Začínáme odškrtávat položky ze seznamu. Město a hrad Habsburg (ano, TEN Habsburg) je cca hodinu cesty od Curychu a zrovna v sobotu začínala sezóna. Již na parkovišti pod hradem nás překvapilo, že parkování je zadarmo, což je ve Švýcarsku neslýchané 🙂 Hrad otevíral až v 11 h, takže jsme měli cca 1,5 h se projít okolo, udělat si kýčové fotky (modrá obloha) a hledat kešku mezi ruinami. Již „venku“ ve zbytcích zdiva začíná „Královská cesta„, šestero zastavení s audiokomentářem (ať již hlasitým či na sluchátka) k jednotlivým epizodám vlastního hradu, i Habsburků (od založení hradu, po souboj Rudolfa I a Otakara II o Římskou korunu).

Z vlastního hradu zbyla a je zrenovovaná jen cca půlka. Ve věži je muzeum, ve zbytku restaurace a možnost ubytování. Z věže je pěkný výhled do okolí. A vstup je zadarmo, což jsme byli zase v šoku. Všechno jsme to prolezli a následně ještě popojeli autem do lesa a šli hledat kešky. Vláďa potvrdil svoji pověst lapače klíšťat, protože se sebe během procházky minimálně tři (!) sundal. A jedno z Elišky.

Fotky zde.

Sobota (16.3.2019)

Dopoledne jel Vláďa s dětmi na trh a já tak mohla v klidu uklízet. Odpoledne vyrazil Vláďa na dlouhý cyklovýlet a my jsme jeli do Oerlikonu do Indoor hřiště. Byli jsme tam ale mnohem dřív než sousedka s Vojtíškem, a bylo hezky, tak jsme ještě byli na hřišti, a až dorazili, šli jsme blbnout dovnitř. Je to ale hlavně pro děti do pěti let, takže pro Eli trochu nuda, ale vyhrála si. Kromě nás tam už moc dětí nebylo. Maty zase začal ožužlávat kde co, takže předpokládám, že rýmu, která se u něj vzápětí rozvinula, chytil tady z nějaké hračky.

Pokračovat ve čtení

Již prosakuje ven, že se budeme vracet ze Švýcarska zpět do Čech (ještě není jasné kam přesně, bude záležet na ZŠ). Ale o tom jindy. Ten čas, který nám tu ještě zbývá, bych chtěla využít k tomu vidět ještě to, co jsem nestihla. Nejvíce jsme toho procestovali a poznali během cca prvních tří let, s dětmi pak už (alespoň já) nic moc (ale zase jsem poznala jiné baby-friendly lokality, jako dětské herny a hřiště, bazénky, atd.). Takže to chci teď napravit. S dětmi se už dá cestovat (jasně, prý se s nimi dá cestovat od narození – to ale není můj případ. Tahat s sebou mimino, které se musí každou chvíli kojit a přebalovat není můj šálek čaje), takže dávám dohromady seznam „must see“ toho, co se musí ve Švýcarsku vidět. Zdroje jsou různé (zde, zde, zde, nebo třeba zde).

Pokračovat ve čtení

Člověk se stále učí, že?
Jsem „studijní“ typ? Ano, ráda poznávám nové věci a ráda se učím. Můj problém je, že ne vše si pamatuji a ne vše dokáži použít v praxi. Co to pro mě znamená? Že jsem možná vystudovala školu, která mě nikam nedovedla. Takhle se to říct ale nedá, nebýt mé university, tak jsem neskončila ve Švýcarsku s dobrým švýcarským platem. Ale nyní po těch letech mi to přijde, že „mezi slepými jednooký král“ 🙂 I s těmi mými základními počítačovými schopnostmi jsem mezi zubaři prostě jednička. Ale nikam mě to neposouvá. A tak si říkám, co dál? Je to pár let, co jsem si již pohrávala s tradingem, ale na to prostě nemám čas, takže se to spíš zatím přetavilo do pasivního investování. A tím se, s mými objemy, měsíčně dostatek vydělat nedá. Takže co dál? Tíhla bych k lektorování (PC, plavání, … cokoli), ale Vláďa navrhl, že programování/testování by mohlo mít lepší budoucnost (viz úvodní obrázek 15 nejrychleji rostoucích pracovních pozic). Stále to jsou jedny z nejlépe placených (a hlavně hledaných) pozic. A myslím, že ani v budoucnu se programování neztratí. Když nic jiného, je to potřebná dovednost pro další práci s daty. Jinak s Eliščinou školou se budeme muset nechat inspirovat nějakou „prací budoucnosti„.

Pokračovat ve čtení

Pátek byl docela akční a narvaný aktivitami od rána do večera. Ráno mě čekal velký nákup, mimo jiné i ingredience na Máťův narozeninový dort. Maty byl dopoledne v jeslích, Eli ve školce, takže byl čas upéct korpus, zdobení jsem nechala na sobotu. Jirka (J+N u nás byli již od pátku a v neděli zase letí domů) vyzvedl Elišku, dali jsme si oběd (květákovou polévku (Eli dokonce snědla většinu své porce, takže to bylo dobré) a já jsem si šla dát malého šlofíčka (už si den bez poobědového odpočinku neumím ani představit, nechápu, jak to ty děti dělají, že spát po obědě nepotřebují!). A pak jsme s Eli a Jirkou vyrazili tramvají do Mühlerama. Což je starý mlýn (z r. 1930), kde je nyní kromě muzea i spousta dalších podniků (fitko, restaurace/kavárna, atd.). My šli do muzea. Krátce po našem příchodu začala prohlídka, kdy jsme viděli mlýn v chodu, od zrníčka po hladkou mouku. Nechápu, že tam ještě neměli úraz s nějakou skřípnutou rukou, protože vše běží jak za stara – jeden velký motor dole (celkem to má tři poschodí, kdy dolů mohou děti i dospělí po klouzačce) a veškerý pohyb je převáděn řemeny, takže všude se pořád něco točí a mele. V každém patře byl výstup určitého typu mouky, pán nám předvedl na systému sít, jak se propracujeme až k mouce hladké. Bylo to pěkné. Jirku zajímalo, jak je to s myšmi, tak ty prý nemají (jen jednu rodinku u vchodu), ale horší jsou prý malí brouci. A jestli jsem to dobře pochopila (výklad byl ve švýcarské němčině), tak ty se ničí teplem – celý komplex se prý zakryje igelitem a vevnitř se to všechno zahřeje na 55°C (70°C by prý bylo lepší, ale to s ohledem na dřevěné části mlýnu nedělají). Děti si mohou vyzkoušet mletí obilí ručními mlýnky, pořádají se tu kurzy pečení chleba, atd. A dočasná výstava se týkala hmyzu/brouků a jejich významu v budoucnu (a částečně již v přítomnosti) ve stravování jako významný zdroj proteinů. Mohli jsme i ochutnat, to jsme ale nezkusili.

Z Mühlerami jsme jeli k Opeře, kde jsem ještě Jirkovi ukázala vlak, který navazuje na tramvajové koleje (a částečně jede souběžně s tramvajovou trasovou) a jede směrem na Zollikerberg (kde se děti narodily) a Forch (tam se také ještě musíme někdy vypravit).

Chtěli jsme se podívat, jestli již v centru nebude něco k zahlédnutí z počínajícího Karnevalu, který tu teď po tři dny probíhá … nic. A tak jsme pokračovali do Oerlikonu na svačino-večeři do vegetariánské restaurace Tibits. Parádní na tom je, že to je formou bufetu, takže kdo spěchá, má jídlo hned na stole (v čase večeře tu je ale pěkně plno). Také velikost porcí si člověk volí sám. Ceny jsou takové průměrné. A na rozdíl od třeba Migros restaurace tu prodávají pivo. Jirka si místní ipu pochvaloval. No a to už bylo před šestou a čas jet domů.

Na Schwamendingenu jsem se s Eli a Jirkou rozloučila a rovnou jela na sebeobranu, kam už vlastně měsíc chodím 1-3x týdně. Není to asi úplně klasická sebeobrana, ale takové využití kung fu v sebeobraně. Jsem hrozně pomalá, ale třeba se to zlepší. No a domů jsem se dostala v devět, takže pěkně dlouhý den.