Via ferrata Graustock

Im Titlis Gebiet wartet ein spektakulärer Klettersteig auf dich.

To tedy sedí. Ale nepředbíhejme. Před dvěma týdny Vláďa hlídal děti a já s Honzou vyrazila na feratu. Tentokrát jsme děti nechaly na pospas babičce s dědou (nebo možná spíš babičku s dědou napospas dětem) a vyrazili spolu a s Honzou na další feratu. Vybral ji Vláďa a já mu věřila, že vybere něco obdobně lehkého, jako minule. No jo no, není lehké splnit všechny požadavky – aby to bylo kousek od Curychu, obtížnost, přístupovou cestu, atd. Na poslední chvíli se k nám připojil ještě jeden kamarád, který ač má trochu strach z výšek, tak lezení a feraty pořád zkouší. “Tak to bude ok”, říkala jsem si, když jde i on. Honzu jsme nabrali v sedm a vyrazili přes Luzern do Engelbergu. Dokonce jsem si i vzpomněla, že jsem tu už s Vláďou na jednom výletě byla. Vláďa musel hodně zavzpomínat 😀 Takhle on si výlety se mnou pamatuje. Vyjeli jsme lanovkou TITLIS Xpress z Engelbergu k Trübsee (mezistanice na cestě na vlastní vrchol Titlisu) a  podél Trübsee jsme ještě chvilku šli k sedačkovému Jochpass-Lift. Cestou jsme koukali na rozestavěné parádní hřiště, které ale bude hotové až na podzim. Lanovka nás vyvezla do Jochpassu. No a ještě cestou začalo pršet. Nahoře foukal vítr, byla kosa a dost hnusně pršelo. Ani přeběhnout k restauraci se nedalo, to bychom byli hned mokří. Navlékla jsem na sebe vše, co jsem měla a čekali jsme. Náladu moc nezvedlo, že na radaru byl nad námi jeden jediný mrak z celého Švýcarska. Když se přeci jen udělalo okno, kdy méně pršelo, přešli jsme s Vláďou do restaurace, kde už se Vašek zahříval nad čajem. Za chvíli dorazil i Honza. S Honzou jsme si dali horkou čokoládu se šlehačkou, Vláďa si dal ovocný pie no a než jsme dojedli, tak mrak zmizel, tak jak to na radaru vypadalo. Tak jsme se pobalili a vyrazili. To bylo kolem desáté. A výška 2207 m n.m.

Co vám k další cestě budu vyprávět. Stoupalo to travnatou plání kolmo nahoru, trekové hole se hodily. Výhledy byly, sluníčko hřálo a i bylo dobře, že se sem tam schovalo za mraky, jinak by bylo vedro.První, jednoduchou, část feraty jsme všichni zvládli v pohodě, pak se zase dlouho jenom šlo a kluci remcali, jak to v tom průvodci je blbě napsaný, že tohle rozhodně není ferata na tři hodiny, … Ale pak se pokračovalo. Doteď to byla obtížnost K3, následoval úsek K4, kdy jsem tedy nevěděla, jak na to. Naštěstí to prostě bylo o jednom kroku a byla jsem nahoře. A pak zase ťapat. Tráva už zmizela a my šli po skále a kamenech. A před námi se tyčil poslední úsek. Dala jsem si chleba, který mi Vláďa doma připravil, abych nabrala síly (zastávek bylo poskrovnu, ale tenmpo nebylo vražedné, takže jíst za chůze se tu dalo, bylo to de facto po rovině). Trochu jsem se bála, jestli tam bude víc těch míst, jako to poslední, tak to tedy bude … ne moc dobré. Na morálu nám/mi nepřidalo, že se tamodtud vracel jeden lezec – že prý to je na něj moc těžké, převislé a že raději jde dolů po svých. Pořád jsem nevěřila, že to bude tak hrozné.

U úpatí skály jsme na to koukali a rozmýšleli, jak těžké to tedy může být. A protože nás zase dohnala dvojce za námi, pustili jsme je před nás. Ve čtyřech jsme dost pomalí, tak ať je nezdržujeme. Jaké pak bylo naše překvapení, když to holčina po pár metrech vzdala a s partnerem to otočili a šli pryč. Honza mezitím o kousek výš vybalil svého drona a začal natáčet a fotit. Do cesty se tak pustil Vláďa. Problém byl, že cesta byla převislá až kolmá s kramlemi a skobami. Jištění se v převisu, když vás to táhne od stěny, špatně přecvakává. Navíc feratový set není na jištění, ale pro případ nouze největší. Spadnout s tím stejně nechcete. Vláďa to ohodnotil tak, že to je tady dole nejhorší a že pak už to bude lepší. Asi stále ještě nevěřil tomu hodnocení v průvodci. A tak jsem se do toho vrhla. Rozpomněla jsem se na hodiny v lezecké hale, kde jsem převisy také trochu lezla. A i to docela šlo. K asi třetímu “schodu”. Pak jsem si cvakla odsetku a chvíli tam poseděla. Kdybych věděla, jak je cesta dlouhá, tak bych do toho nešla. A tak to pokračovalo dál. Kousek povylézt, sednout si, … v kolmých úsecích si opakovat, že to je jako po žebříku, z toho se taky nepadá. Pár blbých úseků tam bylo, v jednu chvíli mi Vláďa musel po laně poslat i jeho odsetku, za tu se líp drželo, chyběl mi tak jeden centimetr, abych dosáhla na další záchytný železný výstupek. Když mě v jednu chvíli pak dohonil Honza, tak jsme s Vláďou zjistili, že to Vašek vzdal a šel dolů pěšky okolo. Silově by na to měl, ale pro někoho, kdo se bojí výšek, to bylo opravdu takové vzdušné. Teď si asi blahořečil, že jel svým autem a ne s námi. To by se načekal. Do Honzova foťáku jsem se už opravdu neusmívala. Ale zvládli jsme to. Vrchol je v 2542 m n.m. a bolela mě tam hlava. Nastoupali jsme cca 450 m, ty nejtěžší úseky byly K5 (ať už to znamená, co to znamená). Nahoře Vláďa našel kešku, najedli jsme se, Honza si zase zalítal s dronem, a mohli jsme vyrazit zpět. Dolů se musel ještě jeden úsek zase po laně, pak už pěšky. Šlo to, i když se mi nohy tedy klepaly únavou. Celkem to měřilo kolem 7 km, ale to tady není moc důležité. Vláďovi teď už je jasné, že mě do hor letos už nedostane.

Zpět k lanovce jsme došli kolem čtvrté a já jsem kluky ukecala, že musíme ještě na kafe, jinak plánovanou cestu dolů na fatbikes nedám. Vláďa si dal klasicky Coup Dänemark a Honza panaché. A u toho si přečetl, že nám poslední lanovka jede v 16:30. Tak brzy končí! Takže jsme rychle zaplatili a šli se zeptat na ta kola/koloběžky. Ne, ne, půjčují jen do čtyř. No což, tak příště. Alespoň jsme stihli tu lanovku. Unaveně jsme nasedli a cestou dolů koukali na všechny bikery, kteří to na “flow trailu” jeli dolů. Kluky to samozřejmě hrozně nadchlo.

 

Fotky (s heslem).

Fotky veřejné.

2 komentáře

  1. krásný popis, naprosto mne nadchnul popis situace slovy – takové vzdušné! Ho ho hooo, úplně se vidím, jak pro mne letí vrtulník, protože bych se tam někde držela zuby nehty a nemohla od skály 🙂 Tohle by bylo počteníčko pro Šebestovi a Pražákovi!

  2. Kdyz to je tezke. Jeden zdroj uvadi, ze ferrata je K3, misty K4-K5, na jinem webu pisi, ze to je C/D, kdy je tam jeden kratsi usek v previsu. A v pruvodci na ferraty zase psali, ze to vyzaduje silu 2 ze 4. Kdyz jsem si vzal, jake ferraty jsme uz kdysi lezli, tak z hlediska ohodnoceni v knizce to melo byt na 95% pohodicka a 5% tezsi. Bohuzel toho tezsiho tam bylo vic a ja to ted budu mit na taliri hoooodne dlouho 🙁
    Na druhou stranu to Misa vylezla a druhy den alespon vedela, ze neco delala a ne jako posledne po Honzove vylete, kdy porad remcela, jak ji nic neboli 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *