První jarní víkend

23-24.3.2013
Myslím, že ani tady v Curychu, ani v Praze to na jaro nevypadalo. V Praze prý bylo až mínus šest, tady těsně nad nulou. V sobotu jsem ještě dodělávala fotoalbum, abych konečně mohla po týdnu uklidit velký jídelní stůl, aby až se Vláďa večer vrátí z Francie, měl kam vybalovat věci. Do toho jsem v ležící poloze koukala na TV (a ujídala rebarborový koláč, který jsem včera vyzkoušela, aby měl Vláďa nějaké sladké přivítání) a v tom už byl večer a Vláďa doma. A začal vybalovat dobrůtky z cesty, zážitky a ukazoval fotky. Jistě o tom časem přijde samostatný článek.
V neděli jsme si pěkně pospali, i když říkal, že na ten klid, co byl ve Francii, to tady samozřejmě nemá. A kousek po desáté jsme se vypravili na Výstaviště v Oerlikonu, kde se opět konal veletrh čokolády. A opět bylo na co koukat a co ochutnávat. U nejednoho stánku nám zachutnalo natolik, že jsme si museli koupit i něco na doma. Největší úspěch u nás měla „ledová“ čokoláda, nebo zkrátka něco v tom smyslu (více mléčná byla od firmy Goufrais; více hořká pak od firmy Stettler. Ale myslím, že všechno bylo zkrátka výborné – pralinky, pralinky, čokozajícové, horká čokoláda, čoko „Tete de moine“, horká čokoláda, roastbeef s čokoládou, atd. Jen, ze zvědavosti, jestli mi to pořád nechutná, jsem vyzkoušela čokoládu s pepřem – pořád nic moc (Vláďa zase ohrnoval nos nad mentolovou). Novinkou oproti loňsku byla čokoláda se zeleným čajem. Případně čokodortík se zapečeným malým čokodortíkem se zeleným čajem (ještě teplý).
Čokodortík se zeleným čajem.
A pak, co nám tu oproti loňsku přišlo zastoupeno mnohem víc byl turecký med. Ale trošku jiný, než jak ho známe z Matějské. Ani tvrdý, ani ten měkký. Oni tomu říkají „nougat aux amandes“, takže „mandlový nugát“, který můžete mít se všemi možnými příchutěmi.
A na co jsem se těšila, a bylo to tu (bohužel sídlí v Paříži), La gazelle d´or – marocké sláďury. Měli tam minimálně dvacet druhů různých medovo-mandlových dobrůtek, ze kterých jsem si cca osm kousků vybrala na doma.
Marocké sladkosti.
Další novinkou, kterou si z loňska rozhodně nepamatuji, bylo Jogurtini, které, jak to výrobce popisuje na svých stránkách, spojuje sladkost čokolády a lehkost jogurtu.
Další zajímavostí, která upoutala naši pozornost, byla společnost „say chocolate“ (mimochodem – na stránkách mají supr motto „Give up smoking, eat more chocolate“ – přestaňte kouřit, jezte víc čokolády), kteří vám na jednotlivé pralinky v krabičce napíší písmena dle volby a ve výsledku to pro obdarovaného tvoří krásný vzkaz.
A, což tu loni také, myslím, nebylo, byl stánek s kuchařkami a knihami o jídle (nejen čokoládě). Vláďa mi sice zakázal koupit si knížku „Jamieho patnáctiminutovky„, s tím, že to je stejně v němčině a že bychom podle toho nic neuvařili, ale „pro sebe“ si koupil ohromnou bichli s tisícovkou receptů – Indická kuchyně.
A tím naše dvouhodinová návštěva „výstavy“ skončila.
Japonská stavba z čokolády.
Doma jsme pak chvíli trávili veškerou čokoládu, kterou jsme spucovali, a vrhli jsme se, na co jiného, než první recept z naší nové kuchařky – kuřecí curry. A bylo výborné. Uvidím, co bude následovat. Vláďa si dělá zálusk na „naan“, tak uvidíme, kdy se k němu dostaneme.
A v neděli večer jsme byli v centru na filmu sportovních dokumentů „Banff mountain film festival – world tour„. To je vždy na co se dívat. Některé dokumenty byly krátké (slackline, 4 minuty), některé delší (skoro půlhodinový dokument o dvou chlápcích, kteří šli pěšky na jižní pól a zpět). Podívaná supr. Domů jsme tedy dorazili až kolem půl dvanácté, ale bylo to fajn.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *