ostatními účastníky probírat naše projekty. Následovala 1,5 h šesti přednášek, kávová pauza a další jeden a půl hodina. Pak oběd, který se většinou skládal ze zeleniny, sendvičů a předpřipravených malých boxíků se saláty (zeleninových, s kuskusem, s lososem atd.). Po obědě vždy následovala přednáška pozvaného přenášejícího. Nevěřili byste, co vše se v biomechanice dělá. V pondělí byla přednáška o mozku, resp. Jeho modelování. A abyste mohli vytvořit matematický model, musíte zjistit materiálové vlastnosti daného materiálu. A to se musí dělat na živých tkáních. Takže nám předvedla nějaké indentační testy na mozkové tkáni a následně počítačové modely zvrásňování kůry mozkové a jak to vypadá při různých nemocech, že i to dokáží modelovat, tzn. ať již nedostatečné zvrásnění, tak i sekundární zvrásnění. V úterý pak byla přednáška o toku tekutiny v cévách, moc pěkné animace, víc jsme z toho moc nepochopila :D. A ve středu profesor biomechaniky z ETH mluvil o modelování kostí. Odpoledne byla mezi přednáškami opět kávová pauza. Takovéhle přednášky nejsou vůbec „zdravé“ – každou chvíli pijete kafe a zajídáte to sušenkami. V Amsterdamu (možná i v celém Holandsku) jsou hrozně oblíbené takové medové sušenky. Takže když tohle máte na každou přestávku, to budu muset po návratu trošku víc cvičit :D. A také jsme měli dvakrát na svačinu k dispozici Mövimpick zmrzlinu. Tématické.
Bylo opravdu dobře, že jsme si na prohlídku města nechala neděli, protože během konference na něco takového opravdu není čas. Přednášky končí v šest. V pondělí jsme pak měli apéro do osmi. Pak, již celá hladová jsem se vypravila sama do centra najít nějakou restauraci. V jednu chvíli jsem narazila na váhající trojici, a po optání vyšlo najevo, že jsou také z konference, tak jsem se k ním na večeři přidala a hned jsme zašli do nedaleké indické restaurace. Vyšlo najevo, že jsou všichni tři z Belgie, respektive teď pracují v Belgii. Přednášku jednoho z nich (Petra) jsem druhý den viděla – dělají úžasné věci. Jde o náhrady kyčelních kloubů. Chirurgové mají k dispozici určitou řadu běžných náhrad, které se voperovávají do „normálně“ postiženého kloubu. Ale když je kloub postižen více, než je normální, případně v sobě má již nějaké „zbytky “ z dřívějších operací, je nutné vytvořit specifickou náhradu pro toho konkrétního pacienta. A on představil postup, jakým to dělají. Celý proces dokáží udělat během měsíce – tzn od CT snímků až po vytvoření náhrady, kterou chirurg schválí, a přistoupení k operaci.
Další přednáška, která mě zaujala byla úplně poslední ve středu – jde o to, že jistá variabilita je v přírodě vždy. Vzpomněla jsem si na Petra, když říkal, že byl na nějaké konferenci, kde byli převážně lidé z automobilek a podobných oborů, a nechápali, jaký je jako problém s modelováním materiálu – „prostě máš materiál a vyhledáš si hodnotu definující materiál v tabulce. Tečka, konec.“ To ovšem v biologicky zaměřených oborech neplatí. Každý má jiné složení kostí, chrupavky, cév, atd. A ve zmíněné přednášce právě bylo, že vše toto by člověk měl ve svých modelech trošku vzít úvahu. Jedna věc je vytvořit do detailů jdoucí model, který zachycuje všechny možné úrovně struktury. Ale tento model platí jen pro dané materiálové složení, pro dané podmínky. Ale když budete chtít namodelovat kousek z jiné části těla, už vám to prostě a jednoduše nebude sedět. To samé řešíme i my s kolegou. Takže pak nám asi nebude zbývat nic jiného, než model trošku zjednodušit a nechat to proběhnout pro desítky různých kombinací, abychom trošku nasimulovali variabilitu, kterou máme i pro biologické vzorky. Takže ještě budu mít dobrou zábavu.
V úterý jsme měli večer volno. Zjistila jsem, že bych se potřebovala trošku prospat, tak jsem si ve Subwayi hned vedle hotelu koupila bagetu a zamířila přímo „domů“. Večer jsem tak ještě měla čas zaskypovat s Vláďou a popovídat si s paní domácí, se kterou se skoro nevidím, protože ráno odjíždí vždy před tím, než vstávám a večer přicházím já později, kdy ona už spí.
A také jsem potřebovala nasbírat síly na středu – večere na rozloučenou na lodi Ocean Diva. V programu byla večeře naplánovaná od osmi do půlnoci, ale říkali, že v půl jedenácté přistaneme aby ti, co potřebují, mohli vystoupit.
Nebylo to špatné. Jídlo bylo samoobsluha, ale přišlo mi, že ho bylo málo, ale dobré to bylo. Loď plula jen nahoru a dolu v rámci Amsterdamu. Dala jsem se do řeči ještě s pár lidmi, sbírala kontakty a rozdávala vizitky. Pak se rozdávali ceny za nejlepší prezentaci a pak se spustilo disko, které bylo tak hlasité, že jeden neslyšel svoje slova. Tak jsem kousek před jedenáctou vyrazila domů. V hotelu, kde byla prezentace, jsem si ještě vytiskla boarding pass a tak už mi nic nechybělo k cestě domů.
A druhý den jen na letiště a jedeme. Tentokrát „pořádným“ letadlem od SWISS. Hned tam bylo víc místa, ale na svačinku jsme dostali jen croissant. Ještě, že jsem v sobě měla střední dýňové latté od Sturbucks, to zasytí. Také jsme měli k dispozici obrazovky, kde nám ukazovali naši aktuální polohu. Jakmile jsme byli na poloviční vzdálenosti mezi Basilejí a Curychem, tak jsme to otočili zase směrem zpět k Basileji. Nejprve jsem myslela, že jde jen o špatné zobrazení, ale pak jsem od Vládi dostala printscreen, jak to opravdu tam nahoře vypadalo – byla tam pěkná zácpa, proto jsme museli udělat jedno kolo a čekat, až se na přistávací dráze vytvoří místo. Přistávalo jedno letadlo za druhým. Když jsem pak šla pro kufry, tak na tabuli to ukazovalo, že z Amsterdamu přistála hned tři letadla. Za chvíli nám přijely kufry a vyrazila jsem za Vláďou do práce na oběd.
Skvělý „tandem“.

Tak bylo 28.9.2014 další Slow up v rozumné vzdálenosti od Curychu – z Meilenu do Rapperswillu (a ještě kousek dál). Ráno bylo v Curychu mlha, že by se dala krájet. A s plánováním odjezdu to je těžké, vlaky jezdí jednou za půl hodinu, ale co my víme, jak s Eliškou vyrazíme. Tak se stalo, že jsme se smířili s tím, ž nám autobus na nádraží a následný přímý vlak ujede, ale jak si Vláďa kupoval lístky, tak zrovna kolem nás autobus projel. A tak jsme se ho jali dobíhat. Nejprve jsem vystartovala já s Eliškou ve vozíku, ranní mlhou, za roh kolem Coopu, nepřejet lidi čekající lidi na tramvaj a dál a dál na dočasně posunutou autobusovou zastávku. Doběhly! Stojíme s Eli ve dveřích a vyhlížíme Vláďu, jak se řítí s bruslemi v ruce. Dobrá práce. Na přestup na vlak máme pak asi deset minut, ale i tak trošku popobíhám, aby nám to náhodou neujelo. Vlak není bohužel nízkopodlažní, tak taháme kočár do schodů. S Eliškou si jdeme sednout, Vláďa bude stát u kočárku. Cesta do Meilenu trvá kolem půl hodiny. Eli kouká z okna, slízá a zase vylézá na sedačky, prochází se v uličce, chvilku si čteme. A pak už vystupovat a znovu do kočáru. To už se ji moc nelíbí. Cestou přistoupilo docela dost lidí, často s kolama, takže je jasné, že také jedou na Slow up. Na „start“ jdeme pěšky. Chceme si prohlédnout stánky, vzít Elišce balonek, podívat se na jezero, … a to je vše lepší bez bruslí.
Když jsem Elišku vyndavala s vozíku, tak ten se pod tíhou věcí převážil.
A pak jsme už vyrazili. Bruslaři a cyklisté všude. Tentokrát se jezdilo oboustranně. Spousta malých dětí na kole. Jelo se výborně. Cesta byla jen lehce zvlněná (kolem jezera) a dokonce mi připadalo, že jedeme povětšinou z kopce. Proto jsem trvala na tom, že zpátky jedu jedině vlakem. Cestou byla i pouť, to už ale Eliška spala. Usnula vlastně skoro hned, takže, když jsme dojeli do Rappesrwilu, stále spala. Snažila jsem cestou kontaktovat Veru s rodinou, kteří také vyrazili, jestli je někde nepotkáme, ale vypravili se později a byli pomalejší, takže zůstáváme o samotě. V Rapperwillu se nakonec Eli probudila, tak si protáhla nohy na hřišti a pak jsme šli mezi stánky hledat něco k jídlu. Skončilo to u rakletu. A do toho se udělalo pěkné počasí.
A tak jsme se vydali i na cestu zpět, čas jsme měli. Jinak jsme mimo jiné viděli i jezdce na jednokolkách, tandemech, vysokých kolech, atd.
A světe div se – cesta zpět mi připadala snad ještě víc z kopce, než před tím. To bylo super! To se mi snad ještě nestalo. Nejlepší profil, jaký si člověk může vybrat. Celkem to dalo 30 km, takže ještě že to bylo „z kopce“. Příští rok si Slow up zase vyhledám.

Čtvrtek 11.9.
Další přednáškový den, další dvě kafe, abych udržela pozornost (+jedna kola). Na oběd jsme zašli do restaurace, kde prý mají mít místní specialitky. A co mě nezaujalo – osmažený knedlík s vajíčkem a žampiony! To jsme si nemohla nedát :-). K tomu jsem měla ještě salát s klasickým dýňovým olejem. Vahid si dal půlku kuřete smaženého v těstíčku. Měl co dělat , to do sebe dostat.
Po přečtení podkladů k přednáškám jsem zkonstatovala, že mě první blok po obědě moc nezajímá a tak jsem se ještě vydala do centra. Konečně jsem zašla do informačního centra podívat se, jaké tam mají suvenýry. Vezu si domů pesto z dýňových semínek. A také jsem našla obchod s čokoládami. Typicky tady vypadají ledové kaštany a Mozartovy koule.
A zpět na přednášky.
Večer pršelo. A stejně Vahid s Helenou říkali, že dnes jsou unavení, tak jsme se vypravili do hotelu. Ale cestou jsem je ukecala na véču v restauraci Pod zlatou střechou. Na malý hlad jsem si dala jen vývar s jedním velkým knedlíkem z krupice. Hezky jsme poseděli a brzy se rozešli každý do svého hotelu.
Pátek 12.9.2014
Tak dnes poslední den. Klasicky jsem se vzbudila ranním mumrajem na silnici venku – tramvaje, auta, apod. Takže v půl sedmé. Co teď? Tak jsem během pěti minut narovnala těch pár kusů oblečení do kufru, čokoládky a víno jsem se při tom snažila alespoň trochu zabezpečit proti nárazům (až budou kufry házet do a z letadla; nepředpokládám, že by v Grazu na letišti měli folii na zabalení, což by pevnosti kufru trochu pomohlo. Navíc těch pár věcí se v tom kufru tak nějak ztratí). A protože jsem neměla ještě hlad, vrhla jsem se na stříhání nahromaděného videa. Moc daleko jsem se nedostala, je to přeci jenom časově náročné. No ale začátek to je. Došla jsem si na snídani, dobalila a vyrazila do deště na poslední přednášky.
V přednáškách se našlo pár zajímavých pasáží. A pak bylo po všem. Hotovo. Ještě velký závěrečný potlesk organizátorům a rozešli jsme se. Spolu se dvěma dalšími účastníky jsme šli na oběd do vegetariánské restaurace, taková samoobsluha. Moc dobré. A pak jsem se rozloučila i s nimi. Rozhodla jsem se, že ačkoli mám čas, pojedu už rovnou na letiště. Šla jsem tedy hledat zastávku autobusu. Byla to ta samá, na kterou jsem v neděli přijela. Ale dle jízdního řádu to vypadá, že autobusy jezdí jednou za 1,5 h a čekat tu tedy ještě 45 minut se mi nechtělo. Tak jsem se vydala pěšky (s tím velkým kufrem) po trati tramvaje směr vlakové nádraží (vlaky jezdí každou půl hodinu). Bylo mi jasné, že pojedu vlakem v asi stejnou hodinu, jako by jel autobus, ale alespoň si ještě prohlídnu naposledy centrum. A dala jsem si kávovou zmrzlinu.
Vlak mi jel za chvilku. Teď za světla se jen potvrdilo, co jsem psala na začátku. Jak malinké toto letiště je. Z vlaku jsem vystoupila jako jediná. Uprostřed polí. Prošla jsem tedy kolem kukuřice do jednopodlažní letištní haly. Kontrolní věž je snad nyšší než Petřínská rohledna :D. Odbavují nejdříve1,5 h před odletem. Takže mám ještě hodinu čas. Záchody nemají bezbariérové, takže musím ten megakufr rvát do schodů. Navíc jim to tam pěkně smrdí. Všechno tu je u sebe – check-in, čekárna, kavárna a bezpečnostní kontrola – takže při čekání stále dokola poslouchám nahranou smyčku, jak se na tu bezpečnostní kontrolu máte připravit (a pak mě stejně museli upozorňovat, že mám pásek). Až se konečně odbavím, tak se ještě zajdu podávat do Sparu, jestli tam nemají nějakou mňamku na cestu :-).
Při čekání jsem potkala Martina, který byl také na Summer School, studenta z ETH (v Curychu), který je původem z Francie, čtyři poslední roky byl v San Francisku a do Curychu přijel teprve před měsícem. Objevil se tam ještě jeden kluk z toho týdne, který byl z Urugvaje. Tak jsme si za tu hodinku čekání pěkně popovídali. Pak jsme s Martinem, který samozřejmě letěl také do Curychu, prošli kontrolou a já šla sehnat ještě nějaké místní víno. Pak tedy z Martina vypadlo, že má osmi měsíční dceru 🙂 Takže jsme po zbytek čekání a celý let probírali školku, zdravotní pojištění, Curych, děti, apod. Takže to byl pěkný závěr týdne. No a navíc na mě na letišti čekal Vláďa s výbornými čokoládkami.
Fotky z celého pobytu zde.

Středa 10.9.2014
Vzhledem k tomu, že po zbytek týdne už má jen pršet, mám dneska de facto poslední možnost jít si prohlídnout město. Obětovala jsem tak nezáživné ranní přednášky a tím, že jsem vstala brzy a na půl sedmou byla na snídani, jsem měla spoustu času na focení. Na to, že je Graz druhým největším Rakouským městem, je to centrum pěkně malé. Budovy tu jsou maximálně tři patra vysoké.Všude samí cyklisté. Je tu podle mě mnohem víc cyklistů, než v Curychu. V Curychu mají cyklisté vlastní pruhy na silnicích, tady pro sebe mají vlastní pruhy na chodnících a spousta ulic je tak jen jednosměrná. Navíc tu kola stojí úplně všude, úplně pořád. V Curychu si na noc každý své kolo na noc uklidí, tady ani ne. Ale jsou to fakt plečky :-). Po hlavní třídě Herrengasse, což je prý nejluxusnější ulice, asi jako Bahnofstrasse v Curychu, jsem došla až ke schodům vedoucím na Schlossberg. Což je jediný kopec široko daleko. Navíc nahoře stojí hodinová věž. Nahoru se můžete dostat z této strany třemi způsoby – zubačkou po úbočí, výtahem skrz kopec, nebo po schodech. Kvůli focení jsem se samozřejmě vydala po schodech. Takhle ráno tu bylo, až na několik sportovců, prázdno. Využívala jsem zastávky k focení ke krátkým vydýchání. Hodinová věž je pěkná, bohužel nepřístupná (přístupná jen s oficiálním průvodcem).
Pohled na muzeum moderního umění.
Po druhé straně jsem sešla dolů kaštanovou alejí. Ty stromy jsou prý 200 let staré. Což znamená, že musely být součástí prvních plánů zahrad poté, co zbořili (během napoleonských válek) hrad, který tady nahoře stával. A pak jsem v centru začala hledat zastavení, která jsme v pondělí při prohlídce s průvodcem prošli, a která jsem si teď chtěla vyfotit. Naštěstí není centrum tak velké, takže když dostatečně dlouho jdete, vždy to, co hledáte, najdete. Navíc ještě nezačal semestr, takže v ulicích chybí na 50 tis. studentů a tak tu bylo pěkně prázdno. Vše jsem našla. I dvojité točité schodiště. Ale pak jsem chtěla ještě najít sněhuláka. Jo, zní to divně. Ale na jednom nádvoří (největším v Grazu) stojí umělý sněhulák shlížející do louže vody, což byl jeho kamarád. Vše to má symbolizovat, jak je čas pomíjívý. Raději jsem se u onoho schodiště zeptala , kde bych ho našla. „Umělého sněhuláka?“ No, mělo by to být na Grazburgu. „Tady to je Grazburg“. Hmmm, tak nic, já budu ještě chvíli hledat. Podle mapky Grazburgu jsem si tipla, kde to tak vypadalo na velké nádvoří. Ven, doprava, doleva, doprava … a co byste řekli? Byl tam. Sám na celém prostoru. Měla jsem tak klid na focení. I když mé focení není nic moc. Kamínky mi křupaly pod nohama. A mám hotovo. Měla jsem tak i čas dojít do hotelu a nechat tam stativ a foťák. A plná energie jsem akorát dorazila na kávičkovou pauzu. Pak přednášky a pauza na oběd.
Stále nepršelo, i když po noci bylo mokro. Přidala jsem se k jedné skupince na oběd. Nevím, v jakém ročníku studia byly, ale řekla bych, že jsou všichni relativně na začátku, takže o něco mladší než já. A to asi ovlivňuje i výběr toho, kam jdete na jídlo. Zatámco já bych si v klidu někam sedla, oni skončili (a já s nimi) na Jakominiplatz. Tady jsme si každý dle výběru u nějakého stánku něco koupili a šli si to sníst do parku. Bohužel všichni byli opět spíš přes modelování arterií a podobných věcí (plak v cévách, aneurysmata, srdce, apod.), takže jsem nějakou novou pracovní známost nenavázala.
Při odpolední pauze jsem narazila konečně na někoho, kdo je zaměřený obdobně jako já. Na studenta z Holandska, původně z Iráku, Vahida. S sním a ještě s Helenou (z Matfyzu) se vypravili do Grammophonu na véču. Helena nás pak opustila a vydala se do centra, kde se pak přidala k ostatním a kolem osmé šli někam do baru a na šíšu. To už není pro mě :-). My jsme zatím s Vahidem probrali naše úlohy a mohla by z toho nakonec být i nějaké spolupráce. Navíc zjistí, jak jsou na tom u nich s penězmi a možná se uvidíme zase za měsíc na konferenci v Amsterdamu.
Musí se nechat, že nekuřácké restaurace mají něco do sebe. Ačkoli tady mají většinou stavebně oddělené místnosti (dveře), člověk pak stejně smrdí kouřem. Ještě že jsem si na tak málo dní vzala tolik oblečení. Mám teď tedy ještě pár čistých košil. Jo, a ráno při focení mi prdly kalhoty. Vydržely rok intenzivního nošení.

Úterý 9.9.2014
Ráno se mi fakt nechtělo vstávat. Když jde člověk spát o půlnoci, tak se není čemu divit. Budíka jsem měla sice až na osmou, ale s těmi ranními tramvajemi dlouhé vyspávání moc nefunguje. Po snídani hned na přednášky od devíti. Kávičková pauza v 10:30 nás všechny vždy nakopne na druhou část dopoledne. Také to je příležitost poznat někoho dalšího ze zúčastněných. Jsme tu čtyři ze Švýcarska. Jeden kluk z ETH, jeden z Bernu a jedna holčina z Lugana.A podle seznamu dokonce čtyři z Čech, jeden Slovák a dva lidi z Polska.
V obědové pauze jsem chtěla jet do centra ještě udělat pár fotek, protože druhý den má již prý pršet. No, začalo už dneska. S Mor (studentka z Izraele) jsme se vydaly kolem Opery do centra najít Hofbäckerei, kterou nám včera průvodkyně doporučovala. Po pár nejistých zatočeních jsem ji našla.
Jako dobrůtky měli, ale čekala jsem víc. A teď už fakt pršelo. Tak jsme chtěly zapadnout nějak na oběd. Vzpomněla jsem si, že slečna průvodkyně včera zmiňovala restauraci „Račí sklep“ (Krebsenkeller), což je nejstarší restaurace v Grazu a druhá nejstarší ve Štýrsku (DE: Steiermark, Aj: Styria). Tak to jsem nemohla vynechat. Mor se nelíbilo, že je jídelníček, připevněný u vchodu, pouze v němčině a raději se vydala hledat nějakou pizzerii v okolí university. Já se usadila v poloprázdném lokále a dala si „silný vývar s knedlíčky“ a protože mě to zasytilo až až, zakončila jsem oběd sladkou tečkou: mousse au chocolat (bílá a hořká) v „misce“ z listového křupavého těsta a horkým lesním ovoce. No myslela jsem, že to snad nedojím. A je znát, že si zakládají ne tom, že to je nejstarší restaurace a že je přímo v centru. Za oběd jsem dala kolem 17 Eur. Zpět na univerzitu jsem to vzala tramvají, protože už mě tlačil čas. Máme na oběd sice dvě hodiny, ale když do toho chcete stihnout procházku městem i oběd, tak to je relativně málo.
Takže dnes jsem se po přednáškách, které skončily v 18:15 vydala rovnou do hotelu, kde jsem si na chvíli dala nohy nahoru. A jakmile mi vyhládlo, vydala jsem se na véču do nedaleké restaurace „Pod zlatou střechou“ (Unterm Goldenen Dachl), kde prý mají místní speciality. Neměla jsem zas až tak velký hlad (přeci jen ta kafe a kola člověka tak nějak zasytí), tak jsem si dala štýrský salát s ovčím sýrem a všudypřítomnými dýňovými semínky a dýňovým olejem. Dýňový olej má totiž ve Štýrsku (Štýrsko, také zelené srdce Rakouska, je druhou největší rakouskou spolkovou zemí) 300 let dlouhou tradici. A dýňová semínka vám dají i na zmrzlinu (to jsem, zatím, nevyzkoušela). Salát se skládal ze zahradního salátu, kyselých brambor, fazolí s cibulí, vajíčka, ovčího sýra a dýňových semínek a oleje. Výborné.