Srpen tohoto roku byl pro nás opravdu přelomový. Největší akce bylo stěhování se ze Švýcarska, po 9 letech. Akcí tudíž moc nebylo, odvezli jsme děti do Čech, balili, přestěhovali, já pak pokračovala ve vybalování v Praze, Vláďa dokončoval vyklizení a předání bytu v Curychu. Nakonec jsme pár akcí podnikli ke konci srpna v Čechách.

  • Stěhování (dva dny neúnavného nošení krabic a 800 km sem a tam)
  • Návrat do Čech (podrobný popis od ledna, kdy jsme se rozhodli se přestěhovat, až do srpna, kdy byl den S).
  • Umrail pas (Vláďův cyklovýlet)
  • Co mi nebude chybět
  • Cestování MHD
  • Zemědělské muzeum a výlet do obory Hvězda
  • Grosser Sankt Bernard (Vláďův cyklovýlet)
  • ZOO Praha (ofic.web)
  • Kukuřičáci – bludiště v kukuřičném poli (ofic.web)
  • Výstava stanů v Letňanech (žádný stan nesplňoval dokonale všechny mé požadavky, ale jeden od firmy Vargo bych asi byla ochotná zkusit, za tu cenu ano).
  • Objíždíme s Vláďou nábytkářské obchody, přeměřujem, dohadujem, nenacházíme.
  • Eli měla příměstský tábor ve střešovickém Oříšku. Moc se líbil.
  • Velmi úspěšné a povedené divadlo v Káraným – Účastníci zájezdu.
  • Pár schůzek v pojišťovnách
  • Přihlásit a zaplatit Elišce školní obědy
  • Bonanza – rýžování zlata na Bojovském potoce. Organizované mým vodáckým oddílem (SK Zlíchov), jehož jsem stále členem (nějak jsem se za těch 10 let nestihla odhlásit a každoročně platila nejen členské příspěvky, ale i penále za neodpracované brigádnické hodiny).

O téhle akci jsem viděla pár příspěvků asi na Facebooku. A hnedka mě to nadchlo! Jde o bludiště v kukuřičném poli! A ne jen tak ledajaké. Pro děti, ale i dospělé je připravená hra – různě po bludišti jsou tabulky s písmeny. Ty musíte všechny najít, zapsat si a vyluštit tajenku. U dospělé verze jsem se docela zapotila 🙂 Bludišť je hned 12 po celé ČR. My zvolili to nejbližší v Líbeznici u Prahy. Prozíravě jsme jeli hned ráno a byli jsme tam první (a to jsme náš plán přijet hned na otvíračku v 9 h nestihli o půl hodiny). Nebylo ještě vedro a bylo dost místa na parkování (parkoviště je tak na max 20 aut). Maty kupodivu běhal a chodil hodně dlouho, jen když už začalo být teplo, tak šel na koně. Pro něj se tak výhled rapidně změnil. Ono choďte v dvoumetrové kukuřici jako metrový trpaslík 🙂 Písmenka jsme našli, střed bludiště také, východ také, vyluštili jsme hádanky a děti dostaly malé dárečky – magnetky a odznáčky. Zkrátka parádní zábava na nedělní dopoledne.

Jinak oficiální stránky jsou zde. Vstupné děti od 3 let 60 Kč, dospělí 85, důchodci 60 Kč. Parkování zdarma. K dispozici byly i záchody. A dalo se platit kartou (takový stánek v kukuřici a ono to fungovalo :-)).

Obrázek zdroj zde.

Jsem druhý víkend bez rodiny v Curychu, byt snad zrovna prochází generálním úklidem, žádné další povinnosti na krku, tak hurá na kolo. Z mé 2000m challange (vyjet na silničce na všechny švýcarské silniční pasy, co mají přes 2000m n.m.) mi zbývají poslední 3 pasy. Všechny ve Valisu a hrozně z ruky. Nakonec se rozhoduji pro Gross Sankt Bernard, jelikož je z nich nejvyšší. Mimo jiné, je to třetí nejvýše položený silniční pas ve Švýcarsku.

Pokračovat ve čtení

Naposledy jsme tady byli loni a užili jsme si to. Poprvé s malou Eli jsem tu byla asi před dvěma let (?) a musela jsem tehdy uznat, že je asi i lepší než ta curyšská ZOO. A vzhledem k tomu, že nebudeme bydlet zas až tak daleko, bylo jasné, že si koupím celoroční permici. Na rozdíl od Curychu, tady musí děti platit už od tří let (v Curychu až od 6 let), takže s Matym mám už jen půl roku zadarmo. Ale mají levné pondělky, děti jen za 50. Takže Eli jsem permici zatím nekupovala a uvidíme.

V sobotu jsem se domluvili s Helčou a vyrazili jsme. Sraz jsme si dali v deset u severní brány (pro příště nesmím zapomenout, že je otevřená jen o víkendu a prázdninách, to by mohlo být někdy nemilé překvapení, dnes ok). Na Eličin lístek jsem ještě díky své Lítačce dostala 5% slevu.

Ani snad nebudu popisovat, co vše jsme viděli, protože jsme viděli vše. Mile nás překvapili aktivní hroši kousek od severního vstupu. To byla podívaná na dlouhé minuty. Koupi mapy jsem tentokrát vzdala – většinou ji po prohlídce stejně někam zahrabeme a do další návštěvy nevydrží, takže jsem ji měla staženou v mobilu a stačilo. A nejvíc času nám zabraly sloni, žirafy a přilehlé hřiště. Pak jsme šli až dozááádu kolem Gobčárových domů (tady vzadu jsem nikdy nebyla, hned vedle byla expozice malinkatých žabiček), zastávka na párek v rohlíku a zmrzlinu v kiosku u trilobita, dál kolem lvů (neviděli jsme je), goril (také nebyly) do dětské zoo k bazénku. Tam bylo příjemné svlažení, začalo se dělat vedro a dusno. Následně jsme ještě nemohli vynechat projížďku malou “tramvají” a návštěvu jsme završili u tučňáků a lachtanů. A loučili jsme se u spící pandy červené. Naťapáno hnedle 8tis. kroků 🙂

Příště začneme u gaviálů a třeba se také konečně svezeme lanovkou.

O náš odvoz se opět postaral děda Jirka, který na nás čekal u hlavního vchodu. Jo a máme další “vizitku” do Turistického deníku.

Obrázek zdroj zde.

Tak začínáme objevovat co vše je možné dělat v Praze a okolí. Jako první přichází na řadu oblast kolem tratě tramvaje číslo 1 – jednoduché spojení se světem 🙂 U Letné je nejen Technické muzeum, ale také Zemědělské, ve kterém jsem nikdy nebyla, a tak jsme tam s příbuznými holkami a jejich dětmi vyrazili (šest dětí to už je jak malá školka, slyšet byly po celém muzeu). K vidění je kde co a něco si tu najde každá věková kategorie, jen ti malí se musí hlídat, aby si nic neodnášeli a nelezli, kam nemají (některé exponáty jsou na ohmatání, u jiných to je zakázané a paní hlídačky to bedlivě kontrolují). Malé traktůrky v -1 patře nechaly Máťu kupodivu v klidu. Zato Eli se na velkém traktoru ráda nechala vyfotit. Pokračovali jsme postupně patry nahoru, lesem, vodou a rybníkářstvím, přes gastronomii, kde si děti na tabletech mohou jakože vařit, až na střechu, kde jsou zasazeny různé plodiny včetně konopí, k dispozici je trávníček na piknik a hlavně tu je úžasný 360° výhled na Prahu. Strávili jsme tu bezmála tři hodiny. Z popisků jsem si díky dětem nepřečetla vůbec nic, ale zážitek pěkný a určitě se sem zase někdy vypravíme. Na rozloučenou jsme v kiosku zakoupili Turistický deník a hned první nálepku (oficiálně tomu říkají vizitka). A máme o zábavu na výletech postaráno. Jinak vstupné dospělí 150 Kč, děti do 18 let zadarmo.

Díky ubytování “all inclusive” u babičky jsme si zajeli domů na guláš, odpočinuli si a odpolední program absolvovali v nezměněné skupině ve Hvězdě. Děda to s Matym v kočárku vzal pěšky, takže se Maty vyspal. Nejprve jsme začali na novém hřišti u Libocké brány. To praskalo ve švech. K dispozici jsou i pěkné kovové záchodky. A ostraha (?) Dále jsme pokračovali k Letohrádku na další hřiště. Zatímco maminy seděly a povídaly si, děti prošmejdily okolní keře a stále nosily další a další modráky 🙂 Myslím, že večer bude smaženice. Zašli jsme i ke kiosku v Letohrádku pro další vizitku do Turistického deníčku. Tímhle tempem to budeme mít za chvíli plné :-). Čas se nachýlil k večeru, a tak jsme se pomalu vydali zpět na tramvaj. Děti cestou nepřetržitě nacházely další a další houby, dokonce i jednu bedlu 🙂 Domů jsme dorazili jen tak tak na Večerníček.

Jedna kolegyně pořád tak trochu nemůže pochopit, proč chceme pryč. “A proč tu jako nechcete zůstat?” Protože vlastně nemám žádný důvod zůstat. Ano, jistě, Švýcarsko má o něco vyšší životní úroveň (ano, platy také, ale ty jdou ruku v ruce s tím, jak vysoké jsou tady i výdaje, ledacos mi v Praze přijde dražší, třeba bydlení, a to je bydlení v Curychu drahé, ale Praha?!), ale tím to tak hasne. Ano, mají tu “přímou” demokracii, ale účast leckdy pod 50%?! Takže to, co tu je třeba lepší než v Čechách samozřejmě již člověk nevnímá, zato vnímá ty každodenní drobnosti. A těch je dost na to, aby mi to každodenní život otrávilo. Ani nevím, jestli je tu mám vyjmenovávat, protože si řeknete, že to jsou malichernosti, ale ano, i taková blbost, jako že i ve Švýcarsku hází lidi odpadky, žvejky a nedopalky na zem, mě štve. A nevidím důvod, proč bych měla vychovávat Švýcary a přistěhovalce ve Švýcarsku, to to klidně mohu dělat i doma, a hezky česky :-). Takže ano, jakožto turisti možná vidíte uklizené Švýcarsko, ale to jste se nebyli projít v pondělí ráno – toho bordelu všude, plechovky od Redbulů a piva, nedopalky, zátky od piva. Jo, mají peníze na to, aby každý druhý den, ne- li každý den všude projíždělo čistící autíčko. Ale, aby Švýcaři (a ti ostatním kteří tu žijí) byli natolik čistotní? To nikoli.

Pokračovat ve čtení

Umrail pas. Nejvýše položený silniční pas ve Švýcarsku. Dlouho jsem ho měl na seznamu, že bych ho měl někdy projet a nikdy jsem si nepřipadal dost fit na to, abych to zkusil. Vymyslel jsem si totiž megalomanskou variantu s mnoha kilometry co do vzdálenosti, tak i těch vertikálních. Posledních pár let si jen vždycky říkám, že to přeci jen odložím, že se mi třeba následující rok povede natrénovat lépe a více. Žel s rodinnou a přibývajícími léty a kily to nějak neplatí. Tak se to holt letos vyvrbilo tak, že mám fyzičku nejhorší za posledních pár let, tlustý jsem jak vepřík Bořík a ráno v půl deváté vylézám z auta v Zernez a klepu kosu. Těch 10 stupňů se trochu zajídalo. Plán je zdolat Umrail a rezignovat na svou megalomanskou variantu. To znamená z Zernez dojet na pas Fuorn, odtama pěkně dolu do Santa Maria Val Müstair a odtama se nějak vyšněrovat do Umrailu. Když budou síly, tak pak i do Stelvia. Následně otočit a hurá dolu do Santa Maria chytit autobus, co mě odveze zpět do Zernez. Na bus jsem koukal už v pátek a jezdí pěkně pravidelně každou hodinu. Doporučuje se si zamluvit místo pro kolo, tak jsem to raději neriskoval a zamluvil jsem si flek ve spoji v 16:48. Dost pozdě na to, abych se nemusel nikam honit.

Od auta vyrážím kousek po deváté a stoupák začíná prakticky za cedulí konec vesničky Zernez. Netrvá to dlouho a mám zařazený nejlehčí převod, co jde a ten mě bude provázet po zbytek dne a sem tam budu skuhrat, že by to chtělo něco lehčího. No nebylo, tak holt to muselo jít i takto.
Koukám na tepovku a je mi jasné, že pokud to chci přežít, tak to dnes bude super kochačka bez jakéhokoliv nároku na sportovnější pojetí. Holt nenatrénovanost, plus nulová aklimatizace dělají s tepovkou ve dvou tisících divy, nemluvě pak o 2700, že …

Švýcarský národní park
Pokračovat ve čtení

29.1.19 (7 měsíců před plánovaným stěhováním)

Jak to vlastně začalo. Ne, nemyslím, jak to s námi začalo ve Švýcarsku, ale jak se to stalo, že se vracíme. Kdysi kdysi kdysi bylo mojí podmínkou setrvání v CH dodělat Ph.D. v Praze a v Curychu k tomu byly ideální podmínky. Pak přišla Eli, nebo spíš, ta přišla ještě před koncem mého Ph.D., takže vlastně pak přišel Máťa. To byla moje druhá a poslední podmínka – aby se Maty narodil v Curychu, když už vím, jak to tu funguje (nikoli kvůli občanství, to se ve Švýcarsku nedává na základě místa narození, ale s ohledem na předky. Takže i když se dítě narodí ve Švýcarsku, není automaticky Švýcar). A pak mě tu už nic nedrží. No a hle, utekly další dva roky a jsme tu pořád. Takže jsem to loni začala u Vládi sondovat, jak to s námi bude. Protože vlastně moje třetí podmínka, nebo spíš moje jedno přání, byla, že Eli začne chodit do školy v Čechách. Ale Vláďa, kromě toho, že si tu užíval hory, chtěl, aby Eli v Curychu odchodila ještě třeba 2-3 roky, aby si zažila němčinu.

Pokračovat ve čtení

Musí se nechat, že koupě Lítačky a MHD celoročního kupónu online je pohodička. A zafungovalo to – na Masaryčce nás hned po rozjezdu vlaku kontrolovala paní průvodčí. A hned na mé první trase jsem se přesvědčila, jaký je rozdíl v cenách, když kupujete lístek přes české dráhy (počítají cenu dle kilometrů) a MHD (počítají zóny). Praha – Čelákovice Jiřina 30 Kč u okénka, online mi to ale přes lítačku ukazovalo 24 Kč (a paní průvodčí mi pak i cenu potvrdila). Tak pro příště. Za kočár a Matyho nic. Vlak super, jen trochu zima. Jo, a Čelákovice jsou ve 2. pásmu.

Zpět jsme jeli busem přímo z Káranýho (pásmo 3). 24 Kč. Tak já vám nevím, jak to počítají. U pana řidiče jsem nahlásila Prahu (a po očku sledovala, kam se Maty v autobuse řítí), tak prý kam že (co já vím, kam to vlastně jede, mobil se mi vybil, Prosek/Letňany) a že mám lítačku. Chvilka trapného ticha … musím tu Lítačku naskenovat a on tak uvidí, co že to mám za kupón. Tak jo, pro příště. Asi to je nejen autobusy, ale i kvalitou silnic – myslela jsem, že už se mi v autobuse nedělá špatně, ale asi to bylo jen tou hladkou jízdou autobusů v Curychu 🙂 Jo a v Káraným neseděl vytištěný a online jízdní řád. Naštěstí jsem se i já, i pan řidič řídili tím online 🙂 My byli včas na zastávce (i když stejně mě trochu překvapil, že přijel “na čas”, čekala jsem ho až o 7 min později, dle toho tištěného) a stihli jsme tak i přípoj v Boleslavi.

Zastávka Vltavská (moje nynější “nejoblíbenější” přestupní stanice”) teda stojí za to. Hned první den to znělo tak (na vlastní oči jsem nic neviděla), že někdo něco ukradl z trafiky. Ale metro má neuvěřitelnou frekvenci. Kam se hrabou autobusy v Curychu každých 10 minut. A vzhledem k tomu, že Maty teď trénuje na stav bez plín, vyzkoušeli jsme i veřejná WC v Letňanech a dobrý, za 10 Kč. Jen jsem si samozřejmě nezkušeně u vchodu neutrhla toaleťák.

Curych (Švýcarsko) – Praha

10.8.19 (sobota)

Skoro nespím. O každém šramotu venku si myslím, že už to jsou naši “stěhováci”. Nakonec spali nějakých 5 h někde na parkovišti a dorazili v devět ráno. Vláďa jel kupovat další stahovací fólii a ještě deset krabic. Od rána balím kuchyň. Sklep je plný krabic. V bytě je také ještě požehnaně krabic.

Pokračovat ve čtení