19.9.2015 Praha
Poté, co si pro nás Vláďa přijel do Prahy po své “pánské jízdě“, jsme měli perný víkendový program. Je polovina září a jak to tak vypadá, tak se všechny možné akce organizují přesně v tomto víkendu. No bude to fuška to vše stihnout! Ale na hektické pobyty v Praze jsme již zvyklí 🙂
  • 7:00 Eliška nás svým kokrháním budí (její oblíbené). Dáváme malou snídani připravujeme si věci na celý den, plánujeme.
  • 8:30 Začínáme snídaní na Farmářských trzích v Dejvicíh (já, Eli, Vláďa a jeho táta). Máme tu sraz s mými rodiči, abychom se s nimi mohli před odjezdem zpět do Curychu ještě rozloučit. Hodinka uteče jak nic. Stihla jsem si dát nějakou sláďuru a burčák. Rodiče pokračují na jídelní OhradaFest, my na Pražský Hrad.
  • 9:55 Máme sraz s kamarády před Jízdárnou, kde je výstava českých krajinářů Má Vlast. Máme čas, tak jdeme oblédnout “výstavu” Klasa a Regionální potraviny na terase Jízdárny Pražského Hradu. Těch dobrot, co tu je. Po výstavě sem ještě zajdem!
  • 10:05 Všichni se scházíme a jdeme na výstavu. Máme štěstí, zrovna dnes je vstupné za polovic. Výstava je ohromná! Krajinářské obrazy od cca od poloviny 19. století (některé obrazy byly skoro 200 let staré!, jestli jsem dobře počítala) zabíraly tři patra. Jen v přízemí jsme strávili hodinu. Potěšilo mě, že si ze školních lavic některá jména malířů a básníků (úryvky básní výstavu doprovázely) pamatuji. Další dvě patra už jsme trochu ošidili
  • 11:20 Končíme výstavu. Přesouváme se na vinobraní do zahrad PH (potkáváme se s Vláďovým tátou). A to musím říct, bylo zklamání. Chtěli jsme původně jet na vinobraní do Mělníka, ale z časových důvodů jsme zvolili toto. Burčák tu měli jen od jednoho dodavatele a ten … no už jsem pila lepší. A co jsem pak kde četla, tak došel v půlce odpoledne 😀 Jídelní stánky vypadaly pěkně, ale tvořily se u nich dlouhé fronty. Takže co ve mě nechalo nejlepší dojem je čerstvě vylisovaní šťáva z hroznů (měli tu na to dřevěný ruční lis) a jablečno-celerová šťáva.
  • 14:15 Loučíme se a vydáváme se pěšky domů (šetříme za lístky 🙂 ) Bereme to přes Hládko, kde je teď pěkný park (na místě, kde byla hlavní stavební jáma při ražení tunelu Blanka).
  • 15:00 Dáváme doma malou svačinu, bereme auto a Elišku a jedeme na Zažít Ořechovku jinak, kterou organizuje bratrancova žena a její Oříšek. Na Macharově náměstí jsou připravené aktivity pro děti a informační stánky jazykovek a jiných kurzů pro děti. Po dlouhé době si to takhle ve třech venku užívám. V Curychu se takovýchto “sousedských” akcí moc nezúčastníme, nejen kvůli jazykové bariéře, ale i z časových důvodů.
  • 16:45 jedeme domů, kde necháváme Elišku a miříme autem na Smíchov. Ještě nás čeká oslava 70. narozenin a večerní kino.
  • 17:15 Parkujeme, kupujeme lístky do kina a míříme na oslavu.
  • 18:00 Předáváme dárek a jsme odměněni výborným grilovaným masem a dortem (ten není grilovaný). Pomalu se loučíme a míříme do kina.
  • 20:00 Po dlouhé době zase v kině 🙂 Vláďa se nechal ukecat na Meryl Streep – Nikdy není pozdě. Bylo to trošku jiné, než jsem čekala, ale i tak se mi to líbilo.
  • 22:30 Konečně doma!
  • Co jsme nestihli – vinobraní v Mělníku, bouldercup ve Slaným
V neděli si Vláďa užívá nákupy 🙂 – jen v Globusu na Zličíně mají ty pravé koláčky! Takové holt ve Švýcarsku neseženete. No a já trávím celý den na kurzu první pomoci, speciálně cilený na maminky. Bylo fajn zase vše slyšet (už jsem jeden kurz, o větším rozsahu, tak před 10 lety absolvovala), ale zjistila jsem, že bych potřebovala i kurz o obyčejném “ošetřování” – jak správně očistit ránu, jak o to pečovat (hrozím se, až se Eli jednou sedře třeba na kole), jak zvládat různé nemoci, atd.
V 17:10 mě Vláďův taťka vyzvedl, doma jsem dobalila drobnosti a vydali jsme se na dlouho cestu zpět do Curychu. Překvapilo nás několik ucpaných úseků na dálnicích, ale i tak jsme po jedné ráno přijeli domů. Ranní vstávání do prace nebylo nic moc. A to jsem hned odpoledne měla na plánu další lekci s fazioterapeutem. Což bývá náročné, žádné odpočinkové masáže. Abych neměla tréninky pořád tak stereotypní, doporučil mi Tabata, což je typ intervalového tréninku, kdy se opakují 4 minutové úseky. Každá čtyřminutovka se skládá z 8 sérií: 20 s aktivity, 10 s pauza. Takhle to pěkně rychle odcejpá a člověk je pořád v pohybu. Na youtube se dají najít 4 miutové (i delší) skladby, kdy vám jede akční hudba i to odpočítávání, takže nemusíte pořád zapínat a vypínat timer.

Využil jsem toho, že Míša a Eliška jsou v Praze a vyrazili jsme s Honzou na pánskou jízdu do hor. Samozřejmě s požehnáním své milované ženy 😉
Sobota 5.9.
V odpoledních hodinách vyrážíme na cestu do Chamonix, kde jsme si vyhlídli kemp s možností pronájmu malých baráčků. Na místě je nám sděleno, že jsou všechny obsazené (kdo by se s tím rezervoval dopředu, že?) a tak nezbývá než postavit starý dobrý stan. Na večeři míříme do centra Chamonix a baštíme v doporučené kebabárně – dobrota.
Nedělě 6.9.
Ráno vstáváme nějak rozumně a vyrážíme kousek od Chamonix (oblast Les Chéserys) na více délkové lezení. Jelikož se pořád plácáme v obtížnostech mezi 5a-5c, tak jedním z cílů dovolené bylo přelézt něco hodnotnějšího – nějaké 6a (Désert de samba). A proč to nezkusit hned první den, že? Honza se sice cuká, ale to je u něj normálka a po hodince pochodu z parkoviště už stojíme na nástupu. Honza na pohodu dává první délku za 5b, druhou délku za 5c lezu já a nasledující za 6a, taktéž. Obě vcelku v pohodě pouští, i když v tom 6a převísku jsem musel trošku zabojovat. Poslední délku pak dolézá Honza a je posekáno.
S Mont Blanc v pozadí
Honza v 5c délce
Po vyslanění z cesty ještě Honza trvá na tom, že musíme vylézt na místní vež (Aiguillette d’ Argentiere), která byla tak 10 minut od nás. Jelikož všechny 5b jsou obsazené, tak si Honza vybírá 5c a maže na vršek. Vcelku pěkná linka, kde klíčové místo jde řešit dvěmi způsoby, takže i nemilovníci převisů to mohou v klidu přelézt 🙂
Vláďa na věžičce
Po zdolání věžičky mažeme do centra Chamonix na malé nákupy a večeři. Naše vyhlídnutá burgrárna je bohužel plná, tak zapadáme do jiného lokálu a následuje slušná přežíračka za levná éčka 🙂 Během večeře zjišťujeme, že plány na pondělí musíme přehodnotit, jelikož lanovka, s kterou jsme počítali, ukončila právě dnes sezónu. Pešek …
Pondělí 7.9.
Plán je jednoduchý – brzy vstát, nasnídat se, sbalit stan a chytit ideálně první lanovku v 8:50 směr Le Brevént. No nestihli jsme ji 🙂 Ale půlhodinová sekera není až tak hrozná. Cestou na lanovku a během jízdy lanovkou koukáme s pokleslou čelistí na base jumpery, kteří navlečení do svých okřídlených oblečků předvádějí neskutečné lety od horní stanice lanovky. Na nástup do cesty Crakoukass jdeme dnes z kopce, což je přijemná změna.
Na těch bližších kamenech se leze
Bohužel se ukazuje, že stejnou cestu jsme si nevybrali sami. Už z dálky vidíme, jak v ní někdo těžce bojuje a na nástupu čeká další dvojička. Jedna trojka, co šla před námi a shodou okolnosti na stejnou cestu to raději vzdává a jde jinam. My, vybaveni znalostí, že vedle obsazené linie vede ještě jedna k prvnímu štandu, to nevzdáváme a odhodlaně nalézám do paralerní cesty. Čekající dvojice jen nevěřícně kouká, kam to lezu 🙂 Mě smích přechází v momentě, kdy po dvou nýtech další nevidím a logicky to vypadá, že se obě cesty spojují. Bohužel Japonka stále ještě srdnatě bojuje a moc se mi pod ni nechce. Tudíž jsem se rozhodl nakouknout do koutu plného trávy a kamenů vedle ní, kde to vypadalo na lehké lezení bez větší potřeby jistit. Svůj elán opouštím v momentě, kdy vytrhávám vcelku velký šutr ze země a od poroučení se do hlubin k druhému nejtu mě zachraňuje jen clifthangrovské chycení madla pravačkou a kudpodivu i jeho udržení. Doteď nevím, zda jsem ho v té ruce držel ještě před tím, nebo zda jsem jen tak plácnul rukou na skálu a ono madlo. No nic, pokorně se řadím za Japonku a po jejím dalším srdnatém boji se dostáváme na první štand. Zde zjištujeme, že Japonka je na výletě se svým přítelem a najali si guyda, aby je provedl. Ten nás i druhou dvojku raději pouští před sebe. Další délky už docela šly, ale postupně se ukázalo, že ta linie byla krapet nelogická a hrozně umělě udělaná. Tudíž při představě, že po vylezení na předposlední věž máme sejít pomalu na její úpatí, abysme vylezli na stejnou úroveň, ale na druhé věži, vyhodnocujeme, že to za potřebí nemáme a mažeme na lanovku a hurá na oběd.
Lezení v plném proudu
Vrcholovka
Kolem čtvrté odpoledne je v naší burgrárně naštěstí volno a tak následuje opět obžerství v podobě super burgru. Po obědo-večeři pokračujeme skvělou zmrzlinou a pak vyrážíme autem zpět do Švajcu a to do kempu v Saas-Grund. Tam dorážíme ještě za světla. Na úterý máme na plánu odpočinkový den od lezení na skále, kdy skálu nahrazujeme sněhem a ledem a chceme sundat loňský pytel v severce Allalinhornu (4027m n.m.).
Úterý 8.9.
Brzy ráno vstáváme a jednou z prvních lanovek míříme na Mittelallalin, který se nachází v 3457m n.m.. Vynecháváme obligátní aklimatizační svačinku v místní restauraci a vyrážíme v plné ledovcové (obdoba plné polní) pod severo-východní hřbet Allalinhornu.
Allalinhorn v celé své kráse
Původně jsme si mysleli, že ze začátku půjdeme mimo výstupovou linii a nahradíme ji lezením v ledu, ale kvůli dost velké zimě plány měníme a zůstáváme na slunci zalitém hřbetu. Následuje tří hodinová dupačka do kopce, který místy měl kolem 50 stupňů (ne teploty, ale sklonu). Honza si to očividně vychutnával, tak jsem na něj několikrát čekal, aby se necítil tak opuštěný. Na vrchol dolézám jako první a než Honza dorazil, tak jsem stihl vyfotit mraky vrcholovek ostatních skupinek. To bylo pořád, jestli je můžu cvaknout na foťák a stejnou i na telefon a tak pořád dokola. Horší než na Václaváku 🙂 Naštěstí než Honza přilezl, tak davy zmizely a my měli vrchol jen pro sebe. Po nutných vrcholovkách jsem se vydali normálkou zpět k lanovce.
Vzlínáme
Po přelezu odtrhovky
Vrcholovka
Čas jsme měli skvělý, tak jsme se dohodli, že po návratu k autu zkusíme zavolat na jednu SAC chatu, zda tam ještě večer můžeme dorazit. Chatařka byla velice milá a dokonce nám přislíbila i pozdní večeři a tak po návratu do kempu rychle boříme stan, dáváme sprchu, přebalujeme a v pět odjíždíme směr chata Wiwanni (2471m n.m.).
Příjezdová cesta na parkoviště je docela dobrodružná. Nejprve si musíme koupit v místním hotelu propustku na placenou silnici, která se účtuje po 24h a pak následuje několik kilometrů utrpení jak pro auto, řidiče i spolujezdce. Auto trpí tím, že prakticky celou dobu jede na jedničku, řidič trpí strachem, aby nepotkal jiné auto, jelikož možnosti vyhnutí se jsou vzácné a spolujezdec trpí obavami, aby auto nesjelo z cesty do propasti 🙂 Po asi čtvrt hodině jízdě, kdy asfalt postupně přešel do šotoliny, která asi dřívávějc asfaltem byla, dorážíme na místo, kde silnice končí a pokračuje již jen pěšinka pro chodce. Můj naivní sen pěkného parkáče bere hodně rychle za své a naopak se mění v krapet stresoidní otáčení se přes dřevěnou nástavbu nad propastí tomu určenou. Ta konstrukce ve mně moc příjemné pocity nevyvolávala, speciálně, když to Honza lakonicky komentoval, ze se ty prkna pod autem pěkně prohla. Ale což, otočili jsme se a do propasti jsem se také nezřítili, tak hurá na chatu 🙂
Plošinka pro otáčení aut
Podle cedule nám to mělo trvat hoďku a půl, ale trošku se snažíme a stlačujeme to o čtvrt hoďky. Slušný výkon na to, že máme na zádech pěkný krysy.
Na chatě nejsme sami, jak jsme si zprvu mysleli, ale je zde s námi 7 lidí. Večeří se při svíčkách, i když chata elektrikou disponuje. A chatařka nám připravila neuvěřitelnou hostinu – čočkovou polévku, zeleninový salát a maso na způsob guláše s těstovkama a jako zákusek trhanec s jablečnou zavařeninou. Navíc v takovém množství, že jsme to ani nezvládli všechno sníst.
Ještě jsme si zvládli domluvit snídani na šestou ranní a mažeme do postele. Po třech nocích na károšce super změna!
Středa 9.9.
Představa, že stihneme odejít do sedmi se nenaplnila a odcházíme lehce po čtvrt na osm. Chatařka se blýskla palačinkou s banánem ke snídani, což se nám na horské chatě ještě nestalo 🙂
Na nástup to mělo být jen půl hoďky, ale jdeme nějak pomalu a v kombinaci s pomalým oblékáním se do lezeckých cajků začínáme s lezením něco po půl deváté. Čeká nás 16 délek s maximální obtížností do 5b v cestě Ostgrat.
My jsme lezli ten hřeben z prava do leva
Za komentář stojí jen pár délek:
První délka bezproblémová plotna za 5a, s pěknýni lištičkami – hezké lezení.
V druhé délce je 5b převísek, ale Honza si ho šikovně nalézá mnohem težší variantou, asi, aby se trošku unavil 🙂 Mě se daří zvolit autorem očekávaný směr a dávám ho na pohodu.
Devátá délka nabídla pěkné kolmé lezení se super chyty (5a) a pak nás ještě zaskočily dvě délky za 4b, které by si zasloužili krapet vyšší klasifikaci. Ale potykali jsme si s nimi a po mnoha hodinách lezení jsme se dohrabali na předvrchol. K vrcholu následoval hřebínek s lezením za 2-3, který už jsme šli navázani na krátko a kolem půl čtvrté jsme dosáhli hlavního vrcholu (3001m n.m.). “Trošku” později než jsme si představovali.
Počasí stálo za zlámanou grešli
V jedné z těch hezčích délek
Vrcholovka
Následoval vypečený sestup, který nám trval lehce přes 2,5h a obsahoval zajímavé slézání i slaňování. Večeři, která byla plánovana na sedmou jsme stihli jen tak tak. Resp. dorazili jsme pozdě, ale naštěstí ještě nezačali 🙂
Sestup také stál za to
Čtvrtek 10.9.
Ráno vyspáváme do půl osmé. Následuje pomalá snídaně a někdy kolem půl desaté vyrážíme na skalkaření do jedné s místních “klettergarten”. Zvládneme vylézt čtyři cesty (5a, 5c, 5c a 6a), kdy do nás v jednu chvíli praží sluníčko, aby za minutu na nás sněžila krupice. Po čtvrté cestě to balíme a jdeme na chatu na pozdní oběd. Přicházíme tam akorát v čas, a chvíli na to následuje solidní sněhová bouře.
Chata Wiwanni se zbytky sněhu
Využíváme okamžiku, kdy se počasí umoudřilo a mažeme dolu do údolí zpět k autu. Stíháme tam dorazit tak čtvrt hoďky před další pořádnou přeprškou, takže vše OK. Plány na pátek zatím nejsou, ale je jasné, že nyní jedeme zpět do ZH.
Pátek a sobota 11.9.+12.9.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem si dali den volno, resp. já si dal volno a Honza nezmar šel odpočívat do práce a při té příležitosti si jel ještě po práci zajezdit na singletrail. Nezmar …
Na sobotu jsme se dohodli na lezeni kousek od Sustenpasu. Z ZH vyrážíme relativně pozdě, ale není kam spěchat – přístup pod stěnu je jen na 20-30 min.
Pochod pod stěnu
Něco kolem desáté začínáme lozit. Jelikož jsem vybral zase něco za 6a (cesta Super Sustli – 6a, 5a, 5a, 5b, 5c+, 6a), tak Honza celou dobu remcal, že to na prvním nepoleze a podobně. Navíc, když si na nástupu spletl cesty, tak už propadl depresi, že to nepřeleze ani na druhém konci. Vše se vyjasnilo, když jsem začal lozit a nalezl tam, kam jsem měl 🙂
Vše šlo hladce až do poslední délky, z které se vyklubala plotna s relativně těžkým místem mezi prvním a druhým nejtem. Krásně jsem si nastoupal na tření (čti “na úplný sr…y), vyšponoval jsem se, cvakl preso do nejtu a když jsem šáhl rukou pro lano, tak jsem vystrčil zadek trošku víc než bylo záhodno a odporoučel jsem se pět metrů pod nejt. Později mi všici říkali (za náma lezla ješte jedna dvojka), že ten pád byl fakt pěkný 🙂 Nakonec se nějak zadařilo a zbytek už relativně šel, takže po chvíli bylo dobojováno. Po slanění jsem toho měl akorát tak dost a Honza taky nejevil známky toho, že by chtěl dál lozit, tak jsme to zabalili a jeli domů.
Kousek pod klíčovým místem
A tímto odjezdem zazvonil zvonec a dovolený byl konec 🙁