22.5.2016 (neděle)
Vláďa po třech týdnech, co jsme si já s Eli přehazovaly kašel/rýmu, taky něco chytil. A hned samozřejmě nadával na ty dětské bacily, které jsou mnohem horší, než co jsme si v dřívějších dobách přehazovali mezi sebou. Takže z výletu do ZOO kus za Curychem sešlo. Co s načatou nedělí (čekali jsme do rána, jestli bude Vláďovi lépe nebo ne a nic jiného jsme si nenaplánovali a ráno to vypadalo na moc pěkný den). Dopoledne jsme byli doma a Vláďa připravil super těsto na pizzu a pak vlastně i tu pizzu; u toho jsme mu my s Eli jen tak trochu přicmrndávaly. Na internetu jsem našla, že tento víkend byl ve znamení “přírody ve městě“. Neco jsme již prošvihly, něco bylo daleko, nebo byla nutná rezervace. Tak jsem nakonec zvolila výstavu sukulentů. Jen jsme dojedly oběd, už jsme pělášily na tramvaj. Cesta nám zabere tak 45 minut s tou rychlostí, jakou může Eli s těma svýma malýma nohama jít.
V tramvaji 30 minut dlouhá cesta ale rychle utekla. A už bylo jasné, jaký pařák dnes bude. Měla jsem to naplánované tak, že na výstavu dorazíme akorát na jednu hodinu, kdy bude prohlídka s komentářem. Dorazily jsme asi o deset minut dřív, a tak jsme se rovnou vrhly mezi exponáty (tedy ne doslova). Elišku jsem pořád musela hlídat, aby se nepokoušela něco hladit, jak je jejím dobrým zvykem. Mají i venkovní expozice, kde mají exponáty, které nevyžadují takové teplo. Jen co jsme ale zase zašly dovnitř, tak Eli bez okolků zkonstatovala, že “to je ale nuda”. No a bylo vymalováno. Ještě jsme proběhly (skoro doslova) zbylé tři docela velké místnosti, a byla jsem nucena odejít. Pokud řeknu, že jsme vevnitř strávily 15 minut, tak doufám, že moc nepřeháním. Takže bylo 13:10 a co s načatým odpolednem.
Expozice sukulentů se nachází hned u jezera, takže jsme kus popošly a vzala jsem Eli na molo, kde jsme koukaly na lodě všech typů. Pak jsme seděly ve stínu na lavičce a koukali na mládež, jak se vydává na pramičky. Pak šla Eli chvíli bosa. Pak jsme se šly podívat ke známému vodotrysku z jezera a chvíli jsme zase poseděly. Další zastávka byla u pítka, kde se Eli snažila prstem zastavit proud vody a postříkala (k její velké radosti) vždy široké okolí (a já pořád musela hlídat, aby tam nikdo nebyl) a sebe. Pak jsem ji musela kousek nést, narazily jsme na voliéry s několika ptáky, pak zase kus běžela, kdy jsem já opravdu musela natáhnout krok. Nevěřila bych, že ještě před chvílí simulovala únavu, a teď uběhla několik set (?) metrů. Dorazily jsme na Bürkliplatz (to je ten konec jezera, kde z něj vytéká v Curychu Limat) a šla jsem zjišťovat, odkud jezdí lodičky (Eli se totiž od našeho dnešního prvního zastavení u vody chtěla hrozně moc svézt na lodi a já si vzpomněla, že po Limatu, který teče srkz Curych, jezdí Schifftaxi). No ale dozvěděla jsem se, že kůvli vysoké vodě se teď nejezdí, ale že můžeme zkusti tu část na jezeře. No proč ne? Legitka mi tam stále platí. Než jsme ale doběhly na molo, tak nám loď ujela, ale další jsme již za deset minut chytly. Následovala cca 25 minut dlouhá průjíždka lodí po Curyšském jezeře. Posledních 10 minut už Eli moc nebavily a moc tomu nepomohl ani fakt, že si nějak nevšimla, že sedačky jsou na vyvýšeném stupínku a tím pádem při odchodu spadla do uličky.
No ale následovala sváča ve formě croissantu na plácku ve stínu na Bürkliplaz a ta náladu zase zvedla. Na jedné straně jsme měly výhled na páry, které tančily tango, na druhé straně tuc-tuc hudbu, při které dováděli lidé na bruslích. Příjemnou odpočinkovou zástavku jsme zakončily malým tanečkem, protože když Eli slyší hudbu, musí si samozřejmě také zatancovat.
Pak měla slíbeného ještě nosorožce – před jednou z bank na Bahnhofstrasse jsme nedávno narazily na velkého (asi tedy v životní velikosti) pancéřového nosorožce a Eli si ho znovu chtěla prohlédnout.
Pak už jen na Paradeplatz na tramvaj. Těch devět minut, které jsme tam strávily, Eli běhala sem a tam po nástupišti (relativně dlouhé) a já mílovými kroky za ní. Nechápu, jak může mít v tom vedru takového Elánu. A pak už na tramvaj a domů.
Ale to ještě nebylo vše. Mnozí jistě vědí, že na Schwameningerplatz je fontánka. Takže tam byla jedna zastávka kvůli namočení kloboučku – že prý je vedro. To už se ale se hnaly mraky a zas až takové vedro nebylo. No a poslední, co nám dnes ještě chybělo, bylo namočit si nohy ve vodě – to Eli vyzkoušela v malém potůžku, který u nás teče. Pěkně studený. Chvilku jsme poseděly a šlo se, nebo spíš běželo. Jo, ještě jsme koukaly, že na travnatém plácku kousek od nás někdo vyvrátil mladý stromek a koš přetéká odpadky (ne, Švýcaři, nebo alespoň ti, kteří bydlí v našem okolí, nejsoou pořádní a spořádaní) a nechyběla zastávka u rybníčka, kde jsme se mezi rákosím snažily zahlédnout kvákající žáby.
Domů jsme, docela utahané (teda já určitě) dorzily asi v pět. Eli šla ještě řádit na balkon, já se musela jít okamžitě najíst a pak mě čekalo ještě pečení Vláďova svátečního dortu – Sachr – a povedl se.