Na tento trail jsem narazila, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tato příjemná („skautská“ – Pfadi = skauti, používají to spíše, než „Scoutisme“) procházka se nachází jen kousek za hranicemi Curychu (i když dostat se tam MHD nám zabralo hodinu, ale cesta rychle utekla). Dojeli jsme „tramvajovláčkem“ do zastávky Spital Zollikerberg (tam, kde se děti narodily) a protože nám zrovna jel autobus, svezli jsme se ještě jednu zastávku. A pak už jen podél říčky Wehrenbach pořád dolů až do zastávky Burgwies, u které je i tramvajové muzeum. Celá trasa má cca 4 km, ale zabralo nám to určitě víc než avizovaných 1,5 h. Ne že bychom se tak loudali (i když Maty šel po svých, kočárek jsme nebrali), ale vzhledem k tomu, že jsme šli podél vody, měli jsme spoustu zastavení, kdy jsme prostě jen házeli kamínky a listy do vody, pouštěli lodičky, nebo jen koukali na malé vodopády. Zároveň podél trasy vede multikeška, takže jsme si i „zalovili“. Celkem jich je podél tratě 12, některé z nich jsou deaktivované, a my našli tři. I to je dobrý úspěch. Ve stínech bylo příjemně. Cestou bylo i několik pítek a plácků na odpočinek. Na jednom jsme si udělali pauzu na oběd a děda Ríša nakonec neodolal a v jedné hlubší tůňce se celý vykoupal. Já si namočila jen nohy a celá bych do toho tedy nevlezla. Fotky z procházky zde (s heslem).

Abychom pořádně využili náš celodenní lístek na MHD, zajeli jsme si na zmrzlinu do veganské restaurace The Sacred, ve které se nachází Vegelateria. Babi s dědou si dali z klasické obědové veganské nabídky, já s Eli jsme si dali zmrzku – Eli double chocolate, já slanou mandli. Moc dobré. Maty si nic nedal, protože ještě v tramvaji usnul jak dřevo a celou návštěvu zmrzlinárny prospal. Spal i poté, co jsme došli na příjemnou pěší náplavku kolem Schanzengraben a podél té jsme došli skoro až k hlavnímu nádraží. Tam se Maty konečně probral, babi s dědou si dali kafíčko u Swarovskiho (malinké kafé okénko na rohu Bahnhofstrasse a Bahnhofplatz, za rozumnou cenu … taky tam byla pěkná fronta). A pak už jen tramvají domů.

No ale to nebyl všemu konec! Na Schwamendingenu byl trh a uprostřed byly trampolíny. Ale takové ty, jak je tam skokan upnut do postroje a díky gumám skáče pěkně vysoko. Eliška si to parádně užila 🙂 A pak jsme ještě vyrazili na hřiště. Ty děti jsou k neutahání!

Na to, že jsme jeli na pětikilometrový výlet, jsme byli venku celý den. A já ještě večer v pohodě stihla sebeobranu.

14.6.19

Konečně se dostávám k fotkám za květen (ty dubnové mi trvaly dlouho, takže proto) a jako vždy píši malé shrnutí. A je dost dlouhé, aby mi to vystačilo i na krátký odstavec zde. Navíc tady se dají vložit pěkně odkazy na jednotlivé články a fotky. Takže tedy:

V květnu jsme toho stihli hodně – zámek Hallwyl a blízké jezero, největší aquapark ve Švýcarsku – Alpamare, Skills park ve Wintherthuru a nedaleký Wildnispark Bruderhaus (snězilo), Sinnespfad ve Fricktal (trail pěti smyslů u města Frick), Türlersee, Dinosauří muzeum ve Frick (+vykopávky) a Pfadiweg (Zurich).

Takže květen byl plný zážitků.

Toto dynosauří muzeum má otevřeno pouze v neděli odpoledne, takže jsme se na to těšili celý týden. Na rozdíl od naší minulé cesty do městečka Frick na smyslový trail jsme jeli všichni čtyři autem a cesta byla o něco pohodlnější. Toto muzeum, stejně jako mamutí muzeum v Niederweningen, je maličké a vystavuje jen nálezy z okolí města. I tak je na co se koukat. Kromě spousty mušlí, nautilů a amonitů zaujme rozhodně ohromný plateosaurus přes celou stěnu. Shlédli jsme i krátký film o místních vykopávkách a následně jsme šli na chvíli na hřiště.

A pak jsme se vypravili po stopách dinosaurů na cestu s osmi zastaveními, kde jsme si mohli dále číst o dinosaurech. Cesta končila kousek za nádražím Frick kamenným suťovištěm (Klopfplatz), kde jsme se mohli sami pokusit nalézt nějaké mušle či trilobity. Vybaveni jen malými kladívky jsme byli odkázáni jen na malé kameny. Byli jsme svědky několika objevů amonitů, takže zkameněliny tu nějaké opravdu jsou. My jsme se museli spokojit s jednou mušlí a ohromným kamenem „na potom“ (až si Vláďa pořídí pořádnou palici a majzlík, tak si to doma rozmlátí napadrť 🙂 ). Zatímco jsem já s dětmi obhlížela terén, došel Vláďa k muzeu pro auto, abychom se pak nemuseli plahočit zpět přes celé město. Což pomohlo, protože z vykopávek jsme odcházeli v půl šesté a čekala nás ještě hodinová cesta domů.

Tento výlet jsem našla, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tam poslední dobou hledám inspiraci, když hned teď potřebuji výlet a nevím kam. Výhodou je celková vzdálenost (cca 4km, takže to Eli v pohodě ušla), sjízdnost pro kočárek (Maty chvílemi ťapal a běhal a chvílemi se vezl a spal) a vzdálenost od Curychu, i když to nebylo jejich inzerovaných 25 minut, ale spíš 40-50 min (cestou domů se děti alespoň prospaly). A celé to je po rovině, kromě jednoho menšího výšvihu.

Vyrazili jsme v deset, abychom to podle předpovědi stihli před deštěm. Což jsme nestihli. Ale byli jsme vybavení, takže druhou půlku výletu jsme šli v nepromokavém. A vyzkoušeli jsme i pláštěnku na náš nový kočárek (chtělo to trochu inženýrského přemýšlení :-), ale nakonec jsem to nasadila správně).

Jinak jak název napovídá, šlo o okruh kolem kolem jezera Türlersee, který je z našeho pohledu z Curychu jen přes kopec (Uetliberg). Celá oblast je chráněná oblast a když jsme šli, tak jsme se míjeli se skupinkami nějakých biologů nebo přírodních nadšenců, kteří se tu a tam zastavovali a hledali něco v trávě, mnozí z nich si s sebou nesli několik stébel okolo rostoucích trav. My jsme nakrmili kachny našimi bio kachními granulemi a kupodivu jim to chutnalo (ne jako těm vybíravým kachnám v Irchel).

A hned u parkoviště začíná multikeška, která nám celý výlet zpestřovala. Smutné bylo, že cílovou kešku jsme nenašli :-/.

Sice jsme na výletě zmokli, ale to, co přišlo po našem příjezdu domů … jsme rádi, že tohle nás u jezera nechytlo.

Fotky na rajčeti (s heslem).

Tuto knihu od Roberta Kiyosakiho jsem měla v hledáčku již nějakou dobu. A když jsem ji objevila náhodou v cizojazyčných levných knihách ve Spálené ulici v Praze, musela být moje. Nikdy jsem nebyla dobrá v psaní čtenářského deníku, ale v této knize bylo několik postřehů, které si chci zkrátka zapsat.

Pokračovat ve čtení