Vzhledem k tomu, že máme s Vláďou stále nějakou tu dovolenou a Vláďa si ji nemůže vybrat hned ten týden před Vánocemi, rozhodli jsme se udělat si pohodu první prosincový týden. Původně jsme chtěli někam do tepla, ale vidina někalikahodinového cestování s Eli mě děsila. Navíc, upřímně, dovolená s dítětem je pro mě jako jakýkoli jiný den, kdy jsem s Eli – nejsem v práci, ale není to odpočinek. Já vlastně na soušasnou dovolenou měla jen pár požadavků – odpočívat, balit dárky a jít do kina. A to, přiznejme si to, mohu krásně i v Curychu. Takže plán je jednoduchý – máme dovolenou v Curychu a užijeme si s Vláďou ve dvou ty tři dny, které je Eli ve školce :-).
Po pondělí Vláďa prohlásil, že je víc unavený, než po dni v práci. A o tom to je – já si vlastně do práce chodím odpočinout :-). Takže co jsme stihli? Vláďa odvezl ráno Eli do školky, pak studoval nějakou pracovní literaturu (v televizi nic nedávali), já trošku poklízela, stihla jsem si zacvičit svých 20 minut fysio-tréning a v půl jedenácté jsme již vyráželi na výstavu LEGA The Art of the brick. Takhle to vypadá, když se dá právník na umění a používá k tomu LEGO kostičky – úžasné!
Pak byl čas oběda. Na ten jsme vyrazili do naší nejoblíbenější burgrárny v Curychu s příznačným názvem Heidi & Tell. Mají na výběr asi jen tři nebo čtyři burgery, zato to je mňamka.
Následovala cesta do Merrell obchodu s botami, kde si Vláďa chtěl koupit nové boty za ty stávající, které po roce používání jeví známky prošlapanosti a ani o nepromokavosti se již moc mluvit nedá. Výběr byl jasný – chtěl uplně ty samé ve stejné velikosti. Vyzkoušel si je … a už je nezul. Jen z nich utrhl cedulky a staré boty jim tam nechal. Cestou jsme se ještě stavili v mém oblíbeném šnaps obchůdku Fine and more. Přístup k zákazníkovi tady je velmi individuální, takže jsme tam zkejsli asi hodinu. Zato máme v batohu samé dobroty.
Následovalo hračkářství Franz Carl Weber na Bahnhofstrasse. Cíl byl jasný – nekoupit Elišče žádné hračky. Vím, většinou míří lidé do hračkářství právě proto, aby něco svým dětem koupili. Ale Eli toho má již tolik! My jsme šli jen na kukajdu 🙂 A také sehnat puzzle pro kamarády. Když už jsme měli puzzle, chtěl Vláďa hned pryč, ale já chtěla i do dalších pater. A když už jsem já chtěla odejít, tak zase Vláďa, že nám ještě chybí to patro s Legem, kam zase chtěl on.
Následovalo knihkupectví Orell Füssli. Tady jsme si každý hledal, co jsme potřeboval.
A pak už jsme jen přeběhli ulici do Coop supermarketu, kde jsme proběhli domácí potřeby, kde jsme sehnali nové malé talířky, papírnictví, dali si kafe a dort, při výstupu ještě horké kaštany a bretzel (velký slaný preclík) a jeli vyzvednout Elišku. To už bylo pět večer a byli jsme dost uťapaní.
Eli jsme vyzvedli a šli kus pěšky na tramvaj. Ta nám hned jela, popojeli jsme na autobus, z autobusu kus pěšky a byli jsme doma. Na večeři jsme si dali zbytky od předešlých dnů – na nějaké velké vaření stejně nebyl čas(ani chuť). A pak už jen odpočívat (a tedy nějak rychle dostat Eli do postele).

Sobota 31.10.2015
Máme za sebou další rodinou akci. Jak říkáme Eli – „jedeme na výlet“ – a má z toho hned radost. Ať už vlakem, či autem (většinou chce zrovna ten jiný dopravní prostředek, než kterým máme v plánu jet). Nechci jezdit moc daleko za Curych, protože většinou stejně zkysnem na nejbližším hrišti, takže proč kvůli tomu trávit hodiny v autě a platit bůhvíco za vstupné. Tuhle „ZOO“ už mám v hledáčku delší dobu. Zatím nás odrazovalo to, že to je relativně v údolí, takže tam nebude moc svítit sluníčko. Jenže abyste se dostali někam nad inverzi či prostě do kopců, tak musíte jet a jet. No ale vyjeli jsme. V Curychu bylo pod mrakem, frišno, stejně tak u Adliswilu. Vláďa našel správné parkoviště (ono tenhle „park“ je tak velký, že podle toho do které části jdete, je vhodné vybrat to správné parkoviště), rozuměj to blíže zdroji kafe, zaparkovali jsme na skoro prázdném parkovišti (kdo by také v deset ráno chodil do ZOO), zaplatili 10 CHF (!!) za celodenní parkování (jiná volba není) a vyrazili k prvímu výběhu (s losy). A co čert nechtěl – tématicky tu byla „losí houpačka“, tzn. houpačka ve tvaru losa. A jak jsem psala výše – tohle byla taková naše konečná. Eli se odtud nechtěla pohnout. Takže jsme přemlouvali, slibovali, a pak na to šli samozřejmě hrubou silou. Už mi začínala být zima a chtěla jsem se pohnout dál. Viděli jsme zubry a liščí výběh (jj, lišky byly někde shované), zato si Eliška vyzkoušela liščí noru. Pak jsme si udělali obědovou zastávku u hřiště, já si dala kafe, další hriště, Vláďa si dal Pflankuchen, Eli mlíko, a šli jsme na myši, krysi, lesní kočky, vlky, kolem medvědího výběhu, tady Elišku chytnul „rapl“ a půl hodiny řvala a nechtěla se pohnout, a pak už jsme to stočili domů. Jo, ještě jsme viděli koně Převalského a jeleny a laně. Myslím, že sem si ještě můžeme udělat několik výletů – jsou tu minimálně tři pětikilometrové okruhy, takže když nic jiného, je to pěkné na výlety. Cestou jsou i piknikovací místa, kde si člověk může opíct buřta.
Psům vstup zakázán. Tak tu pro ně mají tato pěkná „parkoviště“. Hned vedle jsou i kryté boudy, kdyby lilo.
Poměř se s medvědem.
Poté, co Eli řvala půl hodiny na celý les, ji uklidnila knížka s bagry a traktory.

Sobota 24.10.2015
Tak Eli má za sebou první běžecké závody!! Herbstlauf Wila: 180 m za 2 min 07 s. Skončila předposlední ve své kategorii, ale to bylo také tím, že soutěžila s holčičkami i o 2 roky staršími (kategorie 2011 a mladší). S námi držela krok maminka s holčičkou ročník narození 2014 :-). Eli byla celá natěšená, ale jakmile odstartovali a všichni se kolem nás prohnali, tak se dala chudák do breku, ale při tom stále statečně běžela. Vedle nás běžel tatínek s také brečící holčičkou, která ale byla o něco starší nž Eli. Působilo to na mě hrozně legračně. Pak přišel „kopec“, to jsem mylsela, že snad budu muset Eli nést. Ale těch pár metrů zdolala a pak už to neustále klesalo. Nálada se jí zlepšila a pak už běžela s úsměvem a užívala si to. Napomohla tomu také určitě atmosfére, kdy lidé podél trati těm prckům usilovně fandili, bylo slyšet i povzbuzující kravské zvonce (ne že krávy zvonily, ale lidé si opravdu přinesli zvonky na povzbuzování). Nakonec to Eli krásně zvládla. A v cíli dostala marcipánovou berušku s marmeládou a čokoládou a od té doby se ptá, kdy zase budou nějaké závody :-).
Předzávodní čekání.
Ještě chvíli jsme zůstali a koukali na další kategorie, jak se snaží. Eli do toho neustále jezdila na klouzačce. Pak jsme si dali něco malého k obědu a vyrazili jsme k Winterthur do „lesní zoo“ (Forstbetrieb Winterthur). Funguje to jako zoo, jen se neplatí vstupné a zvířata mají výrazně větší výběhy, než v normální zoo (také kvůli tomu může být těžší některá zvířata zahlédnout). Viděli jsme vlky vyhřívající se na sluníčku, muflony, koně Převalského a to bylo tak všechno, protože pak jsme se zasekli na hřišti. Tedy, Eli samozřejmě, Vláďa jí tam hlídal a já si v klidu dala kávu a zdálky na ně koukala. Nemohli jsme ji tam odsud dostat. Až jsme se nakonec vymluvili na mé rodiče, které dnes měli do Curychu dorazit, tak že musíme domů a přivítat je. K autu jsme to vzali ne po silnici, jako předtím, ale lesem, kde byla „Kunstweg“ – podél cesty byly různé umělecké výtvory. Takže jmse měli zpestření.
Lesní včela
Eliška konečně usnula. A prospala to až domů, kde už opravdu naše návštěva čekala. Shodli jsme se, že jsme všichni po dnešku už dost unavení, než abychom absolvovali ještě Mostfest, který teď v Curychu je, a zůstali jsme se doma dívat na ragby, což byl také dobrý program.