Dovolená pokračuje. Pátek je Eli opět ve školce, takže máme další den pro nás. Vláďa odvezl Eli do školky a pak jsme měli OBI-day :-D. Máme totiž problém – máme spoustu puzzle, některá z nich již poskládaná, a řešíme rámečky. No a buď nemůžem sehnat správný rozměr, nebo jsou ty rámy nehorázně drahé (třeba 4 x cena vlastního puzzle). Takže jsme vsadili (po nějakém tom googlování) na OBI – že tam prostě najdeme nějakou desku a plexisklo a necháme si to nařezat na správný rozměr. Co vás budu zdržovat – našli a máme doma. A vyšlo nás to asi o trošku mín, než klip-rám v obchodě. Teď ještě navrtat díry na pověšení a zarámovat (a zjistit, že to vše sedí a pasuje dohromady). Rovnou z OBI jsme vyrazili na oběd do Ziegelhüte. Já si dala opět burger a Vláďa opět steak a oba jsme byli spokojení. Já jako sladkou tečku na závěr choco-mousse a Vláďa klasicky Coupe Denmark, což je vanilkový pohár (ohromný) se šlehačkou a čokoládovou polevou.
V sobotu jsme vyrazili na orientační běh, který jsme absolvovali již před dvěma lety. Vláďa s Honzou a Ivanem si dali dlouhou variantu a my s Eli dětskou trasu měřící 1,2 km (vzušnou čarou). Mezi druhou a třetí kontrolou čekal Mikuláš (a Schmutzli a oslík). Eliška se jich kupodivu nebála – kladla jsem ji na srdce, že jim prostě musí odříkat básničku a dostane dárek. Tam jsme jim zanotovaly “Mikuláš ztratil plášť”, Eli dostala balíček a “běžely” jsme dál. Pak následoval asi 100 m úsek, kdy jsem vyměkla a Eli jsem poponesla, ale pak už to Eli vše zvládla sama. Sice si stěžovala, že ji bolí nožičky, ale to určitě jen hrála. Víme moc dobře, jakou má výdrž. Celkem jsme ušly 1,7 km za 50 minut. A pak jsme čekaly a čekaly až doběhnou kluci. Jestli si někdo myslí, že po takovýhlech závodech a bez poobědového spánku bude večer unavená, tak to ani náhodou! S vypětím všech sil jsme ji v devět dostali do postele, ale byla pořád živá. To spíš my s Vláďou jsme byli zralí do postele ještě dřív než ona.
Počasí bylo spíš pozdně podzimní, ale rychlá chůze/běh nás zahřál.
V cíli.
V neděli vyrazil Vláďa s Honzou a Ivanem na lezení. My s Eli jsme relaxovaly doma. Dívaly se na pohádky, vařily, dělali papírové vločky, vyráběly překvapení ze dřeva, zarámovaly jsme jedno puzzle, atd. Na kluky pak večer čekaly végi-lasagne a makovec.
Elišce se pilníkování evidentně líbilo. Sice jsem se jí ptala a kontrolovala, zda nebrousí i stůl (a říkala že nee), ale budu muset ten stolek trošku přelakovat.
Samozřejmě musela ochutnat – jestli je ten bešamel ok.
Makový motanec se napoprvé povedl.
No a zítra zase do práce. Teď už to bude do konce roku odcejpat pěkně rychle. Ve středu máme sraz s Domi a Kevinem, v pátek máme vánoční večírek v práci, další středu jdeme s Vláďou na koncert Tarji (Honza hlídá), pak má Vláďa vánoční večírek, no a pak už pomalu jedem do Prahy.

Dovolená pokračuje. V úterý jsme byli doma všichni tři, Eli nemá školku. A to jsme se tak nějak prováleli tím dnem. Jak to tak bývá – ráno jsme trochu vařili a uklízeli a Eli chtěla jít ven. Odpoledne, že tedy půjdeme ven, ale Eli chtěla zůstat doma.
Středa – Vláďa odvezl Eli do školky a my vzápětí vyrazili shánět ještě pár dárků. Začali jsme v Glattu kafem a dortem a pak sehnali pár super drobností na “vyrob-si-sám” – abych pak měla s Eli během dlouhých zimních dnů nějakou zábavu. Pak jsme jeli domů, Vláďa si šel zaběhat (bylo sluníčko, tak to nešlo nevyužít) a já využila čas pro svých 20 minut fyzio-tréningu. A pak jsme vyrazili na oběd do steak house v Oerlikonu. Já si dala špíz 200 g hovězí s domácími hranolky (takové ty rustikání – na přesně takové jsem měla chuť) a Vláďa si dal 300 g rib-eye steak. Přinesli nám to na rozpáleném kameni, takže stupeň propečenosti jsme si kontrolovali každý sám. Ještě na začtku jsme dostali míchaný salát s francouzským dresingem – už jsem umírala hlady. A odpoledne – “movie night” – jo, jo, odpoledne je jediný čas, kdy máme na film čas, protože Eli poslední dobou do postele dřív, jak v devět neostaneme, což znamená, že bychom se k filmu dostali tak v půl desáté a to už je na mě moc pozdě. Ale, jak to tak už bývá, když běží televize – Vláďa u toho žehlil a já balila dárky :-).
Čtvrtek – Eli je opět doma. Ráno jsem s ní spala až do devíti! V půl sedmé jsem ji tedy musela vysvětlit, že já ještě rozhodně nestávám, a spaly jsme dál. Vláďa tak dlouho ležet nevydrží, tak mezitím zašel nakoupit. Dopoledne jsme blbli doma, na oběd jsme si dali krevetové rizoto a po obědě jsme jeli bruslit. Bohužel, stadion, který máme nejblíž, je až do konce roku 2017 zavřený pro veřejnost, takže jsme jeli do Swiss Arena v Kloten, kousek od letiště. Již loni jsme Eli koupili dvoubřité brusle, ale to bylo trochu předčasné. Letos na ně konečně došlo. Je to ten typ, kdy se ty břity připevní přímo na botu dítěte. Navíc jsou štelovatelné, takže je má ještě tak na dva roky. Vzali jsme pro jistotu i helmu a když jsem tak koukala na dvě třídy školních dětí, tak měly helmu skoro všichni. Za Eli se až do 6 let neplatí, takže jsme zaplatili pár franků za nás (pani byla překvapená, že máme vlastní brusle, asi je běžnější, že si lidé brusle jen půjčují). A “vyjeli” jsme na led. No, vyjeli. Eli na mě nejprve vlastně jen tak visela a bruslema šolíchala led (to jsem ještě měla normální boty, jinak by mě stáhla s sebou). Pak jsem i já šla do bruslí a rázem jsem byla nestabilní, jak Eliška. Pak se přihnaly ty školní děti a vyndaly i takové lachtany, o které se člověk může při jízdě opírat, nebo na nich sedět. Eli s Vláďou jednoho ukořistila a hned to byla jiná jízda. I mě osobně se jezdilo líp, když jsem Eli s lachtanem tlačila a měla se tak o co přít 🙂