3. a 4. kolo ČP MTBO 2.-3.5.2009 – Vracov
Tak nadešel další MTBO víkend. Tentokrát se jednalo o 3. a 4. kole českého poháru – ve Vracově na Hodonínsku. Trošku nás rozladila vidina další dlouhé cesty po D1, ale předpověď příjemného počasí to částečně vykompenzovala. A tak jsme v sobotu v sedm vstali, nabalili autíčko až po střechu a vyrazili z Káranýho, kde sice bylo frišno, ale azuro.
Ale jak jsme se přibližovali k místu sobotního startu, počasí se horšilo a na některých místech to vypadalo, že z ošklivých mraků i prší. Ještě že jsem si nabalila ty návleky :-). Centrum ve Vracově jsme našli dobře. Musím říct, že Vracov, ač to není moc velké město, působí velmi uklizeným a říjemným dojmem, cyklostezka po chodníku mě nadchla. Toho se Praha jen tak nedočká. Ale to je holt osud velkých měst a historických center – na takovéhle vymoženosti tady není místo. Do startu nám po příjezdu zbývaly necelé tři hodinky, takže jsme v klidu zahájili přípravu kol a stanu, … a začali řešit, co na sebe. Bylo pod rakem, ale sluníčko sem tam vysvitlo, do toho ovšem nepříjemně foukalo. A tak jsem zvolila dlouhé kalhoty i triko a vyjela na start, který byl od centra závodu vzdálen čtyři kilometry. Teprve tady jsem pochopila, co bylo myšleno tím „písčitým terénem“ v propozicích. A už vím, proč Vláďu písčité terény kousek od Lysé nad Labem tak potěšily – „z tréninkových důvodů“. Tady jsme si to užívali. Do toho ten hnusný protivítr. Než jsem dojela na start, byla jsem pěkně vyřízená. Ještě že zde měli připravený pytel na odložené svršky, protože jsem dlouhé kalhoty i triko okamžitě odložila. A mohla se soustředit na závod. No, „soustředit“ není to správné slovo. Kdybych totiž do toho jela s tím, že jedu opravdu „závodit naplno“, tak bych během cesty udělala o to víc chyb, a žádný výsledek by mě nepotěšil (na přední místa nemohu pomýšlet ani náhodou). Takže jsem zkrátka jen trpělivě čekala, až přijdu na řadu.
Tři minuty do startu – vynulovat čip … dvě minuty do startu – zkontrolovat čip … minuta do startu – vzít si mapu … a teď už to jde ráz naráz … uložit mapu do mapníku … zorientovat si ji … najít se … tady nastal první problém – nemohla jsme na mapě najít start … a když už jsem ho našla, tak jsem nemohla najít první kontrolu – bylo to k ní totiž přes celou mapu … tak to se projedu … zvolila jsem svůj „osvědčený postup“ – tou orientačně nejjednodušší cestou kupředu. A vyjela jsem. Za první zatáčkou to začalo – písek, … písek, … písek … Po sto metrech nějaká chudák holčina měnila píchlou duši … písek … začala jsem chápat, proč dali na 20 kilometrovou trať časový limit čtyři hodiny – tímhle jen tak neprojedu. Navíc kvůli hnízdícím ptákům je absolutní zákaz jízdy mimo cesty (kde by se po kořenech, jehličí a tvrdé hlíně jelo mnohem lépe). „Díky“ neustálému kontrolování cesty, jsem jen na cestě na první kontrolu ztratila jedenáct minut na vítěze (ale to jsem se dozvěděla až v cíli). Zároveň jsem již na tomto úseku ztratila veškerou bojovnost – dlouhá rovina s písčitým povrchem byla totiž hrozně nudná. … Ale pak již kontroly nebyly tak daleko od sebe a začalo to být zábavnější. A když mě dohonily další dvě holky z mé kategorie, bojovně jsem se jich snažila udržet … ne na dlouho – přeci jenom jsem si raději kontrolovala svou mapu a jim jsem zkrátka nestačila. Ale i tak jsem je „využila“ k rychlejšímu postupu asi přes tři kontroly. Povrch také nebyl pořád písčitý, takže to i jelo. Ale předposlední kontrola mě zase naštvala. Ty cesty byly úplně jinak, než na mapě!! Takže místo krátkého rychlého postupu, jsem to celé nějak divně objela, … kontrolu jsem nakonec našla, ale naprdlá jsem byla, …. štěstí, že jsem jela hodně sama – mohla jsem si z plných plic … říct svůj názor na danou trať. Sice v propozicích psali, že se máme navíc (k tomu zákazu pohybu mimo cest) pohybovat tiše, ale na to jsem úplně zapomněla :-).
No a pak přišel cíl … kdy se ve vás mísí radost, že to máte za sebou a ne úplně jste to odflákli s tím, že tam bylo tolik chyb a bylo to tak pomalé, že to stojí za prd. Na umístění se můžete podívat ze stránek http://www.mtbo.cz/ (kdo hledá, najde).
Po pořádném výkonu, pořádná odměna – zajeli jsme si do Kyjova na něco pořádného k jídlu – jak jinak než sacharidové těstoviny. Bohužel klidný spánek nám nebyl dopřán. Spali jsme ve stanu, který skoro sousedil s velkou a hlavně hlasitou diskotékou pro závodníky. Schválně jsem se tam šla podívat, abych viděla, jak to probíhá – na „parketu“ se kroutilo asi deset lidí, ostatní postávali či posedávali u stolků s párky a kecali, ale v tomhle se podle mě nemohli ani slyšet! Vždyť ani my ve stanu bychom si v klidu nepopovídali! Než snášet tohle a snažit se usnout, vypravila jsem se na „procházku“ s tím, že třeba po desáté uberou, či dokonce skončí. Vláďa byl tou dobou už zalezlý ve spacáku a se svými špunty do uší si s hudbou nic nedělal. A tak jsem se vydala do nočního Vracova. Naplánovala jsem si to tak, abych se vrátila po desáté – přeci jenom jsem byla docela unavená. Ale protože jsem cestou zpět třikrát minula odbočku (za tmy a bez kola to prostě vypadá jinak!), dorazila jsem ke stanu až kolem půl jedenácté … a hudba neutichala … ba naopak – přišlo mi, že s každou další písničkou to sílí. A tak ani mě nezbylo nic jiného, než vyzkoušet špuntíky – nebylo to sice nic světoborného a ráno mě jedno ucho trochu pobolívalo, jak bylo otlačené, ale pořád to bylo lepší, než nic. Jako písničky hrály pěkné, to se musí nechat, ale ta hlasitost to zabila. V půl druhé stále hráli … a DJ do toho ještě vesele hulákal, že dokud tu ještě někdo bude, budou oni stále hrát. To bylo k nevydržení. Až nakonec ve dvě přestali … aby si ve tři čtvrtě na sedm někdo u vedlejšího stanu začal vařit svou raní kávičku a třískal u toho hrníčky!!! Já nevím, jestli jsem opravdu tak „citlivá“, ale z tohoto víkendu jsem měla pocit, že většina lidí tady je hrozně bezohledná (viz další věc – položit si kolo k našemu autu tak, že jsme ho museli v jednom kuse překračovat, což jsme dělali „okázale“, ale ani to nepomohlo a milé kolo jsme museli sami odstavit). Ale nebyla jsem sama, komu hlučná hudba vadila. Byli i tací, kteří se v jednu ráno sbalili a jeli spát jinam a i prý v lese za Vracovem byla hudba slyšet (a do toho jim ještě kvákaly žáby).
Nedělní závod byl o poznání kratší. Trošku jsem přecenila rychlost svého trávení a na start šla s docela plným žaludkem po snídani. Ačkoli byla trať kratší, nebyla o nic lehčí – písku bylo všude mnohem víc. Ne nadarmo se mapa jmenovala „Duny“. Ale počasí se umoudřilo. Vítr ustal, sluníčko svítilo o sto šest. Vzhledem k náročnému terénu jsem si dnes nedělala vůbec žádné ambice a pojala to jako náročný výlet, takže nakonec zážitek dobrý, i když jsem svými ne moc slušnými výkřiky, několik hnízdících ptáků jistě vylekala. … Vlastně ještě jedna maličkost mě utvrdila v tom, jet dnes spíš pohodově. Asi tak 200 m po startu jsem neomylně zahučela do lesa s přesvědčením, že to je cesta, která mě zavede na první kontrolu. Ale ouha – po padesáti metrech jsem už „cestu“ opravdu od lesa nerozlišila. A tak jsem to musela otočit … Ta „opravdová“ cesta byla vážně znatelně větší. … ale znáte to – řídký les, šišky úhledně naskládány do dvou linií – koho by to nezmátlo! :-). A protože jsem měla na paměti ono pravidlo nejezdit mimo cesty (i když tohle bylo neúmyslně) a navíc jsem byla na dohled od startu, připravovala jsem se na to, že mě disknou. No ale což – výlet ucházející, náročný, chyby jsem samozřejmě také udělala, ale ve výsledku spokojenost (nediskli mě).
Vláďa se řítí do cíle.
Na závěr ještě sprchu … vzhledem k tomu, že centrum závodu bylo na fotbalovém stadionu a asi se nepředpokládá, že by najednou do sprch potřebovalo mužské i ženské (i když pochybuji, že takové vůbec mají) družstvo, sprchy byly společné. A to jsem se minulý týden v Maďarsku upejpala vlézt do společné sprchy, kde byly alespoň jednotlivé sprcháče odděleny záclonkami … tady šlo o regulérní společnou spršku :-). Tolik nových zážitků za jeden víkend 🙂
Ještě jedna „zajímavost“ ohledně celkového hodnocení ČP – za každé umístění se dostávají body, které ovšem závisí na tom, kolik času vás dělí od prvních tří vítězných pozic. Ne pořadí, ale čas je důležitý. Takže za mé umístění tento víkend, které se pohybovalo někde kolem 30. místa jsem nakonec dostala více bodů než za krásná 16. místa z minulého víkendu.
Míša razí cíl.
Další závod je konečně trošku blíž, než bylo Maďarsko či Hodonínsko – u Dobříše.
Takhle vypadá pořádné předzávodní soustředění :-D.
Další fotky na mtbo.cz: http://www.mtbo.cz/view.php?cisloclanku=2009050401

1. a 2. kolo ČP MTBO 24.-25.4.09 – Maďarsko (Veszprém)
Tak tu mám první rychlý report z víkendových závodů ČP v MTBO. Ten se trochu netradičně konal v Maďarsku. Základna byla ve městě Veszprém, vlastní závodiště pak u vesnice Öskü. Po oba dny bylo výborné počasí i nálada. V sobotu se jela krátká trať (Middle distance): optimální trasa pro M21B – 13,9 km, 8 kontrol, Vláďa 11. z 29. Optimální trasa pro W21A – 12,7 km, 9 kontrol. Mé umístění 18. z 28. Výsledky prvního dne .
V neděli se jela trať klasika (Long distance). Optimální trasa pro M21B – 23,7 km, 18 kontrol, Vláďa 7. z 32 (a nebýt přetrženého řetězu, mohl být třetí). Optimální délka trasy pro W21A 23,7 km, 18 kontrol, mé umístění 18. z 25., takže spokojenost. Výsledky druhého dne.
Fotky (na našem rajčeti http://cadovi.rajce.idnes.cz/) naleznete ZDE
Oficiální stránky pořadatele: http://www.mtbo.hu/result
Úžasné fotky z letadla z nedělního hromadného startu naleznete ZDE
Podrobnější popis zážitků snad co nevidět sepíšeme.

Je to ostuda, ale ani po skoro 14 dnech nejsem schopná napsat žádný článeček k Velikonocím. A že to letos bylo ve velkém!! Takže pokud vám nevadí, že informace budou zprostředkovaně, ráda bych vás nasměrovala na článek od mé kamarádky, která se Velikonoc také zůčastnila a narozdíl ode mě si našla čas své zážitky sepsat. Takže pokračujte na: Dadulka-Velikonoce 2009. A těch pár fotek, které jsem pořídila, najdete opět na rajčeti: Velikonoce 2009 .
Kdo nebyl, ani si neumí představit o jaké dobroty přišel.

Tak jsem po nějaké době opět porušila jedno ze svých „pravidel“ – přes pracovní týden nejezdit na kole. Když ono bylo v úterý tak krásně, že jsem se rozhodla to ve středu přeci jenom zkusit. Navíc, mám-li trochu natrénovat, tak jenom posilovna nestačí. Středeční dopoledne mě v rozhodnutí projet se jen utvrdilo. Bylo nádherně. Na obloze ani mráček, pohodička. Domů jsem se dostala kolem druhé hodiny. A protože tahat se s „těžkým“ horákem ze sklepa se mi nechtělo, zvolila jsem silniční. Nejdřív jsem tedy trochu bojovala s pumpičkou, ale nakonec jsem zvítězila a kolo bylo připraveno na projížďku.
V půl třetí jsem vyjela. Jen jsem se ujistila, že hodiny na tachometru mi jdou stále o čtvrt hodiny pozadu a otráveně shledala, že si budu muset opět štelovat sedlo (za celou cestu jsem se tím zaobírala asi třikrát, navíc bez rychloupínáků to je otrava). Tou dobou už obloha nebyla bez mráčku, ba naopak. Začínala jsem brát Vláďovo „varování“, že mají být přeháňky, vážně. No což, i když bylo teplo, v baťůžku jsem měla vestu i bundu. Co se mi na silničním nelíbí, je jak to oproti horskému kolu drncá :-). Ale na druhou stranu to ujíždělo úžasně lehce.
Kolem vojenské nemocnice jsem se dostala ke Hvězdě. Tady mě chytla první přeháňka. To ještě bylo v pohodě – padaly takové ty velké kapky, mezi kterými se dá dobře kličkovat 🙂 S údivem (radostným) jsem zjistila, že podél Bělohorské v oblasti u Hvězdy udělali nový chodníček – už to není ten půl metrový rozbouraný asfalt, po kterém se musí jet krokem. Teď je to pěkná široká kostkovaná (ale takové ty rovné hladké kostky) cesta. Začal foukat vítr.
Na Bílé hoře už saze nepršelo. Trošku jsem protáhla své kolu neuvyklé tělo a jelo se dál. Další nemilá přeháňka na mě čekala v Sobíně. A to se k tomu přidal takový vítr, že jsem musela zastavit, protože 1) by mě to mohlo odfouknout ze silnice, 2) kvůli zvířenému prachu nebylo nic vidět. Tak jsem se mohla “ v klidu“ obléknout do vesty a počkat až se prach utiší. A do jarního deštíku jsem vyjela dál. A protože jsem pochybovala, že by v okolí byl nějaký cyklista, který by mě mohl zaslechnout, mohla jsem si v klidu nahlas zanadávat – na počasí a na to, že jsem nešla do vyhřáté posilovny, co jsme měla původně v plánu. Ne, to já si musím vybrat to nejhorší počasí. Není nad to se bez blatníků projet jarním slejvákem. Cítila jsem, jak mi voda ze zadního kola stříká na kalhoty, které nejsou sto tuto spršku zachytit a volně propouštějí vodu do spodních vrstev. No což, už jsem párkrát v dešti jela a mám důkazy, že se nerozpustím. Navíc foukal vítr proti, tak jsem měla naději, že deštěm rychle projedu. A také že ano. V Břve už nebylo po dešti ani památky, dokonce byly suché i silnice. A protivítr mě rychle usušil. Vyšlo sluníčko.
Dál má cesta vedla přes Chýně do Úhonic. Jak tady se krásně jelo! Hned jsem si začala pochvalovat, jaký to byl dobrý nápad jet se projet. Už jsem Vláďovi i odpustila, že jsem na kolo vlastně jela kvůli němu … Ptice a … a začal foukat vítr proti. To byl boj. Opět jsem začala myslet na spinningové kolo v posilovně – jak na tom se krásně jezdí. A máte pocit, že vaše vynaložená síla jde do vlastního pohybu kola a ne do boje proti větru. Tak se alespoň trochu vyvětrám :-). Kdyby alespoň ve vzduchu nepoletoval ten píseček 🙁 A od Červeného Újezdu byl vítr nesnesitelný. Tak jsem se přesvědčila, že není kam spěchat, že jsem na pohodovém výletě a hned se jelo lépe. Přes Břve a Sobín jsem vjela zpět do Prahy. Musím tedy zkonstatovat, že pršelo jen v Praze. Pouze tady bylo mokro na silnici, jinde ne.
Takže závěr je na konec spokojenost. Ke své hrůze jsem ale zjistila, že necelé dvě hodiny na kole mají na mé nohy docela unavující efekt. Holt to chce jezdit. Jenže zrovna když chci začít pořádně trénovat, tak mě skolí buď nějaká nemoc, nebo bolest některé z důležitých částí těla. Ale neházím flintu do žita a snad bude za týden opět „hezky“, abych mohla znovu vyrazit. Ještě možná jedna poznámečka – to byste neřekli, jakou má člověk po ionťáku žízeň 🙂

Tak jsme si tak v pátek v prvním pořádném jarním podvečeru vyšli s Vláďou provětrat nožičky na malou procházku. Zničehonic Vláďa prohlásil, že jsme již dlouho nebyli na žádné dobré večeři a že bychom měli v tomto směru něco podniknout – abychom měli zase o čem psát a co doporučovat.
A protože měl druhý den v plánu MTBO závody, ze kterých přijede vyhladovělý a zároveň tak nebude mít čas něco vybírat, spadl tento úkol na mě. A tak jsem nelenila a nechala si něco doporučit od mého známého gurmeta. A nebylo to ani daleko od nás – Cesta časem
http://www.cestacasem.cz/page.php?zobraz=kontakty (Na Kocínce 210/3, Praha 6 – Dejvice).
A tak jsme se vydali sem. Sice jsem si nevzala brýle, ale i tak jsem nemohla přehlédnout obrovský hodinový stroj, který vyplňoval výklenek oddělující místo za barem s prostorem pro hosty. A to nebyly jediné hodiny tvořící výzdobu. Zdi zdobily portréty, předpokládám, že hodinářů a astronomů.
A jídelní lístek? Dobrůtky. Ovšem zde jsme se ocitli trochu jinde, než v posledně popisovaném Wings clubu – zde dražší a menší porce, ale chuťově výborné a prostředí také velmi příjemné. Já jsem sice šla pouze do předkrmu, ale vzhledem k tomu, jak pomalu jím, jsem nad tím strávila stejný čas jako Vláďa nad svým pořádným biftekem. Dala jsem si grilovanou věžičku z lilku, sušených tomatů a kuřecích prsíček na bylinkových canapes. A Vláďa si objednal biftek s houbovou omáčkou a restovanými žampióny se šťouchanými brambůrky s cibulkou. A nemohl si ho vynachválit.
Takže, jak to říká pan Pohlreich ve své Primovské show: „tuto restauraci doporučuji!“