Už se blíží polovina května a koukám, že článek za duben je stále jen v “rozepsaných”. Tak honem něco dopsat, ať se mohu soustředit na další měsíc :).
S Eli jsme zašli do velkého bazénu. Nejvíc se jí líbí sedět na schůdcích, kopat nohama a koukat na děti, jak si ve vodě hrají. Kruhu ani křidýlkám zatím moc nedůvěřuje.
Po ziměj jsme konečně zavítaly na delší dobu do ZOO. Takový nával jsem tam ve čtvrtek nečekala. Možná to bylo tím, že vedlejší kanton už měl prázdniny, tak tam byl kočárek na kočárku. Eli naťapala snad čtyři kilometry. Opět různá zvířata vnímá jinak než třeba na podzim. Opět vedla morčata a pak obrovská dinosauří vejce (umělá), do kterých děti hrozně rády lezou (i když jsou podně plné hnusné vody a bahna).
Vláďa byl na pár lezeckých výletech s Honzou. Někdy se museli přibližovat ke stěně na sněžnicích, protože tak vysoko, kam lezli, stále ležel a ještě dlouho ležet bude,sníh.
Eli se nám po druhé v životě jednu noc ukázkově zbl… Chudinka. Nejprve jsem si myslela, že z jídla – vůbec nekouše hrášek, prostě ho rovnou polyká. U mraženého hrášku to ještě jde, protože je po uvaření měkký, ale s čerstvým hráškem to takhle praktikovat nejde. Do toho se pak asi přejedla květákového mozečku, takže jsme noc zčásti probděli, hlavně jsme pak následující neděli strávili praním – vyprat čtyři sady povlečení a dek, to zabere čas. A Eli pak půl dne prospala. Nakonec to asi byla nějaká viroza přitažená ze školky – bojovala s tím celý týden. Teploty naštěstí moc ne, ale nejedla, byla unavená a tak. A to nás další týden, na konci dubna, čekala dovolená v Itálii – první společná dovolená. Loni jsme měli jet na to stejné místo (Finale Ligure), ale protože byla Eli nemocná, tak jsme nejeli. Tentokrát se z toho stihla dostat. Ale pak to chytil Vláďa, takže zase jsme nevěděli, jestli jedem či ne, ale v sobotu, den odjezdu, bylo Vláďovi dobře, tak jsme vyjeli.
Eli začala od dubna chodit do jeslí tři celé dny v týdnu (místo pouhých půldní). Kromě toho, že ušetříme docela dost peněz (celý den je výrazně levnější než dva půldny) a mě odpadá problém neustálého vaření a vymýšlení obědových menu, tak máme i čas na nějaké delší pobyty venku. S půl dny jsme byly trochu omezené.
Itálie – Finale Ligure
– v samostatném článku se můžete dočíst, jak jsme si užili naši první rodinnou dovolenou.

Jak zmiňuji později (jinými slovy v následujícím článku) – již loni byl tento výlet naplánován. Tehdy hlavně jako cyklo – Vláďa se chystal s kamrády na pořádný offroad a my s Eli bychom si užívaly pláže. Sešlo z toho. Letos jsme to pojali lezecky. Ano, ano – tato oblast je ráj pro cyklisty (hlavně tedy, jestli jsem to dobře pochopila, pro downhilové … je to tu samy strašný kopec), lezce a plážové povaleče.
Pětihodinovou cestu jsme všichni přečkali v pohodě. Naštěstí jsme neuvázli v žádných zácpách. Při dojezdu k našemu ubytování jsem si tedy prožila jeden z těch horších zážitků svého života. Nevím, jak moc znáte italské minipříjezdové cesty k barákům posazeným vysoko v kopci mezi olivovníky a citrusovníky. Tak, kam Vláďa odpočil z hlavní silnice, bych se neodvážila škrábat ani pěšky! Úzké to bylo tak akorát na auto, ale tak prudké, že jsem stále nemohla uvěřit, že se do toho opravdu pouští. Zatáčky musel projíždět na víckrát (nacouvat si), protože se to naráz vytočit nedalo. “Nejlepší” na tom bylo, že asi po třech zatáčkách zjistil, že jsme asi odpočili o jednu dřív. Otočit se ale nešlo! Takže začalo couvání, během kterého nemáte moc prostor na nějaké chyby – z jedné strany kamenná zídka, z druhé strany pletivo a pod ním pár metrů dole něčí zahrada. S Eli jsme Vláďovo couvání sledovaly z povzdálí (jendak pro to, aby měl lehčí auto, jendak jsem v tu dobu opravdu nechtěla být v autě). Nakonec to sjel, ale ve mě byla malá dušička.
Další cesta , kterou jsme vzali, byla již správná. O něco lepší, než ta původní, ale i tak to bylo uzoučké a šíleně prudké. Ke konci týdne ale už Vláďa zvládal projet všechny zatáčky bez couvání. Stejně jsem z toho ale nikdy neměla dobrý pocit. Ani jako chodec. Myslíte si, že někdo, kdo se plně soustředí na to, udržet se na silnici, ještě má čas koukat, kde jsou nějací chodci?
Ale k vlastnímu pobytu – byli jsme ubytovaní v apartmánu, kde byla kuchyň s jídelnou, dvě ložnice (v té druhé byli Kevin s Domi) a koupelna se záchodem. Pan majitel měl ještě asi pět podobných (vypadalo to na ohromné rodinné sídlo přestavěné do několika samostatných jednotek vhodných k pronajímání). Kromě toho pěstoval na terasách pod a nad barákem olivy, citróny a pomeranče.
Počasí moc nevyšlo. V neděli se Vláďovi vrátily žaludeční problémy, které chytnul od Elišky, takže strávil den v posteli. My jsme se s Eli vypravily na pláž. Ale byla zima. To koneckonců byla skoro celou dobu. Dva dny pak bylo hezky a v pátek zase už hůř a k tomu šíleně foukalo.
V pondělí jsme se v šíleném lijáku vypravili do Janova.
V úterý jsme si prošli Finale a ve středu konečně vyrazili na stěnu. Průvodce asi napsal někdo bezdětný, jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohl k tomu místu, kam jsme vyrazili napsat, že to je vhodné i pro rodiny s dětmi. Ale zvládli jsme to. Já jsem tak již potřetí zkonstatovala (po patřičném praktickém testu), že lezení venku není pro mě (moc obtížné oproti tomu, co lezu uvnitř na stěně). Takže to bylo asi (snad) mé poslední venkovní lezení. Vláďa pak byl lízt s Domi a Kevinem i druhý den, kdy jsme my s Eli byly na pláži a promenádě. A pátek opět procházka podél moře.
Nakonec jsem se docela těšila zpět do práce. Přeci jenom, v práci si mohu v klidu zajít na oběd a vypít si kafe … o dovolené s Eliškou ne 😀
Fotky jsou na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Finale_Ligure_-_dovolena
O jméno a heslo si musíte zažádat.