Stejně jako dva předchozí roky jsme si ani letos nenechali utéct čokoládovou výstavu v Curychu. Podle mého názoru je to čím dál tím lepší. Již loni bylo na návštěvnosti znát, že se výstava po prvním ročníku v roce 2012 (alespoň stále žiji v přesvědčení, že to tehdy první ročník byl) dostala do podvědomí čokoholiků nejen z Curychu. Kvůli pár věcem jsme šli cíleně (ledová čokoláda, marocké sladkosti), jiné jsme pouze ochutnávali, a ty další jsme nakupovali poprvé (nugát, turecký med). Dobře jsme udělali, že jsme přišli hned na začátku otevírací doby v deset, ve dvanáct už se mezi stánky dalo stěží procházet (s kočárkem už vůbec). Stejně jako u italských stánků se sýry na trzích teď již víme, že i u stánků s franczouským tureckým medem a čínským/asijským sušeným ovocem si člověk musí kontrolovat a až se skoro hádat, kolik mu toho dávají. Protože jsou velmi “štědří”. Což u již tak drahého zboží není radno. Vláďa se nedal a uhádal jen 100 g kokosu (původně chtěl 50 g kokosu a 50 g sušených malin, ale napoprvé mu chlapík nabral asi 600 g, a nechtělo se mu moc ubírat). To já neměla takový “úspěch”, nebo jsem spíš tomu, jak moc toho zakrojil, nevěnovala až tak velkou pozornost. Ono to vypadalo jako tenký plátek, ale z velkého koláče, takže nakonec máme doma snad kilo (to fakt nepřeháním, podle ceny, kterou se ani neodvažuji napsat :-), jsem si dost jistá, že to bylo kilo) tureckého medu – dva druhy – jeden pouze s mandlemi, druhý i se sušenkami. Příští rok si dám s tureckým medem pokoj :-). Také jsem vyzkoušela jednu horkou čokoládu – hořkou – to není nic pro mě. Jako již tradičně jsme viděli spoustu značek, které jsme vůbec neznali. Příchutě nás již až tak “neoslnili” – již máme po třech letech ve Švýcarsku své zkušenosti 😀
Pořádný kusanec tureckého medu s karamelem a mandlemi. Doufám, že nám to za tu cenu vydrží alespoň do konce roku.
Velikonoce se blíží, takže kuřat a zajíců zde bylo několikero.
Šel s námi i kamarád Honza – tomu Vláďa doporučil, ať si s sebou vezme tolik peněz, kolik je opravdu ochoten utratit 🙂 – “bohužel” již berou většinou i karty.

(30.3.2014)
Vláďa jel někam lézt na stěnu (kopce), tak jsme zůstaly sami. A tak se konečně dostalo na curyšskou botanickou zahradu. Našly jsme ji jednoduše. A je moc pěkně udělaná. Nejzvědavější jsem samozřejmě byla na tři kopulovité velké skleníky, které v sobě ukrývají tropy a poušť. Začínaly jsme ovšem u záhonků s bylinkami a pokračovaly přes skalky se vším možným. V těch brzkých ranních hodinách (10 h, ale akorát se přecházelo na letní čas, takže pro jiné to mohlo být ještě 9 h :-)) jsme viděly jen pár dalších lidí s foťákama. Počasí bylo výborné – teplo, sluníčko. Bohužel kafeterie otevírá až v polovině dubna; asi se nepočítá s tím, že na konci března budou již skoro letní dny.
Od botanické jsme pokračovaly nejkratší cestou k jezeru (Zurichhorn). Z dálky byly vidět čínskou zahradu (tam se vypravím někdy příště). A konečně jsme vyzkoušely piknikovací deku. U jezera s výhledem na Alpy na udržovaném trávníku jsme rozložily naší károvanou deku a jaly se odpočívat a krmit Elišku. Válení se nám vydrželo docela dlouho.
Pak jsme se vypravily na tramvaj a tou do centra. Centrum jsme prošly a ještě neodolaly a zkusily novou “vlajkovou loď” švýcarských mekáčů – The Prime. Burger jen ze švýcarských ingrediencí se 180 g Burgerem. Nebylo to špatné. I ve dvou jsme se pořádně najedly. Ačkoli jsou švýcarské restaurace nekuřácké, před nimi se kouřit smí. Takže na zahrádce před mekáčem se kouřilo, a proto jsme vzaly zavděk trávníkem opodál a opět použily naší deku.
Domů jsme dorazily kolem páté, jen asi hodinu před Vláďou. Na to že jsme odcházely v devět, to byl náš snad nejdelší výlet.

Tak ho už také máme – vozík na prcka za kolo, který se dá samozřejmě použít jako normální kočárek či na běhání. Výběr to byl náročný. To sice asi víc posoudí Vláďa, ten učinil první velké rozhodnutí, že to bude Chariot-Thule. A že to bude model CX. Já se pak podílela na rozhodování, jeslti dvou nebo jednomístný. Samozřejmě, že máme jen jedno dítě, ale chtěli jsme mu dopřít více prostoru a pohodlí tím, že koupíme dvoumístný. Bojhužel se ukázalo, že ve dvoumístném modelu není možné umístit dítě doprostřed, takže ačkoli jse ve vozíků sám, stejně musí sedět je nna své půlce, kde má o něco méně místa, než v jednomístném modelu. Takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme ještě ve Velo Fiala dokoupili pylovou síť (to aby Eliška nedýchala všechen ten prach, co se za kolem zvedá), takže teď jsme připraveni. … Až tedy mé kolo projde servisem :-). Ale Vláďa to již seEliškou vyzkoušel a zatím dobrý.