SlowUp Zürisee

Jako tradičně každý rok, probíhá i letos SlowUp po celém Švýcarsku. Od jara do podzimu můžete najít po celém Švýcarsku akce tohoto typu. Tuto neděli to bylo u Curyšského jezera s hlavním centrem v Rapperswilu. Během této akce se zavřou silnice na určitém úseku a jsou přístupné pouze pro cyklisty, pěší, bruslaře, apod. Takže Eli vyrazila na kole a my s Vláďou na bruslích, Maty musel strávit nějaký čas ve vozíku.

Plán byl vyrazit busem v 9:20. To bychom mohli stíhat tak akorát. Přeci jen potřebujeme ráno tak 2 h, abychom se připravili. Ale děti „nezklamaly“ a vstávaly již kolem šesté, takže jsme v pohodě mohli jet spojem o půl hodiny dřív. Trošku v nás hrklo, když jsme si uvědomili, že tímto krokem (vzít si spoj před 9 h ranní) asi nebudeme moct použít speciální lístek (9 Uhr Tiket), který, jak název napovídá, lze použít až po deváté hodině ráno. Naštěstí se tohle pravidlo vztahuje pouze na všední dny (aby se odlehčilo dopravním špičkám), takže jsme mohli klidně vyrazit. No neberte to – zpáteční jízdenka jen za 13 chf (až na konec jezera!). Vlak nám jel z Oerlikonu v devět. Dobré bylo, že nejprve projížděl Oerlikonem a teprve potom Curyšským hlavním nádražím, kde jsem předpokládala, že bude největší nával (nakonec nebyl). Celou cestu (cca 50 minut) jsem četla Tintina a dávkovala dětem čerstvý Brezel (jen, aby vydržely v klidu).

V Rapperswilu jsme si obešli stánky s občerstvením – Eli si vyžádala cukrovou vatu a Vláďa si dal nutelovou palačinku. Maty musel vzít zavděk banánem. Když jsme se dostatečně občerstvili, nazuli jsme brusle a vyrazili směrem na Schmerikon. Cesta byla skoro po rovině. Vedlo to zprvu docela úzkými cestami, na bruslích trochu nepříjemné. Pak se trasa pro bruslaře oddělila od cyklo – ti to měli po šotolině, my po cyklostezce. Ta byla ale z pěkně hrubého asfaltu, takže mě z kopce brnělo až v morku kostí. Máťa usnul. První zastávku jsme si, dle plánu, udělali po 6 km kousek za vesničkou Buech, kde bylo občerstvení a rozptýlení pro děti (kozy, tele, slepice, kohout, … klouzačka, … ale hlavně balíky slámy, což se ukázalo jako naprosto nejlepší atrakce). Dali jsme si každý dortík dle jeho výběru a odpočívali ve stínu (na sluníčku už bylo pěkné vedro). A pak pokračovali zpět. Přeci jen, pro Eli je zatím 10 km tak akorát. Navíc byly naplánovány další zastavení. Tím dalším byla Jucker farma. Opět balíky slámy, ale i výstavní výrobky z dýní, dýňové občerstvení (měli jsme dýňovou polévku, dýňové koblihy a dýňové brownies), čerstvý mošt, a živá hudba.

A jelo se dál. Vyspanému Máťovi se zpět do vozíku moc nechtělo, ale suchary ho zklidnily :-).  Další zastávkou bylo až hřiště na začátku Rapperswilu. Tady už jsme se definitivně přezuli a když jsme dětem nechali nějaký čas na vyblbnutí vypravili jsme se zpět do centra Rapperswilu na zmrzku. Maty, který málem usnul před příjezdem na hřiště, byl už pěkně unavený a bylo náročné ho rozptylovat tak, aby nebyl otravný (spát do vozíku by se samozřejmě dát nenechal). Z Rapperswilu do Zurichu jezdí každou chvilku něco. K mému překvapení nebyly vagony zas až tak přeplněné. My jsme zabrali místo pro vozíčkáře, kam se náš vozík krásně vešel. Tentokrát byla řada na čtení na Vláďovi – ono hodinu předčítat komix dá zabrat. Já se věnovala Matymu. Člověk musí být pořád ve střehu. Vlak byl přistaven již 15 min před odjezdem, takže Maty nelenil a snažil se poznat vagon, co to šlo, takže jsem musela dávat hlavně pozor, aby neodešel ven. Potom, aby po sedačkách nerozpatlal banán, aby neserval ze stěny kladívko na rozbíjení oken, aby nesebral paní sedící vedle třpytivou kabelku, aby se nenudil (protože to by pak začal řvát na celé kolo), atd. Takže cesta utekla rychle. Cestu z vlaku na bus „jel“ Maty na Eliščiným kole, seděl na něm a já jeho i kolo držela, což Eliška nelibě nesla a dávala nám to na jevo celou cestu až do vystoupení z autobusu, kdy na něm mohla zase jet, což zase nelibě nesl Maty, protože na něm tímžtopádem nemohl jet on. Tak jsem mu jako alternativu nabídla koně, což si dal líbit, hudba ale nesměla chybět – stále dokola se dožadoval „Pochodují vojáci“ a “ Tluče bubeníček“. Co vám budu povídat – únava, sluníčko, krátící se dech, 11 kg za krkem, náročné.

Takže domů jsme dojeli v půl šesté. Netušila jsem ani zdaleka, že nám to zabere celý den. No ale fajn to bylo, lepší program bychom nevymysleli.

Na večeři jsem v rekordním čase 20 min splácala parádní frittatu (zní to dobře, co? … prostě všechny zbytky z lednice, rozklepnout vajíčko a šup zapéct do trouby).

Pro letošek to byl poslední SlowUp, příští rok toho stihneme třeba víc.

Jinak celková trasa (jeden směr) měří 28 km (zpáteční tedy 56,4) a vede z Meilen podél jezera přes Stäfa do Rapperswil-Jona a do Schmerikon. Původně jsme chtěla jet trasu ze Schmerikon do Rapperswilu, ale spojení byla dost bída, takže jsme vzali zavděk Rapperswilem. A nakonec myslím, to bylo fajn.

Fotky (s heslem) zde.

O předchozím SlowUp se můžete dočíst na stránkách jiné české rodiny žijící ve Švýcarsku.

1 komentář

  1. Paráda, jako kdybychom tam s vámi byli. Koneckonců já tam opravdu byla, tak bylo hezké se vrátit ve vzpomínkách na zámá místa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *