Tak jsem na to konečně přišla. … Ale o co jde – na Facebooku dělaly holky v jedné maminkovské skupině anketu kdo kolik za rok přečte knih. Výsledky se lišily od cca 0 (podle toho, jestli se dětské knížky počítají či ne 🙂 ) po asi 50 (!). Můj průměr za posledních 13 let je cca 13 knih (od roku 2013 převážně audioknih) za rok, maximum pak 18 za rok v roce 2011.

A tenhle rok? Již jich mám 9! A to je teprve únor! Samozřejmě záleží, jak tlusté knihy jsou 🙂 Například Muž, který sázel stromy (Jean Giono) vyšel v audioknižní podobě na cca 30 minut. A stále se počítá jako jedna, stejně jako Inferno Dana Browna (19 h poslechu).

Ale abych se vrátila na začátek. Výmluva je vždy „nemám čas“, což je často pravda. U mě pak také, že mě bolí oči, takže třeba cestou z práce dám přednost audioknize před čtením. Výhoda audioknih je, že je můžete poslouchat všude. Já s nimi začala, když se narodila Eli – s kočárem jsem toho nachodila spoustu a u toho jsem toho také spoustu odposlouchala. Ale pak se dá poslouchat i při vaření, mytí oken, věšení prádla, běžkování … , na záchodě :-).

A jak to, že mám letos po 2 měsících tolik knížek, co jindy za celý rok? Nejde o čas, jde o ty knihy! Jsou prostě měsíce či roky, kdy jsem nenarazila na nic zajímavého. Nebo jsem nejprve chtěla doposlouchat nudnou rozposlouchanou knihu a pak to skončilo tak, že jsem nakonec nečetla nic (jako například jedna z nejznámějších klasických děl s duchovní a psychologickou temtatikou „Mnich, který prodal svoje ferrari“ je pro mě nuda vhodná pro stavy, kdy nemohu usnout).

Letos mi tak průměr zvedla sága o Hraničářově učni (John Flanagan).

A co tak na mých seznamech převažuje? Sci-fi, fantasy, historické romány, motivační životopisy/romány: Musk, Myslete na velké cíle (Trump), Realitní naděje (Vomastek).

Konec odkladu 🙂

Jo a idea „pomohlo by mi rychločtení“ je dobrá, ale v knize o rychločtení jsem zatím jen v půlce 🙂

Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je „nutno“ se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk „zpívá“ Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V „muzeu“ jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.

Čtvrtek

Eli dnes byla opět lyžovat.

Po obědě nás Vláďa, kterému už teplota moc nerostla, vzal autem k sjezdovkám, já mohla rovnou vyrazit na běžky, Vláďa s Matym Eli odvedli na svah. Můj plán byl dojít až k jezeru Silvretta-Stausee, cože je pořád do kopce. Bylo azuro a měla jsem na to celé odpoledne. Bylo jasné, že budu muset za chvíli mazat. No ale když už jsem se tedy po pár stech metrech rozhoupala, že to zkusím namazat (trochu se obávám, že v mém podání nemá mazání moc účinnost), tak koukám jak puk na žluto-černou pásku přes cestu – kvůli nebezpečí lavin cesta zavřená.

Pokračovat ve čtení

Úterý

Eli už je o něco lépe, ale na lyže ji nepoženeme. Vláďa na tom tak dobře není. Dle vzoru, který máme naučený u dětí, střídá po 4 h Dafalgam a Ibuprofen a pozoruje, jak rozdílné mají léčivé účinky (že třeba Dafalgam nepomáhá moc na bolest hlavy, zatímco Ibuprofen ano). Venku už není taková vánice jako včera, jen pod mrakem. Od Vládi dostávám volno a mohu na běžky, že to prý s dětmi zvládne.

Pokračovat ve čtení

Sobota

V sobotu ráno jsme “dobalili” (já tedy balila tak trošku v pátek, ale většinu věcí až v sobotu dopoledne). Vláďa šel ještě nakoupit, pak jako vždy takové ty předodjezdové věci jako umýt kuchyň, zalít kytky, vynést odpadky, a tak dále. Do auta, když jsme nemuseli brát kočárek (bereme jenom saně) jsme se tak akorát vešli. Ačkoli v Rakousku mají nyní také prázdniny, tak průjezd byl dobrý a po cca 3,5 h jsme byli na místě. Rovnou jsme dojeli až ke sjezdovkám koupit Elišce permici do lyžařské školy. A protože byly děti pěkně navlečené do zimy, vzala jsem saně a s dětmi jsme šly ještě hodinku pěšky do apartmánu, stejného jako vloni. Vláďa mezitím vybalil auto. A pak vyrazil na běžky. Já s dětmi jsme šly obhlédnout místní indoor herničku.

Pokračovat ve čtení

Jako asi všude, i ve Švýcarsku se musí platit daně. Jak to bylo jednoduché, když jsme ještě nebyli svoji a byli bez dětí. Jakožto cizinci s povolením k pobytu typu B a jedním příjmem (každý z nás jen s jedním příjmem), danil se normálně příjem (což u rodilých Švýcarů není, ti to dostávají v hrubém a daní si to všichni sami automaticky, všichni musí vyplňovat daňové přiznání) a tím to pro nás haslo. Pokud jste tedy neměli roupy a nechtěli jste si něco odečíst od daňového základu, jako třeba jesle. Ono platit 1500 CHF/měsíčně … to už se za rok nastřádá. Tím u nás seznámení se s daňovým přiznáním “light” začalo. A šlo to jen z kopce. Po svatbě, nevím proč, jsme museli začít platit daně vyšší (přijde mi, že Švýcaři obecně jsou takoví “proti rodině”). A museli jsme dělat i řádné daňové přiznání. A to už je otrava, protože musíte doložit všechny účty, tedy i české + jim k tomu dělat překlad (tedy pro daňovou firmu, kde si to necháte třeba zpracovat, ať vědí, která položka je co). Samozřejmě jsme si na to sami netroufli a využili služeb daňové firmy (cca 120 – 200 CHF). S léty jsme ale k daním měli stále více a více dotazů a bavit se o tom navíc v němčině nebylo ono. Tak jsme našli daňovou poradkyni Češku žijící ve Švýcarsku, ideální. Zná obě země a oba systémy, nemusíme vysvětlovat, co je to stavební spoření, atd. Takže jsme na ni vysypali všechny naše dotazy, poslali všechny výpisy (to je tak tlustá obálka vždycky!) a pak už jen čekali. Fajn je, že můžete zažádat o prodloužení doby, do kdy musíte přiznání poslat. Takže když jsme kontakt na Janu dostali v únoru, do března se to fakt nestíhalo, ale zařídila nám prodloužení a vyřídila do září. Cena se tentokrát vyšplhala skoro k 500 CHF (osobní konzultace, spousta položek, včetně různých, i když nízkých a asi i zanedbatelných, zisků z p2p investic), ale za to klidné spaní to stojí, stejně vůbec nevíme, co kam bychom jak psali.

No a teď máme únor 2019 a jedeme znova. Přijde mi, že podklady k minulému daňovému přiznání jsme posílali nedávno. Takže teď se zase probírám všemi mými výpisy z investic a sleduji, jestli vůbec něco vydělávám. Ale jo.  P2P si stojí dobře. Nejhůř jsou na tom samozřejmě akcie. Na druhou stranu je teď dobrý čas k nákupům a zisků se snad dočkám v budoucnu.

Jestli budu muset danit někdy něco v Čechách, tak se určitě bude hodit tento článek (zdanění výnosů z p2p), nebo tento (zdanění výnosů z investic). A jak jsem se proklikávala různými odkazy, tak jsem narazila ještě na tento zajímavý portál.

Jinak na mých p2p půjčkách a platformách se nic moc nemění.  Bondora mi slouží spíš ke sledování, co se na této platformě děje, než abych s investovanými 100 EUR čekala nějaké závratné zisky. Mintos, Twino a Robocash ty si žijí svým životem (autoinvest) a jen z výpisů (chodí e-mailem) kontroluji, že jsou portfolia nastavená tak, aby se volné peníze proinvestovaly a neválely se na účtě. Realitní p2p Housers a EstateGuru jsou trochu pomalejší (víceleté půjčky), takže ty potřebují delší rozjezd. Ale zatím z toho mám také dobrý pocit.  Jen Zonky kontroluji každý měsíc, protože tam zatím autoinvest není, takže každý měsíc si musím osobně vybrat půjčky do kterých investovat. Ale výběr je velký, a když člověk oželí ty krátkodobé (do roka; ty jsou hned pryč), tak si může docela slušně vybírat.

Koukala jsem, že jsem ve svém posledním příspěvku nezmiňovala Portu. Proč taky, když se nejedná o p2p. Portu je nový český investiční robotický portál spuštěný v beta verzi teprve loni (2018). Navolíte si kolik chcete měsíčně investovat, jaké riziko, jak dlouho a o víc se starat nemusíte. Online vyplníte několik dokumentů a je to. Pak už jen posíláte peníze a sledujete, jak hodnota vašeho portfolia roste (či klesá). Osobně se mi líbí, že je platforma přehledná ( v češtině), odpovědi na dotazy chodí většinou ten samý den. Přesně vidíte, co máte v portfoliu (ETF), můžete si nastavit i více portfolií s různými rizikovými profily a výší příspěvků, na grafech vidíte promítnutí do budoucna (optimistický, neutrální a pesimistický scénář + výši vkladu). Zadarmo to ale není, platí se správcovský poplatek, který je 1 % ročně z hodnoty spravovaného majetku. Když byste si chtěli Portu založit, tak tak můžete učinit přes tento odkaz a jako bonus dostanete vy i já 3 měsíce bez poplatků.

A ještě nemohu nezmínit TransferWise bordless account. Začalo to vlastně tím, že se kamarád zmínil, že si založil Revolut, což je vlastně taková online banka, u které můžete mít peníze v různých měnách. K tomu navíc máte i platební kartu, kterou můžete používat všude ve světě. A když platíte v cizině, tak platíte místní měnou. No a protože jsem TransferWise používala již dříve na převody peněz a mám u nich tak účet, tak než si zakládat účet zase u další banky, vyzkouším tuto stávající. Karta mi tak dorazila o Vánocích do Prahy a zanedlouho ji budu moct využít v Rakousku na lyžovačce. U některých měn (EUR, USD, NZD, GBP, AUD) máte i zvláštní IBAN, takže můžete přijímat peníze jako na jakýkoli jiný účet. Ostatní měny jsou navázané na váš účet, takže je nemůžete přijmout externě, ale pouze směnit v rámci platformy. Kurzy na TransferWise mi vždy přišly dobré. Často to vyšlo i  s poplatkem lépe, než u CurrencyFair bez poplatku. Takže uvidíme, jak nám to zafunguje. O TransferWise a Revolut se zmiňuje také můj kamarád na svém blogu, takže si tam můžete přečíst další zkušenosti. Ještě další zkušenosti s kartou Revolut můžete najít zde, či zde.

Dodatek po dovolené – kartou Transferwise se mi v obchodě v Rakousku zaplatit nepodařilo. Hlásilo to špatný pin (který jsem si ale minutu před placením ještě kontrolovala, takže si jsem dost jistá, že byl ok. No což. Vyzkouším to doma v Curychu znovu).