Na tento trail jsem narazila, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tato příjemná (“skautská” – Pfadi = skauti, používají to spíše, než “Scoutisme”) procházka se nachází jen kousek za hranicemi Curychu (i když dostat se tam MHD nám zabralo hodinu, ale cesta rychle utekla). Dojeli jsme “tramvajovláčkem” do zastávky Spital Zollikerberg (tam, kde se děti narodily) a protože nám zrovna jel autobus, svezli jsme se ještě jednu zastávku. A pak už jen podél říčky Wehrenbach pořád dolů až do zastávky Burgwies, u které je i tramvajové muzeum. Celá trasa má cca 4 km, ale zabralo nám to určitě víc než avizovaných 1,5 h. Ne že bychom se tak loudali (i když Maty šel po svých, kočárek jsme nebrali), ale vzhledem k tomu, že jsme šli podél vody, měli jsme spoustu zastavení, kdy jsme prostě jen házeli kamínky a listy do vody, pouštěli lodičky, nebo jen koukali na malé vodopády. Zároveň podél trasy vede multikeška, takže jsme si i “zalovili”. Celkem jich je podél tratě 12, některé z nich jsou deaktivované, a my našli tři. I to je dobrý úspěch. Ve stínech bylo příjemně. Cestou bylo i několik pítek a plácků na odpočinek. Na jednom jsme si udělali pauzu na oběd a děda Ríša nakonec neodolal a v jedné hlubší tůňce se celý vykoupal. Já si namočila jen nohy a celá bych do toho tedy nevlezla. Fotky z procházky zde (s heslem).

Abychom pořádně využili náš celodenní lístek na MHD, zajeli jsme si na zmrzlinu do veganské restaurace The Sacred, ve které se nachází Vegelateria. Babi s dědou si dali z klasické obědové veganské nabídky, já s Eli jsme si dali zmrzku – Eli double chocolate, já slanou mandli. Moc dobré. Maty si nic nedal, protože ještě v tramvaji usnul jak dřevo a celou návštěvu zmrzlinárny prospal. Spal i poté, co jsme došli na příjemnou pěší náplavku kolem Schanzengraben a podél té jsme došli skoro až k hlavnímu nádraží. Tam se Maty konečně probral, babi s dědou si dali kafíčko u Swarovskiho (malinké kafé okénko na rohu Bahnhofstrasse a Bahnhofplatz, za rozumnou cenu … taky tam byla pěkná fronta). A pak už jen tramvají domů.

No ale to nebyl všemu konec! Na Schwamendingenu byl trh a uprostřed byly trampolíny. Ale takové ty, jak je tam skokan upnut do postroje a díky gumám skáče pěkně vysoko. Eliška si to parádně užila 🙂 A pak jsme ještě vyrazili na hřiště. Ty děti jsou k neutahání!

Na to, že jsme jeli na pětikilometrový výlet, jsme byli venku celý den. A já ještě večer v pohodě stihla sebeobranu.

14.6.19

Konečně se dostávám k fotkám za květen (ty dubnové mi trvaly dlouho, takže proto) a jako vždy píši malé shrnutí. A je dost dlouhé, aby mi to vystačilo i na krátký odstavec zde. Navíc tady se dají vložit pěkně odkazy na jednotlivé články a fotky. Takže tedy:

V květnu jsme toho stihli hodně – zámek Hallwyl a blízké jezero, největší aquapark ve Švýcarsku – Alpamare, Skills park ve Wintherthuru a nedaleký Wildnispark Bruderhaus (snězilo), Sinnespfad ve Fricktal (trail pěti smyslů u města Frick), Türlersee, Dinosauří muzeum ve Frick (+vykopávky) a Pfadiweg (Zurich).

Takže květen byl plný zážitků.

Toto dynosauří muzeum má otevřeno pouze v neděli odpoledne, takže jsme se na to těšili celý týden. Na rozdíl od naší minulé cesty do městečka Frick na smyslový trail jsme jeli všichni čtyři autem a cesta byla o něco pohodlnější. Toto muzeum, stejně jako mamutí muzeum v Niederweningen, je maličké a vystavuje jen nálezy z okolí města. I tak je na co se koukat. Kromě spousty mušlí, nautilů a amonitů zaujme rozhodně ohromný plateosaurus přes celou stěnu. Shlédli jsme i krátký film o místních vykopávkách a následně jsme šli na chvíli na hřiště.

A pak jsme se vypravili po stopách dinosaurů na cestu s osmi zastaveními, kde jsme si mohli dále číst o dinosaurech. Cesta končila kousek za nádražím Frick kamenným suťovištěm (Klopfplatz), kde jsme se mohli sami pokusit nalézt nějaké mušle či trilobity. Vybaveni jen malými kladívky jsme byli odkázáni jen na malé kameny. Byli jsme svědky několika objevů amonitů, takže zkameněliny tu nějaké opravdu jsou. My jsme se museli spokojit s jednou mušlí a ohromným kamenem “na potom” (až si Vláďa pořídí pořádnou palici a majzlík, tak si to doma rozmlátí napadrť 🙂 ). Zatímco jsem já s dětmi obhlížela terén, došel Vláďa k muzeu pro auto, abychom se pak nemuseli plahočit zpět přes celé město. Což pomohlo, protože z vykopávek jsme odcházeli v půl šesté a čekala nás ještě hodinová cesta domů.

Tento výlet jsem našla, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tam poslední dobou hledám inspiraci, když hned teď potřebuji výlet a nevím kam. Výhodou je celková vzdálenost (cca 4km, takže to Eli v pohodě ušla), sjízdnost pro kočárek (Maty chvílemi ťapal a běhal a chvílemi se vezl a spal) a vzdálenost od Curychu, i když to nebylo jejich inzerovaných 25 minut, ale spíš 40-50 min (cestou domů se děti alespoň prospaly). A celé to je po rovině, kromě jednoho menšího výšvihu.

Vyrazili jsme v deset, abychom to podle předpovědi stihli před deštěm. Což jsme nestihli. Ale byli jsme vybavení, takže druhou půlku výletu jsme šli v nepromokavém. A vyzkoušeli jsme i pláštěnku na náš nový kočárek (chtělo to trochu inženýrského přemýšlení :-), ale nakonec jsem to nasadila správně).

Jinak jak název napovídá, šlo o okruh kolem kolem jezera Türlersee, který je z našeho pohledu z Curychu jen přes kopec (Uetliberg). Celá oblast je chráněná oblast a když jsme šli, tak jsme se míjeli se skupinkami nějakých biologů nebo přírodních nadšenců, kteří se tu a tam zastavovali a hledali něco v trávě, mnozí z nich si s sebou nesli několik stébel okolo rostoucích trav. My jsme nakrmili kachny našimi bio kachními granulemi a kupodivu jim to chutnalo (ne jako těm vybíravým kachnám v Irchel).

A hned u parkoviště začíná multikeška, která nám celý výlet zpestřovala. Smutné bylo, že cílovou kešku jsme nenašli :-/.

Sice jsme na výletě zmokli, ale to, co přišlo po našem příjezdu domů … jsme rádi, že tohle nás u jezera nechytlo.

Fotky na rajčeti (s heslem).

Tuto knihu od Roberta Kiyosakiho jsem měla v hledáčku již nějakou dobu. A když jsem ji objevila náhodou v cizojazyčných levných knihách ve Spálené ulici v Praze, musela být moje. Nikdy jsem nebyla dobrá v psaní čtenářského deníku, ale v této knize bylo několik postřehů, které si chci zkrátka zapsat.

Pokračovat ve čtení

Vláďa nám na týden odjel do Prahy shánět byt, a tak jsme od sobotního odpoledne sami. No ale přeci nebudeme pecky doma. Čas ve Švýcarsku se nám krátí, takže toho musíme ještě stihnout, co nejvíce. Obrátila jsem se proto na naše tipy na výlety s dětmi a začala ráno hledat, co by mohlo stát za to. Z našeho TODO listu vlastně nic nepřipadalo v úvahu, vše to je dost z ruky. Takže proto jsem hledala inspiraci jinde. A našla ji na Swiss Family Fun. A hned na úvodní stránce na mě vykoukl “Trail smyslů” (oficiální stránky zde, mapka zde). Swiss Family Fun to mají často mnohem lépe zpracované, než oficiální zdroje. Takž jsem rychle zjistila, jak daleko to je od Curychu, kudy se tam jede (musíme jet vlakem, auto má Vláďa v Praze … ne že bych jela autem, kdybych ho měla k dispozici 😀 ), jak je to dlouhé, kolik času to zabere, a jestli to je vhodné i pro kočárek.

Pokračovat ve čtení

V mém souhrnném článku o nej nej věcech (ať taky něco pochválím a ne si jen stěžuji) zmiňuji zatím můj njlepší outdoor/městský batoh Salomn sky 21. Ale jak už to u starších modelů bývá, jsou těžko k sehnání. Tenhle mi po cca 10 letech už odešel (nevypratelně zašpiněný, prodřená záda, atd.) a navíc se mi tam věci pro dvě děti nevejdou.

Takže jsem zakoupila nový, o něco větší Crossroad NOMAD 28. Na první pohled super – má kapsičku na bederním pásu, má víko na přezku místo zipu, má dvě kapsy ve víku, má šikmou kapsu na drobnosti zvenku a má samozřejmě síťovinové kapsy z boku na lahve. A jak bonus má vestavěnou pláštěnku ve dně. Ale. Má docela jemný materiál. Horní kapsa se mi po pár týdnech začala párat, má popruhy dost blízko u sebe, takže po celodenním nošení, kdy mi to neustále tlačí na krk, mě z toho bolela hlava, a je úzký a vysoký, což je problém, protože k věcem vespod se strašně špatně dostává. Na druhou stranu se mi do něj vejde spousta věcí.

Takže se nenápadně koukám, jestli přeci jen neexistuje batoh, který by splnil všechny moje požadavky. Ty už zazněly výše:

  • objem 25 – 30 l
  • zavírání na přezku, nikoli zip
  • bederní pás s kapsičkou na klíče/telefon
  • víko s vnější a vnitřní kapsou na zip
  • doplňkové kapsy venku
  • boční kapsy na lahev
  • popruhy dostatečně daleko od sebe
  • hrudní pás
  • pevný a nepromokavý materiál
  • rovná, nikoli prohnutá, záda

Jako bonusové vlastnosti pak

  • vchod zespodu
  • vestavěná pláštěnka ve dně
  • reflexní prvky
  • úchyty na trekové hole

Jako alternativy zatím vidím:

Update 7.6.2020

Spodní kapsu přeřazuji z bonusových vlstností k základním vlastnostem. S tím úzkým batohem to je teď peklo, často musím vyndat veškeré jídlo, abych se probojovala k nějakému náhradnímu oblečení, které je uplně naspod. U toho Crossroadu se po dalším cca půl roce urval zip na té vnější šikmé kapse. Fakt nanic. A začíná se trhat síťovina na lahev. Ano, chápu, že na litrovku to asi nění stavěné, ale to je právě to.

Takže na výstavě stanů jsem se dívala opět po batozích a na seznam mohu přidat další dva

Update 17.6.2020

Tak jsem nakonec vybrala batoh Salewa Alp Trainer 30 a jeké to s ním je se můžete dočíst zde.

Tak abych vás nenapínala, jak to dopadlo s tím mým kotníkem. Fakt nevím, co s tím bylo, ale díkybohu to bolelo jen trochu na dotek, nikoli při chůzi. Přesto jsme si s Eli páteční trampolíny odpustily a raději jeli na nedalekou návštěvu.

Ale trampolíny jsme si ujít nenechali. Vypravili jsem se tam v neděli, kdy mají od 10 h do 12 h vymezený prostor pro malé do pěti let. No a protože jsme si nebyli jistí, že tam Eli vpustí, když už jí pět bylo, tak jsme příjezd naplánovali na 11 h s tím, že v nejhorším tam nejprve půjdu jen já s Matym a Eli s Vláďou počkají hodinu v restauraci.

A kam že jsme to jeli? Do Skills park ve Winterthuru. Fronta byla pěkně velká. Naštěstí puberťáky, kteří neumějí číst, že to je jen pro malé, dovnitř nepouštěli. A Eli naštěstí dovnitř vpustili. Navíc, když dovnitř jdete takhle v neděli dopoledne, tak to máte pro celou rodinu za 25 CHF na celý den (jinak to je 15 CHF/dítě a 20 CHF/dospělý).

Velký úspěch měly velké trampolíny, i když Matyho to zas až tak nezaujalo a my dospělí máme ke gravitaci již trochu respekt. Následně jsme šli okouknout velký nakloněný vzduchový polštář, kde se dalo lézt nahoru a klouzat dolů. To se Eli líbilo moc, Matymu moc ne (vždy docela hluboko zapadl a sám by se nevyhrabal).

Kromě toho tu byly i malé traily pro koloběžky a kola (pumptrack), street (oblast na tríčky pro skateboardy), apod. Vláďu zaujal “ninja worior” 🙂 – jakýsi výběh po U-rampě.

No a ve 12 h se to naplnilo dětmi a dospělými nad 5 let a začalo to být “o hubu”. Puberťáci, co bezohledně probíhají trampolínami, kola na U-rampě, apod. Takže děti si ještě užili prostor pro nejmenší, kde byly molitanové útvary, na které se dalo různě lézt, a to bylo vše.

Takže jsme to zabalili, v autě si dali oběd a jeli do Wildpark Bruderhaus, což je taková “open-air zoo”. Počasí nám moc nepřálo, alespoň ale bylo dost místa na parkování. Oblékli jsme děti do nepromokavého, nezapomněli na rukavice a čepice a vyrazili. Konečně jsme pořádně otestovali nové golfky. Ze zvířat jsme snad viděli vše: rysa, divočáky (tady nám začalo sněžit, ale jen na chvilku), bizony, koně Převalského, muflony, jeleny a laně a jediné, co jsme nezahlédli, byli vlci.

Ještě že tato zoo není zas až tak velká, jinak bych asi zmrzla. Byla fakt kosa. A to už je květen.

Elišce pokračují jarní prázdniny. Navíc je 1.5. v Curychu státní svátek (ne ve všech kantonech), takže i Vláďa měl volno a mohli jsme vyrazit na společný výlet. A protože teď řešíme spoustu různých věcí, na nějaké velké plánování nezbyl čas. Zašmátrala jsem proto v našem “must see” seznamu a vybrala Wasserschloss Hallwyl, neboli vodní zámek Hallwyl v kantonu Aarau.

Cesta nezabrala autem ani hodinu. Nevelký, ale impozantní zámek se rozkládá na dvou malých ostrovech uprostřed nehlubokého rybníka (možná to je jen vodní příkop, který napojili na řeku, nevím). Do vlastního hradu jsme nešli, ale celý jsme si ho obešli, a prohlédli jsme si hradní mlýn. A Vláďa nás vedl po stopách hádankové kešky. Kterou nakonec rozluštil a s Eli ji nedaleko parkoviště našli.

Dále jsme se přesunuli k jezeru Hallwilersee. Chvilku nám trvalo najít místo na parkování, nakonec jsme to nechali na okraji Seengenu. A podél jezera jsme došli až do vodních lázní v Tenwill a zpět. Cestou jsme se zastavili v jedněch říčních lázních smočit si nohy. Bylo to více než osvěžující. … Bylo to neuvěřitelně studené. A pak už jen cesta domů, kdy naše auto bylo spíš jako zámek Šípkové Růženky 🙂

Vláďa, jako bychom toho už neměli dost, vyrazil ještě na kolo.