Tak jsem na to konečně přišla. … Ale o co jde – na Facebooku dělaly holky v jedné maminkovské skupině anketu kdo kolik za rok přečte knih. Výsledky se lišily od cca 0 (podle toho, jestli se dětské knížky počítají či ne 🙂 ) po asi 50 (!). Můj průměr za posledních 13 let je cca 13 knih (od roku 2013 převážně audioknih) za rok, maximum pak 18 za rok v roce 2011.

A tenhle rok? Již jich mám 9! A to je teprve únor! Samozřejmě záleží, jak tlusté knihy jsou 🙂 Například Muž, který sázel stromy (Jean Giono) vyšel v audioknižní podobě na cca 30 minut. A stále se počítá jako jedna, stejně jako Inferno Dana Browna (19 h poslechu).

Ale abych se vrátila na začátek. Výmluva je vždy „nemám čas“, což je často pravda. U mě pak také, že mě bolí oči, takže třeba cestou z práce dám přednost audioknize před čtením. Výhoda audioknih je, že je můžete poslouchat všude. Já s nimi začala, když se narodila Eli – s kočárem jsem toho nachodila spoustu a u toho jsem toho také spoustu odposlouchala. Ale pak se dá poslouchat i při vaření, mytí oken, věšení prádla, běžkování … , na záchodě :-).

A jak to, že mám letos po 2 měsících tolik knížek, co jindy za celý rok? Nejde o čas, jde o ty knihy! Jsou prostě měsíce či roky, kdy jsem nenarazila na nic zajímavého. Nebo jsem nejprve chtěla doposlouchat nudnou rozposlouchanou knihu a pak to skončilo tak, že jsem nakonec nečetla nic (jako například jedna z nejznámějších klasických děl s duchovní a psychologickou temtatikou „Mnich, který prodal svoje ferrari“ je pro mě nuda vhodná pro stavy, kdy nemohu usnout).

Letos mi tak průměr zvedla sága o Hraničářově učni (John Flanagan).

A co tak na mých seznamech převažuje? Sci-fi, fantasy, historické romány, motivační životopisy/romány: Musk, Myslete na velké cíle (Trump), Realitní naděje (Vomastek).

Konec odkladu 🙂

Jo a idea „pomohlo by mi rychločtení“ je dobrá, ale v knize o rychločtení jsem zatím jen v půlce 🙂

Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je „nutno“ se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk „zpívá“ Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V „muzeu“ jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.

Čtvrtek

Eli dnes byla opět lyžovat.

Po obědě nás Vláďa, kterému už teplota moc nerostla, vzal autem k sjezdovkám, já mohla rovnou vyrazit na běžky, Vláďa s Matym Eli odvedli na svah. Můj plán byl dojít až k jezeru Silvretta-Stausee, cože je pořád do kopce. Bylo azuro a měla jsem na to celé odpoledne. Bylo jasné, že budu muset za chvíli mazat. No ale když už jsem se tedy po pár stech metrech rozhoupala, že to zkusím namazat (trochu se obávám, že v mém podání nemá mazání moc účinnost), tak koukám jak puk na žluto-černou pásku přes cestu – kvůli nebezpečí lavin cesta zavřená.

Pokračovat ve čtení

Úterý

Eli už je o něco lépe, ale na lyže ji nepoženeme. Vláďa na tom tak dobře není. Dle vzoru, který máme naučený u dětí, střídá po 4 h Dafalgam a Ibuprofen a pozoruje, jak rozdílné mají léčivé účinky (že třeba Dafalgam nepomáhá moc na bolest hlavy, zatímco Ibuprofen ano). Venku už není taková vánice jako včera, jen pod mrakem. Od Vládi dostávám volno a mohu na běžky, že to prý s dětmi zvládne.

Pokračovat ve čtení

Sobota

V sobotu ráno jsme “dobalili” (já tedy balila tak trošku v pátek, ale většinu věcí až v sobotu dopoledne). Vláďa šel ještě nakoupit, pak jako vždy takové ty předodjezdové věci jako umýt kuchyň, zalít kytky, vynést odpadky, a tak dále. Do auta, když jsme nemuseli brát kočárek (bereme jenom saně) jsme se tak akorát vešli. Ačkoli v Rakousku mají nyní také prázdniny, tak průjezd byl dobrý a po cca 3,5 h jsme byli na místě. Rovnou jsme dojeli až ke sjezdovkám koupit Elišce permici do lyžařské školy. A protože byly děti pěkně navlečené do zimy, vzala jsem saně a s dětmi jsme šly ještě hodinku pěšky do apartmánu, stejného jako vloni. Vláďa mezitím vybalil auto. A pak vyrazil na běžky. Já s dětmi jsme šly obhlédnout místní indoor herničku.

Pokračovat ve čtení