Neděle 24.7.16
V neděli jsme vyrazili na další keškovací procházku do lesa mezi Usterem a Pfäffikonem. Opět nám to vystačilo tak akorát na dopoledne (1 h 57 min; 3,74 km).
Život slimáka z blízka.
Takhle vypadá moderní výlet.
Odpoledne se jel Vláďa projet na kole a my s Eli jsme vyrazily na jedno hřiště v Seebachu, kde je klouzačka s lokomotivou.

Sobota 23.7.16
V sobotu jsme, až se Vláďa v klidu nasnídal (my s Eli byly vzhůru již v šest, že ano, je přeci víkend!), vyrazili keškovat do lesa severně od Bäretswill (kde bylo tedy dost komárů a i hovada, ale repelent docela fungoval). Kromě kešek jsme tentokrát lovili i Pokémony (jo jo, i my jsme museli vyzkoušet, co je Pokemon GO zač). Za 2h 47 min jsme ušli 6,66 km a našli pár kešek.
Co kdyby to byl zakletý princ?
Cílovka
Jak jinak – uplně tuhá.
Po pozdním obědě doma jsme v podvečer vyrazili na další pokemony – ono jich totiž v lese moc není, je to více městská hra, jak jsme objevili. A pokemonů či jiných PokeZastávek jsou všude mraky, takže to člověka od pořádné chůze jen zdržuje. No a to jsme po okolí naťapali ještě dalších 3,3 km (za 1h 15 min).
Když už nic jiného, tak lovení Pokémonů leckdy pomůže vylákat Eli ven.

Po dopoledním čekání, jestli se žaludek mé kolegyně uklidní a ona tak se synem a s ními vyrazí na výlet a jestli stihne rychle, během dopoledne, dodělat věci do práce, jsme nakonec chvíli před obědem obdržely krátkou zprávu „mám hotovo“. Rychle jsme naházely jídlo z lednice do batohu, nekonečné čekání na záchodě, nakrémovat každý záhyb těla a vyrazily jsme na autobus. Ještě jsme se rychle stavily v obchodě koupit Eli novou čepici, protože ta (pár měsícu) stará se jí už nevejde na hlavu. No a pak jsme čekaly na zastávce … a oni mezitím byli v tom obchodě, co my předtím – asi předpokládala, že tu čepici budu vybírat hodinu. No takže nakonec jsme vyrazily. Jedním vlakem, duhým vlakem a to už jsme byli v Adliswilu. Čekal nás krátký kopec k lanovce, která nám hned jela a vyvezla nás na hřeben, na jehož konci se nad Curychem tyší Uetliberg. Ale až tam my jsme nešli. Začali jsme obědem a zastávkou na hřišti – dlouhou. Pak nás čekalo 3,7 km dlouhé kolečko nahoru dolu, v teple. Valerio se s Eli chvíli se smíchem, chváli s brekem poštuchovali. Eli se několikrát nechala nést na koni a za každým rohem vyhlížela slíbenou zmrzlinu. Nakonec ve 2/3 cesty jsme objevili restauraci s hřištěm (!). V tom vedru to byla příjemná zastávka, ale dostaňte děti z hřiště. No, navnadily jsme je na to první hřiště, kde naše trasa bude končit. No a pak už to šlo dost monotóně – Eli brečela únavou, nechala se něčím uplatit, pak zase něco špatně, a tak dále. Na úvodním hřišti to bylo jak … v termitišti – děti, malé velké, všude. Pro mě to je hrůza, ptotože jediné, co jsme měla před očima bylo, že Elišku někdo srazí. K tomu se neustále chtěla zkusit sklouznout po tyči jako hasiči a bála se sklouznout po klouzačce (uzavřená trubka). Pak zase ta únava. Zatím na Eli funguje, že jakmile začnu odcházet, tak ona se rozbrečí a rozeběhne za mnou. Problém byl, že ani po mém urgování, si nedošla vyzvednout své dva klacíky, takže pak 10 minut na lanovku brečela (příšerně). Pak jsme ji vysvětlila, že takový velký by si do lanovky stejně vzít nemohla. No a zatímco jsme byly na wc, Vera s Valeriem vlezli do lanovky a my už jen viděly, jak odjíždí. No a co jiného mohlo následovat než další pláč. Že chtěla jet tou DRUHOU lanovkou a ne touhle (která díky bohu jela hned 8 minut po té, která nám ujela). Valerio s Verou na nás dole čekali, takže jsme pak jeli spolu vlakem do Curychu. Ale ve výsledku to byl pěkný výlet.
Výhled na Curyšské jezero z horní stanice lanovky.
Nejlepší hřiště na trati.
I když tu s námi Vláďa nebyl … jako by tu byl :-).
A ještě jedna super aktivita na HB Zurich (Hlavní nádraží) – voda:

Ne můj, ale Eliščin. O víkendu jsme se po 14 dnech vrcely do Curychu letadlem (Vláďa odjel už před týdnem autem). Nevěřila bych, kolik jsme si na ten týden nechaly věcí – vejít se do jednoho kufru dalo fušku. Všechny knížky jsme de facto musely nechat v Praze a i tak jsme měli 0,5 kg přesváhu. Ale to nám prominuli. Já už beztak vynervovaná jsem ještě dostala od Vláďi zprávu, jestli to není pozdě vyjíždět na letiště v šest, když nám to v osm letí (večer). Nina s Jirkou s námi jeli na letiště a v půl sedmé jsme tam byli. Rozloučili jsme se, prošly všemi kontrolami (a stále mávaly na rozloučenou, Eli mávala a halekala, i když nikoho neviděla) a měly jsme spoustu času si projít letiště. K naší bráně jsme se dostaly kolem sedmé a to už bylo jasné, že budeme mít 20 minut zpoždění. Tak jsme šly hledat dětský koutek, který jsme našly úplně na konci haly (ne až tak daleko od naší brány), kde byl také pěkný výhled na rolující a vzlétající letadla.
Do letadla jsme se pak dostaly kolem 20:15 (takže jen 20 minut zpoždění), jenže pak jsme měli dalších 15 minut čekání kvůli nějaké technické závadě (to mě moc neuklidnilo) a pak jsme snad ještě 30 minut čekaly, jen tak, asi fronta na ranveji. Takže nakonec jsme do Curychu přiletěly s hodinovým zpožděním v deset večer. Kvůli všem těm prodlevám jsem vyčerpala všechny své trumfy (jak udržet Eli potichu a v klidu) ještě než jsme se dostaly na naší letovou hladinu. A to dostala i plyšové letadýlko, gumi letadýlka (jako gumové medvídky, ale ve tvaru letadýlek), na letišti jsme koupily také lízátka (pro boj proti tlaku v uších), a pak ještě nosili máslový bretzl. Takže jídlo (abych nezapomněla na swiss šokoládičky) zabralo veškerý čas na zemi, ale pak nás stále čekal hodinový let. To chvilku hrála hru na telefonu, chviličku poslouchala rádio, … no a pak naštěstí (tak ve 2/3 letu) usnula. A nevzbudilo jí nic. Takže já jsem na sebe navěsila všechny naše věci (batoh, laptop, panenku), hodila si Eli na rameno a šla. Nohy mě z počátku nechtěly nést. Z letadla ke kufru to byla celá věčnost. Naštěstí byly cestou jezdící pásy, takže jsem si trochu odpočala. Než jsme došly ke kufům, tak se Eli s brekem probudila, ale za chvíli se vzchopila a potom mi i pomohla s kufrem. Vláďa na již čekal. A po celý zbytek večera chtěla dělat Eli věci jen s tátou, takže jsem měla pohov.

Tak aby si H. nestěžoval, že sem moc nepíši a že se nedostane na fotky na rajčeti – sraz s klukama byl super. Viděli jsme se tak po roce. A jsou pořád stejní 🙂 Byli jsme malý kruh, takže nás i na srazu bylo málo. Na Vyšehradě jsme poseděli, já se po dlouhé době mohla kochat výhledem na Prahu a pak už jen s Honzou jsme to prošli po větrné náplavce na Staromák (ve výsledku přes 4,5 km). Tak zase příště!