To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli “druhý den” (což znamená “zítra”) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš “odpočívala” (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení

Jako tradičně každý rok, probíhá i letos SlowUp po celém Švýcarsku. Od jara do podzimu můžete najít po celém Švýcarsku akce tohoto typu. Tuto neděli to bylo u Curyšského jezera s hlavním centrem v Rapperswilu. Během této akce se zavřou silnice na určitém úseku a jsou přístupné pouze pro cyklisty, pěší, bruslaře, apod. Takže Eli vyrazila na kole a my s Vláďou na bruslích, Maty musel strávit nějaký čas ve vozíku.

Pokračovat ve čtení

V neděli jsme se opět vydaly na české divadlo (jen já a Eli). Eli už tomu rozumí a je to dobrá příležitost zažít češtinu v akci. Navíc jela i Eliščina kamarádka. Do Adliswilu, kde sídlí Český Klub Curych, to sice máme hodinu cesty, ale většinu z trasy jsme jeli tramvají, která nám staví před barákem, takže cesta pohodlná. Šlo o interaktivní představení Divadla KUFR – o komínovém krtkovi jménem Velký Fuk. Dětem se to moc líbilo, i když v některých částech byli interaktivnější, než se čekalo. N8sledovala přestávka, během které jsme se mohli občrstvit domácími buchtami a jiným sladkým, které jednotliví diváci přinesli (my donesli cookies  s čokoládou a karamelem). A po přestávce byl žonglovací workshop. Eli byla naprdlá, že jí nic nejde, ale nakonec ji zaujaly kroužky, se kterými mohla točit na ruce, takže řev přestal. A pak jsme se ještě s Clemi vydaly na lanovku a vyjeli si na Felsenegg. Pět minut od lanovky je hřiště, kde si holky tak hodinku hrály, daly jsme obídek a zase vyrazily zpět. Domů jsme tentokrát jely vlakem na Hlavní nádraží a dalším vlakem do Oerlikonu, kde jsme Clemi předaly mamce. Pak jsme jely stejným autobusem jako Clemi, jen na opačnou stranu.

Eli již delší dobu mluvila o tom, že by chtěla přespat ve stanu. Už to bylo naplánováno před dvěma týdny, ale zrovna pršelo. Teď to vypadalo na novou šanci. No a protože jsme s Máťou neměli nic lepšího na práci, jeli jsme s nimi. Kdybych věděla, jak to bude vysoko, možná bych si to rozmyslela. Ale všichni jsme to v pořádku přežili. I když příště dám přednost níželežícímu kempu.

Pokračovat ve čtení

Jako každý rok byl první zářijový víkend u nás ve znamení pouti. Až nyní, po osmi letech zde, jsem se dozvěděla, že se to opravdu nečte, tak jako anglicky “čilbi”, ale prostě “kchilbi” (to ch je prostě to “jejich” hrdelní “ch”). Takže jsme zase o něco moudřejší.

Co ale čert nechtěl, Eli zrovna v pátek večer chytnul nějaký břichobol. V neděli už to vypadalo líp, ale nakonec jsme stejně nešli. Takže když jsme nemohli my na Chilbi, muselo Chilbi k nám. Vláďa s Máťou nám přinesli balónek, cukrovou vatu i perník. Takže jsme si to nakonec doma užili.

Nejlepší na tom ale je, že hned týden na to je tradiční Knabenschiessen – střílení chlapců – ne že je někdo střílí, ale střelecká soutěž chlapců (přeci jen jejich kořeny vedou k Vilémovi Telovi). A je tomu tak dva roky, co se smějí účastnit i holky. A s touto soutěží, která trvá tři dny (a v pondělí je finále, takže má celý Curych půl dne volno), je spojena i pouť. Když jsme nemohli minulý víkend, vyrazili jsme teď. S Vláďou jsme tu jednou byli, hned ten první rok v Curychu. A řekli jsme si, že jednou stačí. Teď ale s Eli, která už si lecjaké atrakce užije, jsme tomu dali další šanci. A bylo to fajnový. Ale zjistili jsme, že my na ty točící atrakce, které převážně Eli vyhledávala, nejsou pro nás. Já jela s Eli na jedné malé horské dráze, takový malý vláček na kolejích to byl … no a bylo mi pak pěkně blbě. Nechyběla cukrová vata, mandle v karamelu, a speciální zmrzlina ve tvaru malých kuliček. Vedro bylo, takže není divu, že na jedinou vodní atrakci (taková vodní horská dráha) byla největší fronta a to jsme tedy nedali.

Takže spokojenost. Domů jsme jeli až v šest, Matyho to tam moc nebavilo, ale Eli by vydržela až do noci. Tak třeba za rok. Jo a za mě nejlepší atrakce byla dlouhá rovná (myšleno bez zatáček), vlnitá klouzačk, na které se jezdilo na malém koberečku.