Švýcarsko – zhodnocení po 5 letech

7.9.2016
Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: „Kdy se vrátíte do Čech?“, „To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?“, „Nestýská se vám?“, „Nechybí vám (to a to)?“ … Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší 🙂 ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.
Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda – kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití – sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera – jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodensee na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek – myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz.
  • Sportovní vyžití – my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů – stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách – již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk – všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva – alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost – V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo – Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete – ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kominaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), rivela (to je pití, ale kam jinam s ním – perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany – to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) – na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl – čokoláda – za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) – sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie – funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém – osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci – ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit – tady by se mohlo zdát, že je to super, peněž na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech – vyhrajete – máte peníze, nevyhrajete – nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už „jen“ to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít.
Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda – Alpy a hory vyší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp – na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek – těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření – ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku – na zastávce, před školou, před bankou, před barem … takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kůřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle … Vyjímkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za „kids-friendly“, jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo – no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí – mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct – knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk – ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně „světoběžníci“ se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy „Švýcary“ a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost – za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Etikety potravin – tohle je bída. V Čechách jsou pravidla mnohem přísnější a víte (relativně) přesně, co si kupujete. Ve švýcarsku jsou popisky často dost vágní.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocený) a užívat si dovolenou v Itálii.

2 komentáře

  1. Dík za komentář. Vyžití dětí bych viděla ok. Jsme na okraji Curychu, takže pět minut od nás je les a pastvina s krávami. Kromě toho většina turistických a cyklistických cest vede přímo něčím statkem, takže výpravy za zvířaty jsou u nás časté. Hřišť máme kolem baráku taky hodně. Někdy děláme "Tour de Hřiště" – není problém jich za hodinku obejít třeba 5 :-) Většinou jsou dost prázdná. Curyšská Zoo je také místo, kde trávíme dost času (celoroční permice to jistí). A pak tady funguje síť Gemeinschaftzenter – snad každá čtvrť má barák, kde se konají různé aktivity jak pro malé děti (s rodiči i bez nich), tak pro normální dospělou populaci (třeba jazykové či taneční hodiny) nebo pro seniory (tai chi, apod.). Cenově dostupné. Hlavně se člověk neupisuje na celé pololetí, ale přijde, když má čas (a dítě je zdravé). Také tam bývají vnitřní hřiště – prostě tělocvična, kam se může jít, když je hnusně (a pak je tam narváno). A pak bazény. Oproti Praze má Curych mnohem víc bazénů (minimálně tři 50 m dlouhé). Roční permice vyjde docela dobře a hlavně platí do uplně všech bazénů (venkovních i uzavřených). Máme koupaliště hned za barákem, takže když nevím co bychom dělaly, jdeme se cachtat. Eli stačí ten malý bazének, kde je vody po kolena a tam si vyhraje hodiny. Jediný limit pro nás je trochu ten jazyk. Takže nějaké hromadné akce to pro nás není. Ale chodíme na tancování s hudbou, malování, ten bazén, zoo, pak sem tam setkání s Čechy, apod.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *