Via ferrata Schwarzhorn (Klettersteig)

Tak skoro po třech letech jsem se zase odhodlala na pořádný výlet do hor. Sešlo se několik okolností – byla jsem jednak zvědavá, jak se mi bude den bez dětí líbit 🙂 (a kdy budu mít na plánu něco jiného, než být v práci), zrovna se necítím šíleně unaveně a kamarád vybíral něco lehčího, protože je pět měsíců po operaci křížového vazu v koleni, tak to nechce moc hrotit.

V sedm ráno mě Honza nabral a po půlhodině jsme přibrali ještě Janu a mohli jsme vyrazit. Cesta do Grindelwaldu nám zabrala cca 2,5 h. Už bylo jasné, že bude teplíčko. Nabalili jsme na parkovišti batohy, koupili lístky na lanovku (15 CHF jednosměrná za poloviční cenu s Halb-tax kartou) a šli do krátké fronty. Lanovka jede relativně dlouho, takže jsme se stihli ještě namazat 50tkou krémem a dát sváču (už bylo po desáté). Nahoře (po kafíčku a WC) nás Jana s Honzou nasměrovali na správnou cestu a mohli jsme vyrazit. Byli jsme ve výšce cca 2000 m.

Nejprve to šlo, pak to začlo stoupat, cestička se zužovala, konverzace (z mé strany) vázla, trekové hole mě zachránily. Pak to začalo být ještě prudší a kamenité. Nakonec mi hole byly už k ničemu, raději jsem se zuby nehty držela všeho okolo a snažila se na ty pode mnou neuvolnit žádný kámen. Tohle na těch jejich vysokohorských cestách fakt nenávidím – mě to přijde prostě nebezpečné, stačí jeden blbý krok a člověk se kutálí do údolí. Hlavně jsem se snažila pořádně dýchat a pít. Vláďa mi půjčil jeho ledovcové brýle, takže jsem byla bez dioptrií a když už ferata nezačínala ani u třetího velkého kamene (o kterém Jana s Honzou prohlašovali, že tam už to začíná, a já doufala, že tam bude pauza), zavelela jsem na pauzu k obědu, protože hrozilo, že hlady zkolabuji 🙂 Přimazala jsem další vrstvu krému na ty svoje bělostné ruce a mohli jsme pokračovat. Ferata začínala za chvíli. Než jsme se oblékli do výstroje, tak nás dohonil Slovák, který si o výjimečně volné sobotě udělal výlez na kopec. Jana, Já, Honza a lezli jsme. Ferata je to fakt jednoduchá. Lana chvílemi nebyla ani třeba (to ta přístupová cesta mi přišla mnohem horší). Pak přišel úsek s třemi vertikálními žebříky, to bylo na tom asi nejzajímavější. I když tedy, žebřík mi kvalitou připomínal takové ty rozvrzané hliníkové žebříky ke skříni z OBI. Ale na to jsem raději nemyslela. Navíc se ke konci jištění feraty opravuje. Nové skoby ještě nebyly zaschlé, staré se viklaly. Paráda. Jo, a při lezení na žebříkách nás Honza sledoval a fotil (natáčel?) dronem. Musí se nechat, že hluk to je nepříjemný. Jednou si navíc vyzkoušel přelet nad vrcholkem, kde jsem ale seděla i já, takže mi to prosvištělo metr od hlavy. Instinktivně jsem se přimáčkla ke skále :D. No a pak už tu byl vrchol – 2928 m. Dali jsme svačinu, oblékli bundy (foukalo), Honza zase blbnul s dronem, já hledala kešku (nenašla :-/) a pomalu jsme se vydali na sestup. Honzovo koleno drželo, i když říkal, že teď se teprv uvidí, že sestupy jsou nejhorší. A já si jen říkala, jak mě druhý den budou bolet nohy. Jeden úsek jsme i jeli po sněhu. To bylo cool! Nikoli tedy pro Honzu. Hned první krok na sněhu mu ujel až ho zamrazilo, že si s tím zase něco udělal. Ale vypadalo to, že koleno drželo. Pak už se ale sněhu vyhýbal a šel oklikou po kamenech. Ale jízda po sněhu byla parádní. Jak mě bolely nohy. A pak se svah opět zmírnil, objevila se tráva, pozorovali jsme sviště a propočítávali, jestli nám zbude čas na kafe, koláč a sjezdové koloběžky. Jana tedy ještě prohodila, že se ten sestup vleče – já si užívala toho, že můžu prostě jen tak jít a nemuset myslet na to, abych krémovala děti, přebalovala Máťu nebo donekonečna si hrála na princeznu/prince či koníka/kočku. Prostě pohoda.

Zatímco jsem zpět na horní stanici lanovky čekala frontu na WC, Jan stihla kafe a Honza koupit lístky na lanovku. Svezli jsme se jen do předposlední zastávky, protože tam jsme si půjčili koloběžky a závěrečnou část sjeli na nich. To byla taky paráda! Klidně bych to brala méně prudké, ale dalo se. Moje koloběžka brzdila dobře, jen Honza si stěžoval, že málem vyjel ze zatáčky. A protože zapomněl vypnout trekování, měl krásně naměřeno, že jel dolů 45 km/h, což bych si na těchhle koloběžkách netroufla. V 18:15 jsme byli u auta, ve kterém bylo snad 100°C. Převlékli jsme se, dali si můj banánový chlebíček (koláč) a vyrazili vstříc povíkendovým zácpám.

Ale jelo to dobře. Domů jsem se dostala v 21:30. Ani se mi cestou v autě nechtělo spát!

A druhý den – nic mě nebolelo! Ani den na to! Jsem za to na sebe pyšná. Buď mě moje „pravidelné“ HIIT cvičení udržuje v kondici (posilování 2x týdně 20 min, no nevim, nevim), nebo ten frmol s dětmi je dobrý i na fyzičku, nebo prostě ta psychická pohoda mi vlila sílu do žil :-D. Takže za mě palec nahoru. Ale že bych něco takového musela podnikat každý víkend … to ne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *