Střípky II

Další týden utekl, ani jsem se nestihla rozkoukat!
         Poslední víkend (27.-28.11.) jsem měla „pracovní“. Vzhledem k tomu, že jsem si stále nebyla jistá, jestli pro mě WAM 2010 (Worshop of Applied Mechanics na ČVUT) platí, či nikoli, raději jsem věnovala víkend psaní. Napsat článek není vůbec jednoduché. Obzvlášť, když stále nemáte výsledky. Ono „zubaři“ vám s modelováním (počítačovým) nepomohou. No a školitel se ozývá tak nějak „nepravidelně“. Někdy druhý den, jindy druhý týden. Tak jsem se vrhla alespoň na teorii … a jako mé plus musím uvést, že jsem snědla jen půl balení Toffifee. Původní myšlenka byla, že napíšu příspěvek a školitel ho odprezentuje. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě a říkala jsem si, že bych se mohla podívat do Prahy osobně. Alespoň si na WAM odbydu cizojazyčnou prezentaci, kterou máme povinnou; druhý den navíc je schůze celého ústavu. Kromě toho bych vlastně mohla se školitelem vše pořádně prokonzultovat. No a nemělo by cenu se vracet do Zürichu na víkend, že? Navíc když je na víkend naplánována rodinná oslava. A ještě jedna věc nahrávala tomu, abych jela – od 13.12. už chtěl mít Vláďa dovolenou, tak bychom mohli po víkendu jet rovnou autem spolu. Tak jsem si to pěkně naplánovala, i letenky jsem si našla, … takže když se školitel neozve, jednoduše pojedu a „překvapím“ ho. Ozval se v neděli ve 23h s tím, že by mě vlastně měl někdy přijet zkontrolovat a jestli bych mu domluvila ubytování! Tak mi veškeré těšení utnul .
            V pondělí jsem předběžně domluvila ubytování a čekala jsem, až mi potvrdí, kdy přijede a na jak dlouho. Navíc i říkal, že se zeptá, jestli ten WAM opravdu musím nebo ne (do úterý jsme se museli přihlásit). A tak celé pondělí každou chvíli kontroluji e-mail, jestli tam nemám zprávu. Nic. Prostě nic! …
            A v úterý? Hned první e-mail – od školitele – že jim vyšel grant, tak musí zůstat v Praze a pracovat na papírech. Takže on přijet nemůže, ale jestli chci já (na WAM nemusím), tak můžu. … No to ví, že chci! Tak honem sehnat letenku … hm, ty levné za 190 CHF už samozřejmě neměli … s ČSA by to vyšlo tak na 10 tis. Kč … hmm, to teda nic moc … nakonec jsem našla za cca 280 CHF s Germanwings přes Kolín nad Rýnem. … A o to usilovněji jsem začala pracovat na prezentaci … týden utek jako voda, opět je tu víkend a já stále nemám rozumné výsledky … asi to pojmu jako rešeršní práci než něco pořádného s výsledky. … Ptala se mě Jana (spolubydlící), jestli mi to stojí za to „zahazovat se“ konferencí na ČVUTu a neschovat si to na nějakou pořádnou Evropskou. … Samozřejmě, že ano, ale 1) dle výše nastíněného plánu to bude fakt pěkný týden (navíc tu konzultaci potřebuji jak sůl; kvůli tomu tam de facto jedu hlavně), 2) raději se nejprve něco vyzkouším na domácí půdě před lidmi, které znám, než před publikem, od kterého vůbec nevím, co čekat.
            Takže letenku mám a celý zbytek týdne, jak vyznělo z výše uvedeného řádku, jsem strávila úpravou „článku“ (má to zatím jen strukturu, obsah je takový rozkouskovaný) a počítáním. „Naštěstí“ kolega onemocněl, tak jsem si mohla v kanceláři nadávat z plných plic … ten počítač si dělal, co chtěl!! *grr* (nemoc kolegovi samozřejmě nepřeji). Navíc bych ještě potřebovala pár věcí (docela důležitých) ohledně experimentu, co tady dělali a jehož data užívám. Jenže holčina, co to měla na starosti je momentálně na mateřské dovolené a jak to tak vypadá, na odpovídání na e-maily opravdu nemá čas.
            Ale i přes tuto zaneprázdněnost (začínám z toho být pěkně unavená – koukáte do počítače jak o život a výsledky žádné) jsem si našla čas se jít podívat do posilovny. Slovo „podívat“ je na místě. V úterý v šest večer největší školní komplex. … To byste museli vidět! Tolik lidí na jednom prostoru (sportujících) jsem snad neviděla! Bylo to jak v mraveništi (vlastní vstup je v -3.patře) – kolem skříněk, které byly podél obou stěn vstupní chodby, pořád někdo pobíhal, vyndávali věci, zandávali věci (co jsem si všimla, tak všechny z té dobré stovky, co jsem obešla, byly plné). Hned u vchodu byl vstup do tělocvičny. Představte si klasickou tělocvičnu a vynásobte ji tak čtyřmi. Nezapomeňte to zvětšit i do výšky – na galerii byl jeden trenažér vedle druhého (vše plné) a tito sportující koukali na ty pod sebou (tahle velká tělocvična byla také plná) jak dělají aerobik. Do toho tam samozřejmě byl mírně zatuchlý vzduch, … na konci chodby jsem konečně našla posilovnu, která spíš vypadala jako činkárna pouze pro namakance … Tak jsem udělala čelem vzad a šla jsem do ledového venkovního vzduchu to rozdýchat. Tohle mě fakt málem porazilo. Pro někoho, kdo je zvyklý na posilovnu s domácí atmosférou (pomalu i velikostí) je tohle šílené. A to nepočítám, že tam byly v dalších patrech ještě tělocvičny klasické, kde se asi hrál normální volejbal, florbal, apod. Někde tu jsou schované i místnosti na spinning a indoor rowing!!
V Dánsku nás bylo v posilovně maximálně tak deset! No dobře, v takhle exponovaném čase to asi bylo plné, ale tohle! … No prostě šílenost. … Nicméně jsem si řekla, že cestou domů vystoupím o několik zastávek dřív a projdu to ještě kolem jednoho školního komplexu, kde jsou další sportoviště. A když to nenajdu, tak si alespoň udělám večerní procházku.
Zde to zprvu vypadalo všechno dost potemněle. Jediný náznak sportovišť byl na šipce k venkovnímu výtahu a parkovišti. No za zkoušku nic nedám. Sjela jsem o patro níž a opravdu tam vchod do tělocvičen byl. Zde mě také „přivítala“ tělocvična velká jak tři normální tělocvičny, kde byl opět aerobik. Bylo vidět i lezeckou stěnu, apod. Sice skříňky byly také všechny plné, ale bylo tu výrazně méně lidí. Do posilovny jsem se ale nemohla podívat nijak jinak, než ve sportovní obuvi. V šatně jsem se tedy převlékla (a věci tam na lavičce i nechala; stejně jako ostatní) a šla to okouknout. … Plno! V tak velké posilovně jsem ještě nebyla … a plno! Můj optimismus a nadšení, že mám celoroční permici do posilky za supr cenu, mě rychle opouštěl. Do těchhle narvaných místností mě nikdo víc jak jednou za měsíc nedostane. Nicméně jsem rychle zabrala jeden volný trenažér a mola jsem o dalším postupu přemýšlet alespoň v sedě. Za světla je asi i pěkný výhled ven, takhle jsme se všichni koukali jen na své odrazy ve skle. Patnáct minut mi na začátek bohatě stačilo. Nenápadně jsem se začala procházet mezi stroji a snažila se najít něco, co by mi bylo povědomé. Popis samozřejmě jen v němčině. Obrázky vám sice ukáží, co se na tom posiluje, ale jak si to vše správně nastavit už neuvádějí. Takže jsem raději opravdu zůstala jen u těch strojů, u kterých jsem si byla jistá, co s tím. Pak jsem ale objevila veslařský trenažér! Jen co jsem si udělala pár cyklů, dobrá nálada se mi začala vracet. Tak kvůli tomuhle sem tedy chodit budu! Ačkoli se musím pořád hlídat, abych pohyb opravdu dělala dobře, jinak by to mohla odnést záda, tak tohle mě baví. A přivede vás to na jiné myšlenky. Po deseti minutách jsem si musela nakázat přestat. Raději nejprve počkám, co na to tělo druhý den řekne. Řeklo hned, jak jsme se ráno posadila na postel
– na oblasti lopatek to opravdu bylo znát. Takže ze začátku opravdu jen 10 minut / týden : ). A dnes (po 2 dnech pauzy) jsem tam zašla znovu. Tentokrát jsem vyzkoušela eliptický trenažér a trenažér na ruce. Tenhle opravdu nevím, jak se jmenuje, ale popsala bych to jako cyklotrenažér pro vozíčkáře – sedíte a „šlapky“ roztáčíte rukama. Tak tenhle mě také baví! Deset minut stačí, abyste začali cítit celé ruce! Nakonec myslím, že to snad nebude tak zlé. Už jsem okoukla i další stroje, jak na nich kdo cvičí, takže myslím, že vše potřebné jsem již našla. Teď jen vychytat dobu, kdy tu bude nejméně lidí.
        Takže teď mě čeká pracovní víkend. V sobotu chci jít ještě do bazénu a v neděli určitě musím do centra. Bude tam totiž  Samichlaus Schwimmen – Mikulášské plavání v řece Limmat! Při hledání informací jsme narazila na pěkné stránky, jestli jsem to dobře pochytila, Američanů v Zürichu (http://www.twofoolszuerich.com/). A zde jsem se také dozvěděla o další zajímavé akci Lichterschwimmenfloating candles on the Limmat River – pouštění svíček na řece. Takže se máme na co těšit (Dec 16., 2010).
No a v úterý kolem šesté ráno vstávat, v půl deváté mi to letí a kolem jedné jsem v Praze. Ještě abych nezapomněla! – kdybyste viděli místní hlavní nádraží!! To je úžasné! Hlavní atrakcí je vánoční stromeček. Vysoký skoro jak celá hala, ale především – jsou na něm „ozdoby“ od Swarovskeho!! Vážně! Vypadá to … je to prostě … bechderoucí!! Zároveň je celý stromeček tak jako „pocukrován“ a leskne se naprosto celý. A pod ním na ploše nádraží je kryté vánoční tržiště! Prý kolem 150 stánků! Na něco takového se Praha nikdy nezmůže. Tohle byl tento týden druhý velmi silný zážitek (ten první byla posilovna :D). Sem si ještě někdy zajdu a vyčlením si na to nějakého času!
A na co se můžete těšit příště? Uvidíte, jak to vypadá, když se nakupuje čokoláda pro kamarády do Čech!

1 komentář

  1. No, dobrýý. Ale ani v Praze už není úplně blbý nádraží. Zatím skončila po 4 letech rekonstrukce odbavovací haly – no chybí tam jen ten stomeček od Swarovskeho…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *