V neděli 21.5.2017 jsme si udělali výlet do Hardwaldu na procházku a vytáhli jsme i Eliščino kolo. A děda Jirka byl tak obětavý a s ohnutým hřbetem s ní běhal skoro celou naší cestu. Eli sice umí jak držet rovnováhu, tak šlapat, ale dohromady to ještě nedala. S dědou jí to ale bavilo. No a v pondělí nato děda s výcvikem pokračoval a to už Eli jela úplně sama. Pak jsem musela vykouknout doma z okna, aby se mi mohla pochlubit. Byla nadšená.
Jen ještě musíme dědu a Eli naučit správně nandavat helmu. A Eli již potřebuje věší kolo. Ale na naučení bylo toto ok.

25.5.2017
Po dlouhé době jsem se i já vypravila se zbytkem rodiny na kopcatý výlet. Vyrazil s námi i děda Jirka, takže spolu s dvěma dětmi jsme se do auta vešli jen tak tak. Bachtel není od Curychu daleko, kolem 40 min jízdy, takže takový malý posnídaňový šlofík se stihnul. Zatímco v Curychu bylo již od rána vedro, jakmile jsme vystoupali trošku výš, k tomu vítr, tak bylo docela frišno. Eli hned od auta kňourala, jak je unavená. Když si ale tak po 20 minutách cesty dala sušenku a chleba a zbavila se batohu, hned se jí šlo lépe. Nebo lépe řečeno, beželo. Protože od té doby, jakmile to nebylo výrazně do kopce, běžela. Cestou jsme viděli krávy a veverku a zkoumali jsme květiny podél cesty. No a pak jsme stoupali a stoupali. Ke konci to ještě Eli s dědou místo po silnici s kočárem vzala ofroadem přímo kolmo na vrstevnice. Nahoře ještě Vláďa s dědou zdolali rozhlednu, zatímco já s Eli jsme si užívaly na hřišti. Ještě mě čekalo přebalení Prcka. Nevím, co s těmi Pamperskami je, ale skoro pokaždé, když se Maty pokadí, tak to má až na zádech. Takže fajnové převlékání na piknikovací dece. A pak konečně cílovka v restauraci – zmrzlinka. A pak už jen cesta dolů. Teď jsem to byla já, kdo s Eli začal na turistické mimo silnici. Eli to pojala jako trail running. No užili jsme si to. Jeden by nevěřil, že Eli těch 9,5 km sama zvládne. Cestou domů samozřejmě usnula a po vzbuzení byla pekelně nepříjemná, ale kdo by po takové cestě nebyl.

7.5.2017 (neděle)
Na neděli naše kamarádka Zuzka zamluvila poníka na jedné jízdárně v Curychu, což bylo super, protože jsme to autem měli 7 minut (http://www.ponyranch-zuerich.ch/ponyplausch/ – je to de facto na poloviční cestě do školky). Bohužel pak měla její dcera teplotu, takže jít nemohli, ale my šli, i když pršelo. Poník byl tedy větší, než jsem čekala, ale Eli to tedy vůbec nevadilo. Celkem dorazily čtyři děti. V suchu jízdárny všichni nasedli a udělali jsme pár okruhů, abychom se na sebe všichni zvykli – poníky a koně vedli rodiče (tzn. to padlo na mě, Vláďa jel s Matýskem). Pak jsme vyrazili ven do deště. Naštěstí nebyl déšť tak silný. Nemůžu říct, že bych ponyho Sáru řídila, spíš ona řídila nás. A díkybohu sama sledovala koně před sebou. Jediné, co jsem tedy musela dělat je držet krok a držet ji od trávy a šťavnatých listů, což, když se poprvé vrhla po listech podél cesty, jsem nečekala a pěkně nás strhla. To samé následovalo, když zmerčila šťavnatou trávu. Člověk na ní musel trošku víc zhurta, ale nechte si šlápnout od poníka na nohu, že jo. Takže důrazně, ale opatrně 🙂 Eli z toho měla legraci. Završili jsme to zase na jízdárně. Sára už asi byla z mého vodění znuděná, a tak se několikrát na truc zastavila a nechtěla dál. Eli to zkoušela “los geht´s” (vyrážíme), ale už ani to nepomáhalo. Ještě že to trvalo jen hodinu 🙂 Eli s Vláďou pak nasedli do auta a vyrazili domů, já s Matym jsme šli pěšky (abychom nemuseli pořád rozebírat kočár, teď navíc od bahna a mokrý). Domů jsme nakonec dorazili všichni ve stejnou dobu (zapřičiněno tím, že Vláďa musel zaparkovat dost daleko od baráku, takže jim to trvalo nějako dobu se domů dostat). Dobrá zpráva je, že teď máme kam nosit suchý chleba, který se nám doma od podzimu hromadí.